Milan: Rodiče byli překvapení, že jsem si našel slyšící přítelkyni

Zamiloval se do ní na první pohled. Myslel si ale, že u ní nemá šanci. Že by si ho jako neslyšícího nikdy nevybrala.

A ona? Ona se kvůli němu rozešla se slyšícím přítelem.

Teď spolu mají dvouletou Emilku a pětiměsíčního Lojzíka…

Milan Fritz a Pepe Kalousová se potkali na Filozofické fakultě na oboru Čeština v komunikaci neslyšících, kde chodili na jeden společný předmět Úvod do studia jazyka.

Více se však sblížili až během doučování. „Na našem oboru funguje služba, že mohou slyšící studenti doučovat neslyšící. Ještě s jednou spolužačkou jsme tak chodili k Milanovi,“ vypráví Pepe.

Do vztahu s Milanem šla po hlavě. „Nebála jsem se toho. A je to tím, co jsem studovala za obor. Kdybych o neslyšících nebo znakovém jazyce nic nevěděla, asi by to bylo jiné… Ale já jsem hlavně na začátku ani nevěděla, že si ho nakonec vezmu a budu s ním mít rodinu,“ směje se Pepe.

Na začátku vztahu Milan na Pepe hodně mluvil. „Měla jsem za sebou teprve dva semestry znakového jazyka, takže jsem to uvítala.“

Jak reagovali rodiče na to, že si Milan našel slyšící slečnu? „Byli překvapení. Bylo to pro ně nečekané,“ říká upřímně Milan.

Slyšící ve vztahu vždy dominantní?

Z vlastní zkušenosti měli pocit, že slyšící musí být vždy dominantní. Někdy tak vztahy mezi slyšícím a neslyšícím fungují. Odborně se jim říká „hearing centered“ – tedy že slyšící je ten, který všechno vyřizuje, zařizuje, rozhoduje. Já bych ale v takovém vztahu fungovat nemohl. Jsem schopný si vše udělat sám.“

Pepe však jeho rodiče přijali. „Manželka umí znakový jazyk, to bylo pro ně jednou z nejdůležitějších věcí. Dokonce si mysleli, že je nedoslýchavá, protože není zvykem, že slyšící umí znakovat na takové úrovni,“ vysekne pochvalu Milan.

„Ale je fakt, že při první návštěvě jsem jim moc nerozuměla,“ směje se Pepe, která – během kojení malého Lojzíka – vysvětluje, že ve Zlíně, kde má Milan rodiče, je jiné nářečí. Tedy i jiné znaky.

Třetí generace neslyšících

Milan už je v rodině třetí generace neslyšících. Pochází sice ze Zlína, ale většinu dětství trávil v Olomouci. Už od školky byl totiž v internátu.

Jaké má vzpomínky na školku? „Vybavuji si hned první den, ten byl příšerný,“ směje se Milan. „Bylo dusno a horko, brečel jsem a nelíbilo se mi tam.“

Mezi neslyšícími spolužáky, učiteli a vychovateli si však rychle zvykl. A pak už mu ani nevadilo, že celý týden tráví ve školce – a později škole – a jen na víkendy jezdí domů.

Domů třikrát za rok

„Dříve se těmto institucím říkalo ústavy. Děti jezdily domů dokonce jen třikrát za rok – na Velikonoce, Vánoce a na letní prázdniny… Chápu, že to může přijít slyšícím jako příšerné, ale mým rodičům to připadalo normální. A i já jsem vnímal, že jsem celý týden mezi kamarády. Sportovali jsme – dělali jsme atletiku, plavali… A ráno jsem sešel jedno patro a byl jsem ve škole. To bylo prima,“ usmívá se Milan.

Nebyl to ale jen sport, na který s láskou vzpomíná. Hned na základní škole ho okouzlil český jazyk. „Přišlo mi úžasné učit se, jak se skládají věty, jak se skloňuje…“

V deváté třídě měl Milan na výběr pouze z pěti škol, kde mohl jako neslyšící studovat. Vybral si v Praze v Radlicích obor zubní technik.

„Nikdy jsem to ale nedělal. Jen jsem to vystudoval, šel na praxi a konec.“

Po střední škole mu neslyšící Radka Nováková doporučila, ať se zkusí přihlásit na Filozofickou fakultu na obor Čeština v komunikaci neslyšících. Po úspěšných přijímacích zkouškách nastoupil.

Když se před jedenácti lety dostal na tento obor, ještě tu neexistovaly speciální předměty pro neslyšící.

„Ale už tehdy tam byli tlumočníci, měli jsme nabídku doučování… A zápisy pro nás dělala jedna ze spolužaček.“

Na začátku studia měl problémy se čtením odborných článků. „Ale právě díky doučování jsem to zvládl.“

A nejoblíbenější předmět? Milan neváhá. „Kultura českých neslyšících. Ale bavila mě i gramatika českého znakového jazyka.“

Tříleté studium bakaláře si Milan – i kvůli práci při studiu – nakonec protáhl na pět let. A bakalářská práce? „Pojmenoval jsem ji Kalendářní jednotky v českém znakovém jazyce. Popsal jsem varianty v pěti krajích v ČR. Věděla jsi například, že pro listopad existuje sedm různých variant?“

Lektor a vychovatel

Hned po maturitě nastoupil do Pevnosti jako lektor znakového jazyka, k tomu přidal ve třeťáku na vysoké škole ještě vychovatele na internátu na základní škole pro neslyšící v Radlicích. O rok později pak nastoupil jako externí lektor na Filozofickou fakultu.

„Už jsem všechno ale časově nezvládal, proto jsem ukončil práci v Pevnosti, dodělal jsem si bakaláře a na Filozofické fakultě jsem již normálně zaměstnaný.“

Milan učí povinný předmět Český znakový jazyk, Lingvistiku a další odborné předměty.

A aby toho neměl málo, před dvěma lety se stal ještě v České televizi moderátorem a scénáristou v Televizním klubu neslyšících.

„Můj týden tedy vypadá následovně: dopoledne jsem na Filozofické fakultě, odpoledne působím jako vychovatel v Radlicích a o víkendech pracuji v televizi.“

A do toho má dvě malé děti…

„Není to jednoduché, ale snažíme se,“ směje se Milan a dívá se láskyplně na svou manželku Pepe.

Bilingvní dítě

Když čekali první dítě – Emilku – zašli si do genetické poradny. „Řekli nám, že s největší pravděpodobností budeme mít slyšící miminko. A stalo se.“

A jak vypadá komunikace v jejich rodině? „S manželkou spolu znakujeme, Pepe na děti mluví a já na ně znakuji. Dcera to velmi rychle pochopila – na mě znakuje, s manželkou mluví. Je to bilingvní dítě.“

Vidí Milan Emilku v budoucnu jako studentku oboru Čeština v komunikaci neslyšících? „Spoustu věcí z komunity neslyšících bude automaticky znát… Takže asi jediné, co jí může obor dát, budou lingvistické znalosti… Těžko tedy říct, jestli ji to bude bavit. Je možné, že to pro ni nebude tak zajímavé a nakonec bude studovat něco úplně jiného.“

Za roky, kdy Milan učí na Filozofické fakultě, mu pod rukama prošly desítky studentů. A každý z nich našel motivaci studovat tento obor v něčem jiném.

„Někteří mají z dřívějška zkušenosti s neslyšícími, někteří si všimli, že se na chodbách pohybují lidé, kteří znakují, jiným přijde zajímavé, že mohou studovat menšiny, pro jiné je to zase lákavé, že se jedná o malý obor, další na obor přilákalo třeba to, že viděli v televizi tlumočníka… Motivace studentů jsou tedy různé.“

A Milanovy sny a plány, které chce realizovat? „Nedávám si žádné konkrétní cíle. Jsem rád, že mohu prostřednictvím Televizního klubu neslyšících podporovat naši komunitu. Jako vychovatel v Radlicích zase vzdělávám a vychovávám děti. Jsem rád, že jim mohu dát do budoucnosti takové hodnoty jako je sebevědomí. A má třetí práce na fakultě mě naplňuje v tom, že vzdělávám budoucí profesionály. Můj život je v současnosti krásně vybalancovaný.“

Domov seniorů pro neslyšící 

Přesto je tu jedna věc, kterou vnímá jako svůj velký závazek vůči milovanému dědečkovi.

„Jsem členem Tichého domu neslyšících a s předsedkyní Kamilou Zpěvákovou děláme různé aktivity po Praze. Měl jsem neslyšícího dědečka a vím, jak pro něj bylo hrozné, když byl jako neslyšící sám mezi slyšícími v domově seniorů. Proto je to pro mě blízké téma a vidím to jako dluh nás mladých. Mladí neslyšící na neslyšící seniory nemyslí. Proto bych byl šťastný – a udělám pro to vše – aby tu v budoucnu vznikl domov seniorů pro neslyšící.“

 

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ