Petra: Učitelkou navzdory praktické hluchotě



Byl jí rok a půl, když se její rodiče zmínili před dětskou lékařkou na pravidelné kontrole, že dcera nereaguje na zavolání. Že vydává jenom zvláštní zvuky.

„Ale to je normální! Některé děti do tří let nemluví vůbec, to se nebojte,“ konejšila lékařka maminku Petry Fajtové.

„Mamce to ale nedalo. Přes její kamarádku jsem se dostala na foniatrii do Ústí nad Labem. A tam se potvrdilo to nejhorší. Že neslyším. Pro rodiče to byl hrozný šok. Brečeli a s tou informací se nemohli srovnat. Následovaly tedy měsíc co měsíc návštěvy logopedie v Ústí nad Labem.“

Každá kontrola znamenala naučit se spoustu nových slov. „A to se mi nelíbilo, podle maminky jsem byla pěkně tvrdohlavá a nechtěla jsem naučená slova na logopedii říkat,“ směje se Petra.

Oboustranná percepční vada

Do lékařské zprávy jí doktoři zapsali diagnózu oboustranná percepční vada. „Laicky řečeno mám problém s vnitřním uchem. Na levém uchu mám ztrátu 96 dB, na tom pravém 97. Tedy praktická hluchota.“

Protože má ale Petra na každém uchu ještě zbytky sluchu a používá na obou uších sluchadla, během rozhovoru nemáme žádný problém s komunikací. Povídáme si na lodi Europé, kde právě slaví Pražský spolek neslyšících 150 let své existence. A přestože tu hraje hudba, jen párkrát se Petra doptá nebo potřebuje otázku zopakovat. Tlumočníka tedy nepotřebujeme.

Petra

Dvě sluchadla

Doposud nosila každá osobnost Ucha, která měla problémy se sluchem, vždy jen jedno sluchadlo. „Já mít jen jedno sluchadlo, tak se špatně orientuji a mám problémy s rovnováhou,“ vysvětluje Petra, která je v celé rodině jediná se sluchovým handicapem.

Doteď lékaři nezjistili, proč. „Mám dva syny, oba jsou slyšící. A ani během těhotenství moje mamka nebyla nemocná… Ale mám takové jedno vysvětlení… Možná jsem při porodu měla omotanou pupeční šňůru kolem krku a něco se někde skříplo.“

Petry maminka pracovala jako sestřička v jeslích. Dceru si tam tedy brala s sebou. Následně Petra chodila do školky mezi slyšící. „Narušovala jsem jim ale režim, tak mě vyhodili,“ směje se Petra, se kterou pak maminka zůstala rok doma.

Do internátu ne!

Lékaři pak doporučovali rodičům, aby dali Petru na mateřskou školu pro neslyšící v Liberci. „To ale rodiče nechtěli. Nedovedli si představit, že bych takhle malinká spala na internátu a oni mě viděli jen o víkendech. Táta v tu dobu navíc začal studovat v Praze práva, takže byla dohoda, že mě bude vozit do Radlic, kde v té době byla škola pro žáky se zbytky sluchu. I z toho ale nakonec sešlo, na poslední chvíli nám řekli, že už tam nemají místo.“

Nakonec Petra strávila poslední rok na internátu v mateřské škole v Plzni. „Učitelka mateřské školy se maminky ptala, proč chodím do školky v Plzni, kterou navštěvují děti se zbytky sluchu a neslyšící, a ne do Ječné v Praze 2. Že podle mých schopností soudí, že tamní škola by pro mne byla lepší, víc bych se tam naučila. Učitelka totiž nevěřila, že mám jen zbytky sluchu, mluvila jsem jako normální dítě. Dřív tu ale bohužel nebyla žádná střediska rané péče či speciálně pedagogická centra jako dnes. Rodiči tedy neměli dostatek včasných informací…“

Začala znakovat, přestala mluvit

Petra nakonec pokračovala v Plzni na internátu až do prvního pololetí druhé třídy. „Za tu dobu v Plzni jsem zjistila, že je znakovka super. Jenže! Přestala jsem mluvit, zhoršovala se mi řeč… Jak si člověk hledá vždy podvědomě snazší cestu, tak pro mě to bylo znakování, které bylo lehčí než mluvení… Když to rodiče zjistili, zanechali veškeré příbuzenstvo a kamarády v Bílině na Teplicku a přestěhovali se kvůli mně do Rokycan. Doteď jsem jim vděčná, že se tehdy vzdali všeho a dali mě na školu pro žáky se zbytky sluchu, odkud jsem mohla jezdit každý den domů.“

V Rokycanech dělala obrovské pokroky. A to takové, že když byla v sedmé třídě na foniatrii na kontrole, řekl jí lékař, že její řeč je tak výborná, že by mohla zkusit běžnou základní školu.

„To jsem ale odmítla. Už jsem byla v pubertě a říkala jsem si, co bych dělala mezi slyšícími. I moje maminka mě přemlouvala, ať si to zkusím, ale marně.“

Neslyšíš, učitelkou být nemůžeš

Už odmalička si Petra přála být učitelkou. Okolí ji od toho ale odrazovalo. Když neslyší, tak to prý dělat nemůže. „V Hradci ale zrovna ten rok otevírali první ročník pedagogické školy pro sluchově postižené. Brala jsem to jako osud…“

Byla šťastná, že ji vzali. Radost ale na začátku září vystřídal šok. „Přechod ze základní školy na střední byl velmi náročný. Navíc jsem se musela učit nová slova, pojmy, začaly nové náročné předměty jako třeba psychologie…“.

Škola byla internátní, za rodiči Petra jezdila jen o víkendech. „A musím říct, že mi to naprosto vyhovovalo,“ směje se. „Konečně svoboda, nikdo mě nehlídal, měla jsem tam spoustu kamarádů a celé středoškolské studium jsme hráli volejbal. Byly to nádherné roky.“

Středisko Teiresiás

Cesta stát se učitelku pro ni byla otevřená. Udělala přijímačky na Masarykovu univerzitu. Velkou roli při Petřině studiu sehrálo Středisko Teiresiás, které pomáhá handicapovaným studentům a patří pod Masarykovu univerzitu.

Jak konkrétně funguje? Když student zvládne přijímací řízení a má rozvrh, kontaktuje středisko, pošle rozvrh, řekne, kdo daný předmět vyučuje… A středisko pak pro neslyšící, kteří znakují, zajistí na dané hodiny tlumočníka, pro nedoslýchavé pak přepisovatele.

„Ročník, ve kterém jsem studovala, byl silný. Sešlo se nás tam osm neslyšících a nedoslýchavých. Přestože se sluchadly slyším, měla jsem objednaného tlumočníka znakového jazyka. Od nedoslýchavých spolužáků jsem ale dostala i přepis přednášek, takže jsem se pak z toho učila na zkoušky.“

Znakový jazyk pro neslyšící, přepis pro nedoslýchavé

Samotnou výuku znakovali vždy dva tlumočníci, kteří se zhruba po třiceti minutách střídali. „Tlumočníci už dopředu rámcově věděli, co budou tlumočit, neboť vždy oslovovali daného profesora, aby jim poslal přípravu. Tlumočníci se musí dopředu naučit spoustu nových znaků v každém předmětu, ale výhoda je, že hodně z nich už někdy daný předmět tlumočilo. Ti pak měli výhodu.“

Dějiny pedagogiky, patopsychologie, sociální pedagogika, pedagogická psychologie, vývojová psychologie, psychopedie, oftalmopedie, surdopedie… To je jen malý výčet toho, co musela Petra zvládnout.

Bakalářské státnice dopadly dobře. Petra věděla, že pro její práci by tento titul stačil. „Byla jsem ale tak rozjetá, zvyklá se učit na zkoušky, že jsem si řekla, že nebudu čekat, kdy pak třeba v budoucnu zpřísní podmínky a budu si muset magistra dodělat, tak jsem ve studiu rovnou pokračovala.“

Po roce přišla přestávka. Petře se narodil druhý syn. Rok zůstala doma a pak se vrhla opět do studia. „Bylo to šílené a doteď nevím, jak jsem mohla obhájit magisterské státnice s malým synem… No, vlastně vím… Nebýt mé maminky, které mi často syna hlídala, a kamarádky v Brně, nevím, nevím, jak by to dopadlo. Mamince za to patří velký dík!“

Nastavení hranice bylo nejtěžší

Už během studia Petra působila v Berouně ve školce. Dřívější název Institut pro neslyšící vystřídal název Dětský domov a speciální mateřská škola. A v současnosti učí na Základní škole speciální v Berouně.

Ve třídě má Petra děti s kombinovaným postižením, s poruchou autistického spektra, s poruchami chování, zrakovým, sluchovým postižením i mentálním.

Jak moc Petře dává tato práce zabrat, když má sama sluchový handicap? „Na rovinu říkám, že je to hodně složité. Když jsem tam nastoupila, měla jsem pocit, že to nezvládnu. Jsou tam i děti, které mají nařízenou ústavní výchovu, jsou bez rodičů… Bylo mi jich hrozně líto… Ty děti mají citovou deprivaci, žebrají o lásku. Musela jsem si tedy nastavit hranice a dávat si pozor. Po práci se tedy snažím se zavřením dveří zároveň vypustit i problémy a udržet si hranici… Ale je to hodně náročné.“

Syn nechtěl říkat, že má neslyšící maminku

Děti, o které se v práci stará, si všimly, že se Petra liší od ostatních pracovnic. „Jeden kluk to začal vnímat velmi brzy. Zatímco na kolegyně mluví, na mě ukazuje. Vnímá tedy, že je mezi námi rozdíl…“

A jak se s Petry handicapem vypořádali její synové? „Starší syn zpočátku nechtěl říkat, že má neslyšící maminku. Bál se, že když se to spolužáci dozvědí, budou se mu smát. Po čase jim to ale přiznal a berou to v pohodě. A s mladším synem občas dochází k nedorozumění, když jenetrpělivý a něco drmolí… Tak ho musím občas srovnat a říct mu, ať se nevzteká, že mu stejně nerozumím…“

Třídní schůzky pak obstarává Petry bývalý manžel. „A já, když něco potřebuji, tak danému profesorovi napíšu. To je pro mě nejlepší způsob komunikace se školou.“

Když Petra mluví o bývalém muži, z jejích slov není cítit žádná zášť. „Byli jsme spolu krásných patnáct let. Už spolu nejsme, ale s tím už nic nenadělám…“

Mohl v odloučení hrát roli i Petry sluchový handicap? „Upřímně myslím, že ano. Už byl vyhořelý, chápu ho.“

Když život plyne…

Kde se vidí za deset let? Ve stejné práci? „To asi ne,“ přemýšlí Petra. „Když jsem tu měla praxi, po 2,5 letech jsem otěhotněla, šla jsem na mateřskou… Pak jsem tu byla sedm let a po nich přišlo druhé dítě… A přesně v té době už jsem se cítila vyhořelá… No a teď už tu jsem šestý rok a zatím to zvládám. Je to psychicky velmi náročná práce. Ale už jsem v životní fázi, že neplánuji. Nechávám život plynout. Jak to bude, tak to bude. Teď jsem šťastná, že mám zdravé děti, mám kde bydlet, cestuji do zahraničí, podnikám s přáteli různé akce… Takhle to všechno asi teď má být…“

VERONIKA CÉZOVÁ

Vytisknout