David: Handicap ze mě udělal třídního šprta

DDDD

Horečky, loupání kůže na hlavě a končetinách, srdeční arytmie. Davidu Bajerovi bylo půl roku, když se dostal do nemocnice. V Mladé Boleslavi mu dva týdny sráželi teplotu hodně silnými léky. Bez výsledku. „A když už nevěděli, co se mnou, proletěl jsem se vrtulníkem do Prahy,“ směje se čtyřiadvacetiletý David Bajer.

Tam jeho rodičům prozradili diagnózu. Kawasakiho syndrom.

„Ani pořádně doteď nevím, co to je. Jen vím, že to poškozuje tepny, které vedou k srdci,“ říká věcně David. Kluk, kterému léky poškodily trvale sluch.

Donedávna však nevěděl, jak moc…

„Když mi kamarádka Romča napsala, že bych mohl být v projektu Jsem jedno ucho, zarazil jsem se. Uvědomil jsem si totiž, že vlastně ani nevím, jak moc jsem neslyšící. Nikdy jsem se o to nezajímal. A teprve až když jsme se spolu domluvili na rozhovor, vzpomněl jsem si, že mi mamka dávala desky, ve kterých jsem měl dětskou lékařskou dokumentaci. Podíval jsem se tedy a byl jsem docela překvapený…“

Na levém uchu má David jen zbytky sluchu. Zhruba jedno procento.

A na tom lepším pravém uchu má ztrátu sluchu – podle poslední lékařské zprávy z roku 2006 – odhad ztráty sluchu mezi padesáti až pětasedmdesáti procenty.

„Fakt mě překvapilo, že slyším zhruba jen na pětadvacet procent.“

Babi, já tě neslyším

Po prodělání Kawasakiho syndromu lékaři rodičům řekli, že je David vyléčený. Bez jakýchkoli trvalých následků. Jenže…

„Ve třech letech, když mi babička četla pohádky, zjistila, že se otáčím na jednu stranu. Pamatuji si, jak jsem seděl na posteli a ona se mě ptala, proč se tak divně natáčím. Prý jestli mě nebolí za krkem.“

A Davidova reakce?

„Babi, já tě neslyším!“

Následovalo kolečko vyšetření v Praze. David si doteď vybavuje, jak mu před dvaceti lety měřili sluch. „Nevím, jak to vypadá dnes, protože jsem už na vyšetření nebyl skoro patnáct let. Ale tehdy mi to jako dítěti přišlo strašné. Člověka posadí do místnosti, která vypadá jako nahrávací studio. Místnost je zvukotěsná, je tam jedna židle, tmavé světlo. Nic moc příjemného. Dostanete sluchátka a tlačítko a doktor z vedlejší místnosti říká slova, která máte buď opakovat, či na ně reagovat. Doktor zvyšuje či snižuje hlasitost, pouští nahrávky do pravého a levého ucha. Střídavě, někdy zároveň. Zkouší reakce a zaznamenává to.“

Tento typ měření ještě David zkousnul. Ale ten druhý nesnášel… „Zní to jako zvuk sonaru. Člověk měl zmáčknout tlačítko, když to uslyší. Jenže po třetím puštění už ani nevíte, jestli to slyšíte, nebo se vám to jen zdá… Byl jsem z toho vždy úplně vyjetý a celý den mi z toho pak pískalo v uších.“

Každý rok medvídek

Na měření sluchu jezdil do Prahy rok co rok. „V testech založených na opakování jsem například jako malý poprvé slyšel slovo medvídek. Já do té doby ani nevěděl, co to je. Byly mi asi tři roky, když mi do sluchátek pustili slovo „medvídek“ a já to zopakoval jako „medvěd“. Ne proto, že bych neslyšel „medvídek“. Já jsem to slovo do té doby prostě neznal… Mimochodem – v jedenácti, když jsem pořád musel opakovat slovo „medvídek“, jsem si už připadal jako blbec,“ směje se David.

Ve dvanácti pak šel na měření sluchu naposledy. To byla poslední návštěva, při které dostal také své poslední, třetí sluchadlo. To nosil David jen týden. „Pak jsem se v pubertě šprajcnul a přestal jsem ho nosit úplně. A ze stejného důvodu jsem také přestal jezdit na kontroly.“

Sluchadla díky šéfovi

David své první sluchadlo dostal až ve druhé třídě. „A zpětně jsem se dozvěděl, že nebýt mamky šéfa, asi abych ho neměl. Mamka pracovala jako administrativní pracovnice, táta hledal poruchy na potrubí. Oba dva u Vodovodů a kanalizací v Mladé Boleslavi. Peněz nebylo nazbyt, sluchadla šíleně drahá. Mamka proto tehdy napsala dopis tehdejšímu řediteli firmy s prosbou o příspěvek na dvě sluchadla, která v roce 2001 stála 20 tisíc korun za kus. Ředitel žádost schválil. Díky zaměstnavateli rodičů jsem tak mohl poprvé vyzkoušet naslouchátka.“

„Tak to jsi je pak musel opatrovat jako oko v hlavě, viď?“

David se mé otázce ze srdce zasměje.

„Dej praštěnému sedmiletému děcku sluchadlo a řekni mu, že na něj musí dát pozor… Děti neznají cenu peněz, podle toho to vypadalo…“

Od maminky věděl, že s ním nemá skákat do vody. „Nakonec jsem se naučil, že s ním nemám lézt do vody. Když pršelo, hned jsem si ho sundal. Nesměl jsem s ním skákat do písku… A možná právě proto, jak jsem ho při každé příležitosti musel sundat, tak jsem ho jednou někde nechal.“

Zvukový smog

Když David dostal své první sluchadlo, byl nadšený. „Stál jsem v ordinaci a najednou jsem slyšel! Slyšel jsem člověka na chodbě, jak mluví, slyšel jsem klapání podpatků… Bylo to poprvé, co jsem slyšel zvuky z delší vzdálenosti než pět metrů, na které jsem byl zvyklý.“

Prvních třicet minut byl David jak v jiném světě. Pak ale se sluchadly přišel do školy…

„Děti byly tak hlučné, strašně řvaly. Jak jsem ve školce neměl sluchadla a nebyl jsem na to zvyklý, strašně mě se sluchadly začala bolet hlava. Na ten mozek toho bylo hodně. Bylo pro něj těžké zpracovat všechny ty zvukové podněty.“

Když přišel se sluchadly poprvé domů, začaly se dít věci!

„Tati, tady něco šumí…“

Táta ale nic neslyšel. A až za dva dny přišel na to, že to hučí voda ve stoupačkách. „Všichni slyšící to slyšeli a ignorovali. Proto trvalo tak dlouho, než si uvědomili, že pro mě je tento zvuk úplně nový. Stejně tak jsem najednou se sluchadly slyšel sousedova psa. Nebo jsem se úplně lekl, když jsem poprvé uslyšel kroky! Někdo se sice prošel v patře nad námi, ale já měl pocit, jako by mi někdo vcházel do pokoje!“

Ve škole – ale nejen tam – se sluchadly David slyšel tolik věcí, že se nedokázal pořádně soustředit. „Byl to takový zvukový smog, že jsem měl nakonec sluchadlo více schované než v uchu.“

Kde je reproduktor

S Davidem sedíme během rozhovoru na zahrádce restaurace, která je kousek od České zemědělské univerzity, kde David studuje.

Přestože má David ztrátu sluchu 75 procent, během rozhovoru spolu mluvíme, jako by žádnou sluchovou vadu neměl. Proto, když zaslechnu svou oblíbenou písničku z lampionu, se ptám, jestli to slyší i David.

Chvíli váhá, odkud se píseň line. „Myslíš z támhletoho reproduktoru?“ A ukazuje do dálky.

„Ne, reproduktor je támhle,“ kývnu hlavou směrem za Davidovu hlavu.

„No vidíš to,“ směje se David. „A já bych řekl, že je to tamhle na střeše… Kdybych chtěl tedy přesně určit, z které strany jde zvuk, musel bych si stoupnout a pomalu se otáčet. A pak ti řekl, z které strany to je. Jestli je ta písnička rychlá nebo pomalá, jestli to zpívá ženská nebo chlap… To já nevím.“

Diskotéky jsem si nemohl nechat ujít

Když už jsme u té muziky, zajímá mě, jestli si David pouští písničky. „No jasně. A pořádně nahlas,“ směje se.

„Když jsem nosil sluchadla, měl jsem přitom od doktorky zakázané pouštět si hlasitou hudbu. Mám to napsané i v lékařské zprávě. Dokonce jsem ani nemusel chodit na hudebku, protože se tam hrálo na piano, a to by mi mohlo ještě víc poškodit sluch.“

David se nevyhýbal ani diskotékám. „Samozřejmě, že jsem tam chodil. Hudba byla dost hlasitá, pak jsem z toho byl ještě několik hodin naprosto vyduněný. Ale chodil jsme tam s kamarády, nemohl jsem si to nechat ujít…“

Třídní, která uměla znakový jazyk

Až donedávna se s mamkou ani tátou David o svém sluchovém handicapu nebavil. „Neměli jsme důvod rozebírat, že jsem hluchý. Dělali toho pro mě strašně moc, ale nedávali mi to najevo…“

Začalo to už na základní škole. David bydlel s rodiči v pronájmu, který měli rodiče od Vodovodů a kanalizací. „U babičky jsme však měli trvalé bydliště. Ale mamka tehdy požádala o povolení, abych mohl chodit do jiné školy v rámci Boleslavi. Dozvěděla se totiž, že do jedné – teprve krátce otevřené základní školy – má nastoupit třídní učitelka, která uměla znakový jazyk. A protože podle lékařských zpráv byla prognóza, že brzo ohluchnu úplně a budu se muset naučit znakový jazyk, mamka se zasadila o to, abych se dostal právě k této třídní učitelce.“

Tohle všechno se David dozvěděl až na střední. „Na rovinu říkám – zachránilo mě, že jsem měl handicap. Jinak bych byl určitě grázl.“

Inženýr číslo jedna

Mimochodem – David bude v rodině první s titulem. Když mi to vypráví, bagatelizuje to. „Není to moc zajímavá informace,“ říká David. „Dnešní doba si tituly zkrátka žádá. I když to o člověku nic nevypovídá. Já jsem byl celý život nucený sedět kvůli handicapu vepředu. A díky tomu jsem se stal třídním šprtem. Ale největší fór je, že mám nejlepšího kamaráda, který seděl v první lavici se mnou. A to je zase slepec,“ směje se David a dodává, že je osud zase svedl k sobě a pracují ve stejné firmě.

Protože musel sedět ve škole vepředu, vybudoval si ke školskému zařízení jiný vztah než jeho spolužáci. „Nejdřív jsem byl nucený to poslouchat. Pak jsem byl rád, že to mohu poslouchat. Všechno jsem slyšel, nemusel jsem se doma učit. V devítce jsem dokonce dělal přijímačky na prestižní gympl v Boleslavi. Známky jsem měl skvělé, přijímačky jsem udělal, přijali mě… Ale věděl jsem, že bych musel počítat matiku, kterou jsem fakt nemusel, tak jsem šel nakonec na obchodku. A bylo to perfektní rozhodnutí. Až na dva poslední týdny před maturitou jsem měl čtyři roky pohody.“

Na prvním stupni se přizpůsobovali

David byl už od základní školy premiant. Ale nejen proto, že seděl v první lavici. „Třeba taková čeština i angličtina byla v pohodě díky tomu, že jsme měli jednu a tu samou učitelku. Věděla, že jsem hluchý, a tak když jsme psali diktát, stála vždycky u mě. Mluvila tak, abych to slyšel.“

Na druhém stupni se to už ale zvrtlo. Jednu učitelku nahradilo spoustu učitelů. A tím, že se David bál o svém handicapu mluvit, ne každý učitel věděl, že špatně slyší.

„To s sebou přinášelo spoustu blbých situací… Někteří učitelé si mysleli, že si z nich dělám srandu, když mi to musí opakovat už počtvrté. A prý ať si dělám srandu z někoho jiného…“

Hodně negativních zážitků David už za svůj život z hlavy vytěsnil. Ale jako jeden příklad za všechny jmenuje událost, která se stala na obecné výchově, která ho hodně zasáhla.

A vypadni!

„Na první hodinu přišla učitelka a sedla si za katedru, kterou měla hned u mého stolu. Seděl jsem úplně vlevo, u okna, které bylo otevřené. Ve třídě bylo hrobové ticho. Zapsala do třídnice a nahnula se ke mně. Něco mi řekla, ale já jsem ji neslyšel. Zeptal jsem se jí, jestli mi to může ještě zopakovat. Když jsem ale neslyšel ani počtvrté, na co se ptala, pak už začala řvát…“

Učitelka se nadechla a na celou třídu spustila: „Říkám, abys zavřel to okno, je tady zima! A vypadni!!!“

David byl jako opařený. „Vyhodila mě ze třídy. Čekal jsem pět minut za dveřmi, jestli pro mě nepřijde. Pak jsem šel za třídní, která jí to vysvětlila. Od té doby na mě tato učitelka byla už moc milá. Ale v člověku ten blbý pocit bohužel zůstane…“

Člověka to sráží

David říká, že podobná – zbytečná – nedorozumění, zažívá dnes a denně. „Je to hrozné pro sebevědomí, člověka to sráží… Ale jsem fakt vděčný za to, že mi mamka nikdy nedávala najevo, že o mě nějak speciálně pečuje. Celá rodina ke mně tak přistupovala. Nikdy jsem neměl žádné úlevy, nebavili jsme se o tom, že hůř slyším. Ani jsem nevěděl, o kolik hůře než ostatní slyším…“

„A překvapilo tě, když jsi to zjistil?“ zajímá mě.

„Že na levé ucho vůbec neslyším, to jsem věděl. Ale na pravém jsem si myslel, že mám ztrátu tak deset procent… Ale že je to 75 procent… To je fakt špatné… Ale jo, podvědomě jsem asi tušil, že to bude hodně, ale nepřipouštěl jsem si to. Pořád jsem odezíral a všímal jsem si, že ostatní slyšící to nedělají… Celý život jsem si tedy nepřipouštěl, jak moc neslyším…“

Kdybych netelefonoval, neexistuji

Na Českou zemědělskou univerzitu jsme jeli s Davidem společně jeho autem. A uvědomuji si, že přestože během rozhovoru David odezírá, v autě jsme si povídali, ale on se na mě ani jednou nepodíval… Bedlivě sledoval provoz před námi…

„Je to tak. Tím, že jsi seděla v autě vpravo – slyšel jsem tě pravým uchem, kde mám ještě těch pětadvacet procent zbytku sluchu. Byli jsme od sebe ani ne půl metru, takže to šlo. Hrozně také záleží, jestli daný hlas znám. Třeba ty jsi cizí, ale máš podobný hlas jako někdo, koho znám, tak je to super, nemusím si úplně na tvůj hlas zvykat. Kdyby na tvém místě seděl třeba Moravák, bylo by to o dost horší. Třeba prarodiče přítelkyně jsou úžasní Moraváci z Vyškova, ale chvíli mi trvalo, než jsem jim zvládl rozumět i bez odezírání. Dávají zkrátka důraz ve výslovnosti ve slově jinde než já ve středních Čechách. Ale to určitě znají třeba i Pražáci, kteří mají problém rozumět lidem z Brna.“

„A telefonuješ?“

„Kdybych netelefonoval, neexistuji,“ odpovídá David automaticky. „Samozřejmě mám zvuk puštěný naplno. Když mluví neznámý člověk, který drmolí, zastavím ho, aby trochu zpomalil. Ale do telefonu jsem ještě nepřiznal, že jsem hluchý. Většinou to svedu na špatný signál a poprosím o mail.“

Přestal jsem hledat mluvčího

Když jsme jeli na rozhovor, zaujala mě jedna Davidova pracovní příhoda. Po třech měsících, co ve firmě pracoval na projektu týkajícím se převodovek, měl prezentaci v angličtině před významnými představiteli firmy ze Španělska, Německa či Argentiny.

„Byl tam oválný stůl, asi 45 lidí. Prezentace docela v pohodě. A já se ale modlil, aby nepřišly dotazy… A samozřejmě že se ozval jeden muž, který se mě na něco ptal… Samozřejmě seděl ode mě přes celý stůl, takže jsem nic neslyšel… A já jsem se mu ani nemohl omluvit, že ho neslyším, že jsem hluchý jako poleno, protože jsem to v té angličtině ani neuměl říct,“ směje se David, který šel přes celou místnost k šéfovi vývoje převodovek. „Všichni jeho dotaz dobře slyšeli. I kolega vedle mě, který se mnou prezentoval. Jen já byl za trotla.“

S angličtinou válčil odjakživa. Přestože na základní škole byl dokonce na olympiádě.

„Konverzaci jsem měl dobrou, tam jsem dokázal obstojně odezírat. Jak ale došlo na poslech, bylo to špatný. Musím vidět mluvčího, jak se mu hýbe krk, jak artikuluje… A to z kazeťáku dost dobře nešlo… Když jsem vyučujícímu říkal, že zvuku z magneťáku nerozumím, dal to na plný pecky a řvalo to jako kráva… Ale o tom to není… Já jsem potřeboval zkrátka toho mluvčího vidět… Pak jsem si tedy v poslechu musel v hlavě projíždět varianty, o čem to tak asi mohlo být, a spojit si to s kontextem – a podle toho doplnit slovíčka.“

Studium zadarmo

Z psaní pak míval pravidelně jedničky, z poslechu čtyřky.

„Poslední dobou jsem se ale v poslechu hodně zlepšil. Celou dobu jsem během školy hledal pomyslně tvář, toho mluvčího… A stálo mě to spoustu sil, abych se soustředil. A paradoxně mi nedávno pomohlo si uvědomit, že ta tvář tam prostě není. Zavřel jsem oči a snažil jsem se vnímat jen slova… Teď, když o tom mluvím, uvědomuji si, co mi pomohlo. Až když jsem zavřel oči, přestal jsem přemýšlet nad blbostmi. Tam jsem pořád přemýšlel, čeho se chytit, koukal jsem do textu, rozptylovalo mě to… Toto kdybych věděl na základce, poslech pro mě mohl být daleko jednodušší.“

Po obchodní akademii se rozhlížel, kam dál. Chtěl zůstat co nejblíže domovu. „S rodiči jsme se byli podívat na škodovácké vysoké škole v Boleslavi, kde byl obor Finanční řízení podniku. Platilo se tam sice školné, ale na dnu otevřených dveří nám řekli, že se dělají přijímačky pomocí sciotestů. A nejlepších deset lidí má celou školu zadarmo.“

Mamka Davidovi ještě ten den nakoupila učebnice. A díky percentilu 90 měl David celé bakalářské studium zadarmo.

Už nejsem šprt

Během studia už David přestal být ve škatulce „šprt“. „Přestal jsem sedět v první lavici, chtěl jsem mít více volného času. A sedával jsem i vzadu, abych se mohl koukat na filmy…“

Na navazující magisterské studium už šel do Prahy na Provozně ekonomickou fakultu na Českou zemědělskou univerzitu. V květnu měl studium ukončit.

„Bohužel neumím zkombinovat práci a studium. Nechtěl jsem kvůli škole vypouštět práci, která mě baví, proto jsem si o rok prodloužil studium. Předměty splněné mám, jen mě čeká ještě diplomka. Ke státnicím bych chtěl v únoru 2020.“

Zatímco v Boleslavi měl na bakaláři během prezenčního studia malé třídy, na ČZU je na přednášce i 300 lidí. „I když jsem ze začátku seděl vepředu, ani tak jsem nic neslyšel. Nic jsem z toho tedy neměl. Škola je pro mě tedy čistě samostudium. Kvůli povinné docházce tam sice trávím čas, ale moc mi to nedává. Někteří vyučující čtou prezentace, to si mohu číst i doma. A abych odezíral osm hodin vkuse? To je hodně náročné…“

Vystoupit z komfortní zóny…

Na vysoké škole v Mladé Boleslavi měl povinnou praxi v automobilovém průmyslu. „Přímo do škodovky jsem se moc nehrnul, bylo tam šedesát korun na hodinu, půl roku praxe, osmihodinová pracovní doba. Rozeslal jsem tedy spoustu životopisů i jinam. Nakonec se mi ozvali z firmy, kde teď pracuji. Na pohovoru jsem ani neřekl, že jsem hluchý… Nebylo to potřeba říkat…“

Během školy stíhal ještě brigádu. Do tří byl ve škole, do deseti do večera doplňoval v supermarketu piva. „Byla to neuvěřitelná škola života. Člověk si pak váží toho, co má. Ale už nikdy více,“ směje se David.

Ve firmě, kde měl půlroční praxi, si ho nakonec nechali. „Stal se ze mě projektový specialista. Mým úkolem je řešit průšvihy, které nikdo jiný nechce řešit.“

Přestože je sám hodně velký nervák, má velkou míru zodpovědnosti. Ve chvíli, kdy vidí, že nejsou lidé, kteří by se do náročného úkolu pustili, je to právě on, kdo se rozhodne jednat.

Každý den v práci je pro mě výzvou

„Hodně lidí má rádo své pohodlíčko, rutinu. Bojí se vystoupit ze své komfortní zóny. Já ji díky své specifické pracovní pozici asi nemám. A jsem za to rád. Něco se naučím, už v tom začínám být dobrý. A najednou na mě hodí zase jiný problém a já zase začínám od píky. Ale díky tomu získávám sebedůvěru. Uvědomuji si ale, že na ní musím ještě hodně pracovat. Snažím se neodmítat žádné nové projekty, přestože se často zdá, že budou nad mé síly a znalosti. Každý den v práci je tak pro mě výzvou.“

Podle Davida by člověk neměl předem říkat, že na něco nemá, že něco nezvládne, dokud se s tím nezkusí sám poprat.

„Jen tak může každý zjistit, kde má své vlastní limity. Limity, mezi které rozhodně nemusí nutně patřit jakýkoli zdravotní handicap.“

 

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ

Vytisknout