Jana: Problémy se spánkem nemám. Vyndám sluchadlo a spím
Ztráta sluchu: 95 procent. Takovou diagnózu si vyslechli
rodiče Jany Vodešilové, když jí byly tři roky.
„Přestože už je to těžká nedoslýchavost, přišlo se na to u
mě až takhle pozdě. Byla jsem totiž velmi vnímavé dítě. Když bouchly dveře,
hned jsem naskočila. Když maminka vařila, napodobovala jsem ji. Naučila jsem se
odezírat, takže nikoho ani nenapadlo, že bych neslyšela,“ vrací se zpátky
v čase dvacetiletá Jana Vodešilová.
Jany nedoslýchavost odhalila až dětská hračka.
„Byla to natahovací hračka, která hrála. Já jsem však na ni
vůbec nereagovala… Takže až díky ní si toho rodiče všimli.“
Jdeme po pražské Náplavce. Na první pohled byste na Janě
vůbec nepoznali, že jí zbývá pouhých pět procent sluchu. Ztrátu jí kompenzují
dvě sluchadla. A také odezírání.
„Teď je tu u vody klid, slyšela bych tě i bez odezírání. Ale
obvykle se radši nespoléhám jen na uši. Odezírání pro mě v komunikaci
znamená jistotu.“
Z celé rodiny je jediná se sluchovou vadou. Dodnes
neví, co ji způsobilo. A dokonce si na dobu před sluchadly nevzpomíná.
Teta A
„Víš, že si nevybavuji nic? Nemám žádné vzpomínky,“ říká
překvapeně Jana, která mluví po celou dobu našeho rozhovoru naprosto bezchybně.
„Však jsem taky až do deseti let chodila poctivě na
logopedii!“ směje se Jana, která logopedce říkala „teta A“.
„Písmeno A jsem uměla jako první, proto jsem ji tak
pojmenovala. Pamatuji si, jak měla v ordinaci různé obrázky, říkala mi, co
to je a já jsem to opakovala.“
Jana pochází z Velkých Popovic, obce východně od Prahy.
Chodila zde do školky i školy.
„Asi mám velké štěstí, ale nikdy jsem se ani ve školce, ani
ve škole nesetkala s tím, že by mi někdo dával najevo, že jsem
v něčem jiná. Že špatně slyším. Ale vděčím za to i mamce, která je
učitelka a znala se s vyučujícími.“
Před třídou v rybářské židličce
Jak se říká – vše je o lidech. A na ty měla Jana velké
štěstí. „Například naše paní učitelka, kterou jsem měla od první do třetí
třídy… Když jsme se spolužáky četli, dala mi dopředu před první lavici – čelem
ke třídě – takovou tu rybářskou židličku. Posadila mě na ni, abych byla ke
třídě čelem. Hodně mi to pomohlo, protože jsem viděla, kdo zrovna čte, věděla
jsem, kde jsme v textu.“
Nevyhýbala se ani zpěvu. Žádný individuální plán. Zpívala
jako ostatní.
„Dokonce jsem chodila i do sboru!“ říká nadšeně.
„A dovedla jsi posoudit, jak to znělo?“
„Jo, to jsem slyšela. Falešně. Ale to v tom davu
splynulo,“ směje se Jana.
Díky mně spolužáci nepsali diktáty
Problém nebyl ani s cizími jazyky. „Na základce to bylo
v pohodě. Na prvním stupni jsme byli rozdělení na dvě půlky, na druhém
stupni šlo hodně spolužáků na gympl, tak nás ve škole zůstalo málo, byli jsme
malý kolektiv, takže výuka byla hodně individuální.“
I profesoři na gymnáziu v Hostivaři dokázali
přizpůsobit výuku. „Díky tomu, že jsem ve třídě byla já se sluchadly, a ještě
jeden spolužák s kochleárním implantátem, celá třída nemusela psát
diktáty. Spolužáci byli rádi,“ směje se Jana.
Profesoři nechtěli podcenit ani přípravu na maturitu, a tak
místo čtyř hodin se všemi spolužáky měla Jana a spolužák s kochleárním
implantátem společně jen tři hodiny týdně. A tu čtvrtou hodinu měli oni dva
zvlášť. Individuálně.
Bez poslechu. A více času
„U maturity jsme pak my dva nedělali poslech
z angličtiny. A také jsme měli jak u celostátní, tak školní maturity více
času na didaktický test i sloh. Vím, že jsou tací – a je jedno, jaký mají
handicap – kteří nechtějí žádné výhody. Věřím, že bych to také zvládla jako
slyšící. Ale tím, že jsem na to měla více času, měla jsem větší klid. Tři další
spolužáci měli navíc poruchy učení, takže jsem nebyla sama, kdo měl nějakou
úlevu.“
Po úspěšném absolvování gymnázia to zkoušela na tři obory – ergoterapii,
speciální pedagogiku a speciální pedagogiku s češtinou. Dostala se na
první i poslední obor.
„Nejvíc jsem ale chtěla na speciální pedagogiku. A jako
naschvál jsem se dostala na speciální pedagogiku s češtinou. Sice jsem
přijímačky zvládla, ale zhodnotila jsem, že by pro mě tento obor byl – vzhledem
ke sluchovému handicapu – hodně těžký. Všechny ty „s/z“, fonační věci… Takže
jsem se nakonec vrhla naplno do studia ergoterapie.“
Ergoterapie. Nováček mezi studijními obory
Na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy se studenti
ergoterapie učí, jak pomáhat lidem, aby byli soběstační, aby se o sebe zvládli
postarat. „Pomáháme tak lidem po úrazu, s těžkým postižením… Je to hodně i
o sebevědomí. Když člověk zvládá sám různé úkony, je hned i v životě sám
se sebou spokojenější.“
A jak vypadaly samotné přijímačky? Stejně jako u maturity, i
zde měla Jana více času na vyplnění testu. A v únoru, kdy podávala
přihlášku, donesla na studijní oddělení od lékaře potvrzení, že má sluchový
handicap.
Na přijímačky měla o trochu více času než slyšící, to byla
ale veškerá úleva. A z šedesáti zájemců o studium se umístila na 19.
místě.
Hned na začátku školního roku se jí ozvali z Centra Karolina,
s čím by jí mohli pomoci. Jestli by potřebovala ke studiu například
simultánní přepis toho, co se na přednáškách říká.
„Protože jsem necítila, že bych potřebovala pomoct,
s díky jsem odmítla. Na přepis se ještě necítím, hodně vyučujících má
prezentace, takže to zvládám. Když máme přednášku ve velké aule, sedím
uprostřed, abych mohla odezírat. Když máme odborné předměty, tak jsme
v malé skupince a tam není žádný problém s komunikací. Ale je dobré
vědět, že tam tato podpora ze školy je… Zatím cítím, že jsem dostatečně
samostatná.“
Sluchový handicap mě nasměroval ke slabším
Když mluví o tom, jak je samostatná, dávám si to do
souvislosti s tím, s jakou vášní Jana mluvila o tom, že jako své
poslání vidí pomáhat lidem, aby byli sami dostatečně samostatní.
„Takže tvým údělem je pomáhat, ale ty sama si o pomoc říkáš
nerada, viď?“
„Je to tak,“ přiznává Jana s úsměvem. A dodává, že ji
sluchový handicap nasměroval ke slabším, u kterých cítí, že potřebují její
pomoc.
„Nejen proto, že jim rozumím, že prožíváme některé věci
podobně. Kdybych byla slyšící, určitě bych šla ve šlépějích mamky a stala bych
se učitelkou.“
Budík pod polštářem
Kdyby byla slyšící, její životní cesta by tedy byla jiná.
Ale Jana si během rozhovoru ani jednou nepostěžovala, ani náznakem nezmínila, že
si v životě představovala něco jinak.
„Mnozí lidé jsou na tom daleko, daleko hůře. Já mám jen ta
sluchadla…“ usmívá se.
„A je s nimi práce? Jak se o ně staráš?“ zajímá mě.
„No, moc ne,“ směje se Jana. „Ráno si je nasadím, večer
odložím… A občas vyčistím.“
„A jak se budíš?“
„Dříve mě budili rodiče. Ale teď už mám v noci pod
polštářem buď telefon se silnými vibracemi, nebo takový speciální budík, který
má vibrační kabel s destičkou.“
„A usíná se ti dobře?“
„Ty jo, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela…“ směje se Jana.
„Ale ano. Usínám dobře. Hodně lidí má v dnešní době problémy se spánkem…
To já si sundám sluchadlo a hned spím! Výhoda k nezaplacení…“
Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ