Pavlína: Neslyšící rodiče by na své slyšící děti měli znakovat, ne s nimi mluvit

Oba její rodiče ohluchli po nemoci. A dopředu věděli, že Pavlína bude také neslyšící. „Už má sestra – o čtyři roky starší – se jim narodila jako neslyšící. Když mamka čekala mě, doktorka jí řekla, že budu s největší pravděpodobností také neslyšící. A doporučovala mamce, ať jde na potrat. Přece nebude mít další neslyšící dceru…“

To maminka Pavlíny Spilkové rázně odmítla. Musela ale podepsat papír, že tuto skutečnost bere na vědomí.

Pátrala někdy Pavlína po tom, proč je neslyšící? „Nikdy jsem neměla důvod to řešit. Beru to tak, že jsme v rodině neslyšící, náš jazyk je znakový jazyk. Moje máma je nedoslýchavá a její první jazyk je čeština. Znakový jazyk se naučila až po seznámení s mým tátou. A táta je neslyšící a znakuje.“

Komunikace v rodině Spilkových vypadá následovně. Když se sejde Pavlína s maminkou a sestrou, povídají si v češtině bez hlasu a vzájemně odezírají. Když přijde táta, automaticky všichni začnou znakovat.

Pavlína

Z neslyšících nedoslýchavé?

Jako neslyšící Pavlína i její sestra začaly navštěvovat školku pro děti se zbytky sluchu v Radlicích. „U sestry se pak v první třídě ale ukázalo, že má talent, je šikovná a má velkou slovní zásobu, proto jí pedagogové doporučili, aby přešla do základní školy do Ječné, kde byli nedoslýchaví a kde se neznakovalo. Já jsem sestru ještě během školky následovala a dostala jsem se také do Ječné. Tam jsem vychodila i základní školu a gymnázium. Znakový jazyk je můj mateřský jazyk, to ano, ale vyrůstala jsem s nedoslýchavými kamarády, se kterými jsem komunikovala orální metodou.“

Po gymnáziu zamířila do Hradce Králové na pedagogickou fakultu, kde studovala učitelství pro první stupeň se specializací na přírodovědu a vlastivědu. Původně ale měla Pavlína namířeno na veterinu do Brna…

„Když jsem se zajímala o studium, všemožně mě v Brně zrazovali. Že veterináři mají roušky a nerozuměla bych jim… Že zvířata vydávají všemožné zvuky a já bych nepoznala, jestli mě třeba nechtějí kousnout… Přišlo mi to z jejich strany jako výmluva. Nechtěli mě, nechtěli si přidělávat starosti. Orientuji se očima, poznala bych, kdyby po mně chtělo zvíře vystartovat… Neměla jsem ale chuť a energii se s nimi hádat, tak jsem si přihlášku radši podala jen na peďák do Hradce Králové.“

Učitelka ze mě nebude

Přihlášku si podala, zkoušky zvládla, na studium nastoupila. Přesto už dopředu věděla, že z ní učitelka nejspíš nebude. Důvod? Už od dětství byla velmi činorodá, měla spoustu zájmů – pantomimu, sport… I gymnázium jí vytrhlo trn z paty, protože bylo všeobecné. A díky studiu pedagogiky měla opět široké pole působnosti, kam dál.

Osud ale zamíchal karty jinak. Po šesti letech, když se blížily státnice, Pavlína otěhotněla. A školu nedokončila. „Zpětně vidím, že jsem mohla radši studovat něco se sociálními vědami. Ale čas už nevrátím a asi to tak všechno mělo být…“

Pavlína

Místo mistrovství Evropy do porodnice

V pětadvaceti letech se jí tak narodil syn, o pět let později holčička. „S přítelem už sice nejsme, ale nikdy jsem to neměla postavené dítě versus škola. Bylo mi 25, cítila jsem, že to zvládnu. I když se mi kvůli tomu úplně překopaly plány. Hrála jsem plážový volejbal a jako reprezentantka jsem se připravovala na mistrovství Evropy, kam jsem bohužel nakonec nemohla jet. Ale díky tomu mě to nasměrovalo mezi neslyšící do Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, takže to beru jako osud. Jen díky dětem teď pracuji ve Svazu. Protože co si budeme povídat – čas se musí podřizovat právě jim, takže jsem si musela po rodičovské hledat místo, kde by vyšli vstříc mým časovým možnostem.“

Ve Svazu dostala Pavlína poloviční úvazek. Jako hlavní vedoucí tu organizuje letní a příměstské tábory, v tlumočnickém týmu pak vypomáhá se znakovým jazykem.

„Jsem vděčná za to, že mě osud nasměroval právě do komunity neslyšících. Beru to jako své poslání. Chci, aby se tady klima pro neslyšící zlepšovalo. Pomáhala jsem také v organizaci Jablíčko dětem, kde jsem pro slyšící i neslyšící děti neslyšících rodičů připravovala různé aktivity.“

Pavlína vzpomíná, že za jejího dětství bylo aktivit pro neslyšící daleko více. „Před revolucí a ještě i pár let po ní jsme byli s rodiči pořád mezi neslyšícími dětmi. Kamarádi našich rodičů i naši pro nás dělali tábory, Mikuláše, rekreace…“

Padesát na padesát

Synovi je osm let, dceři tři roky. Oba jsou neslyšící. „Rodiče bývalého přítele jsou také neslyšící. Jestli bude dítě neslyšící, to se dá zjistit pomocí genetických testů. Ale ty jsem si nenechala udělat. V pětadvaceti letech mě zajímalo hlavně to, aby dítě bylo v pořádku, aby nemělo třeba Downův syndrom. Jestli bude neslyšící, to pro mě nebyl problém.“

Že je syn neslyšící, poznala hned. I bez testů. „Viděla jsem to na jeho očích, poznala jsem to podle jeho reakcí. U dcery to bylo také poznat, ale trochu později. Je totiž spíše nedoslýchavá. Ale identitou je jako neslyšící.“

Když byla těhotná, přemýšlela o možnosti, že by se jí narodilo slyšící miminko? „Kdyby tomu tak bylo, komunikovala bych s dítětem ve znakovém jazyce bez ohledu na to, že je slyšící… Ale nepřemýšlela jsem o tom nějak zvlášť… Sestra má nyní malé miminko, které slyší. Je to u nás v rodině tedy první taková zkušenost. Sestra to měla padesát na padesát, její přítel je nedoslýchavý.“

Pavlíny sestra na miminko hned od začátku znakovala. „A už teď sestra vnímá, že i miminko se ji snaží napodobovat a ručičkami také trochu šermuje.“

CODA

Kam Pavlíny neteř půjde do základní školy? „Slyšícím dětem neslyšících rodičům se říká CODA a automaticky jdou do běžné školy, i když je jejich mateřským jazykem znakový jazyk,“ říká Pavlína, která jako prezidentka ASNEPu se nejen tomuto problému věnuje dlouhodobě.

Sbírá totiž informace a zkušenosti od neslyšících rodičů slyšících dětí, ale i od lékařů a dalších odborníků.

„Záleží na rodičích a jejich znalostech. Pokud dítě vyrostlo v prostředí, kde se jen znakovalo a český jazyk pro ně není mateřským jazykem, mají většinou problém zapadnout mezi slyšící kamarády a komunikovat ve většinové společnosti běžným způsobem. Zde se často hledá řešení, jak dítěti pomoci. Většinou rodiče žádají pomoc o slyšící příbuzné, sousedy nebo se domluví ve škole na asistentech pro dítě. Dalším častým problémem je, že se neslyšící rodiče snaží již na miminka mluvit. Ale měli by jim nejdříve dát znakový jazyk, aby spolu měli první vazbu.“

Ve velké míře Pavlína vidí stále tendenci neslyšících rodičů na děti mermomocí mluvit, s malou příměsí znakování.

„Tato komunikace však není stoprocentní! Když dítě vyroste, je tam čím dál větší problém v komunikaci, dítě v tom má guláš… Snažíme se proto prostřednictvím ASNEPu a také ve spolupráci s dalšími organizacemi rodičům vysvětlovat, aby se spojili s dítětem, aby měli vazbu… Důležité je také domluvit se s učitelem, logopedem… Ideálně by měly spolupracovat všechny složky,“ upozorňuje Pavlína.

A dodává, že – přestože žijeme v moderním světě, kde vládnou technologie a informace jsou snadno dostupné – největším paradoxem neslyšících rodičů je nedostatek informací

Čeština jako cizí jazyk

Pavlíny sestra má trošku lepší výchozí pozici. A to díky mamince a prarodičům, kteří ji už od dětství motivovali a trpělivě učili. Maminka dbala na to, aby dodržovala slovosled, neustále každou chybu opravovala. „Díky tomu je sestra v situaci, že bude schopná pomáhat dětem s úkoly. Je to opravdu hodně o podpoře rodičů. Třeba jeden neslyšící kamarád má slyšící rodiče i slyšící sestru, ale čeština mu moc nejde. Když píše česky, je tam špatný slovosled, slova, kterým nejde rozumět… Jde tedy vidět, že je to všechno o komunikaci… Když totiž jeho rodiče neznakovali, možná ani nevěděli, jak mu mají některé věci vysvětlit,“ myslí si Pavlína.

To její nedoslýchavá maminka jí dovedla ve znakovém jazyce vysvětlit, jaká jsou v češtině pravidla, a hlavně význam nových, pro děvčata neznámých slov. „Slyšící si to často neuvědomují, ale pro neslyšící je čeština opravdu cizí jazyk. Na druhou stranu – i na základě mých vazeb s maminkou – věřím, že pokud má daný člověk zájem, může se i neslyšící naučit velmi dobře česky. A je jedno, jestli dřív, nebo později. Já také český jazyk neovládám na sto procent, ale na osmdesát určitě. Třeba takové odborné výrazy… Ale když nevím, zeptám se tlumočníků nebo někoho slyšícího.“

Orální metoda

Jak vypadala výuka českého jazyka ve škole v Ječné? „Používá se tzv. orální metoda, kdy na nás učitelé pouze mluvili. Napsali slova, která jsme stále dokola museli opakovat. Pořád jsme psali slohy… Také jsme měli spoustu povinné četby, kterou jsme následně podrobně rozebírali. Byla to tvrdá metoda, ale nedala jsem na češtináře dopustit. Byli důslední a naučili nás.“

Když se Pavlíně narodil syn, používala znakový jazyk. A češtinu spíše pasivně. „Hodně jsem mu četla ve znakovce knížky, brala jsem ho s sebou na různé akce, aby přišel s češtinou také do kontaktu. Nyní syn chodí do školy do Ječné. Když se narodila dcera, tak jsem na ni také znakovala. Se sluchem je na tom ale lépe, hodně věcí od bráchy „slyšela“, takže tím se hodně zdokonalila. Přesto ale u nás doma všichni komunikujeme znakovým jazykem.“

I když jsou dceři teprve tři roky, stíhá toho Pavlína víc než dost. Kromě polovičního úvazku ve Svazu pracuje ještě jako editorka Zpráv v českém znakovém jazyce v České televizi. A aby toho nebylo málo, jako prezidentka organizace ASNEP chodí na jednání na ministerstva a úřady a připomínkuje zákony.

„Ale hlavně jsem samozřejmě maminka,“ směje se čtyřiatřicetiletá Pavlína. „Práce je dost, jsem blázen, vím to. Ale když mi pokaždé někdo přinese nový nápad na projekt, ráda mu s tím pomohu. Mám radost, že mě neslyšící potřebují. A já potřebuji je.“

Komunita neslyšících

Na komunitě neslyšících Pavlína oceňuje hlavně jejich otevřenost a upřímnost. Jsou takoví neslyšící i směrem ke slyšícím? „Neslyšící jsou otevření. Ale tím, že se odmalička pořád přizpůsobují slyšícím a pořád narážejí na bariéry… Jsou z toho kolikrát už unavení… Když cítí, že je z řad slyšících nulová snaha, neslyšící se jim také neotevřou… Ale jakmile vidí alespoň náznak toho, že slyšící mají zájem, okamžitě ho mezi sebe přijmou.“

Pavlína upozorňuje, že problém je i v tom, že sami lidé se sluchovým handicapem mají kolikrát zmatek v tom, kam se zařadit. Jestli mezi slyšící, neslyšící či nedoslýchavé…

„Mám ale radost, že neslyšící komunita začíná být více vidět. Je také sebevědomější. Neslyšící jsou hrdí na znakový jazyk, na celou kulturu. Pomalu doháníme to, co bylo dříve zanedbané. V Praze už jsme tak na dobré úrovni. Ale v jiných městech je to bohužel stále špatné. Je tu tedy velký prostor na to věci zlepšovat. A dostávat témata lidí se sluchovým handicapem mezi slyšící veřejnost. Vždyť neslyšící komunita je tak fascinující!“

VERONIKA CÉZOVÁ