Iveta: K tomu, že jsem neslyšící, jsem musela dospět
„Na levém uchu mám ztrátu 75 procent, na tom pravém 100. Zkrátka hluchá jak poleno,“ směje se šestatřicetiletá Iveta Melichar. Její upřímnost a přímočarost dává tušit, že se bude linout celým naším rozhovorem…
Iveta pochází z Ivančic. A až do tří let slyšela. „Po prodělaném zánětu mozkových blan, kdy jsem měla vysoké horečky a mamce jsem omdlévala v náručí, následoval rychlý převoz do brněnské nemocnice. Mamka si v tu chvíli myslela, že jí snad umřu v ruce…“
Neumřela. Ale ohluchla.
Doktoři, šamani i kouzelníci
„Rodiče z toho byli v šoku a dělali všechno možné pro to, abych zase začala slyšet. Jezdili se mnou po různých doktorech, ale i šamanech a kouzelnících… Bylo mi asi šest let, když mě táta vzal do Bratislavy. Byl tam nějaký sjezd všech zdravotně postižených. Najednou se před námi objevil šaman, zdravotně postižení si museli podle jednotlivých postižení stoupnout do řad… Šaman chodil, vždy dotyčnému něco řekl. A jak to dořekl, dotyčný spadl. I já jsem spadla. A jak jsem byla na zemi, měla jsem pocit, že zase slyším. Ale když jsem se zvedla, zase jsem nic neslyšela…“
Dostala se i k léčiteli do Svitav, který léčil pomocí kovových pružin; rodiče dali Ivetu i na čištění uší pomocí vosku ze svíček…
„Moji slyšící rodiče se zkrátka upínali ke všemu, co by mi mohlo vrátit sluch. Po každém takovém pokusu jsem byla stále hluchá, ale oni to znovu a znovu zkoušeli… Kromě toho jsem ale samozřejmě chodila například i na logopedii.“
Mezi dvěma světy
Základní školu absolvovala spolu se slyšícími spolužáky. Byla to drsná škola života.
„Když nad tím přemýšlím, zpětně to hodnotím jako správné rozhodnutí rodičů. Díky tomu teď dobře mluvím. Ale když jsem byla v těch letech… Nesla jsem to dost těžce. Vnímala jsem, že jsou lidé slyšící a pak že tu jsou znakující neslyšící… Nic mezi tím… Jenže právě mezi těma dvěma světy jsem byla já, Melichar… Bohužel ani rodiče mi nedokázali vysvětlit, že svět není tak černobílý a že takových na pomezí, jako jsem já, je více.“
Iveta sama sebe označuje za šprtku. Samé jedničky a vyznamenání byly vždy samozřejmostí. S prospěchem tedy problém neměla.
„Problémem byli někteří spolužáci… Byly tam náznaky, pokusy na zesměšnění… Někteří se mi smáli… Ale v té době se mě pokaždé zastala nejlepší kamarádka Jana – mimochodem v současnosti policistka. Ta nade mnou držela celou dobu ochrannou ruku.“
Vzhledem ke svému handicapu seděla Iveta vždy v první řadě. A díky tomu prospívala ve všech předmětech.
Až v osmé třídě začala mít problém… „Ne však s probíranou látkou, ale s učitelkou, kterou jsme měli na český jazyk a dějepis. Asi na mě byla zasedlá… Seděla jsem v první řadě, měla jsem samé jedničky, asi měla pocit, že jsem hezčí než ona…“ směje se Iveta.
Problém jménem diktát
Tehdy za ní přišly do školy dvě pracovnice speciálně pedagogického centra z Ivančic ze školy pro neslyšící. „Zhoršila jsem se v diktátech. A pracovnice SPC učitelce řekly, že mi je musí předepisovat a já je budu doplňovat. Neměla jsem totiž hrubky v běžných slovech, ale v cizích, které jsem zkrátka pořádně neslyšela. Najednou už jsem neměla dvojky, ale zase samé jedničky… A to tu češtinářku naštvalo, tak mi zase začala diktáty diktovat. Pak jsem ale dostala indukční smyčku a bylo to super.“
Když se v devítce přemýšlela, kam dál, byla rozhodnutá pro obor kadeřnice. Pracovnice SPC z Ivančic jí ale řekly i o dalších oborech pro neslyšící. Na výběr měla i gymnázium v Ječné, pedagogickou školu v Hradci Králové či oděvní v Brně.
Na kadeřnici je tě škoda!
Kadeřnici jí okolí rozmluvilo. „Tím, že jsem měla vyznamenání, by prý byla škoda zahodit talent na učení. A že si kdykoli mohu udělat.“
Oděvní v Brně odpískala hned, co zjistila, že tam by svou kreativitu moc neuplatnila.
„Na Dnu otevřených dveří mi naznačovaly tamní holky, že pořád šijí jen sako, pořád stále stejné věci dokola, že je to nudné… Proto jsem se hlásila i mezi slyšící na módní návrhářství – také v Brně. Dostala jsem se až do třetího kola. Ale tím to bohužel skončilo.“
A přestože se od ní jako od třídní premiantky očekávalo gymnázium v Ječné, kvůli dojíždění nakonec tuto volbu vzdala.
„Po všech těch vyhodnoceních mi vyšla jako nejlepší varianta pedagogická škola v Hradci. Ještě teď si vybavuji, jak jsem se šprtala z Běhouna matematické úlohy… Jak moc jsem se připravovala… Dostala jsem se s přehledem. A celá škola pro mě jako pro premiantku byla jednoduchá.“
Zatímco na základní škole se cítila občas vyloučená, protože jí unikaly informace od slyšících spolužáků, v Hradci zase narazila na to, že neumí znakový jazyk.
V Hradci se mi otevřely oči
„Najednou mi v Hradci došlo, jak je ten svět pestrý. Že není černobílý. Slyšící a znakující neslyšící. Že existují nedoslýchaví lidé, znakující nedoslýchaví, neslyšící, kteří výborně mluví… Najednou jako by se mi otevřely oči a já viděla, jak jsou sluchově handicapovaní barvití.“
Neznalá kultury neslyšících a neznakující. To byla Ivetina výchozí pozice na škole. Ta se ale rázem změnila, když poznala jednoho krásného neslyšícího…
„S oním neslyšícím jsem byla čtyři roky a byl to právě on, kdo mě naučil znakovku. Přirozeným způsobem mě do ní dostal.“
Nepřekročí práh našeho domu!
Zatímco Iveta ani nepřemýšlela nad tím, jestli mít slyšícího, nedoslýchavého či neslyšícího kluka, její rodiče měli vyhraněný názor.
„Říkali, že neslyšící nepřekročí práh našeho domu…“ přiznává otevřeně Iveta.
S přítelem se tak scházeli během týdne ve škole, na víkendy jezdila domů sama.
„Samozřejmě, že rodiče věděli, že s ním jsem, ale k nám nechodil. Mamka dělala všechno proto, abychom se rozešli… Na druhou stranu – dnes už chápu, že to pro ni muselo být složité. Nemluvil, byl to typický neslyšící, který neustoupil a nesnížil by se k mluvení… Měl názor, že on mluvit nebude, že se má slyšící naučit znakovat, když má zdravé ruce…“
Už při studiu Iveta vnímala, že měli neslyšící mnohdy nedůvěru ve slyšící psychology, kteří neovládali znakový jazyk.
Mostem mezi učitelem a žákem
„A tehdy jsem si uvědomila, že bych chtěla být tím pomyslným mostem mezi přísným učitelem a zlobivými žáky. A proto jsem se přihlásila na psychologii. Tam jsem se nedostala, ale dostala jsem se na psychologii v kombinaci s pedagogikou na FSS v Brně. Tu jsem studovala deset let, ale pak jsem toho nechala.“
Přestala ve chvíli, když si uvědomila, že studuje jen kvůli titulu…
Mezitím se rozešla s neslyšícím přítelem, který jí otevřel bránu do světa neslyšících. A jeho místo zaujal jiný neslyšící.
„Toho už paradoxně moji rodiče měli rádi. Nevadilo jim, že neslyší. Ale bylo to asi dáno jeho nekonfliktní povahou. Byl hodný, vždy k dispozici. Když měl třeba táta chuť na pivo a řekl mu, ať se přidá, sedl si k němu a pil s ním, i když byl abstinent,“ směje se Iveta.
Ani tento vztah ale nevydržel. A Iveta si nakonec vzala slyšícího. „Budoucího manžela jsem poznala na oslavě mého švagra. Věděl od svého bráchy, že neslyším, a tak výborně artikuloval, dělal si různé srandičky… Byla z toho velká láska a bylo vidět, že je na mě pyšný, všude o mně povídal, všude mě podporoval…“
Melichar. Ta co nikdy nesedí v koutě
Vzali se, měli spolu holčičku. Iveta, do té doby světoběžník, se na chvíli zklidnila. „Jenže jak jsem dokojila, už jsem to byla zase já. Melichar. Ta, co neumí být potichu, ta, která je všude, kam se podíváš… Myslím, že věřil tomu, že se s dítětem zklidním, že budu domácí puťka…“
Rozvod Ivetu nezlomil. Naopak ji zocelil a ona napnula síly k pomoci neslyšícím. Stala se místopředsedkyní Brněnského spolku neslyšících a ředitelkou Centra denních služeb pro sluchově postižené.
Havajský večer, Letní kino s piknikem, Indiánské léto… To je jen pár akcí, kterými Iveta rozproudila Vodovu – historickou budovu neslyšících v Brně.
„Zatímco před mým nástupem tu byli už jen senioři, teď mám radost, že si k nám našly cestu maminky s dětmi… A ještě úžasnější je, že k nám přišla střední generace, která tu léta úplně chyběla.“
Iveta dlouho lavírovala mezi tím, kdo vlastně je. Jestli slyšící či neslyšící. „I když se spolu bavíme a já ti rozumím – slyším tě – jakmile se mi vybije baterie ve sluchadle či zhasne světlo… Jsem neslyšící… Takže ano, dospěla jsem k tomu, že jsem neslyšící. U nich tu komunikační bariéru nevnímám. Cítím, že k nim patřím.“
Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ