Ondřej: Největší nepřítel sluchadla? Pot

Scházíme se v karlínské kavárně. Usedáme k jednomu z venkovních stolů. Kolem nás se baví lidé, projíždějí auta, slyšíme tramvaje… A k tomu ještě… „Ty ženské za námi pořád tak brebentí,“ směje se Ondřej Bastl a pak zvážní. A mluví o tom, jak v Karlíně – ale i na dalších místech v Praze – je šílený zvukový smog.

„Ale mají tu dobré pivo, to jo, to za ten ruch stojí,“ usmívá se šibalsky Ondřej, který má ztrátu sluchu 99 procent. „V dnešní době se už ale naštěstí vyrábějí tak silná sluchadla, že slyším i tak. Jedno procento sluchu, to není moc… I proto mám to nejsilnější sluchadlo na 115 decibelů.“

Komfort. Master. Hudba. Telefon. To jsou čtyři základní programy na Ondřejově sluchadle. „A hlavně ten poslední je bezva, pokud funguje. Sluchadlo je spojené přes bluetooth s telefonem. Když se zadaří, mohu přijmout hovor, který slyším rovnou ve sluchadle.“

Telefony Ondřej přijímá. „Telefonuji… Ale abych pravdu řekl, nerad. Nedivím se, že někteří nedoslýchaví hovory nepřijímají. Když máte sluchadlo a vadu sluchu, mluvení s někým, jehož ústa nemůžete sledovat a odezírat, je složité. Na druhou stranu – občas mi volá neznámé číslo a může to být něco důležitého – například úřad – takže to radši beru.“

Zrádný streptomycin

O příčinách ztráty sluchu má Ondřej jasno. „Když mě maminka kojila, podávali jí lékaři streptomycin. A jedním z vedlejších účinků je, že tento lék poškozuje sluchový nerv… Narodil jsem se tedy jako slyšící, ale přes mléko se mi do těla dostávaly látky, které mi postupně zničily sluch.“

Přestože se mu sluch zhoršoval, naplno to začal pociťovat až po vojně. „Když jsem se u odvodu zmínil, že hůř slyším, jen se ušklíbli a mysleli si, že chci modrou knížku…“

Osmdesátá a devadesátá léta byla ve znamení hlasitého poslechu. „Na výtky rodiny, že si pouštím televizi nebo hudbu příliš hlasitě, jsem se bránil, že je vše v pořádku. Zlehčoval jsem to. Měl jsem pocit, že slyším. Až když jsem pak po revoluci dostal sluchadlo, zjistili jsem, jak špatně jsem celou tu dobu slyšel.“

Že postupně ztrácel sluch, si zpětně uvědomil až po třicátém roce věku. „Až tehdy jsem si uvědomil, že jsem celou tu dobu špatně rozuměl třeba učitelům, pořád jsem se na něco doptával… Jako malý jsem také trpěl na časté záněty středního ucha. A tomu se mylně přičítalo, že jsem občas špatně slyšel.“

Když mu ve třiceti letech nasadili v Žitné sluchadlo, nestačil se divit. „Doslova se mi otevřel svět! Uvědomil jsem si, že skutečně neslyším. Bez sluchadla téměř nic…“

Jsem jedno ucho

Donutila ho ztráta sluchu k tomu, aby se začal učit znakový jazyk? „Zatím umím jen pár znaků. Ale přemýšlím, že bych se to naučil, protože mi reálně hrozí naprostá ztráta sluchu. Chci proto proniknout do komunity lidí se sluchovým handicapem. Chci vědět, kde se s nimi mohu seznámit… I proto jsem vás kontaktoval ohledně projektu Jsem jedno ucho. Vyskočilo mi to jednou na Facebooku. Byl jsem nadšený, že něco takového vzniklo. Uvědomil jsem si, že přestože mám už téměř čtyřicet let velké problémy se sluchem, nikdy jsem neměl s kým si o nich popovídat… Žiji v nejistotě. Mnozí zneužívají toho, že nevíte, co se děje. Lidi se sluchovým handicapem mají zkrátka informační deficit.“

Od té doby, co má sluchadlo, provází Ondřeje nepříjemný pocit. A ten se s přibývajícími roky jen zhoršuje. „Mám pocit, že nikam nepatřím. Mezi slyšící? S jedním procentem zbývajícího sluchu? To těžko… Ale zároveň nepatřím ani mezi neslyšící, nejen proto, že neumím jejich jazyk…“

Z elektrikáře archivářem

Před revolucí dělal v metru elektrikáře – sdělovacího mechanika. „Živil jsem se tedy původně poctivou prací,“ směje se Ondřej. „Pak mě ale tchán přesvědčil, ať už se nevymlouvám na bolševika a jdu konečně studovat to, co jsem chtěl celý život. Ve 31 letech – už se sluchadlem – jsem tedy nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy na Katedru pomocných věd historických ke studiu archivnictví.“

Studoval dálkově, za semestr přišel do školy čtyřikrát. Aby dobře slyšel, seděl vždy v první lavici a nahrával si přednášky na diktafon. Po pětiletém studiu ho čekaly v září roku 1995 státnice. A hned 1. října nastoupil do Archivu hl. m. Prahy.

„To musel být rozdíl, viďte? Z metra do archivu…“ říkám tak trochu zasněně. „No to jo. Člověk byl rázem špinavější než v metru,“ směje se Ondřej.

Staré špinavé papíry… A za to vás platí?

Oproti ostatním studentům měl nevýhodu, že žádnou praxi v archivu do té doby neměl. „Většina spolužáků tam pracovala už při studiu. Zato já jsem málem zabil jednoho profesora svým upřímným přiznáním. Když se mě zeptal, v jakém archivu pracuji a já řekl, že jsem elektrikář v metru, málem spadl ze židle…“

Když se pídím po tom, co konkrétně Ondřej v archivu dělá, opět se směje… „Odpovím vám slovy naší paní uklízečky Hanákové… Když jsme se přestěhovali do nového archivu a ona tam něco uklízela, ptala se nás, co tam vlastně děláme… A odpověděla si sama: Staré špinavé papíry… A za to vás platí?!... Takže asi tak,“ směje se Ondřej.

Fascinující životní křižovatky

Práce v archivu ho i po více než dvaceti letech stále baví. „Pracuji s historickými dokumenty, dávám jim řád, aby v nich pak badatelé nacházeli, co potřebují. A kromě toho má práce zahrnuje i agendu popisního referátu, kde se setkávám se zajímavými lidskými osudy. Někdy jsou lidé hodně překvapení, co všechno lze na jejich předky dohledat. Například když si myslí, že jejich babička byla dvakrát vdaná… A já zjistím, že měla za sebou svateb třeba rovnou pět…“

Jaké je to odrývat lidské osudy? „Velmi zpestřující. Nabízelo by se, že práce v archivu je nudná. Ale díky těmto výletům do minulosti je opravdu fascinující sledovat kolikrát spletité životní křižovatky…“

Sluchový handicap v archivu téměř nepociťuje, pokud na něj kolegové mluví v klidném prostředí. „Občas je jen problém, když mi do archivu někdo zavolá, to mám problémy rozumět, mluví-li druhý nezřetelně či slabě.“

U doktorů či na úřadech je to horší. „Hned na začátku upozorňuji, že špatně slyším. Chvíli se sice snaží, ale pak většinou zase začnou mluvit rychle a špatně artikulují…“

Když něco nechci slyšet, sluchadlo vypnu

Říká se, že slepota odděluje od věcí a hluchota od lidí. A podle Ondřeje na tom něco opravdu bude. „Neslyšet, to je obrovský handicap. Když je třeba velká parta v hospodě, snažíte se také bavit, stát se součástí zábavy, ale většinou nevíte, o čem se zrovna mluví… Sice se smějete, ale vlastně jen předstíráte, že se bavíte… Člověk se sice snaží žít normálním životem, ale ten handicap tam je. Ale má to i výhodu. Když nechci něco slyšet, prostě sluchadlo vypnu,“ směje se.

Když není v archivu, vaří, čte, nebo překládá – hlavně z němčiny a polštiny. Například má na svědomí překlad knihy Dva tisíce let dějin církve, která se používá i jako učebnice, nebo Slovník papežů.

Sport si neodepře. Ale…

Kromě intelektuálních zálib miluje Ondřej i sport. Vysokohorskou turistiku, plavání, kolo… Ale to s sebou nese i nepříjemné dodatečné náklady na sluchadlo. „Při sportu se potíte. A jak pot teče do sluchadla, poškozuje ho. Bohužel ještě nejsou sluchadla konstruovaná tak, aby byla odolná proti potu.“

Oprava pak není levnou záležitostí. Do sluchadla, které stojí například kolem třiceti tisíc, se musí investovat další dva až tři tisíce. „Je to opravdu drahá sranda. Vždyť jenom vysoušedlo, do kterého se dává sluchadlo každou noc, stojí 1 500 korun. Navíc je dobré mít i náhradní sluchadlo.“

Sport si odepřít nechce. Proto Ondřej ví, že každý rok zhruba dvakrát – po zimní a letní sezóně – si musí sluchadlo nechat opravit.

A že by sluchadlo během aktivit neměl, to nepřipadá v úvahu. „Například občas jezdím na ferraty. A slyšet je tam základ. Pod vámi jsou skály třeba i stovky metrů a vy musíte komunikovat s člověkem před vámi i za vámi. A pak je problém, když pot steče do elektroniky ve sluchadle… Začne v něm praskat… A to je pak člověk hodně nervózní.“

Když Ondřej vidí, jak bedlivě naslouchám a jsem překvapená, jaký je pot nepřítel sluchadla, mávne rukou. „To přece v příbězích Jsem jedno ucho musel zmiňovat každý druhý, ne?“

„Kdepak, ve vašem čtrnáctém dílu to bude poprvé.“

Šup do krabičky

Teď je v šoku zase Ondřej. Chvíli přemýšlí. „Když chtějí lidé se sluchadlem sportovat, je to velký problém. A také dost drahý. Je tedy asi fakt, že lidé se sluchovým handicapem pak možná některé sporty radši ani nedělají…“

Sám chodí i plavat. I za cenu, že musí sluchadlo zůstat na břehu. A on tak zůstává ve vodě kompletně bez jednoho smyslu. „Do vody si sluchadlo vzít nemůžu. Limitovalo mě to třeba i na Jadranu na jachtě, kde jsem byl s přáteli. Než jsem skočil do vody, vždycky jsem musel myslet na to, že ho musím sundat… A pak taky dát do krabičky. A ještě ke všemu uložit někam, aby ho někdo neskopl… Je to prostě starost navíc.“

Celý život Medvědem

Na rozloučenou dostávám od Ondřeje roztomilého medvídka. „Medvědi mě provázejí celý život. Od narození mi tak říkal táta a už mi to zůstalo. Dokonce u skautů, u kterých jsem od roku 1968, mám také přezdívku Medvěd.“

Doma jich má neuvěřitelných šest tisíc. V nejrůznějších podobách a z nejrůznějších materiálů. „Někdo chodí do hospody, někdo si kupuje boty… A já chodím po bazarech a nakupuji medvídky…“

 

VERONIKA CÉZOVÁ