Lucie: Někdy musíte opustit něco, co máte rádi, abyste našli něco krásnějšího

dd



Narodila se předčasně. V sedmém měsíci.

„Hrozilo, že buď oslepnu, nebo ohluchnu. Ohluchla jsem. Jsem ráda, že to dopadlo takto…“ říká upřímně Lucie Sedláčková Půlpánová.

Že neslyší, si začala uvědomovat brzo. Hrála si se slyšícími dětmi. A nerozuměla jim, co říkají… Následovala první krabičková sluchadla.

„A když se bavíme o sluchadlech, je vtipné, že se zrovna mohu pochlubit, že mám nová. Dostala jsem je před Vánoci,“ ukazuje mi Lucka nová sluchadla, která na obě uši stála skoro čtyřicet tisíc. Peníze na ně sehnala díky nadacím.

Ztrátu sluchu 99, 8 procent jí tak pomáhají kompenzovat velmi moderní sluchadla, na která by jinak maminka pěti dětí musela dlouho šetřit.

Z Radlic do Ječné

Sice si v dětství hrála se slyšícími, do školky ale nastoupila do Radlic mezi neslyšící. „Babičce se tam ale nelíbily osnovy, měla pocit, že mám na víc. A tak jsem ve druhé třídě v Radlicích přestoupila ve druhém pololetí do školy pro nedoslýchavé v Ječné. Tam jsem opakovala 1. třídu 2. pololetí, abych to zvládla.“

Součástí školy v Ječné je i gymnázium. Tam ale kroky Lucky nevedly. „Nechtěla jsem chodit pořád do stejné školy,“ směje se Lucka, která se přihlásila do Berouna na obor pro neslyšící – zubní technik.

„Odborné předměty především praktické mě moc nebavily, ale ta škola mi dala do života něco daleko lepšího než odborné znalosti. Dala mi hrdost. Zatímco v Ječné jsem byla trochu pasivní, v Berouně byl jiný systém výuky a já jsem začala být aktivní. Cítila jsem hrdost, že jsem neslyšící. I díky doktorce Hudákové jsem tam zjistila, že i neslyšící mohou mít vlastní nápady. Sny. A mohou je realizovat.“

V roce 2000 se pak přihlásila na Filozofickou fakultu UK na obor Čeština v komunikaci neslyšících. „Přijali mě! Měla jsem velkou radost. A studium a výzkum jazyka mě neuvěřitelně bavil.“

V ročníku měla další tři neslyšící spolužáky, se kterými si kopírovali texty od slyšících spolužáků. A kromě toho využívala tlumočení některých předmětů do znakového jazyka.

Lucka miluje oba jazyky. Znakový, ale i češtinu. Když se spolu po Vánocích setkáváme v kavárně, najdu Lucku zabořenou do knížky od Ladislava Zibury.

Šéfredaktorkou časopisu

Dívej, co povídám. Překladový slovník skautské terminologie. Překlad Bible. Znakokniha… To je jen pár projektů, na kterých Lucka pracovala. „Díky oboru, který jsem vystudovala na vysoké škole, jsem se dostala k hodně možnostem. Vymýšlela jsem si vlastní projekty, překládala jsem písně, pověsti do znakového jazyka… Hrála jsem si s oběma jazyky. A odtud byl krůček k tomu stát se šéfredaktorkou časopisu v České unii neslyšících, kde jsem strávila dva roky.“

Aby toho nebylo málo, byla to právě Lucka spolu s neslyšícím Františkem Půlpánem a slyšící Alenou Dvořákovou, kteří založili v rámci Skautu oddíl pro neslyšící děti.

Potkani

vv

Oddíl Potkani letos oslaví 20. narozeniny. A zatímco na začátku v něm bylo pár dětí, dnes už jich jsou desítky.

„Odmalička jsem jezdila každoročně na pionýrský tábor i jiné tábory pro neslyšící. To bylo ještě za socialismu. Po revoluci jsem se pak dostala k foglarovkám, které jsem milovala. Bylo mi šestnáct, když jsem našla inzerát v časopisu AD (Adéčko), že hledají do skautského oddílu (slyšící) pomocníky. Chodila jsem jim pomáhat, ale cítila jsem, že by bylo fajn, kdyby v takovém oddíle fungoval i neslyšící vedoucí pro neslyšící. Potkala jsem Alenu, shodně též z inzerátu AD, zas hledající možnost naučit se znakový jazyk. Místo učení jsme se spíš zakecaly a svěřila jsem se jí s touto myšlenkou. Alena to přijala s radostí: „No to by možná bylo možný! Zeptám se v mém oddíle..."  Zkontaktovaly jsme holky Pangrácovy, Vojtu Pičmana… A věci se rozhýbaly tím správným směrem.“

Zatímco dříve sídlil oddíl v Praze 9, dnes ho najdete na Malé Straně v Nerudově ulici. Potkani tu mají napilno po celý rok. Každý týden družinovku, jednou až dvakrát za měsíc výpravy, v létě tábor jako vrchol činností všech skautů… Do oddílu chodí kolem třicet dětí všech věkových kategorií. Najdete tam jak rovery, skauty, tak i vlčata (světlušky).

Právě letošní dvacetileté výročí, které Potkani oslaví ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí, Lucku přimělo nostalgicky zavzpomínat na začátky oddílu…

„Mám z toho obrovskou radost. Nečekala jsem, kam se oddíl za ty roky posune… Dnes najdete všechno na mobilu, kolem nás jsou technologie… Ale teprve v oddílu zažiješ pravý život. Na táboře se naučíš, co to je práce s tělem…“

Lucka Potkany zakládala, ale v dnešní době už – vzhledem k mateřským povinnostem – na skauty nemá tolik času jako dříve. „Ale oddíl je ve skvělých rukou. Skvělé na tom je, že se tam přihlašují i další neslyšící jako dobrovolníci – např. ke stavbě tábora. Mám radost, že tam docházejí i děti z internátu, které doprovází Milan Fritz,“ usmívá se Lucka.

Mít hodného manžela a babičku, to je základ

xx

Přestože už ve skautu netráví tolik času, má Lucka spoustu aktivit. A do toho se stará o pět dětí. Jak to všechno zvládá?

„Mít hodného manžela a babičku, to je základ,“ směje se.

Se spoluzakladatelem Potkanů, neslyšícím Františkem Půlpánem, má dvě děti, které mají ve střídavé péči. A s nedoslýchavým Šimonem Sedláčkem má další tři ratolesti.

Všech pět dětí slyší. „Dopředu jsem věděli, že budeme mít slyšící děti, protože nikdo z nás nemáme sluchový handicap dědičný. Já jsem se narodila předčasně, Františkova maminka prodělala během těhotenství zarděnky a u Šimona je příčina sluchového handicapu neznámá.“

A jak se s dětmi dorozumívají? „Smíšeně,“ směje se Lucka. „Jolanka i František se mnou znakují. A jsem za to ráda. S ostatními někdy mluvíme, jindy znakujeme. Ani o tom nepřemýšlím. Prostě komunikujeme. Ale jsem ráda, že děti umí i znakovat, je to pro neslyšící rodiče dobrá zpětná vazba.“

Manžel Šimon má kochleární implantát. „Pracuje jako grafik ve slyšícím týmu, takže v práci hodně mluví. Kochleární implantát mu pomáhá, díky němu i lépe odezírá.“

Přemýšlela Lucka také o implantaci?

„Já ne. Mně stačí nová sluchadla,“ usmívá se. A vypráví o tom, že implantace v pozdějším věku klade na implantovaného velké nároky.

„Šimon dostal implantát až ve 28 letech, musel hodně procvičovat mluvení… S kochleárním implantátem slyší lépe než se sluchadly, která mu už nedokázala kompenzovat velkou ztrátu sluchu. Ale na druhou stranu třeba dodnes ani s kochleárním implantátem netelefonuje…“

Na třídní schůzky už nechodím

Mít pět dětí, to je velký nápor nejen na finance, ale i na čas. Jak Lucka zvládá obíhat třeba třídní schůzky?

„Na ty už nechodím,“ směje se. „Naposledy jsem chodila, když jsem měla tři děti. Objednávala jsem si tlumočníky. Ale teď už jsem s učitelkami dohodnutá, že mi píší průběžně zápisy, jak děti ve škole prospívají.“

Lucka s manželem a dětmi vyráží pravidelně na výlety, proto si v předminulém roce pořídili sedmimístné auto. A jak to vypadá, když se taková početná rodina chystá na cestu?

Potřebovala bych paní ponožkářku

„Naštěstí už jsou děti starší, takže já už nebalím, jen kontroluji,“ směje se Lucka. „Zkontroluji, že mají kalhotky, svetry, ponožky… Trochu pomůžu mladšímu. Jinak se každý musí zabalit sám. Jinak bych se z toho zbláznila…“

Zatímco některé ženy využívají paní na úklid, Lucka při uklízení relaxuje. „Ale přiznávám, že bych potřebovala nějakou paní ponožkářku,“ směje se. „Třídit a hledat ponožky pro tolik lidí, to je nejhorší činnost na světě. Proto jednou za tři měsíce nasypeme všechny ponožky na hromadu a třídíme. Černé. Bílé. Pruhované… Všechno hezky vytřídíme. A za čtvrt roku jedeme nanovo…“

Nový začátek

Do léta Lucka pracovala jako šéfredaktorka Časopisu UNIE v České unii neslyšících. „Tu práci jsem měla moc ráda. Vymýšlela jsem nové rubriky, před dvěma roky jsem založila ateliér, kde jsme začali natáčet překladová videa ve znakovém jazyce…“

Po dvou letech přišla změna. Osud tomu chtěl, aby se Lucka profesně posunula. A je tak trochu nostalgické, že se dostala zpátky na Filozofickou fakultu, která jí – ještě jako studentce – otevřela dveře k mnoha projektům.

„Od října působím na celý úvazek na Filozofické fakultě jako lektorka českého znakového jazyka. A zároveň mám na starosti organizování různých akcí. Jsem tam ve skvělém kolektivu s Milanem Fritzem či Radkou Novákovou, kteří mi v začátcích hodně pomáhali. I když práce v časopisu mě dost bavila, někdy musíte opustit něco, co máte rádi, abyste našli něco krásnějšího…“

 

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv LUCIE SEDLÁČKOVÉ PŮLPÁNOVÉ, VERONIKA CÉZOVÁ

 

 

Vytisknout