Kateřina: Život v tichu si nedovedu představit
Půl roku jsme si s Kateřinou Korgerovou, neslyšící
atletkou, psaly. A nastal Den D. Kvůli rozhovoru pro projekt Jsem jedno ucho
přijela s maminkou Gábinou do Prahy. Nechtěla jsem nic podcenit, a tak
jsem celý týden přemýšlela, kam bych je vzala do kavárny. Aby tam nebyl hluk,
aby nehrála podkresová hudba. Nakonec jsem našla kavárnu v Karlíně.
Na rozdíl od mnoha dalších tam opravdu muziku nepouštějí. Je
to malebná kavárna, kde je přes týden relativně klid.
Jakmile jsem však otevřela dveře, zarazila jsem se. Na
kavárnu jsem najednou pohlížela jinýma očima. A ušima… Perspektivou Katky.
Do uší mi bilo jako na poplach, jak hučí kávovar, jak lidé
šoupají židlemi, jak se smějí… Podívala jsem se na Katku, která jako by mi
četla myšlenky. „No, budu se muset
pořádně soustředit a odezírat. Tady asi nic neuslyším,“ shrnula se smíchem.
Vhodná kandidátka na
implantaci
Jako miminko byla Katka velmi šikovná. Hodně podnětů
pochytila zrakem, snažila se gestikulovat, později artikulovat. „Kačka
artikulovala, ale slova to nebyla. A tak jsme kolem druhého roku pojali
podezření, že je něco špatně. Přes logopedku jsme se dostali ze Šumperka na
foniatrii do Brna, kde nám docent Lejska řekl, že Katka neslyší buď vůbec, nebo
jen velmi málo. A že bude možná vhodnou kandidátkou na kochleární implantát,“
vzpomíná Gábina.
Než se dítě implantuje, předchází tomu půlroční ochranná
lhůta, kdy musí nosit sluchadla. „V některých případech je dítě schopno využít
zbytky sluchu, a nakonec k implantaci nedojde. A přesně to se stalo Katce.
Pamatuji si na ten její úžas, který nastal při prvním nasazení sluchadel. A jak
nadšeně ukazovala tetě Jarce, že něco slyší…“
Connexin 26
Většinou chvíli trvá, než si dítě na sluchadla zvykne. Katka
byla ale jiná. „Ona je chtěla pořád,“ směje se Gábina, která si s manželem
nechala udělat genetiku.
„U nás v rodině nikdo sluchové postižení neměl. Na
genetice se ukázalo, že Katky problémy se sluchem způsobil connexin 26 –
bílkovina, která je v hlemýždi a má zajišťovat přenos zvuku pomocí vláskových
buněk na sluchový nerv. A to u Katky nefunguje… Je to opravdu vzácné, říká se,
že v populaci je jen kolem tří až šesti procent lidí, kteří jsou nositeli
tohoto genu… A my s bývalým manželem jsme se zrovna tak sešli…“
Po vyšetření v Audio-fon centr v Brně to začalo
mamince postupně všechno docházet. Držela spící Katku v náručí… A
představovala si, že jí Katka třeba nikdy neřekne „máma“. „Byly to hrozné
chvíle. Naštěstí jsem se tak mýlila! A naopak si teď někdy přeji, aby naopak už
tu pusu zavřela,“ směje se Gábina.
Všechno má svůj čas…
„V tu chvíli jsem měla ale zkreslené informace a představy…
Ale tahle zkušenost pro mě byla v životě zásadní. Naučilo mě to neřešit
všechno tady a teď. Čas totiž kolikrát ukáže, že všechno je jinak.“
Katka už měla dokonce i termín na implantaci kochleárního
implantátu. „Byli jsme s ní i na pobytu v Berouně, který organizovalo
pro rodiče s dětmi Centrum pro kochleární a kmenové implantace Mrázovka. Tou
dobou měla Katka sluchadla tři měsíce. V lednu dalšího roku jsme měli
termín. Jelikož byla ale Katka bystrá, inteligentní a její řeč se rozvíjela i
se sluchadly, od implantace jsme upustili.“
Přestože Katka začala mluvit později než její slyšící vrstevníci,
se sluchadly všechno dohnala. A během školky udělala tak neuvěřitelný pokrok,
že do první třídy nastoupila bez odkladu s ostatními dětmi. Slyšícími.
Narazili jsme na
předsudky
První vytipovanou mateřskou školou byla malá vesnická
školka. Gábina usoudila, že právě na vesnici v menším kolektivu by se
Katce mohla paní učitelka více věnovat.
„Bohužel jsme ale narazili na předsudky a obavy. Paní
učitelka nebyla moc ochotná, proto jsme tento nápad včas zavrhli. A dali jsme
Katku do velké šumperské školky. A tam už jsme měli štěstí na učitelky. A to
nás neopustilo ani při výběru základní školy. Ono je to dost práce
s neslyšícím děckem ve třídě… Má to svá omezení a je potřeba na to myslet…
Když třeba učitelka chodí po třídě, když se otočí… To všechno jsou věci, které
dítěti se sluchovým postižením komplikují učení… Ale v Šumperku nám
naštěstí byli nakloněni, učitelé byli trpěliví a přizpůsobovali výuku Kačky
handicapu. A Kačka sama byla šikovná, celou základku vystudovala
s vyznamenáním.“
Ztráta sluchu? 99
procent
Přestože má Kačka – pro laika – neuvěřitelnou ztrátu sluchu
99 procent, a přestože v kavárně kvůli hluku ani se sluchadly neslyší,
bavíme se spolu úplně normálně.
„Ztráta sluchu podle Fowlera se vypočítává ze čtyř
frekvencí, které jsou významné pro řeč – od hlubokých do vysokých frekvencí.
Většina řečových frekvencí je mezi 500, 1000, 2000 a 4000 hertzů. Z těch
hlavních frekvencí se ztráty přepočítávají na procenta – a to ukazuje, jaká je
procentuální ztráta. Kačka slyší hluboké tóny sice už od nějakých 50 decibelů,
ale to pro řeč není tak podstatné. Podle Fowlera má tedy ztrátu sluchu 99
procent, ale má zbytky sluchu, které jsou i přes velkou procentuální ztrátu
využitelné. Ale musí se doplňovat odezíráním, bez toho to nejde,“ říká zasvěceně
Gábina, která vystudovala speciální pedagogiku. A kvůli Kačce se dala ještě na
celoživotní vzdělávání se specializací surdopedie se znakovým jazykem.
Odezírání? Je potřeba
talent
Kačka je v odezírání neuvěřitelná. Přestože se počet
příchozích do kavárny neustále zvyšuje, hluk roste, ani jednou se Kačka
nezeptá, na co se ptám. Odezře naprosto všechno.
„Odezírání je schopnost jako každá jiná. Každý máme nějaké
schopnosti, vlohy. Ten, kdo je nadaný a bude odezírání cvičit, v něm bude
výborný. Kdo na to není talentovaný, vycvičí si to jen do své vrozené
schopnosti,“ vysvětluje Gábina.
Kačka doplňuje, že má hodně naposlouchaných slov. Ví tedy,
jak zní. „Ale problém mám třeba se sykavkami a s vysokými tóny. Jenom
slyšet je pro mě problém. Jenom odezírat je také problém. Pro mě je tedy
zásadní to navzájem kombinovat.“
Nejlepší žákyně
Celou základní školu procházela s vyznamenáním. A
v šesté třídě byla dokonce nejlepší žákyní. Dalo by se tedy čekat, že
gymnázium bude jasnou volbou.
„Věděli jsme, že je Kačka šikovná. Ale nebyli jsme si jistí,
jestli utáhne všechny ty informace. Jestli na ni nebudeme klást příliš vysoké
nároky. Na gymnáziu přichází spousta informací jen sluchovou cestou, tak jsme
dlouho zvažovali, jestli to za to bude stát,“ vzpomíná Gábina na velké dilema.
Řešili to i se Speciálně pedagogickým centrem. Chtěli
si být jisti, že se Katka nebude na gymnáziu trápit. Zvažovali proto ještě
ekonomické lyceum.
„Dokonce padla od Speciálně pedagogického centra i nabídka,
ať jdu na gymnázium pro neslyšící do Prahy. To jsem ale hned zamítla, nechtěla
jsem od rodiny,“ říká rázně Katka, která nakonec zkusila přijímačky na
ekonomické lyceum i gymnázium. Na obě školy ji vzali na odvolání. A nakonec
zvítězilo gymnázium.
Už nejsem šprt
Přechod na gymnázium zvládla skvěle. V současné době má
pouze dvě trojky – z fyziky a chemie. „Musím ale říct, že jsem se na
gymplu hodně změnila. Na základce jsem byla hrozný šprt, s nikým jsem se
moc nebavila. Teď už to ale nechávám všechno plynout,“ směje se Katka.
Maminka doplňuje, že to byly ale právě známky, se kterými se
musela Katka ze začátku srovnat. Byť i jedničkáři běžně na gymnáziích mají
rázem klidně čtyřky…
„Kačka byla zvyklá dělat na základce všechno na sto procent.
Jsem tedy ráda, že ji gympl naučil, že ani v životě nemusíme všechno
splnit na sto procent. Je dobré naučit se něco ošidit a vybrat si priority, co
je zrovna důležité,“ vysvětluje Gábina.
Dort? To bych měla
černé svědomí
Někdy to jsou právě rodiče, kteří mají velké nároky na
ratolesti. Ale Katka si v tomto vždycky vystačila sama. „Odmalička jsem na
sebe měla velké nároky. Bylo těžké vybalancovat na gymplu nový styl výuky, nový
kolektiv, nové stravovací návyky… To poslední mamka nemůže pořád moc pochopit,“
směje se Katka, která se dívá, jak si její maminka dává v kavárně malinový
dort.
Ona sama popíjí zázvorový čaj. „Dort bych si dát nemohla.
Měla bych černé svědomí, že jsem si dala něco nezdravého, co nepasuje do sportu,“
směje se Katka, pro kterou je atletický stadion v Šumperku druhým domovem.
Ovoce, zelenina, maso, luštěniny. A k tomu pije jen vodu
a čaj. Tak vypadá její jídelníček. Kvůli atletice úplně vyřadila cukr.
Kdo jí takový jídelníček poradil?
„Na Instagramu sleduji úspěšné sportovce. Postupem času jsem
vypozorovala, co jedí. A říkala jsem si, že ty jejich skvělé výkony musí se
stravou určitě souviset.“
Z gymnastiky na
atletiku
Od pěti let chodila na gymnastiku. Ukázalo se ale, že to
šťastná volba nebyla. „Gymnastika je hodně sterilní sport, má zvláštní
bodování… A Kačka neměla ani štěstí na trenérku. V komunikaci byla hodně
tichá, mluvila si sama pro sebe. Nebyla ochotná přijmout, že ke Kačce takhle
mluvit nemůže…“
A jelikož Kačka bydlí u stadionu, logickou volbou byla
atletika. „Zkoušela jsem ale i s dědou trenérem fotbal. Hrála jsem
s kluky, byla jsem v bráně. Postupem času ale kluci dávali čím dál
větší rány, a to už bylo každý zápas buď, anebo, jestli se vrátím
v pořádku domů. A jestli budou v pohodě i sluchadla,“ směje se Katka.
Plně se tedy začala věnovat atletice. Její specializací jsou
překážky, na kterých vybojovala na posledním Mistrovství Evropy neslyšících
juniorů v bulharské Sofii druhé místo.
„Ale dopadli jsme skvěle i ve štafetě s kluky, tam jsme
byli třetí a na holčičí stovce také třetí. Byla velká konkurence, byli tam
neslyšící z Ruska, Ukrajiny, Polska, Slovenska i Španělska.“
Závodí se slyšícími i
neslyšícími
Vloni byli první v republice na středoškolském
atletickém poháru Corny Cup, díky čemuž se kvalifikovali i do Francie. A to
Katka s neslyšícími závodí teprve třetí rok.
Trénuje ale zásadně se slyšícími atlety. „Neslyšící atleti
jsou z celé republiky, a je tak těžké pravidelně společně trénovat. Vidíme
se jen občas na nějakém soustředění.“
Se slyšícími atlety se zatím Katka probojovala na
Mistrovství atletiky Moravy a Slezska, ale letos se cítí i na Mistrovství
republiky. „Na překážkách mám srovnatelné výsledky jako slyšící atleti, tak
věřím, že to snad letos konečně klapne a poprvé se na republiku podívám.“
Z pohledu laika by se chtělo říct, že atletika je pro
sluchově handicapovaného člověka ideálním sportem. Katka přece „jenom“ běží.
Přes překážky, na 100 metrů, 200 metrů, 400 metrů…
Výstřel z pistole
slyším později
Jenže ono to není jen tak. Třeba už takový výstřel
z pistole…
„Když rozhodčí říká POZOR, já to neslyším. Když vystřelí,
než ten zvuk projde přes sluchadla a já ho zaznamenám, také je tam určité
časové prodlení. Když tedy běžím kratší vzdálenosti, kde rozhodují setiny
sekundy, tam je to – v souboji se slyšícími atlety – velký problém. Když
je to ale závod na delší trasy, tam většinou atlety doběhnu.“
Katka se také před závodem snaží domluvit pro ni výhodnou
dráhu, aby pak měla v samotném závodu lepší pozici – tedy aby byla
v první dráze, která je nejblíž startérovi. „Je to pro mě lepší, když už
neslyším, tak aspoň periferně vidím…“
Gábina doplňuje, že tím, že Katka neslyší od narození,
přijde jí přirozené, že musí zapojovat více zrak a ostatní smysly. „Kačka je
zvyklá běžet sama pro sebe. Je zvyklá překonávat překážky.“
A těmi může být i obyčejný vítr. „Když během závodu hodně
fouká, je to nepříjemné. Šumí mi ve sluchadlech a člověka to docela rozhodí.“
Bráchu přivedla
k neslyšícím fotbalistům
Vítr ji možná dokáže potrápit. Ale kavárna plná hlučných
lidí ji nechává překvapivě klidnou. Setkává se s tím často, že jsou
slyšící překvapení, jak krásně mluví?
„Hodně často,“ směje se Katka. „To, jak mluvím, je práce
maminky, která se mnou chodila na logopedii, cvičila, četla…“
„Ale výhoda byla, že jsem nikdy Kačku do toho nemusela
nutit, je přirozeně ctižádostivá,“ usmívá se Gábina a doplňuje, že má Katka
ještě mladšího, těžce nedoslýchavého bratra Lukáše, který má ztrátu sluchu
oproti Kačce „jen“ 85 procent, ale se školou to má komplikovanější.
„Baví ho však sport. Dosud hrál se slyšícími kluky, ale
Kačka už se bráchu snažila zapojit i do fotbalu neslyšících, tak snad ho to
nadchne,“ doufá Gábina.
Slyšící jsou občas
netrpěliví
Mezi slyšícími se Katka pohybuje odmalička. „Určitě mám
nejvíce zážitků se slyšícími. Mám slyšící rodiče, kamarády na atletice,
spolužáky na gymplu… Jsem ráda ve společnosti slyšících, ale je pravda, že mi
vadí, když se spolužačky něčemu o přestávce smějí, já se jich zeptám, co se
stalo a oni mi řeknou, ať to neřeším, že to je jedno…“
Gábina pokyvuje hlavou. „Ano, slyšící jsou někdy netrpěliví.
Ale na to si musí člověk asi zvyknout…“ A přidává k dobru příhodu, jak
diametrálně se liší „neslyšet“ v pojetí Katky a jejího bráchy Lukáše.
„Když stojím doma v patře a Kačka s Lukášem stojí
dole, Lukáš musí Kačce „překládat“. Je tedy zajímavé, jak velký rozdíl je
v té čtrnáctiprocentní ztrátě sluchu…“
„To je pravda,“ přikyvuje Katka. „Často se mi i stává, že se
s Lukášem bavíme, já něco nepostřehnu a zeptám se ho, co říkal. A on se mě
automaticky zeptá: Ty seš hluchá?“
A odpověď Kačky? „No jo, jsem…“
Na první sluchadla se
složila celá rodina
Úplné ticho je pro Katku do budoucna nepředstavitelné. „V
současné době mi sluchadla dostačují. Dokud to půjde, chci mít sluchadla. Teď
mám velmi výkonná a téměř neviditelná, která skvěle pokryjí i tak velkou ztrátu
sluchu, jakou mám… Toto jsou má třetí… Na první se mi skládala doslova celá
rodina, na tato poslední, která na obě uši stála 50 tisíc korun, přispěla
pojišťovna a nadace… Ale jsem připravená na to, že se mi může zhoršit sluch
natolik, že bych přestala slyšet. V takovém případě jsem připravená na
implantaci kochleárního implantátu. Být bez zvuků? Jednou jsem měla měsíc
rozbité sluchadlo a už bych to nechtěla zažít. Bylo to pro mě tak stresující! Nikdy
bych nechtěla žít v úplném tichu…“
Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ