Jan: Trvalo mi deset let, než jsem se na Miss přihlásil

Jan Emmer
Představte si, že máte před sebou rozhodnutí. Přihlásit se do světové soutěže krásy, nebo ne?

Jan Emmer, letošní vítěz soutěže Miss & Mister Deaf World, měl ty nejlepší předpoklady zvítězit. Měří 198 centimetrů, je velmi pohledný, má bezchybnou postavu, je skromný.

„Že bych si ale připadal krásný? To ne. A vím, že je to asi paradox, ale nerad se ukazuji,“ směje se Jan, kterého do světové soutěže přemlouvali kamarádi dlouhých deset let.

„Když mi to navrhli poprvé, jen jsem nad tím mávl rukou. Pak na mě začal být větší nátlak před třemi roky v TOP Hotelu Praha,“ vzpomíná na to, jak za ním přišel Jakub Venglář a Markéta Maradová, kteří pomáhali soutěž v Praze organizovat.

„I tehdy jsem odolal jejich tlaku. Ale stále mi připomínali, že už jsem ve věku, kdy mám nejvyšší čas se přihlásit. Stále jsem odmítal, ale oni byli tvrdohlaví…“

Za pět minut dvanáct

Zlom nastal před rokem po finále Miss Deaf v Kongresovém centru na Vyšehradě. „Byli jsme po finále ve V.I.P. sekci, popíjeli jsme vínečko a Češi mi říkali, že mám kvůli věku poslední příležitost se v roce 2018 zúčastnit. Odmítl jsem. Ale když se se mnou přišla Markétka rozloučit a naposledy na mě apelovala, už jsem neměl chuť jí zase stokrát opakovat, že nechci. Tak jsem jí odbyl, že jo, že se teda přihlásím. Ale to jsem nevěděl, že si to někdo natáčí na mobil…“

U Jana ten večer přespával jeho kamarád Tomáš David, který ho následující ráno vzbudil v sedm hodin. „Říkal jsem mu, co blbne, proč mě budí tak brzo. A on se mě zeptal, jestli vím, co jsem včera slíbil. A že na to existuje důkaz. Pustil mi video, jak Markétě slibuji, že se příští rok přihlásím. Řekl jsem, že ne. Půl roku před začátkem soutěže mi pak psal Jakub Venglář, že už se akce připravuje, jestli s tím počítám… Odmítl jsem… Zlom nastal, když mi poslala loňská vítězka Miss Deaf Europe Péťa Gluchová krásné video.“

Zabraly emoce

Petra na to šla rafinovaně. Přes emoce. Naléhala na něj, že dal slib. Že je to hodný, sympatický kluk. Jan jí sice neodpověděl, ale hnulo se v něm svědomí. Znovu se zeptal kamarádů, co si o tom myslí. Poprosil o názor rodiče. Všichni se shodli, že je to jedinečná příležitost.

Letos Jan dosáhl Kristových let, takže dle pravidel to byla opravdu poslední šance se přihlásit. A zvítězit…

„Ale nešel jsem tam s cílem vyhrát,“ zdůrazňuje. „Stále jsem věřil, že vyhraje někdo jiný. Ostatním soutěžícím jsem pomáhal s choreografií, stále jsem všem ostatním připomínal, že se mají usmívat, držet hezky tělo…“

Handicap? Mezinárodní znakový systém

Všem pomáhal, sám ale měl obrovský handicap. A tím byl mezinárodní znakový systém, který je minimálně z 80 procent jiný než český znakový jazyk.

„Má znalost byla na opravdu nízké úrovni. Ale ostatní soutěžící byli úžasní, podporovali mě, učili… Koukal jsem se hlavně na ruce, odezíral jsem… V rámci mezinárodního znakového systému samozřejmě všichni artikulovali v angličtině, což pro mě byla také velká výzva. A také uvědomění, jak moc je důležité, abych si zase tento jazyk oprášil…“

Na rozdíl od mnoha další soutěžících neměl žádné modelingové zkušenosti. „Třeba takový kluk z Ruska, který skončil na druhém místě, měl brilantní, vypilovanou chůzi. A na soustředění nám prozradil, že už dva roky pracuje jako model.“

A vítězem se stává…

Přišlo finále. Po týdenním soustředění, desítkách hodin pilování choreografie, tu bylo 29. září. Organizátoři se v Majakovského sále v Národním domě na Vinohradech chystali vyhlásit nejkrásnějšího muže světa.

Vyhlásili Jana.

„Jelikož jsem si ale myslel, že já to nebudu, nějak jsem chvíli nereagoval. Najednou jsem si to ale uvědomil, došlo mi to… A vytryskly mi slzy. Když jsem si pak šel dopředu pro šerpu, viděl jsem maminku, jak vstala a mávala na mě, to mě ještě více dojalo… Gratuloval mi i táta, který tomu také nemohl uvěřit, byl na mě neskutečně hrdý… Jediná moje starší sestra prohlásila, že to prý věděla, že to takhle dopadne,“ směje se Jan.

Farář, který věděl…

Zatímco většina rodičů zjistí, že mají neslyšící dítě, až po porodu, Janova maminka měla jasno už v těhotenství. A dozvěděla se to neuvěřitelným způsobem. „Maminka chtěla vědět, jestli budu zdravý, tak zašla za známým farářem do kostela. Ne, že by byla přímo věřící, ale prostě to tak cítila, měla nutkání se ho zeptat. On jí dal ruce na bříško a řekl, že bude dítě neslyšící. Maminka byla zaražená a ptala se, jestli neslyšící, nebo nedoslýchavý. Odpověď byla, že opravdu neslyšící. Když mi pak lékaři dělali audiogram, přesně se to naplnilo! Zašla tedy za farářem a poděkovala mu. Farář, když mě viděl jako miminko, řekl, že sluchový nerv bohužel opravit nejde, ale že mě posílí, abych byl zdravý a silný.“

 

Stěhování do Ameriky

Když se Jan narodil, rodiče rozvažovali, kde ho vychovat. Nakonec padla volba na Ameriku. „Rodiče chtěli, abych měl kvalitní vzdělání, proto se i s dědečkem rozhodli, že se přestěhujeme do Los Angeles, kde byly lepší podmínky pro neslyšící.“

Bydleli tam tři roky. Po převratu to ale Janovu maminku táhlo zpátky do Čech. Tatínek nechtěl, ale nakonec se podvolil a vrátili se. „A nakonec jsem to byl já, který jsem tam chtěl zůstat… I teď se mi po Americe a kamarádech stýská… Bylo to tam úžasné a snažím se se tam každé tři roky vracet.“

Když se v roce 1990 rodina vrátila zpátky do Prahy, nastoupil do běžné školky pro slyšící děti v Praze 6. Následovaly Radlice pro neslyšící děti. „Ale tam jsem byl jen rok a půl. Řekli mi, že jsem velmi šikovný, tak mě poslali do Ječné pro nedoslýchavé děti, kde jsem strávil i celou základní školu.“

Dohodu škola nedodržela

Po povinné školní docházce zamířily jeho kroky na střední odborné učiliště pro sluchově postižené ve Stodůlkách na obor administrativní práce. Jelikož si chtěl udělat maturitu, domluvil si ještě dvouletou nástavbu na jedné soukromé škole.

„Studoval jsem se slyšícími, s učiteli jsme se dohodli na podmínkách, které ale bohužel nesplnili… Nezařídili mi tlumočníka, vyučující běžně stáli k nám zády, psali na tabuli a zároveň mluvili, takže jsem nemohl odezírat… Takže jsem to vzdal.“

Následovala půlroční krátká brigáda v Senátu ČR. A díky doktoru Brožíkovi se dostal do Holečkovy školy v Praze 5 na čtyřletý maturitní obor hotelnictví a turismus. Dělat v oboru ale nechtěl, stále toužil najít práci v oboru, který vystudoval původně – v administrativě.

Po dlouhém studiu si udělal rok prázdnin. A pak začal hledat zaměstnání. „Docela dlouho jsem narážel na to, že zaměstnavatelé nechtějí lidi se sluchovým postižením. Říkali mi, že je třeba problém s telefonováním… Potom jsem se dostal na pohovor na Praze 6.“

Pracovník rozmnožovny

A tam to již klaplo. Na Odboru služeb veřejnosti se stal pracovníkem rozmnožovny. „Je to administrativní práce s počítačem, kopírování… 1. prosince to bude sedm let, co jsem nastoupil. A je to moje první zaměstnání!“

Možná ještě zajímavější než délka pracovního poměru je to, že jde o plný úvazek. „Je pravda, že mí neslyšící přátelé se hodně divili, že to mám na 40 hodin týdně. Hodně neslyšících je totiž rádo, když dostanou úvazek aspoň zkrácený…“

To ale není jeho jediná práce. Ve volném čase jezdí ještě jako řidič ve firmě Uber. „Jezdím, kdy chci, když mám náladu. Je to hezký přivýdělek, při kterém aspoň zúročím své čtrnáctileté řidičské zkušenosti.“

Tlumočník je jistota

Když spolu děláme rozhovor, pomáhá nám v komunikaci tlumočnice Monika Boháčková. Jan znakuje. „Mohli bychom dělat rozhovor i bez tlumočníka, normálně mluvím. Tlumočník je pro mě ale jistota.“

Ani v práci, ani jako řidič tedy s komunikací problém nemá. „Naopak jsou lidé někdy překvapení, že jsem neslyšící, že mám sluchadlo… Lidé si často myslí, že jsem slyšící, protože normálně mluvím. Ale to jen díky práci rodičů, kteří mě naučili mluvit. Když jsem mezi slyšícími, jen je upozorním, že potřebuji, aby mluvili trošku pomaleji. A setkávám se s respektem. To samé jako řidič. A když náhodou vezu cizince, tak si jen zkontroluji adresu a oni mi ji odsouhlasí. Žádné bariéry tedy osobně nevnímám.“

Obě práce ho naplňují. Zároveň ale zdůrazňuje, že je otevřený i novým výzvám. „Z celého světa mi chodí krásné gratulace, dokonce i z L. A. ze školy pro neslyšící, kam jsem chodil. Ve Francii organizují podobnou soutěž, možná mě přizvou do poroty… Možností, co dělat, je nyní po soutěži více, ale rozhodně nechci nic uspěchat.“

Slavný dědeček

Jaké jsou pocity nejkrásnějšího neslyšícího muže světa, když ráno vstane? Když se podívá do zrcadla, vnímá se jinak? „Tohle já neřeším,“ směje se. „Chci zůstat hlavně pořád stejným člověkem. Vzorem je pro mě můj dědeček.“

Ivan Moravec byl světoznámý klavírista, jeden z největších pianistů dvacátého století, kterému se říkalo básník klavíru nebo také pianista pianistů. „Přestože dosáhl světového úspěchu, zůstal skromným člověkem a je mou velkou inspirací,“ říká Jan, jehož celé jméno je Jan Jakub Matěj Emmer.

„Zatím se oficiálně jmenuji Jan Emmer, ale chtěl bych to brzy změnit. Jsem křtěný a celé jméno se mi líbí. A vzniklo to opravdu zajímavě. Rodiče mě chtěli pokřtít jako Jana Jakuba, ale farář řekl, že když jsme v kostele sv. Matěje, musím být i Matěj. Proto mám hned tři křestní jména.“

Tady a teď

Je krátce po soutěži, a tak je pro Jana obtížné rekapitulovat, co všechno mu soutěž dala, co všechno mu přinese do budoucna. „Jedna krásná věc tady ale je. Díky Miss Deaf jsem se seznámil s jednou finalistkou. Napojili jsme se na sebe, myslím, že z toho může do budoucna něco být… Ale nechci nic uspěchat, uvidíme, jestli to vyzraje,“ červená se. „Měl jsem pětiletý vztah, teď jsem byl nějakou dobu sám, tak je možná už ta správná chvíle...“

Kde se vidí za měsíc, za rok, za deset let? „Nevím ani, co bude zítra. Jedno vím ale jistě. Chci zůstat stejný. Skromný. Otevřený výzvám. Chci žít přítomností. Tady a teď.“

 

VERONIKA CÉZOVÁ