Radka Kulichová: Znakování? Ze začátku velký nápor na oči
Studuje na divadelní fakultě na JAMU doktorské studium, na
Vysokém učení technickém v Brně tlumočí studentům se sluchovým postižením
v Poradenském centru Alfons,na
Masarykově univerzitě ve Středisku Teiresiás působí jako lektorka tandemové
cyklistiky pro nevidomé a lektorka plavání pro studenty s tělesným
handicapem, pracuje jako fyzioterapeutka, na JAMU učí akrobacii, tlumočí do
českého znakového jazyka, je členkou skupiny Hands Dance, spolupracuje
s Českou televizí v Brně a připravuje pohádky pro neslyšící…
Radka Kulichová z malé podkrkonošské vísky Bystrá nad
Jizerou toho už za svůj dosavadní život stihla tolik, na co by normální
smrtelník potřeboval tři životy…
Pořad, který jí
změnil život
Psal se rok 1997. Stačil jeden jediný pořad v televizi,
který jí změnil život… A nasměroval ji k neslyšícím. „Úplnou náhodou jsem
v televize zahlédla pořad o tom, jak se pracuje s dětmi po implantaci
kochleárního implantátu. Ale když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně paradox,
protože kdo má kochleární implantát, většinou neznakuje…“
I dnes, po dvaceti letech, si Radka vybavuje ten zlomový
moment, který na ni zapůsobil. Dítěti lékaři voperovali kochleární implantát.
„A pak byl další záběr – maminka na svého syna zavolala – a on poprvé
v životě zareagoval. Byl to velmi silný moment, který mě nasměroval
k touze vystudovat na vysoké škole speciální pedagogiku. A fascinoval mě i
znakový jazyk, který byl rovněž v pořadu. I kvůli tomu, že odmalička
tancuji, mě zaujalo to prostorové ztvárnění.“
Už během studia na gymnáziu v rámci přípravy na
přijímací zkoušky začala jezdit s nevidomými na tábory, v Benešově u
Semil docházela do Domova Tereza, kde byly děti s mentálním postižením. Na
začátku čtvrťáku – s teprve pár dnů starým řidičským průkazem – začala
s kamarádkou jezdit do Liberce na kurz znakového jazyka.
„Od přítele jsem si půjčila auto. A jednou týdně jsem jela
45 minut do Liberce na hodinový kurz a zase 45 minut zpátky… Učil nás Roman
Vránek z České unie neslyšících. Kurz měl sice v názvu „Znakový
jazyk, tenkrát se tam ale – stejně jako všude po republice – ještě vyučovala
znakovaná čeština – co slovo, to jeden znak.“
Den D
Nastal čas přijímacích zkoušek na vysoké školy. Radka si
podala přihlášky hned na několik oborů. Do Prahy na Speciální pedagogiku a na
obor Speciální pedagogika s psychologií. V Olomouci to zkoušela na Psychologii,
v Hradci Králové na Speciální pedagogiku a v Brně vsadila na jistotu
– na Vyšší odbornou zdravotnickou školu na Fyzioterapii.
„Přijímačky se konaly po bujarém víkendu, který jsem
strávila na Mácháči. Skákala jsem tam bungee jumping, pořád jsem byla na
sluníčku a nakonec jsem si uhnala úpal… Přijímačky v Praze se mi tedy
nepovedly… A nakonec vyšla pouze fyzioterapie v Brně, kterou jsem měla jen
jako nouzovku… Pamatuji si, jak to tehdy mamku zamrzelo…“
Nový začátek
v Brně
Přestěhovala se tedy do Brna. A dala si předsevzetí, že tam
přečká rok a pak se zkusí dostat na vysokou školu. Fyzioterapie ji ale natolik
uchvátila, že zůstala. Kromě studia jezdila jednou týdně do Kuřimi učit děti
tancovat a dvakrát týdně chodila po brigádách, kde uklízela. Jeden den si pak
nechala pro sebe.
„Volný den jsem nazvala vzdělávacím. Začala jsem chodit na
kurz znakovky do Unie neslyšících Brno. A jaké bylo mé překvapení, když jsem
zjistila, že i pro barvy mají na Moravě jiné znaky, než nás učili
v Čechách. Najednou jsem tedy měla zdvojenou zásobu.“
Život v Brně byl ale dražší, než předpokládala, a tak
na kurz přestala docházet. „Sice mě naši podporovali, ale peníze navíc se
hodily. A navíc jsem nakonec neměla moc času na sebe, na odpočinek. A ani ten
posun ve znalostech nebyl takový, jaký bych si představovala. Ale bylo to
logické. Neměla jsem kolem sebe žádné neslyšící, se kterými bych si znakový
jazyk procvičovala. A jednou týdně mi to ve výuce nestačilo.“
Studijní dilema
V době, kdy se vzdala kurzu znakového jazyka, její
sestra Markéta přemýšlela o oboru muzikálové herectví na JAMU. A Radce přinesla
leták o oboru Výchovná dramatika pro Neslyšící, který ji zaujal. Zároveň však
zatoužila po oboru Ergoterapie na 2. Lékařské fakultě UK v Praze.
Přihlášky podala na obě školy. A tentokrát se na obě dostala.
„Nastoupila jsem do Prahy i do Brna. Ale dlouhodobě to nešlo
stíhat. Nakonec jsem stála před rozhodnutím: Brno a kulturní obor, nebo Praha a
zdravotnický obor? Vyhrálo Brno.“
A toto rozhodnutí jí otevřelo dveře dokořán k lidem se
sluchovým handicapem. Na obor brali pět studentek a Radka měla jednu slyšící
spolužačku, dvě nedoslýchavé a jednu neslyšící, která znakovala.
Místo zápisků znaky
Co se nenaučila za dva roky kurzů znakového jazyka, to
dohnala během jediného semestru s neslyšícími. „Ve výuce byl tlumočník. A
vzhledem k tomu, že jsem hodně věcí – např. pedagogiku, dějiny umění či
psychologii – měla už na gymplu nebo na Vyšší odborné zdravotnické škole, místo
zápisků jsem si na okraj sešitu zapisovala a kreslila, jak se ukáže ten který
znak.“
Postupně začala pronikat do komunity neslyšících. „Téměř
úplně jsem opustila slyšící kamarády a neustále jsem byla obklopená
neslyšícími. Chodila jsem s nimi všude. Třeba takové večírky s nimi…
Slyšící mají mnohdy představu, že neslyšící nedělají hluk. Ale dělají. Sice znakují,
ale smějí se nahlas, umí se bavit… Nekřičí, ale rozhodně když se baví, je to
taky hlučné,“ směje se Radka.
Účast na festivalech a jiných akcích, kde byla
s neslyšícími 24 hodin denně, znamenala ze začátku velký nápor na oči.
„Chvíli mi trvalo, než se s tím oči srovnaly. Měly jsme se spolužačkami
různá vystoupení. A zatímco si všichni mysleli, že mě budou bolet ruce, že na
ty neustálé pohyby nejsou u slyšících stavěné, mě bolely oči. Bylo těžké
neselektovat zvuky z okolí a prostě vypnout.“
Honem na úrazovku!
Radka všechno v životě dělá na 150 procent. Proto ji
otázka, jestli je na sebe opatrná a dává si pozor na ruce, rozesmála. „Já a
opatrná? Vždyť já jsem si zlomila ruku hned v prváku na JAMU při akrobacii!“
Vyučující Alexandr Zvonek Radce dodával kuráž, protože
věděl, že patří mezi nejlepší studentky. „Do konce hodiny zbývalo asi deset
minut. A Saša mě vyzval, ať si jdu zkusit udělat rondat a navázat přemetem
vzad. A tentokrát bez lanče, což je gymnastická pomůcka pro zajištění záchrany
cvičence. A že mi bude dávat záchranu.“
Seběhlo se to strašně rychle a doteď si Radka nevybavuje, co
se přesně tenkrát stalo. Rozeběhla se, po hvězdě dopadla šikmo, takže
pokračovala přemetem mimo koberec… „Saša na mě asi křiknul… A já – místo, abych
to dokončila, povolila jsem ruce ve chvíli, kdy jsem byla hlavou dolů, a spadla
jsem celou vahou na ruku. Prý jsem byla chvilkami bílá, pak zelená…“
Rukou nemohla pohybovat, a tak s vyučujícím zamířila na
úrazovku. „Saša tam šel jako pedagog se mnou. Ale vtipné bylo, že vzhledem
k tomu, že je neslyšící, ještě tou pravou zdravou rukou jsem mu tlumočila,
aby byl v obraze, co se mnou je,“ směje se Radka.
Kam po operaci? Do
školy…
Stalo se to v pondělí dopoledne, hned odpoledne ji
operovali. Pádem si urazila hlavičku vřetenní kosti, a tak jí ruku
sešroubovali. Do středy si poležela v nemocnici, ve čtvrtek ji pustili. A
vzhledem k jejímu elánu bylo jasné, kam vedly její první kroky. „No
samozřejmě do školy!“
Znakovat s ortézou na ruce nebylo jednoduché.
„Operovanou ruku jsem používala jen jako pomocnou. A kvůli ortéze jsem někdy
mátla i některé spolužačky, které pak některé znaky prováděly nepřesně, protože
je znakovaly jako já. Například znak pro pátek. Za normálních okolností má
člověk levou ruku dlaní vzhůru, pravou rukou tleskne do dlaně a vedle do
prázdna. Tím, že jsem ale nemohla otočit levou ruku dlaní vzhůru, jsem znak pro
pátek dělala tak, že jsem pravou rukou znakovala na hřbet levé ruky, nikoli na
dlaň.“
Sami neslyšící s tímto nedokonalým znakováním žádný
problém neměli. „Je zcela běžné, že některé dvouruční znaky znakují pouze
jednou rukou, například když něco v jedné ruce drží, a přesto je jejich
znakování ostatním srozumitelné.“
S ortézou do
Francie
Radka je – v tom nejlepším slova smyslu – nezmar. A tak
si nemohla ujít ani školní představení na divadelním festivalu ve Francii, kam
jela i s ortézou. „Abych v představení vizuálně nerušila diváky fialovou
ortézou, mamka mi ušila k našim modrým kostýmům návlek na ruku.“
To se psal rok 2002. Písničku pro představení v zemi galského
kohouta Radka se spolužačkami přeložily do znakového jazyka a ztvárnily
pohybem. Byl to začátek uměleckého tlumočení?
„Tenkrát to asi ještě nebylo umělecké tlumočení, spíše bych
řekla interpretace písničky. Neslyšící viděli choreografii. Už tehdy jsme ale
nepoužily jakékoli znaky, ale ty umělecké. Na jevišti totiž musí být každý znak
ne ledajaký. Musí se hodit do hudby. Musí to být srozumitelné, zároveň ale i
vizuálně hezké. To všechno nyní děláme s naší skupinou uměleckého
tlumočení Hands Dance,“ vysvětluje Radka a dodává, že základy uměleckého
tlumočení v České republice sepsaly Kateřina Červinková a Naďa Dingová.
Dlouhá cesta k
tlumočnici
Když Radka začala ve čtvrťáku znakovat, rozhodně neměla
ambice stát se tlumočnicí. A to ještě ani na začátku studií na JAMU. „Znakovku
jsem se učila kvůli tomu, že jsem se chtěla s neslyšícími dorozumět. Celou
dobu jsem proto prohlašovala, že ze mě tlumočnice nikdy nebude.“
V roce 1998 se na studentském veletrhu Gaudeamus
dozvěděla o otevření oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické
fakultě UK. Přemýšlela, že by zkusila své štěstí i na tomto oboru v Praze?
„Tento obor na fildě byl pro mě moc lingvistický. Já jsem
spíš praktik. A tím, že jsem odmalička tancovala a měla blízko k pohybu,
byla jsem ráda, že mě to k neslyšícím nasměrovalo přes tanec a JAMU.“
O profesi tlumočnice stále neuvažovala. Postupně se
k ní, nevědomky, ale blížila. „Souběžně s JAMU jsem v Olomouci
studovala na Fakultě tělesné kultury obor Aplikovaná tělesná výchova. Využila
jsem možnost prodloužení studia o rok. A ve čtvrťáku jsem dělala různé projekty
– například překlad příběhů do znakového jazyka. Už tenkrát jsem se věnovala
uměleckému překladu. A v té době mě poprosila neslyšící kamarádka, která
studovala Masarykovu univerzitu, jestli bych nechtěla tlumočit pro Středisko
Teiresiás – a mohla tak tlumočit její výuku práva, protože je nedostatek
tlumočníků.“
Místo práv matematiku
Chvíli váhala, ale nakonec šla na pohovor k řediteli Střediska
doktoru Peňázovi a stala se tlumočnicí. „Paradoxem ale je, že jsem nakonec kamarádce
výuku netlumočila. Přidělili mě na tlumočení výuky matematiky. Naštěstí
z ní mám maturitu, matika mě i na škole bavila, mám logické uvažování, tak
to pro mě nebylo tak těžké.“
A pak už to šlo ráz na ráz. Začala tlumočit v Unii
neslyšících Brno v rámci komunitního tlumočení, na festivalech,
konferencích a jiných vzdělávacích akcích. A dnes tlumočí hlavně v rámci Poradenského
centra Alfons na Vysokém učení technickém v Brně.
Mým úkolem není
dovysvětlovat
Jak složité bylo začít chodit s klienty od stavebního
úřadu až po gynekologii? „Dopředu jsem si zjišťovala různé znaky, ale dnes už
mohu říci, že mi příprava na běžné komunitní tlumočení moc času nezabere. Je
ale pravda, že třeba u doktorů mi hodně pomáhá, že mám zdrávku. Co se týče
různých úřadů, snažím se mít všeobecný přehled, abych byla v obraze, co
jak funguje.“
Někteří neslyšící klienti vnímají tlumočníky zároveň i jako
rádce. Ale Radka zdůrazňuje, že její úkolem není dovysvětlovat. „Tlumočník by
měl tlumočit přesně to, co říká úředník. Ne si domýšlet či dovysvětlovat.
Samozřejmě se může stát, že v dané situaci by dle popisu od úředníka ani
slyšící nevěděl, co má udělat. Doptávat by se tedy měl neslyšící, když nerozumí
obsahu.“
Pohřby? Rukama
zprostředkovávám hlavně atmosféru
Jako tlumočnice se Radka dostane i na pohřby. A tam se
setkává nejen s tlumočením smuteční řeči, ale i skladeb, které se tam
hrají. Jak ale tlumočí skladby, u kterých je pouze melodie beze slov? „Slyšící
si mohou prostřednictvím těchto skladeb zavzpomínat, slova nepotřebují. Ale
neslyšící hudbu neslyší, takže na mně je, abych neslyšícím pozůstalým přenesla
hlavně atmosféru písní.“
Hands Dance – Když
ruce tančí
Tlumočení se stalo jejím každodenním chlebem, přesto Radky
srdce patří z největší části uměleckému tlumočení ve skupině Hands Dance.
„Našimi znakovanými písněmi se snažíme dokonale zachytit rytmus, náladu, text
písně i její styl.“
Radka je velká perfekcionistka. Všechny písně, které
interpretují, celá skupina poctivě trénuje i několik týdnů. Do finálního podoby
ztvárnění písně zasahují nejen slyšící, ale i neslyšící.
Navzdory precizní přípravě jsou okolnosti, které Hands Dance
nemohou ovlivnit. „Například v Kroměříži na Neslýchaně zábavném večeru nám
dal organizátor dopředu seznam písní, které měla Lenka Filipová zazpívat.
Všechno jsme si s kolegyněmi nacvičily a na místě nám zpěvačka řekla, že
některé z písní zpívat nebude a jiné naopak přidá.“
Přídavek? Jedna velká
improvizace
Tohle je ještě ta lepší varianta. Interpret nezazpívá
písničku, kterou má skupina nacvičenou. Pro Hands Dance tedy zbytečná příprava.
Při předávání cen Mosty se však stalo něco horšího…
„Zpěvačka Tereza Kerndlová nám na začátku řekla, že si jednu
písničku přidá… Můžeme však říct neslyšícím, pardon, toto jsme nemáme
připravené, přídavek vám už nebudeme tlumočit? To zkrátka nejde… V tu
chvíli tedy nastupuje improvizace,“ vysvětluje Radka.
Naštěstí díky moderním technologiím je to snadnější než
dříve. Radka si v rychlosti našla na YouTube písničku s textem,
párkrát si ji poslechla a šla na scénu. „Takováto improvizace je dost stres. Dá
se to zvládnout, ale je to samozřejmě limitované tím, že to mohu dělat já jako
slyšící. Neslyšící kolegové z Hands Dance by to bez přípravy bohužel
udělat nemohli… Tak na to je třeba, aby organizátoři mysleli, když nám posílají
repertoár…“
Děti z Pirea
Improvizovat musela skupina Hands Dance i v Kroměříži
na vystoupení Yvetty Simonové. První informace od organizátora byla, že
zpěvačka zařadí do repertoáru i slavné Děti z Pirea. Píseň měla Radka
tlumočit s kolegyní Petrou Gluchovou. Radka si písničku naposlouchala, ale
než ji skupina začala nacvičovat, organizátor řekl, že se zpívat nebude.
„V Kroměříži jsme pak šli za paní Simonovou, jestli opravdu
platí seznam písní, které byly dohodnuté. A ona nám řekla, že zazpívá i Děti
z Pirea… Už nebyl čas na přípravu, takže jsem zašátrala v paměti, co
jsem si před pár týdny v duchu k písničce připravovala a šla jsem na
pódium… Byla to jedna velká improvizace, ale dopadlo to naštěstí skvěle.“
I mistr zpěvák se
utne
Yvetta Simonová připravila Hands Dance ještě jednu horkou
chvilku. Při písni Páni kluci přehodila sloky. „Okamžitě jsem si to uvědomila,
tak jsem znakovala podle toho, co slyším. Se mnou tam znakovala i neslyšící
Petra Gluchová, která má velkou průpravu od dětství z Pantomimy S.I. Když
si všimla, že znakuji něco jiného, než jsme si spolu zkoušely, ihned
zareagovala a sloky přehodila.“
Podobné to bylo i při koncertu Michala Hrůzy. „Michal nás
dopředu upozorňoval na to, že na YouTube je jedna sloka přehozená, abychom se
to naučili správně. Dovedli jsme to tedy během přípravy k dokonalosti. Na
koncertu jsem to tedy znakovala podle jeho pokynů, ale spletl to a začal tou
špatnou slokou, tak jsem to zase musela rychle změnit podle toho, co zpíval…“
Ale nejvíce se Radka zapotila u skupiny Hradišťan, která je
známá tím, že miluje improvizaci. „U písničky Měří nám čas měl bubeník sólo. A
tentokrát bylo delší než normálně. Periferně jsem viděla, jak se už
v hledišti lidé smáli… A bubeník pořád bubnoval… Už jsem byla úplně
hotová, zpocená… A bubeník pořád dostával pokyny, ať bubnuje dál,“ směje se při
vzpomínce Radka. A dodává, že tohle si mohl Hradišťan dovolit u slyšícího
tlumočníka, který má zvukovou kontrolu.
Začalo to Přeletem
nad kukaččím hnízdem
Hands Dance se věnuje také uměleckému tlumočení divadelních
inscenací. „Začínali jsme tlumočením inscenace Přelet nad kukaččím hnízdem
v podání Divadla Járy Pokojského. Dalším velkým projektem byla Alenka v říši
znaků, kterou jsem připravovala ve spolupráci s divadlem Buranteatr jako
specifický výzkum v rámci mého doktorského studia. A myslím, že se povedla
na výbornou, je to má srdcová záležitost.“
Alenka v říši znaků je představení, ve kterém se vedle
sebe může dobře pobavit slyšící i neslyšící divák. „Snažili jsme se všechny
vtípky a specifický humor Lewise Carrola zpracovat tak, aby byl vtipný a
srozumitelný i ve znakovém jazyce pro neslyšící. Celkově to pro nás byla skvělá
zkušenost a od diváků jsme dostali pozitivní odezvu.“
Nejtěžší tlumočení
Po dvaceti letech už Radku nejen během uměleckého, ale i
komunitního tlumočení moc věcí nezaskočí. Přesto je toto povolání psychicky
velmi náročné. „Mezi mé nejtěžší tlumočení patřil pohřeb mladé dívky. Bylo tam
hodně lidí, trvalo to dlouho, byly tam hodně vypjaté emoce. Všem tekly slzy… Mně
samotné se také zaleskly oči, ale naštěstí až na konci… V tomto mi pomohla
zdravotnická praxe… Ale třeba když jsem byla u toho, když doktor říkal rodičům
dvouletého dítěte, že mělo další záchvat a kvůli diagnóze se nedožije pěti let…
To si pak člověk v sobě nese ještě hodně dlouho… Na druhou stranu to
člověka naučí jistým způsobem zpracovávat emoční projevy.“
Dvacet minut a dost
U tlumočnic je nepsaným pravidlem, že se po dvaceti minutách
střídají. Je to pravdu nutné? „Často se slyšící veřejnost diví. Nechápou, že po
dvaceti minutách potřebujeme vystřídat… Záleží ale na situaci. Někdy se zdá
dvacetiminutové tlumočení jako strašně krátká doba, někdy i hodina mi přijde
v pohodě. Pak jsou ale tlumočení, kdy už i těch dvacet minut je nesnesitelně
dlouhých… Abych to konkrétně vysvětlila – tlumočení je hodně složitý proces. Třeba
na konferencích… Není to jen o tom, že co slyšíte, to odznakujete… Tlumočník si
totiž to, co slyší, musí v hlavě převést do znakového jazyka a následně
začne znakovat. Ale mezitím už přicházejí další informace. Takže znakuje jednu
informaci, ale zároveň už mozek musí zpracovávat další informaci…“
Do hry pak vstupují ještě mnohdy nedokonalé akustické
podmínky. Pro tlumočníka je tedy těžké se soustředit a zároveň všechno
zaslechnout.
Pohádky pana Donutila
K Radce všechno v životě přicházelo tak nějak
spontánně. Co mělo přijít, přišlo… A stejné to bylo i s Českou televizí.
Koordinátorku servisních služeb pro vysílání Petru Maškovou, která se soustředí
na pořady pro lidi s různým zdravotním znevýhodněním, napadlo tlumočit
pohádky pro neslyšící.
„Naše vyučující z JAMU paní Mikotová, na kterou se
Petra obrátila, jí dala na mě kontakt. Postupně jsem vytvořila skupinu
neslyšících z JAMU a vznikly první projekty – Pohádky pana Donutila či
Pohádky krále Jiřího. Byla to zdlouhavá práce, ale s úžasným výsledkem.“
Pro představu – Radka nejdřív musela překlad konzultovat s neslyšícími
a zajistit, aby neslyšící celému textu dokonale rozuměli. „Dále jsem pro
neslyšící natočila videozáznam – takový vizuální záznam vyprávění – ve
znakované češtině – aby věděli, kdy se např. bouchá na dveře, kdy se dveře
otevřou… Záměrně jsem to neudělala ve znakovém jazyce, abych dala neslyšícím
prostor pro jejich vlastní překlad. Nastudují si tedy text, ví, čeho se držet,
ale do českého znakového jazyka si udělají svůj překlad.“
In vino veritas
Ve víně je pravda. A nápady. O tom svědčí i jeden
inspirativní večer. „S dramaturgyní Zuzkou Šimečkovou jsme jednou při vínku
vymyslely projekt Dr. Žako, který měl neuvěřitelný úspěch nejen u dětí, ale i
dospělých. Neslyšící Martin Kulda jako Dr. Žako odvedl v pohádkách obrovský
kus práce, stejně jako další neslyšící herci.“
Nápady jsou jedna věc. Ale možnost je zrealizovat je věc
druhá. A právě dramaturgyně Zuzana Šimečková z České televize v Brně
se zasadila o to, aby neslyšící nebyli jen „ti v rámečku.“ „Právě Zuzka
povýšila pozici neslyšících na úroveň slyšících. Vznikl například pořad Hopsasa,
kde byli neslyšící součástí realizačního týmu. A celý štáb už byl zvyklý, že
jsou neslyšící na place.“
AKCE!
Tato symbióza slyšících a neslyšících při samotném natáčení má
však svá pravidla a specifika. „Museli jsme postupně s režisérem Pavlem
Šimákem vyladit různé „detaily“. Například to, že on – přestože režisér –
nemůže říkat AKCE! Protože když to říkal, než jsem já mávnula na neslyšící, byla
tam krátká prodleva. Slyšící herci už začínali, ale neslyšící ještě ne. Tak
jsme to vymysleli tak, že on řekne MŮŽEME, já mávnu rukou a na moje mávnutí –
ve významu AKCE! – reagují na place slyšící i neslyšící. Občas se tedy režisér
směje a naoko mě kárá, že nejdůležitější úkon – slovo AKCE – neříká on jako
režisér, ale já…“ uzavírá se smíchem Radka.
Text a foto: VERONIKA
CÉZOVÁ