Kateřina: Život v tichu si nedovedu představit

kk

Půl roku jsme si s Kateřinou Korgerovou, neslyšící atletkou, psaly. A nastal Den D. Kvůli rozhovoru pro projekt Jsem jedno ucho přijela s maminkou Gábinou do Prahy. Nechtěla jsem nic podcenit, a tak jsem celý týden přemýšlela, kam bych je vzala do kavárny. Aby tam nebyl hluk, aby nehrála podkresová hudba. Nakonec jsem našla kavárnu v Karlíně.

Na rozdíl od mnoha dalších tam opravdu muziku nepouštějí. Je to malebná kavárna, kde je přes týden relativně klid.

Jakmile jsem však otevřela dveře, zarazila jsem se. Na kavárnu jsem najednou pohlížela jinýma očima. A ušima… Perspektivou Katky.

Do uší mi bilo jako na poplach, jak hučí kávovar, jak lidé šoupají židlemi, jak se smějí… Podívala jsem se na Katku, která jako by mi četla myšlenky.  „No, budu se muset pořádně soustředit a odezírat. Tady asi nic neuslyším,“ shrnula se smíchem.

Vhodná kandidátka na implantaci

Jako miminko byla Katka velmi šikovná. Hodně podnětů pochytila zrakem, snažila se gestikulovat, později artikulovat. „Kačka artikulovala, ale slova to nebyla. A tak jsme kolem druhého roku pojali podezření, že je něco špatně. Přes logopedku jsme se dostali ze Šumperka na foniatrii do Brna, kde nám docent Lejska řekl, že Katka neslyší buď vůbec, nebo jen velmi málo. A že bude možná vhodnou kandidátkou na kochleární implantát,“ vzpomíná Gábina.

Než se dítě implantuje, předchází tomu půlroční ochranná lhůta, kdy musí nosit sluchadla. „V některých případech je dítě schopno využít zbytky sluchu, a nakonec k implantaci nedojde. A přesně to se stalo Katce. Pamatuji si na ten její úžas, který nastal při prvním nasazení sluchadel. A jak nadšeně ukazovala tetě Jarce, že něco slyší…“

Connexin 26

Většinou chvíli trvá, než si dítě na sluchadla zvykne. Katka byla ale jiná. „Ona je chtěla pořád,“ směje se Gábina, která si s manželem nechala udělat genetiku.

„U nás v rodině nikdo sluchové postižení neměl. Na genetice se ukázalo, že Katky problémy se sluchem způsobil connexin 26 – bílkovina, která je v hlemýždi a má zajišťovat přenos zvuku pomocí vláskových buněk na sluchový nerv. A to u Katky nefunguje… Je to opravdu vzácné, říká se, že v populaci je jen kolem tří až šesti procent lidí, kteří jsou nositeli tohoto genu… A my s bývalým manželem jsme se zrovna tak sešli…“

Po vyšetření v Audio-fon centr v Brně to začalo mamince postupně všechno docházet. Držela spící Katku v náručí… A představovala si, že jí Katka třeba nikdy neřekne „máma“. „Byly to hrozné chvíle. Naštěstí jsem se tak mýlila! A naopak si teď někdy přeji, aby naopak už tu pusu zavřela,“ směje se Gábina.

Všechno má svůj čas…

„V tu chvíli jsem měla ale zkreslené informace a představy… Ale tahle zkušenost pro mě byla v životě zásadní. Naučilo mě to neřešit všechno tady a teď. Čas totiž kolikrát ukáže, že všechno je jinak.“

Katka už měla dokonce i termín na implantaci kochleárního implantátu. „Byli jsme s ní i na pobytu v Berouně, který organizovalo pro rodiče s dětmi Centrum pro kochleární a kmenové implantace Mrázovka. Tou dobou měla Katka sluchadla tři měsíce. V lednu dalšího roku jsme měli termín. Jelikož byla ale Katka bystrá, inteligentní a její řeč se rozvíjela i se sluchadly, od implantace jsme upustili.“

Přestože Katka začala mluvit později než její slyšící vrstevníci, se sluchadly všechno dohnala. A během školky udělala tak neuvěřitelný pokrok, že do první třídy nastoupila bez odkladu s ostatními dětmi. Slyšícími.

Narazili jsme na předsudky

První vytipovanou mateřskou školou byla malá vesnická školka. Gábina usoudila, že právě na vesnici v menším kolektivu by se Katce mohla paní učitelka více věnovat.

„Bohužel jsme ale narazili na předsudky a obavy. Paní učitelka nebyla moc ochotná, proto jsme tento nápad včas zavrhli. A dali jsme Katku do velké šumperské školky. A tam už jsme měli štěstí na učitelky. A to nás neopustilo ani při výběru základní školy. Ono je to dost práce s neslyšícím děckem ve třídě… Má to svá omezení a je potřeba na to myslet… Když třeba učitelka chodí po třídě, když se otočí… To všechno jsou věci, které dítěti se sluchovým postižením komplikují učení… Ale v Šumperku nám naštěstí byli nakloněni, učitelé byli trpěliví a přizpůsobovali výuku Kačky handicapu. A Kačka sama byla šikovná, celou základku vystudovala s vyznamenáním.“

Ztráta sluchu? 99 procent

Přestože má Kačka – pro laika – neuvěřitelnou ztrátu sluchu 99 procent, a přestože v kavárně kvůli hluku ani se sluchadly neslyší, bavíme se spolu úplně normálně.

„Ztráta sluchu podle Fowlera se vypočítává ze čtyř frekvencí, které jsou významné pro řeč – od hlubokých do vysokých frekvencí. Většina řečových frekvencí je mezi 500, 1000, 2000 a 4000 hertzů. Z těch hlavních frekvencí se ztráty přepočítávají na procenta – a to ukazuje, jaká je procentuální ztráta. Kačka slyší hluboké tóny sice už od nějakých 50 decibelů, ale to pro řeč není tak podstatné. Podle Fowlera má tedy ztrátu sluchu 99 procent, ale má zbytky sluchu, které jsou i přes velkou procentuální ztrátu využitelné. Ale musí se doplňovat odezíráním, bez toho to nejde,“ říká zasvěceně Gábina, která vystudovala speciální pedagogiku. A kvůli Kačce se dala ještě na celoživotní vzdělávání se specializací surdopedie se znakovým jazykem.

Odezírání? Je potřeba talent

Kačka je v odezírání neuvěřitelná. Přestože se počet příchozích do kavárny neustále zvyšuje, hluk roste, ani jednou se Kačka nezeptá, na co se ptám. Odezře naprosto všechno.

„Odezírání je schopnost jako každá jiná. Každý máme nějaké schopnosti, vlohy. Ten, kdo je nadaný a bude odezírání cvičit, v něm bude výborný. Kdo na to není talentovaný, vycvičí si to jen do své vrozené schopnosti,“ vysvětluje Gábina.

Kačka doplňuje, že má hodně naposlouchaných slov. Ví tedy, jak zní. „Ale problém mám třeba se sykavkami a s vysokými tóny. Jenom slyšet je pro mě problém. Jenom odezírat je také problém. Pro mě je tedy zásadní to navzájem kombinovat.“

Nejlepší žákyně

Celou základní školu procházela s vyznamenáním. A v šesté třídě byla dokonce nejlepší žákyní. Dalo by se tedy čekat, že gymnázium bude jasnou volbou.

„Věděli jsme, že je Kačka šikovná. Ale nebyli jsme si jistí, jestli utáhne všechny ty informace. Jestli na ni nebudeme klást příliš vysoké nároky. Na gymnáziu přichází spousta informací jen sluchovou cestou, tak jsme dlouho zvažovali, jestli to za to bude stát,“ vzpomíná Gábina na velké dilema.

Řešili to i se Speciálně pedagogickým centrem. Chtěli si být jisti, že se Katka nebude na gymnáziu trápit. Zvažovali proto ještě ekonomické lyceum.

„Dokonce padla od Speciálně pedagogického centra i nabídka, ať jdu na gymnázium pro neslyšící do Prahy. To jsem ale hned zamítla, nechtěla jsem od rodiny,“ říká rázně Katka, která nakonec zkusila přijímačky na ekonomické lyceum i gymnázium. Na obě školy ji vzali na odvolání. A nakonec zvítězilo gymnázium.

Už nejsem šprt

Přechod na gymnázium zvládla skvěle. V současné době má pouze dvě trojky – z fyziky a chemie. „Musím ale říct, že jsem se na gymplu hodně změnila. Na základce jsem byla hrozný šprt, s nikým jsem se moc nebavila. Teď už to ale nechávám všechno plynout,“ směje se Katka.

Maminka doplňuje, že to byly ale právě známky, se kterými se musela Katka ze začátku srovnat. Byť i jedničkáři běžně na gymnáziích mají rázem klidně čtyřky…

„Kačka byla zvyklá dělat na základce všechno na sto procent. Jsem tedy ráda, že ji gympl naučil, že ani v životě nemusíme všechno splnit na sto procent. Je dobré naučit se něco ošidit a vybrat si priority, co je zrovna důležité,“ vysvětluje Gábina.

k

Dort? To bych měla černé svědomí

Někdy to jsou právě rodiče, kteří mají velké nároky na ratolesti. Ale Katka si v tomto vždycky vystačila sama. „Odmalička jsem na sebe měla velké nároky. Bylo těžké vybalancovat na gymplu nový styl výuky, nový kolektiv, nové stravovací návyky… To poslední mamka nemůže pořád moc pochopit,“ směje se Katka, která se dívá, jak si její maminka dává v kavárně malinový dort.

Ona sama popíjí zázvorový čaj. „Dort bych si dát nemohla. Měla bych černé svědomí, že jsem si dala něco nezdravého, co nepasuje do sportu,“ směje se Katka, pro kterou je atletický stadion v Šumperku druhým domovem.

Ovoce, zelenina, maso, luštěniny. A k tomu pije jen vodu a čaj. Tak vypadá její jídelníček. Kvůli atletice úplně vyřadila cukr.

Kdo jí takový jídelníček poradil?

„Na Instagramu sleduji úspěšné sportovce. Postupem času jsem vypozorovala, co jedí. A říkala jsem si, že ty jejich skvělé výkony musí se stravou určitě souviset.“

Z gymnastiky na atletiku

Od pěti let chodila na gymnastiku. Ukázalo se ale, že to šťastná volba nebyla. „Gymnastika je hodně sterilní sport, má zvláštní bodování… A Kačka neměla ani štěstí na trenérku. V komunikaci byla hodně tichá, mluvila si sama pro sebe. Nebyla ochotná přijmout, že ke Kačce takhle mluvit nemůže…“

A jelikož Kačka bydlí u stadionu, logickou volbou byla atletika. „Zkoušela jsem ale i s dědou trenérem fotbal. Hrála jsem s kluky, byla jsem v bráně. Postupem času ale kluci dávali čím dál větší rány, a to už bylo každý zápas buď, anebo, jestli se vrátím v pořádku domů. A jestli budou v pohodě i sluchadla,“ směje se Katka.

Plně se tedy začala věnovat atletice. Její specializací jsou překážky, na kterých vybojovala na posledním Mistrovství Evropy neslyšících juniorů v bulharské Sofii druhé místo.

„Ale dopadli jsme skvěle i ve štafetě s kluky, tam jsme byli třetí a na holčičí stovce také třetí. Byla velká konkurence, byli tam neslyšící z Ruska, Ukrajiny, Polska, Slovenska i Španělska.“

Závodí se slyšícími i neslyšícími

Vloni byli první v republice na středoškolském atletickém poháru Corny Cup, díky čemuž se kvalifikovali i do Francie. A to Katka s neslyšícími závodí teprve třetí rok.

Trénuje ale zásadně se slyšícími atlety. „Neslyšící atleti jsou z celé republiky, a je tak těžké pravidelně společně trénovat. Vidíme se jen občas na nějakém soustředění.“

Se slyšícími atlety se zatím Katka probojovala na Mistrovství atletiky Moravy a Slezska, ale letos se cítí i na Mistrovství republiky. „Na překážkách mám srovnatelné výsledky jako slyšící atleti, tak věřím, že to snad letos konečně klapne a poprvé se na republiku podívám.“

Z pohledu laika by se chtělo říct, že atletika je pro sluchově handicapovaného člověka ideálním sportem. Katka přece „jenom“ běží. Přes překážky, na 100 metrů, 200 metrů, 400 metrů…

Výstřel z pistole slyším později

Jenže ono to není jen tak. Třeba už takový výstřel z pistole…

„Když rozhodčí říká POZOR, já to neslyším. Když vystřelí, než ten zvuk projde přes sluchadla a já ho zaznamenám, také je tam určité časové prodlení. Když tedy běžím kratší vzdálenosti, kde rozhodují setiny sekundy, tam je to – v souboji se slyšícími atlety – velký problém. Když je to ale závod na delší trasy, tam většinou atlety doběhnu.“

Katka se také před závodem snaží domluvit pro ni výhodnou dráhu, aby pak měla v samotném závodu lepší pozici – tedy aby byla v první dráze, která je nejblíž startérovi. „Je to pro mě lepší, když už neslyším, tak aspoň periferně vidím…“

Gábina doplňuje, že tím, že Katka neslyší od narození, přijde jí přirozené, že musí zapojovat více zrak a ostatní smysly. „Kačka je zvyklá běžet sama pro sebe. Je zvyklá překonávat překážky.“

A těmi může být i obyčejný vítr. „Když během závodu hodně fouká, je to nepříjemné. Šumí mi ve sluchadlech a člověka to docela rozhodí.“

Bráchu přivedla k neslyšícím fotbalistům

Vítr ji možná dokáže potrápit. Ale kavárna plná hlučných lidí ji nechává překvapivě klidnou. Setkává se s tím často, že jsou slyšící překvapení, jak krásně mluví?

„Hodně často,“ směje se Katka. „To, jak mluvím, je práce maminky, která se mnou chodila na logopedii, cvičila, četla…“

„Ale výhoda byla, že jsem nikdy Kačku do toho nemusela nutit, je přirozeně ctižádostivá,“ usmívá se Gábina a doplňuje, že má Katka ještě mladšího, těžce nedoslýchavého bratra Lukáše, který má ztrátu sluchu oproti Kačce „jen“ 85 procent, ale se školou to má komplikovanější.

„Baví ho však sport. Dosud hrál se slyšícími kluky, ale Kačka už se bráchu snažila zapojit i do fotbalu neslyšících, tak snad ho to nadchne,“ doufá Gábina.

Slyšící jsou občas netrpěliví

Mezi slyšícími se Katka pohybuje odmalička. „Určitě mám nejvíce zážitků se slyšícími. Mám slyšící rodiče, kamarády na atletice, spolužáky na gymplu… Jsem ráda ve společnosti slyšících, ale je pravda, že mi vadí, když se spolužačky něčemu o přestávce smějí, já se jich zeptám, co se stalo a oni mi řeknou, ať to neřeším, že to je jedno…“

Gábina pokyvuje hlavou. „Ano, slyšící jsou někdy netrpěliví. Ale na to si musí člověk asi zvyknout…“ A přidává k dobru příhodu, jak diametrálně se liší „neslyšet“ v pojetí Katky a jejího bráchy Lukáše.

„Když stojím doma v patře a Kačka s Lukášem stojí dole, Lukáš musí Kačce „překládat“. Je tedy zajímavé, jak velký rozdíl je v té čtrnáctiprocentní ztrátě sluchu…“

„To je pravda,“ přikyvuje Katka. „Často se mi i stává, že se s Lukášem bavíme, já něco nepostřehnu a zeptám se ho, co říkal. A on se mě automaticky zeptá: Ty seš hluchá?“

A odpověď Kačky? „No jo, jsem…“

Na první sluchadla se složila celá rodina

Úplné ticho je pro Katku do budoucna nepředstavitelné. „V současné době mi sluchadla dostačují. Dokud to půjde, chci mít sluchadla. Teď mám velmi výkonná a téměř neviditelná, která skvěle pokryjí i tak velkou ztrátu sluchu, jakou mám… Toto jsou má třetí… Na první se mi skládala doslova celá rodina, na tato poslední, která na obě uši stála 50 tisíc korun, přispěla pojišťovna a nadace… Ale jsem připravená na to, že se mi může zhoršit sluch natolik, že bych přestala slyšet. V takovém případě jsem připravená na implantaci kochleárního implantátu. Být bez zvuků? Jednou jsem měla měsíc rozbité sluchadlo a už bych to nechtěla zažít. Bylo to pro mě tak stresující! Nikdy bych nechtěla žít v úplném tichu…“

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ

Vytisknout