Pavel: Ve škole mezi slyšícími jsem se naučil více než mezi neslyšícími

Co byste se museli naučit, kdybyste chtěli studovat v zahraničí? Odpověď je jasná. Jazyk dané země. Jenže když jste neslyšící, musíte umět hned čtyři jazyky.

Třiadvacetiletý Pavel Tsarev by mohl vyprávět. Pochází z Moskvy a jeho mateřským jazykem je ruský znakový jazyk. Naučil se výborně i rusky. A v devatenácti letech, když se s rodiči stěhoval do Prahy, před ním byla velká výzva. Čeština a český znakový jazyk…

Pavel se narodil do slyšící rodiny. A samozřejmě pátral, proč on jediný má sluchovou vadu. „Ptal jsem se rodičů a maminka říkala, že jsem se asi narodil jako slyšící. Ale v nemocnici jsem prý dostal nějakou injekci, která to mohla způsobit… Ale nevíme to přesně, jsou to jen domněnky. Jedno ví ale rodiče jistě – na vině není genetika.”

Školka pro neslyšící, škola pro slyšící a zase zpět k neslyšícím

Do školky chodil Pavel s neslyšícími dětmi. V sedmi letech pak nastoupil do první třídy. Opět mezi neslyšící. A zůstal tam do páté třídy. „Pak jsme se s rodiči – v rámci Moskvy – přestěhovali. A už ani nevím proč, ale rodiče mě dali mezi slyšící děti – znovu do páté třídy. V té jsem strávil dva roky, neboť jsem ji opakoval. Měla nesrovnatelně vyšší úroveň vzdělání.”

Když Pavel srovnává výuku pro slyšící a neslyšící, zmiňuje, že systém výuky je naprosto odlišný. „Největší rozdíl vidím v tom, že ve škole pro neslyšící se učitelé hodně přizpůsobují. Opečovávají žáky. Naopak ve třídě se slyšícími žáky na nás učitelé nové poznatky chrlili.”

Pavel měl při přestupu hned dvě výhody. Zaprvé nešel sám, ale s nejlepším neslyšícím kamarádem. A zadruhé – v rámci slyšící rodiny byl Pavel odjakživa zvyklý orálně komunikovat. „Ve škole se slyšícími jsme byli jakoby v inkluzi. Nebudu nic zastírat – bylo to hodně náročné. Ale bojovali jsme. A dokázali jsme se začlenit.“

Pak se ale s rodiči opět v rámci Moskvy stěhoval. A dostal se zpátky mezi neslyšící. „A tam jsem zůstal až do 12. třídy – tedy do maturity.“

Neviditelné sluchadlo

Pavel má téměř stoprocentní ztrátu sluchu. „A sluchadla asi nemáš, viď?“

„Mám! Ale skoro neviditelná,“ směje se Pavel a ukazuje mi maličká sluchadla uvnitř ucha.

„A díky nim slyšíš třeba jedoucí tramvaj?“

„Přesně tak. Sice mám jen zbytky sluchu, ale tramvaj, auto… to jsou přesně ruchy, které dokážu poznat, a cítím se díky tomu bezpečněji. Také rozeznám, když někdo mluví rusky. Poznám, že je to ruština – podle intonace, zabarvení – ale už nepoznám jednotlivá slova. Ale kdybych odezíral, některá slova v kombinaci se sluchadlem pochytím.“

Profesionální plavec

Zatímco mnoho lidí, kteří mají sluchadla, se vodě vyhýbá, Pavel byl dokonce profesionální plavec. Jeho vášeň se rozvinula v páté třídě – právě když přešel mezi slyšící spolužáky.

„Byl jsem v tom hodně dobrý. A jednotlivé výhry mě motivovaly být ještě lepší. Bohužel teď už jsem ve sportovním důchodu,“ směje se Pavel, který v závodech úrovně Master level pokořil sám sebe. Získal 12 medailí. „Byl to můj nejlepší den v životě, neskutečný zážitek.“

Měl tak otevřené dveře ke kvalifikaci na mistrovství světa, byl však nemocný a zmeškal turnaj. Přesto nelituje času a energie, které do plavání vložil.

Nejdřív maturita, pak stěhování

Od jeho sedmnácti let rodiče uvažovali, že se přestěhují do Prahy. Nakonec ale počkali až do Pavlových 19. narozenin.

„Rodiče chtěli, abych maturitu udělal ještě v Rusku. A až pak nastalo velké stěhování.“

V té době už Pavel věděl, že na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy existuje obor Čeština v komunikaci neslyšících.

„Nevěděl jsem ale, jestli mi uznají vzdělání. S rodiči jsme zjišťovali, co všechno si musím obstarat. A jednou z podmínek bylo, že se naučím český jazyk. V dubnu 2015 jsem složil zkoušky na školu v Holečkově ulici, v květnu jsem v Rusku udělal maturitu a od září jsem pak v Holečkově piloval češtinu.”

Nostrifikace

Do Holečkovy školy Pavel chodil celkem tři a půl roku. „Teď bych byl jakoby ve čtvrťáku, ale přerušil jsem studium. Uznali mi studium v Rusku – udělali mi nostrifikaci. Během měsíční lhůty se vše stihlo zařídit a já jsem nastoupil na Filozofickou fakultu UK. Během zářijového schvalování se ale ještě nevědělo, jestli mi to s nostrifikací vyjde, takže jsem chodil i do školy v Holečkově.”

Za tu dobu, co se učil češtinu, ji ovládá na velmi slušné úrovni. Alespoň co mohu posoudit z jeho písemného projevu, když si spolu domlouváme rozhovor.

„Ale stálo mě to spoustu úsilí,” směje se Pavel. „Navíc mým mateřským jazykem je ruský znakový jazyk, musel jsem se tedy naučit kromě povinné češtiny ještě český znakový jazyk. A tím ve škole komunikuji.“

Pavel vysvětluje, že bychom se spolu dorozuměli nejspíš i bez tlumočníka – a v češtině – ale je pro něj přece jen přirozenější komunikovat v českém znakovém jazyce. Proto je s námi během rozhovoru tlumočnice Denisa Lachmanová.

Na obor se dostal. Napodruhé

K oboru Čeština v komunikaci neslyšících se Pavel dostal díky mamince, která se o něm dozvěděla oklikou přes známou. „Zaujalo ji to, mě také. Začal jsem pátrat, brouzdal jsem po internetu, co se učí za předměty, byl jsem se podívat na Dnu otevřených dveří.“

Už dva roky zpátky podal přihlášku. Zkoušky však neudělal. „Ne, že bych nerozuměl, ale neznal jsem tento typ testu. Bylo to pro mě hodně těžké. Dva roky jsem pak dřel a vloni se dostavil výsledek.“

Jak vypadá přijímací řízení? Měl u zkoušek tlumočníka? „Ten ani nebyl potřeba,“ vysvětluje Pavel. „Přijímačky jsme všichni neslyšící dělali v jiné třídě, než byli slyšící studenti. Byl tam s námi neslyšící vyučující. Dále jsme na rozdíl od slyšících neměli test z angličtiny, ale rozebírali jsme odborný text z češtiny.“

K dispozici měli neslyšící uchazeči o studium během přijímaček i tablety, kde měli zadání úkolů tlumočené do českého znakového jazyka. „Díky tomu jsem se cítil komfortně,“ pochvaluje si Pavel.

Centrum Carolina

Díky tomu, že na Karlově univerzitě funguje Centrum Carolina, které pomáhá studentům s různými druhy zdravotního handicapu, může Pavel jako neslyšící studovat v českém znakovém jazyce. „Centrum Carolina je úžasné, protože za mě vyřeší všechny náležitosti dříve, než začne semestr. Sestavím si rozvrh a koordinátorka pro studenty se sluchovým handicapem Petra Slánská Bímová mi obsadí rozvrh tlumočníky.“

Tlumočníci chodí s Pavlem na všechny přednášky, které jsou v českém jazyce. „A některé jsou přímo v českém znakovém jazyce, takže tam tlumočníka nepotřebuji. Dohromady jsem poznal za ty dva semestry na škole zatím čtyři tlumočníky.”

Občas se stane, že Pavel některý znak, který použije tlumočník, nezná. „Jakmile se tak stane, ihned se ptám. A ještě se mi nestalo, že bychom si neporozuměli. Základem je nebát se zeptat. Ale to platí i u slyšících studentů.”

Vzájemná výpomoc

Pavel má za sebou první ročník. A v tom druhém, od letního semestru, bude mít různé moduly. „Budou to úvody do všeho možného. A pak si budeme moci vybrat z modulu pedagogického, tlumočnického a odborného. Plánuji si zvolit tlumočnický, protože bych v budoucnu rád pracoval ve firmě či v organizaci, kde bych se uplatnil jako tlumočník. Líbí se mi například myšlenka Honzy Wirtha a jeho Deaf Travel – kdy neslyšící natáčejí videa pro neslyšící o cestování. S Honzou už jsme propojeni a ví, že bych se také rád stal podobným zprostředkovatelem.“

Zprostředkovatelkou v našem rozhovoru s Pavlem je i jeho kamarádka a ročníková spolužačka Kristýna Šimralová, která s dalšími spolužačkami přesvědčila Pavla, aby se se svým příběhem stal osobností Jsem jedno ucho.

„Nakonec mě Kristýna nemusela ani moc dlouho přemlouvat,“ směje se Pavel, který oceňuje, že si tak dobře rozumí se spolužačkami.

„Výpomoc je vzájemná. Od Kristýny se hodně naučím. Když něčemu nerozumím, zeptám se jí. A naopak ona se ode mě učí velmi rychle znakový jazyk. Oba jsme tak spokojeni,“ usmívá se Pavel.

Student, který ovládá čtyři odlišné jazyky…

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ