Radka Kulichová: Znakování? Ze začátku velký nápor na oči




Studuje na divadelní fakultě na JAMU doktorské studium, na Vysokém učení technickém v Brně tlumočí studentům se sluchovým postižením v Poradenském centru Alfons,na Masarykově univerzitě ve Středisku Teiresiás působí jako lektorka tandemové cyklistiky pro nevidomé a lektorka plavání pro studenty s tělesným handicapem, pracuje jako fyzioterapeutka, na JAMU učí akrobacii, tlumočí do českého znakového jazyka, je členkou skupiny Hands Dance, spolupracuje s Českou televizí v Brně a připravuje pohádky pro neslyšící… 

Radka Kulichová z malé podkrkonošské vísky Bystrá nad Jizerou toho už za svůj dosavadní život stihla tolik, na co by normální smrtelník potřeboval tři životy…

Pořad, který jí změnil život

Psal se rok 1997. Stačil jeden jediný pořad v televizi, který jí změnil život… A nasměroval ji k neslyšícím. „Úplnou náhodou jsem v televize zahlédla pořad o tom, jak se pracuje s dětmi po implantaci kochleárního implantátu. Ale když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně paradox, protože kdo má kochleární implantát, většinou neznakuje…“

I dnes, po dvaceti letech, si Radka vybavuje ten zlomový moment, který na ni zapůsobil. Dítěti lékaři voperovali kochleární implantát. „A pak byl další záběr – maminka na svého syna zavolala – a on poprvé v životě zareagoval. Byl to velmi silný moment, který mě nasměroval k touze vystudovat na vysoké škole speciální pedagogiku. A fascinoval mě i znakový jazyk, který byl rovněž v pořadu. I kvůli tomu, že odmalička tancuji, mě zaujalo to prostorové ztvárnění.“

Už během studia na gymnáziu v rámci přípravy na přijímací zkoušky začala jezdit s nevidomými na tábory, v Benešově u Semil docházela do Domova Tereza, kde byly děti s mentálním postižením. Na začátku čtvrťáku – s teprve pár dnů starým řidičským průkazem – začala s kamarádkou jezdit do Liberce na kurz znakového jazyka.

„Od přítele jsem si půjčila auto. A jednou týdně jsem jela 45 minut do Liberce na hodinový kurz a zase 45 minut zpátky… Učil nás Roman Vránek z České unie neslyšících. Kurz měl sice v názvu „Znakový jazyk, tenkrát se tam ale – stejně jako všude po republice – ještě vyučovala znakovaná čeština – co slovo, to jeden znak.“

Radka Kulichová

Den D

Nastal čas přijímacích zkoušek na vysoké školy. Radka si podala přihlášky hned na několik oborů. Do Prahy na Speciální pedagogiku a na obor Speciální pedagogika s psychologií. V Olomouci to zkoušela na Psychologii, v Hradci Králové na Speciální pedagogiku a v Brně vsadila na jistotu – na Vyšší odbornou zdravotnickou školu na Fyzioterapii.

„Přijímačky se konaly po bujarém víkendu, který jsem strávila na Mácháči. Skákala jsem tam bungee jumping, pořád jsem byla na sluníčku a nakonec jsem si uhnala úpal… Přijímačky v Praze se mi tedy nepovedly… A nakonec vyšla pouze fyzioterapie v Brně, kterou jsem měla jen jako nouzovku… Pamatuji si, jak to tehdy mamku zamrzelo…“

Nový začátek v Brně

Přestěhovala se tedy do Brna. A dala si předsevzetí, že tam přečká rok a pak se zkusí dostat na vysokou školu. Fyzioterapie ji ale natolik uchvátila, že zůstala. Kromě studia jezdila jednou týdně do Kuřimi učit děti tancovat a dvakrát týdně chodila po brigádách, kde uklízela. Jeden den si pak nechala pro sebe.

„Volný den jsem nazvala vzdělávacím. Začala jsem chodit na kurz znakovky do Unie neslyšících Brno. A jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že i pro barvy mají na Moravě jiné znaky, než nás učili v Čechách. Najednou jsem tedy měla zdvojenou zásobu.“

Život v Brně byl ale dražší, než předpokládala, a tak na kurz přestala docházet. „Sice mě naši podporovali, ale peníze navíc se hodily. A navíc jsem nakonec neměla moc času na sebe, na odpočinek. A ani ten posun ve znalostech nebyl takový, jaký bych si představovala. Ale bylo to logické. Neměla jsem kolem sebe žádné neslyšící, se kterými bych si znakový jazyk procvičovala. A jednou týdně mi to ve výuce nestačilo.“

Studijní dilema

V době, kdy se vzdala kurzu znakového jazyka, její sestra Markéta přemýšlela o oboru muzikálové herectví na JAMU. A Radce přinesla leták o oboru Výchovná dramatika pro Neslyšící, který ji zaujal. Zároveň však zatoužila po oboru Ergoterapie na 2. Lékařské fakultě UK v Praze. Přihlášky podala na obě školy. A tentokrát se na obě dostala.

„Nastoupila jsem do Prahy i do Brna. Ale dlouhodobě to nešlo stíhat. Nakonec jsem stála před rozhodnutím: Brno a kulturní obor, nebo Praha a zdravotnický obor? Vyhrálo Brno.“

A toto rozhodnutí jí otevřelo dveře dokořán k lidem se sluchovým handicapem. Na obor brali pět studentek a Radka měla jednu slyšící spolužačku, dvě nedoslýchavé a jednu neslyšící, která znakovala.

Místo zápisků znaky

Co se nenaučila za dva roky kurzů znakového jazyka, to dohnala během jediného semestru s neslyšícími. „Ve výuce byl tlumočník. A vzhledem k tomu, že jsem hodně věcí – např. pedagogiku, dějiny umění či psychologii – měla už na gymplu nebo na Vyšší odborné zdravotnické škole, místo zápisků jsem si na okraj sešitu zapisovala a kreslila, jak se ukáže ten který znak.“

Postupně začala pronikat do komunity neslyšících. „Téměř úplně jsem opustila slyšící kamarády a neustále jsem byla obklopená neslyšícími. Chodila jsem s nimi všude. Třeba takové večírky s nimi… Slyšící mají mnohdy představu, že neslyšící nedělají hluk. Ale dělají. Sice znakují, ale smějí se nahlas, umí se bavit… Nekřičí, ale rozhodně když se baví, je to taky hlučné,“ směje se Radka.

Účast na festivalech a jiných akcích, kde byla s neslyšícími 24 hodin denně, znamenala ze začátku velký nápor na oči. „Chvíli mi trvalo, než se s tím oči srovnaly. Měly jsme se spolužačkami různá vystoupení. A zatímco si všichni mysleli, že mě budou bolet ruce, že na ty neustálé pohyby nejsou u slyšících stavěné, mě bolely oči. Bylo těžké neselektovat zvuky z okolí a prostě vypnout.“

Honem na úrazovku!

Radka všechno v životě dělá na 150 procent. Proto ji otázka, jestli je na sebe opatrná a dává si pozor na ruce, rozesmála. „Já a opatrná? Vždyť já jsem si zlomila ruku hned v prváku na JAMU při akrobacii!“

Vyučující Alexandr Zvonek Radce dodával kuráž, protože věděl, že patří mezi nejlepší studentky. „Do konce hodiny zbývalo asi deset minut. A Saša mě vyzval, ať si jdu zkusit udělat rondat a navázat přemetem vzad. A tentokrát bez lanče, což je gymnastická pomůcka pro zajištění záchrany cvičence. A že mi bude dávat záchranu.“

Seběhlo se to strašně rychle a doteď si Radka nevybavuje, co se přesně tenkrát stalo. Rozeběhla se, po hvězdě dopadla šikmo, takže pokračovala přemetem mimo koberec… „Saša na mě asi křiknul… A já – místo, abych to dokončila, povolila jsem ruce ve chvíli, kdy jsem byla hlavou dolů, a spadla jsem celou vahou na ruku. Prý jsem byla chvilkami bílá, pak zelená…“

Rukou nemohla pohybovat, a tak s vyučujícím zamířila na úrazovku. „Saša tam šel jako pedagog se mnou. Ale vtipné bylo, že vzhledem k tomu, že je neslyšící, ještě tou pravou zdravou rukou jsem mu tlumočila, aby byl v obraze, co se mnou je,“ směje se Radka.

Kam po operaci? Do školy…

Stalo se to v pondělí dopoledne, hned odpoledne ji operovali. Pádem si urazila hlavičku vřetenní kosti, a tak jí ruku sešroubovali. Do středy si poležela v nemocnici, ve čtvrtek ji pustili. A vzhledem k jejímu elánu bylo jasné, kam vedly její první kroky. „No samozřejmě do školy!“

Znakovat s ortézou na ruce nebylo jednoduché. „Operovanou ruku jsem používala jen jako pomocnou. A kvůli ortéze jsem někdy mátla i některé spolužačky, které pak některé znaky prováděly nepřesně, protože je znakovaly jako já. Například znak pro pátek. Za normálních okolností má člověk levou ruku dlaní vzhůru, pravou rukou tleskne do dlaně a vedle do prázdna. Tím, že jsem ale nemohla otočit levou ruku dlaní vzhůru, jsem znak pro pátek dělala tak, že jsem pravou rukou znakovala na hřbet levé ruky, nikoli na dlaň.“

Sami neslyšící s tímto nedokonalým znakováním žádný problém neměli. „Je zcela běžné, že některé dvouruční znaky znakují pouze jednou rukou, například když něco v jedné ruce drží, a přesto je jejich znakování ostatním srozumitelné.“

S ortézou do Francie

Radka je – v tom nejlepším slova smyslu – nezmar. A tak si nemohla ujít ani školní představení na divadelním festivalu ve Francii, kam jela i s ortézou. „Abych v představení vizuálně nerušila diváky fialovou ortézou, mamka mi ušila k našim modrým kostýmům návlek na ruku.“

To se psal rok 2002. Písničku pro představení v zemi galského kohouta Radka se spolužačkami přeložily do znakového jazyka a ztvárnily pohybem. Byl to začátek uměleckého tlumočení?

„Tenkrát to asi ještě nebylo umělecké tlumočení, spíše bych řekla interpretace písničky. Neslyšící viděli choreografii. Už tehdy jsme ale nepoužily jakékoli znaky, ale ty umělecké. Na jevišti totiž musí být každý znak ne ledajaký. Musí se hodit do hudby. Musí to být srozumitelné, zároveň ale i vizuálně hezké. To všechno nyní děláme s naší skupinou uměleckého tlumočení Hands Dance,“ vysvětluje Radka a dodává, že základy uměleckého tlumočení v České republice sepsaly Kateřina Červinková a Naďa Dingová.

Dlouhá cesta k tlumočnici

Když Radka začala ve čtvrťáku znakovat, rozhodně neměla ambice stát se tlumočnicí. A to ještě ani na začátku studií na JAMU. „Znakovku jsem se učila kvůli tomu, že jsem se chtěla s neslyšícími dorozumět. Celou dobu jsem proto prohlašovala, že ze mě tlumočnice nikdy nebude.“

V roce 1998 se na studentském veletrhu Gaudeamus dozvěděla o otevření oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě UK. Přemýšlela, že by zkusila své štěstí i na tomto oboru v Praze?

„Tento obor na fildě byl pro mě moc lingvistický. Já jsem spíš praktik. A tím, že jsem odmalička tancovala a měla blízko k pohybu, byla jsem ráda, že mě to k neslyšícím nasměrovalo přes tanec a JAMU.“

O profesi tlumočnice stále neuvažovala. Postupně se k ní, nevědomky, ale blížila. „Souběžně s JAMU jsem v Olomouci studovala na Fakultě tělesné kultury obor Aplikovaná tělesná výchova. Využila jsem možnost prodloužení studia o rok. A ve čtvrťáku jsem dělala různé projekty – například překlad příběhů do znakového jazyka. Už tenkrát jsem se věnovala uměleckému překladu. A v té době mě poprosila neslyšící kamarádka, která studovala Masarykovu univerzitu, jestli bych nechtěla tlumočit pro Středisko Teiresiás – a mohla tak tlumočit její výuku práva, protože je nedostatek tlumočníků.“

Místo práv matematiku

Chvíli váhala, ale nakonec šla na pohovor k řediteli Střediska doktoru Peňázovi a stala se tlumočnicí. „Paradoxem ale je, že jsem nakonec kamarádce výuku netlumočila. Přidělili mě na tlumočení výuky matematiky. Naštěstí z ní mám maturitu, matika mě i na škole bavila, mám logické uvažování, tak to pro mě nebylo tak těžké.“

A pak už to šlo ráz na ráz. Začala tlumočit v Unii neslyšících Brno v rámci komunitního tlumočení, na festivalech, konferencích a jiných vzdělávacích akcích. A dnes tlumočí hlavně v rámci Poradenského centra Alfons na Vysokém učení technickém v Brně.

Mým úkolem není dovysvětlovat

Jak složité bylo začít chodit s klienty od stavebního úřadu až po gynekologii? „Dopředu jsem si zjišťovala různé znaky, ale dnes už mohu říci, že mi příprava na běžné komunitní tlumočení moc času nezabere. Je ale pravda, že třeba u doktorů mi hodně pomáhá, že mám zdrávku. Co se týče různých úřadů, snažím se mít všeobecný přehled, abych byla v obraze, co jak funguje.“

Někteří neslyšící klienti vnímají tlumočníky zároveň i jako rádce. Ale Radka zdůrazňuje, že její úkolem není dovysvětlovat. „Tlumočník by měl tlumočit přesně to, co říká úředník. Ne si domýšlet či dovysvětlovat. Samozřejmě se může stát, že v dané situaci by dle popisu od úředníka ani slyšící nevěděl, co má udělat. Doptávat by se tedy měl neslyšící, když nerozumí obsahu.“

Pohřby? Rukama zprostředkovávám hlavně atmosféru

Jako tlumočnice se Radka dostane i na pohřby. A tam se setkává nejen s tlumočením smuteční řeči, ale i skladeb, které se tam hrají. Jak ale tlumočí skladby, u kterých je pouze melodie beze slov? „Slyšící si mohou prostřednictvím těchto skladeb zavzpomínat, slova nepotřebují. Ale neslyšící hudbu neslyší, takže na mně je, abych neslyšícím pozůstalým přenesla hlavně atmosféru písní.“

Hands Dance – Když ruce tančí

Hands Dance

Tlumočení se stalo jejím každodenním chlebem, přesto Radky srdce patří z největší části uměleckému tlumočení ve skupině Hands Dance. „Našimi znakovanými písněmi se snažíme dokonale zachytit rytmus, náladu, text písně i její styl.“

Radka je velká perfekcionistka. Všechny písně, které interpretují, celá skupina poctivě trénuje i několik týdnů. Do finálního podoby ztvárnění písně zasahují nejen slyšící, ale i neslyšící.

Navzdory precizní přípravě jsou okolnosti, které Hands Dance nemohou ovlivnit. „Například v Kroměříži na Neslýchaně zábavném večeru nám dal organizátor dopředu seznam písní, které měla Lenka Filipová zazpívat. Všechno jsme si s kolegyněmi nacvičily a na místě nám zpěvačka řekla, že některé z písní zpívat nebude a jiné naopak přidá.“

Přídavek? Jedna velká improvizace

Tohle je ještě ta lepší varianta. Interpret nezazpívá písničku, kterou má skupina nacvičenou. Pro Hands Dance tedy zbytečná příprava. Při předávání cen Mosty se však stalo něco horšího…

„Zpěvačka Tereza Kerndlová nám na začátku řekla, že si jednu písničku přidá… Můžeme však říct neslyšícím, pardon, toto jsme nemáme připravené, přídavek vám už nebudeme tlumočit? To zkrátka nejde… V tu chvíli tedy nastupuje improvizace,“ vysvětluje Radka.

Naštěstí díky moderním technologiím je to snadnější než dříve. Radka si v rychlosti našla na YouTube písničku s textem, párkrát si ji poslechla a šla na scénu. „Takováto improvizace je dost stres. Dá se to zvládnout, ale je to samozřejmě limitované tím, že to mohu dělat já jako slyšící. Neslyšící kolegové z Hands Dance by to bez přípravy bohužel udělat nemohli… Tak na to je třeba, aby organizátoři mysleli, když nám posílají repertoár…“

Děti z Pirea

Improvizovat musela skupina Hands Dance i v Kroměříži na vystoupení Yvetty Simonové. První informace od organizátora byla, že zpěvačka zařadí do repertoáru i slavné Děti z Pirea. Píseň měla Radka tlumočit s kolegyní Petrou Gluchovou. Radka si písničku naposlouchala, ale než ji skupina začala nacvičovat, organizátor řekl, že se zpívat nebude.

„V Kroměříži jsme pak šli za paní Simonovou, jestli opravdu platí seznam písní, které byly dohodnuté. A ona nám řekla, že zazpívá i Děti z Pirea… Už nebyl čas na přípravu, takže jsem zašátrala v paměti, co jsem si před pár týdny v duchu k písničce připravovala a šla jsem na pódium… Byla to jedna velká improvizace, ale dopadlo to naštěstí skvěle.“

I mistr zpěvák se utne

Yvetta Simonová připravila Hands Dance ještě jednu horkou chvilku. Při písni Páni kluci přehodila sloky. „Okamžitě jsem si to uvědomila, tak jsem znakovala podle toho, co slyším. Se mnou tam znakovala i neslyšící Petra Gluchová, která má velkou průpravu od dětství z Pantomimy S.I. Když si všimla, že znakuji něco jiného, než jsme si spolu zkoušely, ihned zareagovala a sloky přehodila.“

Podobné to bylo i při koncertu Michala Hrůzy. „Michal nás dopředu upozorňoval na to, že na YouTube je jedna sloka přehozená, abychom se to naučili správně. Dovedli jsme to tedy během přípravy k dokonalosti. Na koncertu jsem to tedy znakovala podle jeho pokynů, ale spletl to a začal tou špatnou slokou, tak jsem to zase musela rychle změnit podle toho, co zpíval…“

Ale nejvíce se Radka zapotila u skupiny Hradišťan, která je známá tím, že miluje improvizaci. „U písničky Měří nám čas měl bubeník sólo. A tentokrát bylo delší než normálně. Periferně jsem viděla, jak se už v hledišti lidé smáli… A bubeník pořád bubnoval… Už jsem byla úplně hotová, zpocená… A bubeník pořád dostával pokyny, ať bubnuje dál,“ směje se při vzpomínce Radka. A dodává, že tohle si mohl Hradišťan dovolit u slyšícího tlumočníka, který má zvukovou kontrolu.

Začalo to Přeletem nad kukaččím hnízdem

Hands Dance se věnuje také uměleckému tlumočení divadelních inscenací. „Začínali jsme tlumočením inscenace Přelet nad kukaččím hnízdem v podání Divadla Járy Pokojského. Dalším velkým projektem byla Alenka v říši znaků, kterou jsem připravovala ve spolupráci s divadlem Buranteatr jako specifický výzkum v rámci mého doktorského studia. A myslím, že se povedla na výbornou, je to má srdcová záležitost.“

Alenka v říši znaků je představení, ve kterém se vedle sebe může dobře pobavit slyšící i neslyšící divák. „Snažili jsme se všechny vtípky a specifický humor Lewise Carrola zpracovat tak, aby byl vtipný a srozumitelný i ve znakovém jazyce pro neslyšící. Celkově to pro nás byla skvělá zkušenost a od diváků jsme dostali pozitivní odezvu.“

Nejtěžší tlumočení

Po dvaceti letech už Radku nejen během uměleckého, ale i komunitního tlumočení moc věcí nezaskočí. Přesto je toto povolání psychicky velmi náročné. „Mezi mé nejtěžší tlumočení patřil pohřeb mladé dívky. Bylo tam hodně lidí, trvalo to dlouho, byly tam hodně vypjaté emoce. Všem tekly slzy… Mně samotné se také zaleskly oči, ale naštěstí až na konci… V tomto mi pomohla zdravotnická praxe… Ale třeba když jsem byla u toho, když doktor říkal rodičům dvouletého dítěte, že mělo další záchvat a kvůli diagnóze se nedožije pěti let… To si pak člověk v sobě nese ještě hodně dlouho… Na druhou stranu to člověka naučí jistým způsobem zpracovávat emoční projevy.“

Dvacet minut a dost

U tlumočnic je nepsaným pravidlem, že se po dvaceti minutách střídají. Je to pravdu nutné? „Často se slyšící veřejnost diví. Nechápou, že po dvaceti minutách potřebujeme vystřídat… Záleží ale na situaci. Někdy se zdá dvacetiminutové tlumočení jako strašně krátká doba, někdy i hodina mi přijde v pohodě. Pak jsou ale tlumočení, kdy už i těch dvacet minut je nesnesitelně dlouhých… Abych to konkrétně vysvětlila – tlumočení je hodně složitý proces. Třeba na konferencích… Není to jen o tom, že co slyšíte, to odznakujete… Tlumočník si totiž to, co slyší, musí v hlavě převést do znakového jazyka a následně začne znakovat. Ale mezitím už přicházejí další informace. Takže znakuje jednu informaci, ale zároveň už mozek musí zpracovávat další informaci…“

Do hry pak vstupují ještě mnohdy nedokonalé akustické podmínky. Pro tlumočníka je tedy těžké se soustředit a zároveň všechno zaslechnout.

Pohádky pana Donutila

K Radce všechno v životě přicházelo tak nějak spontánně. Co mělo přijít, přišlo… A stejné to bylo i s Českou televizí. Koordinátorku servisních služeb pro vysílání Petru Maškovou, která se soustředí na pořady pro lidi s různým zdravotním znevýhodněním, napadlo tlumočit pohádky pro neslyšící.

„Naše vyučující z JAMU paní Mikotová, na kterou se Petra obrátila, jí dala na mě kontakt. Postupně jsem vytvořila skupinu neslyšících z JAMU a vznikly první projekty – Pohádky pana Donutila či Pohádky krále Jiřího. Byla to zdlouhavá práce, ale s úžasným výsledkem.“

Pro představu – Radka nejdřív musela překlad konzultovat s neslyšícími a zajistit, aby neslyšící celému textu dokonale rozuměli. „Dále jsem pro neslyšící natočila videozáznam – takový vizuální záznam vyprávění – ve znakované češtině – aby věděli, kdy se např. bouchá na dveře, kdy se dveře otevřou… Záměrně jsem to neudělala ve znakovém jazyce, abych dala neslyšícím prostor pro jejich vlastní překlad. Nastudují si tedy text, ví, čeho se držet, ale do českého znakového jazyka si udělají svůj překlad.“

In vino veritas

Ve víně je pravda. A nápady. O tom svědčí i jeden inspirativní večer. „S dramaturgyní Zuzkou Šimečkovou jsme jednou při vínku vymyslely projekt Dr. Žako, který měl neuvěřitelný úspěch nejen u dětí, ale i dospělých. Neslyšící Martin Kulda jako Dr. Žako odvedl v pohádkách obrovský kus práce, stejně jako další neslyšící herci.“

Nápady jsou jedna věc. Ale možnost je zrealizovat je věc druhá. A právě dramaturgyně Zuzana Šimečková z České televize v Brně se zasadila o to, aby neslyšící nebyli jen „ti v rámečku.“ „Právě Zuzka povýšila pozici neslyšících na úroveň slyšících. Vznikl například pořad Hopsasa, kde byli neslyšící součástí realizačního týmu. A celý štáb už byl zvyklý, že jsou neslyšící na place.“

AKCE!

Tato symbióza slyšících a neslyšících při samotném natáčení má však svá pravidla a specifika. „Museli jsme postupně s režisérem Pavlem Šimákem vyladit různé „detaily“. Například to, že on – přestože režisér – nemůže říkat AKCE! Protože když to říkal, než jsem já mávnula na neslyšící, byla tam krátká prodleva. Slyšící herci už začínali, ale neslyšící ještě ne. Tak jsme to vymysleli tak, že on řekne MŮŽEME, já mávnu rukou a na moje mávnutí – ve významu AKCE! – reagují na place slyšící i neslyšící. Občas se tedy režisér směje a naoko mě kárá, že nejdůležitější úkon – slovo AKCE – neříká on jako režisér, ale já…“ uzavírá se smíchem Radka.

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ

Vytisknout