Dagmar: Spartakiáda pro postižené v šedesátém? Zážitek na celý život

Že je nedoslýchavá, zjistila její paní učitelka na základní škole v Řevnicích u Prahy. „Když jsem šla do první třídy, byla jsem na svůj věk dost velká, proto mě posadili dozadu. Tam jsem ale logicky dělala všechno, co jsem neměla. A neslyšela jsem tudíž pokyny paní učitelky. Přesadila mě tedy dopředu. Tam se ale přišlo na to, že je jedno, jestli sedím vzadu, nebo vepředu. Neslyšela jsem paní učitelku ani v první lavici…“

Sedmasedmdesátiletá Dagmar Radilová si jako dnes vybavuje tu chvíli, kdy ji paní učitelka přivedla na chodbu, kde stála její maminka, a prohlásila: „Vaše holčička špatně slyší.“

„Máma pochopitelně začala hned brečet. A přitom moje babička ji na to upozorňovala od mých tří let! Máma tomu ale nevěnovala pozornost, vykašlala se na to.“

Dáša

Ty hluchoune!

Sluchové testy se tenkrát ještě nedělaly, Dagmar tedy nezbývalo nic jiného, než se smířit s tím, že špatně slyší a dochodit základní školu se slyšícími.  „Přinášelo mi to ale spoustu problémů, protože se mi děti posmívaly, že jsem hluchoun. Určitě znáte, jak děti umí být kruté… Chodila jsem domů, celou cestu jsem brečela… Učitelka s tím ale nic nedělala, tak jsem to musela vydržet až do devítky.“

V padesátých letech existovaly komise, které umisťovaly děti ze základních škol do tzv. učebních poměrů. „A mě chtěli dát na kartářku. Neslyšela jsem, tak prý bude lepší, když budu někde mimo lidi.“

Zasáhl ale osud. Dáši táta procházel Ječnou ulicí v Praze 2, kde si všimnul školy pro nedoslýchavé. Zašel rovnou do ředitelny. „A předpokládám, že si dal s ředitelem někde pivo, protože jinak si neumím představit, že by to tak rychle dokázal domluvit. Táta totiž vůbec nebyl na vyřizování. Tohle se mu ale fakt povedlo.“

Zatímco na základní škole byla Dáša pro ostatní děti za hluchouna, v Ječné byla premiantkou. „Oproti všem jsem byla daleko více v obraze co se týče informací. Daleko rychleji jsem reagovala, byla jsem pohotovější. A to přesto, že to byla jedenáctiletka, ostatní tam chodili od první třídy a já se přidala až na poslední čtyři roky.“

Neznakuj, mluv

V Ječné vyučovali slyšící profesoři, kteří studenty vyučovali ve třídách v půlkruhu. „Bylo to šikovné, protože jsme na sebe navzájem viděli a mohli jsme odezírat.“

A co znakový jazyk? „Nesměli jsme znakovat!“ rázně odmítá Dáša. „Museli jsme hodně povídat. Tím, že to nebyla škola pro neslyšící, ale jen pro nedoslýchavé, naopak jsme museli pořád slova opakovat, žádné znakování, ručičky dozadu a pěkně povídat. Když cokoli, plesk! Ruce dozadu… Do třídy s námi chodil jeden spolužák, který měl neslyšícího kamaráda, tak se pořád snažil ve škole znakovat. Vždycky na to ale doplatil. Učitel mu řekl – Neznakuj, mluv! Tečka.“

Znakovat se naučila, až když dělala vedoucí v Pionýru pro nedoslýchavé děti. A nejvíce se zdokonalila ve Svazu invalidů (dnešní Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR), kde si prošla prvním uceleným kurzem znakového jazyka.

Lesní brigáda

Na školu v Ječné vzpomíná Dáša s nostalgií. „Byla to krásná léta. Jezdili jsme na výlety, dokonce jsme byli se třídou ve druhém ročníku na lesní brigádě ve Špindlerově mlýně, kde jsme sázeli stromečky. A co je důležité říci, tehdy jsem tam byla ještě jako Hroudová. To je potřeba zdůraznit, kdyby si tento text četl některý z mých spolužáků, aby věděli, že to jsem já.“

Největší zážitek však na Dášu čekal v maturitním ročníku. V lednu 1960 se spolužáky v tělocvičně nacvičovali sestavu, kterou pár měsíců na to předvedli v Bratislavě na spartakiádě pro zdravotně postižené.

„Jeli jsme rychlíkem do Bratislavy. Byla to velká událost! V dnešní době už o tom málokdo ví. A ještě méně lidí má doma ze spartakiády fotky,“ ukazuje mi Dáša hrdě jednu z nich. „Sešlo se nás tam tolik, samí nedoslýchaví. A za prvních tónů jsme tam napochodovali a odcvičili naučenou sestavu spolu s dalšími oddíly.“

spartakiáda

Diplomovaná sestra

Po maturitě na gymnáziu v Ječné následovalo studium na sociálně právní škole. První rok chodila do Resslovy ulice, druhý ročník se přesunul na Vinohrady. Pak si Dáša udělala ještě sociálního zdravotního pracovníka, takže se z ní stala diplomovaná sestra.

A od toho byl jen krůček do Svazu invalidů, kde se stala předsedkyní základní organizace a členkou Výkonného výboru. Organizovala rekondiční pobyty, zájezdy, volnočasové pobyty. Pět let. Potom ji dostihly problémy s kyčlí a žaludkem, tak se přemístila na klidnější místo do Berouna, kde zároveň i bydlí. Jako vedoucí sestra sociálního zabezpečení měla na starosti pečovatelskou službu.

maturita

Rychle z tábora

Jako pamětnice byla Dáša součástí historických milníků naší země. „Třeba 21. srpna 1968 jsem byla zrovna na mateřské dovolené, kterou jsem trávila s holkou na táboře, kde můj táta dělal vedoucího kuchyně. Já jsem měla funkci vedoucí skladu potravin. Tábor se nacházel v lese u Bechyně, ještě teď si vybavuji, jako by to bylo dnes, jak nad námi létala letadla, jak jsme měli puštěné rádio na plné pecky. A také si pamatuji, jak jsem rychle odvážela všechny potraviny z tábora do školy a školky, aby na táboře nic nezůstalo.“

Sedmnáctý listopad byl v jejím životě také mimořádný. V lázních v Teplicích se zrovna zotavovala po operaci kyčlí. A kromě revoluční zprávy se k ní dostala i ta, že se jí narodil vnuk. „Měl čtyři kila, 53 centimetrů dlouhý… A dnes je mu 27 let, chlap jako hora…“ říká nostalgicky.

My si nebudeme nic vyčítat

S manželem strávila Dáša nádherných 52 let. „Ale poslední tři roky byly náročné… Krmila jsem ho, myla, přebalovala… A před rokem zemřel…“

Na léta strávená po manželově boku vzpomíná s láskou. Jejich vztah byl pro ni o to více vzácný, protože si ho musela vybojovat. „Manžel byl slyšící, ale pro změnu tělesně postižený. Špatně chodil. A moje máma mě tak bránila zuby nehty. Tenkrát to totiž bylo normální, že rodiče rozhodovali, jestli si toho kterého muže můžete vzít… To není jako dnes, kdy do toho člověku nikdo nemluví… Tenkrát máma dělala všechno pro to, abych si ho nevzala.“

Dáša si ale dupla. „Řekla jsem mámě: Já špatně slyším, on špatně chodí. My si nemáme navzájem co vyčítat. Někteří chlapi by to neunesli, že mají ženu se špatnýma ušima. Možná i proto bylo tedy naše manželství tak dobré.“

Přiznává ale, že někdy doma měli „Itálii“. „Narodila se nám holka. No holka. To byl ďábel! Nevím, po kom to má. Byla divoká, zlobivá… Kvůli ní jsme se kolikrát pohádali. Manžel jí radši všechno dovolil, já ne… A už jsme byli v sobě… Nakonec jsem to ale byla já, která to všechno vyžehlila, aby byl doma klid.“

svatba

Průkazka ZTP

Nyní už mají s dcerou hezký vztah, pravidelně spolu cestují i do zahraničí. „Naposledy jsme byly v Egyptě, to bylo krásné. Iva, když jsme někde spolu, hned každého informuje, že maminka špatně slyší, abychom se nedostávaly do problémů. A třeba na recepci v egyptském hotelu okamžitě při příjezdu nahlásila, že špatně chodím a slyším… No, skoro to až někdy vypadá, že toho mého stavu zneužívá, že chce dostávat něco lepšího,“ směje se Dáša.

Sama o výhody nestojí. „Nejradši bych byla, kdybych byla zdravá a nemusela toto vůbec řešit. Ale kromě problémů se sluchem mám už za sebou i spoustu operací, tak můžu být ráda, že ještě vůbec chodím.“

Jedinou výhodou je pro ni průkazka ZTP, kterou využívá na MHD. „V Praze mám tramvaje, autobusy i metro zadarmo, za dálkové autobusy a vlaky platím půlku. To mi jako seniorce dělá hodně pomáhá.“

Prvotní nedůvěra

Mezi lidmi se sluchovým handicapem se pohybuje celý profesní život. Začátky byly ale těžké. „Jejich počáteční nedůvěra byla ke mně – neznakující, s „malým“ sluchovým handicapem velká. Hodně se stranili. Ale už se to zlepšilo. Vědí, že jsem tu pro ně, že jim neublížím.“

Dáši „malý“ handicap vypadá následovně. Celkovou ztrátu sluchu má 85 decibelů. Na levém uchu má sluchadlo a slyší na 75 procent, na pravém uchu před pěti roky prodělala zánět zvukovodů a slyší pouze na 15 procent.

Často se jí stává, že jí někdo něco říká a ona odpovídá na něco úplně jiného. „Kvůli tomu na úřadech říkám hned na rovinu, že na mě musí mluvit pomalu a zřetelně. Většinou se snaží. Ale u doktorů… Pravidelně říkám – Pane doktore, špatně slyším, prosím, mluvte přímo na mě… Ale znáte to. Podepřou si důležitě rukou bradu, mumlají si něco pro sebe… Někteří doktoři jsou opravdu hrozní, velmi málo empatičtí…“

Na důchod není čas

Ač v důchodu, čas na zahálení nemá. Stále organizuje pro ostatní seniory se sluchovým postižením plavání, rehabilitace, přednášky, kurzy, rekondiční pobyty či výlety. Naposledy vstávala minulou sobotu ve čtyři hodiny ráno, protože jela se seniory na jednodenní výlet do Německa. A za dva týdny ji pak čeká rekondiční pobyt s berounskými nedoslýchavými a ohluchlými seniory v Jánských Lázních.

„Párkrát jsem také pořádala i kurzy odezírání v Berouně, ale o to moc zájem nebyl. Lidé se obecně nechtějí moc učit. Jsou samá zábava, masáže, nechtějí sedět v místnosti. Ze začátku rekondice vypadaly úplně jinak, ale teď už mi lidé říkají, že se chtějí bavit, chodit po cukrárnách, po obchodech… No co mám s nimi dělat?“ směje se Dáša.

Generál v sukni

Je na ní vidět, že má ráda pořádek. A umí si ho také i zjednat. Kde se to v ní vzalo? Kde přišla k té pečlivosti a smyslu pro řád a organizaci? „Mám to po mamce, která byla celý život prodavačka. A také generál v sukni. Vždycky muselo být po jejím. Tátu jsem obdivovala, že to dokáže snést. Celý život ho komandovala. A teď si představte, jaké bylo mé zděšení, když jsem se přistihla, že používám na manžela stejné fráze jako máma… A to jsem se jich chtěla vyvarovat…“

Často tedy sklopila uši a manželovi se omlouvala, že už se chová jako jeho tchýně. „A manžel? Ten jen se smíchem říkával – Ale já už dávno vím, že jsi jako tvoje máma. Ale můžeš být v klidu. Já to jedním uchem poslouchám a druhým vypouštím…“

VERONIKA CÉZOVÁ

Vytisknout