Emilie: Tlumočila jsem první tiskovou konferenci Václava Havla

„Kdybych měla napařovací žehličku, trošku bych tomu pomohla, ale jinak to jde,“ směje se Emilie Mrzílková na dotaz, jak je možné, že za pár dní oslaví osmdesáté narozeniny, ale elánem a vizáží byste jí hádali nejméně o deset let méně.

Emilie se narodila jako slyšící dítě neslyšících rodičů. „Vidím a slyším jako rys. Ale tím, že jsem měla neslyšící rodiče, sourozence i manžela, neslyšící jsou moje krevní skupina.“

Kdy si začala uvědomovat, že jsou rodiče „jiní“, že na ni znakují? „Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Znakovali na mě od mimina, můj první jazyk byl znakový. Při znakování na mě maminka mluvila, takže jsem nepřemýšlela nad tím, že to mají ostatní děti třeba jinak.“

Emilie

Zánět mozkových blan i záškrt

Její maminka přišla o sluch v devíti měsících po zánětu mozkových blan, táta ohluchl ve dvou letech po záškrtu. Pro rodiče se tak Emilie stala spojkou mezi slyšícím a neslyšícím světem. „Byla jsem de facto od tří let jejich tlumočníkem. Zuřila druhá světová válka a já tak nějak automaticky jsem měla starost ne o sebe, ale o rodiče. Už jako malinká jsem si uvědomovala, že jim chybí informace, že musím být jejich spojkou se světem.“

Psal se únor 1945. Prahu bombardovali spojenci, kteří místo na Drážďany shodili bomby na naše hlavní město. „Bydleli jsme v Podskalské ulici v Praze 2. Na jednom rohu byl barák – lakýrnictví, na druhé straně drogerie s léky. A náš barák byl mezi nimi. Dopadli jsme nejlíp. Náš dům sice nespadnul, ale maminka dopadla zle. Měla sklo v obličeji, tak ji odvezli do podzemní nemocnice na Palackého náměstí. Doteď si pamatuji ten pocit, jak jsme stáli s tatínkem před barákem bez oblečení a byla nám strašná zima.“

Byli bez oblečení, bez jídla, bez domova. Útočiště na pár týdnů našli na Václavském náměstí u tatínkova zaměstnavatele – v krejčovském salónu.

Alou do pohraničí!

„Pak zapracovala teta – tatínkova sestra – a na chvíli jsme se přesunuli do Dobřichovic, kde jsme byli až do konce války. A pak jsem šla s maminkou na Národní výbor. Maminka tomu tedy říkala magistrát. Býval to takový dřevěný dům ve Veletržní ulici… Řekly jsme, že nás vybombardovali, a jestli tedy pro nás mají nějaký volný byt. A úředníci? Prý v pohraničí je místa spousta, ať jdeme tam… A bylo rozhodnuto… Stěhovali jsme se s rodiči celkem sedmnáctkrát!“

Krásná Lípa, Terezín, Ústí nad Labem, Maršov, Novosedlice… Nakonec zakotvili v Lovosicích. Ale i tam se rodina Emilie stěhovala natřikrát. Ze starého bytu bez koupelny do většího. Po smrti tatínka se však s maminkou musela stěhovat opět do menšího.

Každý přesun byl plně v režii Emilie. „Dříve nebyla auta, to nebylo jako dnes, že si objednáte stěhováka a ten všechno zařídí. V pohraničí to se stěhováním vypadalo následovně – musela jsem zařídit povoz, ten musel přijet včas na nádraží, kde jsem musela objednat vlak…“

Stěhování? Povoz a vagony

Emilie to vypráví všechno tak samozřejmě, tak prostě… A přitom byla v době prvního stěhování osmiletá holčička… „A jak jste věděla, kam máte kdy jít?“ Otázka ji rozesměje. „No to je jednoduché. Viděla jsem koně, šla jsem za sedlákem, řekla jsem, máme bedny, potřebujeme je přepravit… Během toho jsem to zároveň znakovala rodičům, aby věděli, o čem se se sedlákem bavím. Potom jsem oběhala vagony na nádraží… Zapsali si, v kolik hodin přijedeme, napsali mi na papírek, v kolik hodin bude připravený vagon… No a druhý den jsme to udělali přesně podle plánu.“

Stejně samostatná byla i ve škole. „Musela jsem být soběstačná. Vždyť jsem kolikrát rozhodovala i za rodiče! To je nepochopitelné, viďte?“ klade mi řečnickou otázku.

„Maminka sice měla smysl pro zodpovědnost, snažila se… Ale kolikrát jsem ji prosila o radu, ona se chvíli zamyslela… A pak řekla, že neví… Takže jsem se stejně nakonec musela rozhodnout sama. V okolí jsem neměla nikoho ze slyšících, komu bych natolik věřila, abych se mohla s něčím důležitým svěřit… Udělala jsem tedy v životě spoustu kopanců a špatných rozhodnutí… A začala jsem brát jako samozřejmost, že musím všechno dělat sama.“

Zmydlila jsem kluka hlava nehlava

Do školy Emilii maminka doprovodila na zápis. A tím její role skončila. „O tom, že mám neslyšící rodiče, věděl jen ředitel a jeho zástupkyně. Postupně to zjistili ale i spolužáci. A ti se mi začali posmívat… Tak jsem skočila na jednoho kluka a mydlila ho hlava nehlava… Pak žaloval v ředitelně, jak jsem hrubá… Musela jsem se bránit, že jsem to neudělala bez důvodu, ale protože se mi posmíval, že mám neslyšící rodiče… Následovala ve školním rozhlasu přednáška o tom, jak se mají spolužáci chovat, když potkají neslyšícího…“

Žáci dostali nařízeno, že musí uctivě zdravit pokýváním hlavy. Najednou to všichni začali dělat a Emilie dostala vynadáno… „Maminka mi hubovala, že ji teď všichni zdraví a že nebude pořád hýbat hlavou, že by se z toho ukývala,“ směje se při vzpomínce na maminku.

A dodává, že se jí ve škole třeba i běžně stávalo, že ji ve vyučování paní učitelka vyvolala, aby něco vyprávěla a ona místo mluvení začala znakovat.

Odpracuji si to v sobotu!

Po základní škole odešla pracovat jako tlumočnice znakového jazyka do Ústí nad Labem do nově vzniklého Svazu invalidů. „Neměla jsem na to žádnou školu. Ale ani jsem žádnou nepotřebovala. Vždyť znakovka byla můj mateřský jazyk!“

Po práci ve Svazu se dostala do účtárny do Prahy. V té době bylo i s Emilií v hlavním městě pouze pět tlumočníků. „Neslyšící za mnou chodili i několikrát týdně, pořád mě někam chtěli. Šéf mi říkal: Ty furt někam chodíš… Tak jsem mu říkala, že si to odpracuji v sobotu…“

Následovala mateřská. A po dvou měsících zpátky do práce. „To nebylo jako dnes, s dítětem tři roky doma… Po dvou měsících šup dítě do jeslí. Bylo to náročné období… Navíc jsem musela všechno zařizovat i za neslyšícího manžela.“

Ani když už byl syn ve školce, Emilie si moc neodpočinula. „Syn začal trpět na průdušky a nesměl chodit do kolektivu, musela jsem s ním být doma. Šla jsem proto na Národní výbor, abych dostala papír, že mohu pracovat z domu. Dělala jsem pak ruční práce pro Obzor – obrubovala jsem šátky, šila podprsenky… Ne, že by mě to nebavilo… Ale byl to strašný stereotyp.“

Říci si neslyšícím o peníze? Nikdy

V tu dobu za ní čím dál častěji chodili neslyšící. Věhlas Emilie se roznesl po celé Praze. „Nikdy jsem nikoho neodmítla. Chodila jsem tlumočit na policii, na soudy, k lékařům…“

Byla sedmdesátá léta a Emilie všechno dělala ve svém volném čase. A zadarmo. „Přece jsem si nemohla říkat neslyšícím o peníze! Když mi někdo dal kávu, neodmítla jsem. Ale peníze, ty bych si od neslyšících vzít nemohla!“

Až později, v roce 1986, ji zaměstnal Svaz invalidů na Karlínském náměstí, který od magistrátu dostával na tlumočníky peníze.

Teprve s rokem 2007 a Zákonem o sociálních službách se tlumočníci profesionalizovali. „Do té doby oficiální tlumočníci znakového jazyka nebyli, ale třeba na svatbě museli neslyšící tlumočníka mít… Tak jsem musela před úředníky prokázat, že tlumočím… Podepsala jsem papír o mlčenlivosti… A později mi dal Svaz invalidů doporučení, šla jsem k soudu v Praze 1… Byli tam tlumočníci z cizích jazyků a já jako jediná tlumočnice znakového jazyka!“

Nejsem právník!

Kdyby mohla, pro neslyšící by i dýchala. Ale za desítky let tlumočení se musela naučit i říkat NE. „Tolikrát se mi stalo, že se na mě obrátili neslyšící s nějakým problémem a co si já o tom myslím. Tak jsem jim musela důrazně říci, že je jedno, co já na to. Že zajdeme za právníkem. Ten jediný může kvalifikovaně rozhodnout. Nebo se mi jednou stalo i to, že mě neslyšící poprosil, jestli bych s ním nešla koupit kalhoty! To je přece absurdní! Zdá se mi, že neslyšící dnes trochu zpohodlněli. Nepamatuji si třeba, že by si maminka sama neuměla nakoupit. A to dříve nebyly samoobsluhy jako dnes. Došla k pultu, na papírku měla napsaný seznam a hotovo.“

Šárka Prokopiusová, prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, která je přítomná rozhovoru s Emilií, pokyvuje hlavou. „Je to tak, neslyšící jsou trošku pohodlnější. Dřív tlumočník nebyl placený, tak by nikoho podobná prosba ani nenapadla. Ale dnes jsou tlumočníci pod sociální službou. Neslyšící může tlumočníka využít na všechno. Někteří se tak na tlumočnících stávají závislí.“

Emilie pokyvuje hlavou a doplňuje: „Tlumočník není právník, není to sociolog, ani psycholog. Tlumočník je jen ucho! Profesionální tlumočníci neradí! Kdepak, celý život jsem se bránila udílet rady…“

Eva – středa – knedlík

Ani osm křížků Emilii nebrání v tom, aby své znalosti předávala týden co týden dalším generacím. A jak to na jejích kurzech znakového jazyka vypadá? „Nechrlím na ně hned znaky. Nejprve je seznamuji s problematikou neslyšících. Vysvětluji slyšícím, že neslyšící jsou normální lidé jako my všichni, že nemají na čele napsáno: Pozor, jsem hluchý!“

Kurzisty zasvěcuje do znakosledu, učí je princip znakového jazyka, vysvětluje, že neslyšící nepoužívají například spojky či předložky nebo neznají vykání.

Stejně jako v češtině může mít jedno slovo více významů, funguje to podobně i ve znakovém jazyce. „Třeba Eva – středa – knedlík. Pravou rukou kroužíte nad levou rukou, která krouží v protisměru. A musíte k tomu artikulovat. Jedině tak poznáte, který znak neslyšící zrovna myslí.“

Když se začne slyšící učit znakový jazyk, má často tendenci překládat doslova každé slovo. Ale ve znakovém jazyce má každý znak spoustu synonym. „Třeba větu Takže jsem se rozhodla… Znakuje se to jednoduše takto: bouchnu sevřenou pěstí do stolu ve znamení rázného rozhodnutí.“

Aby byla komunikace ve znakovém jazyce kvalitní, radí Emilie vytvářet krátké věty. „Nic složitého, žádné skloňování, časování… Holá jednoduchá věta stačí. Kurzisté jsou překvapení. A zároveň v šoku z toho, jak je vlastně těžké si to srovnat v hlavě a podstatné věci říkat jednoduchým způsobem.“

Provázek na noze

Když Emilie vypráví, současně znakuje. V očích jí poskakují rarášci a je vidět, že ji práce tlumočnice nepřestala naplňovat ani po desítkách let tlumočení. Napadá mě, jestli se vůbec může slyšící tlumočník někdy dostat na její úroveň… „Může se to stát. Ale moc tomu nevěřím. Takový tlumočník může být jeden z milionu,“ říká na rovinu.

Emilie během vyprávění vzpomíná na to, jak ji maminka měla od miminka pod kontrolou a vychovala ji tak, že ji měla stále na ruce. „Jak jinak by slyšela, že křičím?“ směje se Emilie.

Naopak když se Emilii narodil v Krásné Lípě bráška, její maminka učinila pokus. „Uvázala mi na nohu provázek, sobě ho omotala na ruku. Provázek se táhl do pokojíčku, kde spal i můj bráška. Jakmile zabrečel, zakopala jsem nohou a tím jsem maminku probudila… Takhle důmyslná maminka byla… To není jak dnes… Samé chůvičky, všechno bliká, svítí… Dnes je pro neslyšící spoustu vychytávek. Od tabletu až po světelný budík či hovory na Skypu.“

Neslyšící manžel instruktorem v autoškole

Emilie boří mýty i v tom, jací jsou neslyšící řidiči. „Skvělí! Dokonce bych řekla, že mají větší zrakové schopnosti než slyšící. Více sledují okolí, jsou opatrní. Manžel je toho důkazem – vždyť byl instruktorem v autoškole!“

Neslyšící mají vzadu na okně velký modrý znak – symbol přeškrtnutého ucha. A protože jsou si vědomi svého handicapu, co chvíli se koukají do zpětného zrcátka, aby se ujistili, že za nimi nejede například sanitka.

„Manžel byl nejen instruktorem, ale jedenáct let i taxikařil. Vozil s sebou blok a tužku, ve městě už byl známý. Každý s ním chtěl jezdit.“

„Takže ani nepotřeboval dispečink…“ zamyslí se Šárka Prokopiusová. „Já jsem byla jeho dispečink,“ odpovídá se smíchem Emilie.

Implantát za každou cenu?

Jak se Emilie – slyšící z neslyšící rodiny – dívá na kochleární implantáty, které v dnešní době zažívají velký boom? „Když v roce 1986 začínal s implantátem Jarda Hrubý, každý měl pocit, že k tomu musí něco říct, každý na to měl nějaký názor. Obecně si myslím, že toto dilema – dát či nedat implantát – řeší hlavně slyšící rodiče, kterým se narodí dítě se sluchovým handicapem. Slyšícím rodičům je to líto, špatně nesou, že má jejich dítě vadu, a snaží se mu dát kochleární implantát za každou cenu. Je tu ale zásadní otázka! Co bude dítě dělat, až bude starší? Sluch se tak jako tak bude zhoršovat. Kam bude patřit? Mezi slyšící, nebo neslyšící?“

S prezidentem jsme se dohadovali, kdo půjde první do dveří

Emilie je vyhlášenou pražskou tlumočnicí. Není tedy divu, že to byla právě ona, která byla pozvána na Pražský hrad, aby neslyšícím tlumočila první tiskovou konferenci Václava Havla. „Bylo to zrovna v době, kdy jsem byla dlouhodobě nemocná. A první den po nemoci jsem přišla do práce a telefon. Bum! Prosím, přijďte na Hrad! Říkala jsem si, co jsem asi provedla,“ směje se při vzpomínce Emilie.

„Čekal tam na mě pan Žantovský, Malý, Vondra a Havel. A ten mi řekl, že budu tlumočit tiskovou konferenci.“

Ještě, než začal samotný přímý přenos v televizi, provedl ji Václav Havel po Pražském hradu, seznámil ji s Věrou Čáslavskou… A když nastala ta chvíle a měli spolu vstoupit do sálu, Václav Havel se přede dveřmi zarazil. „Prosím, vy první, vy jste dáma!“ oznámil Emilce. „Prosím, vy první, vy jste hlava státu,“ pobídla ho Emilie.

„Chvíli jsme se tam dohadovali, ale nakonec jsem vyhrála,“ říká s lišáckým úsměvem Emilie.

Bez jakékoli přípravy tlumočila celé dvě hodiny. „Pak za mnou chodili novináři a říkali, jak to bylo úžasné. Klobouk dolů, paní Mrzílková! Samozřejmě jsem byla šťastná… Ale na druhou stranu… My tlumočníci – stará škola – jsme nikdy neměli přípravu, nikdy jsme dopředu nedostali k nastudování žádné materiály. To není jako dnes. Neslyšící si zvykne na tlumočníka a bum! Za dvacet minut střídání… A na scéně je jiný tlumočník. To za nás nebylo! Museli jsme překládat tady a teď, byl to adrenalin,“ končí své vyprávění Emilie.

Žena, která 23. července 2018 oslaví 80. narozeniny. Žena, která se nikdy nezalekla žádné překážky. Žena, která neslyšícím dala celé své srdce.

VERONIKA CÉZOVÁ