Jiří: Doteď jsem nevěděl, že si mohu zadarmo objednat tlumočníka

Jiří Studený

„A kde vůbec pracujete?“ zeptal se mě tandemový pilot Jiří Studený na konci září na letišti v Kolíně. Šli jsme vstříc letadlu a chystali jsme se společně skočit z výšky 3300 metrů.

Tahle nevinná otázka vůbec nemusela padnout. Ostatní tandemoví piloti se lidí, kteří si přišli také skočit, nezeptali. Jiří Studený se ale zeptal.

„Pracuji jako tisková mluvčí ve Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR,“ odpověděla jsem.

„Fakt? Já mám třicetiletého neslyšícího syna.“

Jak to dořekl, věděla jsem, že tohle není náhoda. To je OSUD.

Když jsem pak doma dala na Facebook Jsem jedno ucho společnou fotku s Jiřím Studeným a naší projektovou plackou, za pár minut jsem viděla komentář Jiřího Studeného, syna tandemového pilota.

„To je můj táta!“ psal k fotce hrdě do komentáře.

A tohle bylo znamení. Našel si nás. Věděla jsem, že Jirka musí být jednou z dalších osobností Ucha. Uplynulo pár týdnů, našli jsme společný termín a sešli jsme se v Tiché kavárně, kde Jirka pracuje jako číšník.

Hlavně že jsi zdravý!

Že je Jirka neslyšící, zjistili rodiče na první prohlídce u dětského lékaře. A jejich reakce? „Rodiče byli úžasní. Maminka mi zpětně říkala, že byla hlavně ráda, že jsem zdravý. Věděla, že se naučím znakový jazyk, že budu chodit do školy pro neslyšící a ostatní neřešila.“

Krátce chodil do školky pro neslyšící ve Valašském Meziříčí. Pak se rodiče kvůli práci přestěhovali do Prahy. A Jirka se díky tomu dostal do Holečkovy školy na Smíchově. V jedné budově odchodil mateřskou a základní školu, ale také učiliště – obor cukrář a pekař.

Chytlo ho to natolik, že pekl nejen ve škole, ale i doma. „Říká se, že kovářova kobyla chodí bosa. Ale u mě to neplatilo. Rád jsem doma dělal dobroty,“ usmívá se Jirka.

Pekař v Tescu

Po učilišti si udělal poslední velké dvouměsíční prázdniny. A v září 2009 nastoupil jako pekař do Tesca. Jak dlouho hledal tuto práci? „Dostal jsem ji okamžitě. Vděčím za to našemu učiteli z praktického výcviku, který mi to zařídil.“

V Tescu pracoval dvanáct hodin denně. Od rána od šesti hodin do půl sedmé. „Líbilo se mi tam. V pondělí jsem vždy dostal soupis, co který den budu péct. Byl tam slyšící vedoucí, ale domluvili jsme se vždycky v pohodě. Byl jsem tam dokonce jediný neslyšící.“

Vydržel tam neuvěřitelných devět let. Poslední dobou byl už ale hodně unavený. Proto se začal poohlížet jinde. Nakonec našel místo v Tiché cukrárně. „Práce je to podobná, ale za daleko lepších podmínek. A hlavně – pracuji od osmi do půl druhé a na státní svátky jsem doma.“

Hlavní pracovní náplní je pro něj tedy stále pečení. Dortů, rolád a dalších dobrot. „Firmy si vymyslí, co chtějí, a my jim to podle receptu upečeme. A po druhé hodině se objednávky rozvážejí k zákazníkům,“ vysvětluje Jirka, který má v Tiché cukrárně dalších šest neslyšících kolegů. Kromě toho na menší úvazek pracuje i v Tiché kavárně, která od Tiché cukrárny dobroty odebírá.

Dort Míša

Co nejraději peče? „Dort Míšu,“ zasní se se smíchem. „Ale rád dělám i rolády, malé pizzy… A samostatnou kapitolou jsou všechny možné dorty – se zvířátky, dětské, svatební, k výročí… Cokoli si lidé objednají, to upečeme.“

Peče Jirka dorty i doma? „Když chtějí, tak jo, ale sám se jim už moc nenabízím,“ směje se.

Když vypráví o všech dortech, které mu denně prochází pod rukama, napadá mě, jestli ještě jí sladké. „To víte, že jo. Já sladké úplně zbožňuji. Ale chápu, kam tou otázkou směřujete. Hodně lidí mi říká, že nechápou, jak můžu jíst pořád tolik dobrot a být tak hubený…“

Skočit tandem? Radši ne…

S jeho tatínkem jsem se seznámila díky tandemovému seskoku. A tak nějak automaticky očekávám, že i Jirka s tátou skočil.

Ten ale jen vytřeští oči se začne se smát. „Kdepak, já ne! Možná za rok, za dva… Ale nevím… Já se držím radši při zemi.“

Skočila však jeho sestra. A pravidelně s jeho tatínkem skáčou i jeho neslyšící kamarádi. „Každému zájemci říkám, jak to probíhá, co mají dělat… A naopak tátu učím průběžně základní znaky, aby se s neslyšícími mohl dorozumět napřímo.“

Ticho nás se sestrami spojilo

Znakový jazyk nadchl i jeho obě mladší sestry. „Chodily na kurz, kde se to naučily perfektně. A mám radost, že se dokonce moje sestra stala lektorkou znakového jazyka a také tlumočí neslyšícím.“ A byly to i sestry, které Jirkovi pomáhaly, když mu něco nešlo ve škole. „Rodiče občas podali pomocnou ruku. Ale daleko více mi dokázaly látku vysvětlit sestry.“

Největší radost má Jirka zpětně z toho, že mu pomáhaly samy od sebe. „Nebyli to rodiče, kteří by je do toho nutili. Samy se rozhodly, že se budou učit znakový jazyk. Jsem jim za to vděčný a myslím, že nás to jako sourozence hodně spojilo.“

I slyšící se může naučit znakový jazyk perfektně

Sestry se naučily znakový jazyk postupně od Jirky, ale od koho se ho naučil on, když měl slyšící rodiče? Po krátkém zamyšlení Jirka odpovídá: „Když je člověk neslyšící, vlastně si tento proces vůbec neuvědomuje. Rodiče na mě normálně mluvili. A až když jsem se dostal mezi neslyšící spolužáky ve školce a škole, tak jsem se znakový jazyk postupně naučil.“

Přemýšlel někdy nad tím, že by dal vale pekařině a vyučoval by slyšící veřejnost znakový jazyk? „Nikdy,“ říká upřímně. „Znakovku umím, ale myslím, že v ní nejsem tak perfektní jako moje slyšící sestra…“

Všimne si mého údivu.

„Víte, to, že je člověk neslyšící, ještě neznamená, že bude skvělým učitelem znakového jazyka. A vidím to kolem sebe často. Slyšící mohou být excelentními učiteli. Třeba má sestra. Učí v mateřské škole na Lužinách, jsou tam integrované i dvě neslyšící děti a ona je schopná se s nimi úžasně dorozumět.“

K lékaři? Jedině s maminkou

A jak to Jirka dělá, když potřebuje na úřad nebo k lékaři? Chodí s ním maminka, sestra, nebo tlumočník?

„Tlumočníky si neobjednávám!“ zhrozí se Jirka. „Ty bych si musel platit…“

S tlumočníkem znakového jazyka Miloslavem Škardou se zarazíme a začneme kroutit hlavou. „To byste nemusel platit. To je sociální služba!“

A Míla na chvíli vystoupí ze své role tlumočníka a Jirkovi znakuje, aby si pro příště rozhodně objednal tlumočníka.

Jirka je viditelně potěšený. „Tak to je skvělé, že jsme mi to řekli! Teď, když vím, že ho nebudu muset platit, příště si ho rozhodně objednám. Když totiž chodím s maminkou k lékaři, je fakt, že mi moc nedovede vysvětlit, co pan doktor říká.“

Jiří a tlumočník Míla

Foto: Jiří Studený a tlumočník znakového jazyka Miloslav Škarda


Láska přes sociální sítě

Jirka je již 11 měsíců šťastně zadaný. S nedoslýchavou přítelkyní se seznámil přes Facebook. „Pozval jsem ji pak na Skype, kde jsme si začali psát, pak jsme se viděli… Dřív to možná bylo pro někoho divné se takto seznamovat, ale dnešní doba tomu nahrává… A tyto technické vymoženosti nejen nám neslyšícím hodně pomáhají v komunikaci a seznamování.“

Jak se s přítelkyní dorozumívá? „Občas mluvíme, občas znakujeme. Přítelkyně ale není ve znakovém jazyce moc kovaná, takže to spravedlivě střídáme.“

Přátele má Jirka jak mezi neslyšícími, tak mezi slyšícími. „Řekl bych, že to mám tak napůl. Hodně slyšících lidí se mi třeba diví, že nechodím více mezi neslyšící… Ale to je těžké… Pořád si myslím, že je představa veřejnosti, že jsou všichni neslyšící báječní… Ano, mnozí jsou srdeční, ale mnozí jsou i falešní. Proto mi i rodiče říkají, ať si dávám pozor. Dříve jsem byl hodně důvěřivý... Ale teď už naštěstí s léty zkušeností poznám, kdo je hodný.“

VERONIKA CÉZOVÁ