Jana: Problémy se spánkem nemám. Vyndám sluchadlo a spím

g



Ztráta sluchu: 95 procent. Takovou diagnózu si vyslechli rodiče Jany Vodešilové, když jí byly tři roky.

„Přestože už je to těžká nedoslýchavost, přišlo se na to u mě až takhle pozdě. Byla jsem totiž velmi vnímavé dítě. Když bouchly dveře, hned jsem naskočila. Když maminka vařila, napodobovala jsem ji. Naučila jsem se odezírat, takže nikoho ani nenapadlo, že bych neslyšela,“ vrací se zpátky v čase dvacetiletá Jana Vodešilová.

Jany nedoslýchavost odhalila až dětská hračka.

„Byla to natahovací hračka, která hrála. Já jsem však na ni vůbec nereagovala… Takže až díky ní si toho rodiče všimli.“

Jdeme po pražské Náplavce. Na první pohled byste na Janě vůbec nepoznali, že jí zbývá pouhých pět procent sluchu. Ztrátu jí kompenzují dvě sluchadla. A také odezírání.

„Teď je tu u vody klid, slyšela bych tě i bez odezírání. Ale obvykle se radši nespoléhám jen na uši. Odezírání pro mě v komunikaci znamená jistotu.“

Z celé rodiny je jediná se sluchovou vadou. Dodnes neví, co ji způsobilo. A dokonce si na dobu před sluchadly nevzpomíná.

Teta A

„Víš, že si nevybavuji nic? Nemám žádné vzpomínky,“ říká překvapeně Jana, která mluví po celou dobu našeho rozhovoru naprosto bezchybně.

„Však jsem taky až do deseti let chodila poctivě na logopedii!“ směje se Jana, která logopedce říkala „teta A“.

„Písmeno A jsem uměla jako první, proto jsem ji tak pojmenovala. Pamatuji si, jak měla v ordinaci různé obrázky, říkala mi, co to je a já jsem to opakovala.“

Jana pochází z Velkých Popovic, obce východně od Prahy. Chodila zde do školky i školy.

„Asi mám velké štěstí, ale nikdy jsem se ani ve školce, ani ve škole nesetkala s tím, že by mi někdo dával najevo, že jsem v něčem jiná. Že špatně slyším. Ale vděčím za to i mamce, která je učitelka a znala se s vyučujícími.“

Před třídou v rybářské židličce

Jak se říká – vše je o lidech. A na ty měla Jana velké štěstí. „Například naše paní učitelka, kterou jsem měla od první do třetí třídy… Když jsme se spolužáky četli, dala mi dopředu před první lavici – čelem ke třídě – takovou tu rybářskou židličku. Posadila mě na ni, abych byla ke třídě čelem. Hodně mi to pomohlo, protože jsem viděla, kdo zrovna čte, věděla jsem, kde jsme v textu.“

Nevyhýbala se ani zpěvu. Žádný individuální plán. Zpívala jako ostatní.

„Dokonce jsem chodila i do sboru!“ říká nadšeně.

„A dovedla jsi posoudit, jak to znělo?“

„Jo, to jsem slyšela. Falešně. Ale to v tom davu splynulo,“ směje se Jana.

Díky mně spolužáci nepsali diktáty

Problém nebyl ani s cizími jazyky. „Na základce to bylo v pohodě. Na prvním stupni jsme byli rozdělení na dvě půlky, na druhém stupni šlo hodně spolužáků na gympl, tak nás ve škole zůstalo málo, byli jsme malý kolektiv, takže výuka byla hodně individuální.“

I profesoři na gymnáziu v Hostivaři dokázali přizpůsobit výuku. „Díky tomu, že jsem ve třídě byla já se sluchadly, a ještě jeden spolužák s kochleárním implantátem, celá třída nemusela psát diktáty. Spolužáci byli rádi,“ směje se Jana.

Profesoři nechtěli podcenit ani přípravu na maturitu, a tak místo čtyř hodin se všemi spolužáky měla Jana a spolužák s kochleárním implantátem společně jen tři hodiny týdně. A tu čtvrtou hodinu měli oni dva zvlášť. Individuálně.

Bez poslechu. A více času

„U maturity jsme pak my dva nedělali poslech z angličtiny. A také jsme měli jak u celostátní, tak školní maturity více času na didaktický test i sloh. Vím, že jsou tací – a je jedno, jaký mají handicap – kteří nechtějí žádné výhody. Věřím, že bych to také zvládla jako slyšící. Ale tím, že jsem na to měla více času, měla jsem větší klid. Tři další spolužáci měli navíc poruchy učení, takže jsem nebyla sama, kdo měl nějakou úlevu.“

Po úspěšném absolvování gymnázia to zkoušela na tři obory – ergoterapii, speciální pedagogiku a speciální pedagogiku s češtinou. Dostala se na první i poslední obor.

„Nejvíc jsem ale chtěla na speciální pedagogiku. A jako naschvál jsem se dostala na speciální pedagogiku s češtinou. Sice jsem přijímačky zvládla, ale zhodnotila jsem, že by pro mě tento obor byl – vzhledem ke sluchovému handicapu – hodně těžký. Všechny ty „s/z“, fonační věci… Takže jsem se nakonec vrhla naplno do studia ergoterapie.“

Ergoterapie. Nováček mezi studijními obory

Na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy se studenti ergoterapie učí, jak pomáhat lidem, aby byli soběstační, aby se o sebe zvládli postarat. „Pomáháme tak lidem po úrazu, s těžkým postižením… Je to hodně i o sebevědomí. Když člověk zvládá sám různé úkony, je hned i v životě sám se sebou spokojenější.“

A jak vypadaly samotné přijímačky? Stejně jako u maturity, i zde měla Jana více času na vyplnění testu. A v únoru, kdy podávala přihlášku, donesla na studijní oddělení od lékaře potvrzení, že má sluchový handicap.

Na přijímačky měla o trochu více času než slyšící, to byla ale veškerá úleva. A z šedesáti zájemců o studium se umístila na 19. místě.

Hned na začátku školního roku se jí ozvali z Centra Karolina, s čím by jí mohli pomoci. Jestli by potřebovala ke studiu například simultánní přepis toho, co se na přednáškách říká.

„Protože jsem necítila, že bych potřebovala pomoct, s díky jsem odmítla. Na přepis se ještě necítím, hodně vyučujících má prezentace, takže to zvládám. Když máme přednášku ve velké aule, sedím uprostřed, abych mohla odezírat. Když máme odborné předměty, tak jsme v malé skupince a tam není žádný problém s komunikací. Ale je dobré vědět, že tam tato podpora ze školy je… Zatím cítím, že jsem dostatečně samostatná.“

ddd

Sluchový handicap mě nasměroval ke slabším

Když mluví o tom, jak je samostatná, dávám si to do souvislosti s tím, s jakou vášní Jana mluvila o tom, že jako své poslání vidí pomáhat lidem, aby byli sami dostatečně samostatní.

„Takže tvým údělem je pomáhat, ale ty sama si o pomoc říkáš nerada, viď?“

„Je to tak,“ přiznává Jana s úsměvem. A dodává, že ji sluchový handicap nasměroval ke slabším, u kterých cítí, že potřebují její pomoc.

„Nejen proto, že jim rozumím, že prožíváme některé věci podobně. Kdybych byla slyšící, určitě bych šla ve šlépějích mamky a stala bych se učitelkou.“

Budík pod polštářem

Kdyby byla slyšící, její životní cesta by tedy byla jiná. Ale Jana si během rozhovoru ani jednou nepostěžovala, ani náznakem nezmínila, že si v životě představovala něco jinak.

„Mnozí lidé jsou na tom daleko, daleko hůře. Já mám jen ta sluchadla…“ usmívá se.

„A je s nimi práce? Jak se o ně staráš?“ zajímá mě.

„No, moc ne,“ směje se Jana. „Ráno si je nasadím, večer odložím… A občas vyčistím.“

„A jak se budíš?“

„Dříve mě budili rodiče. Ale teď už mám v noci pod polštářem buď telefon se silnými vibracemi, nebo takový speciální budík, který má vibrační kabel s destičkou.“

„A usíná se ti dobře?“

„Ty jo, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela…“ směje se Jana. „Ale ano. Usínám dobře. Hodně lidí má v dnešní době problémy se spánkem… To já si sundám sluchadlo a hned spím! Výhoda k nezaplacení…“

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ

Vytisknout