Renata: S kochleárním implantátem slyším, ale nerozumím

Byly jí přesně dva roky, když dostala těžký zápal plic. „Doktoři mamince říkali, že mi nedají injekci do zadečku, ale do ucha. A já jsem ztratila sluch,“ začíná své vyprávění Renata Dudková.

Připouští, že nejen injekce, ale i samotný zápal plic a s ním související vysoké horečky hrály při ztrátě sluchu velkou roli.

Se zbytky sluchu se nejdříve dostala do mateřské školy pro slyšící. Sluch se jí však tak rychle zhoršoval, že už ve třech letech putovala do mateřské školy pro neslyšící v Praze Holečkově ulici. „Tam mi to ale nevyhovovalo, tak jsem nakonec skončila v Radlicích pro děti se zbytky sluchu.“

Rámus, bouchání, zvuk sanitky, hasičů či policistů. To všechno Renata se zbytky sluchu ještě na základní škole v Radlicích slyšela. „Když na mě někdo ale zavolal, to už jsem neslyšela…“

Mimo kolektiv

V Radlicích se při výuce mluvilo i znakovalo. A právě se znakováním měla Renata dlouho problémy. „V podstatě až v páté třídě jsem se znakový jazyk jakž takž naučila. Děti, které byly neslyšící a znakovaly, mi ze začátku vůbec nerozuměly. Znakovaly na mě, já jsem na ně mluvila… Nerozuměly jsme si. To mě donutilo, abych se znakovat naučila.“

Měla velkou motivaci. Chtěla být součástí kolektivu. „Bylo to ale tvrdé. Hodně lidí se třese na to, aby se znakový jazyk naučili. Ale že bych to tak měla já jako dítě? To opravdu ne,“ směje se Renata, která sebekriticky dodává, že ani dnes by si o sobě netroufla tvrdit, že ho umí stoprocentně.

Učiliště pro slyšící

Ze základní školy putovala na učiliště elektrotechnické výroby. Mezi slyšící. „Jsem technický typ, a tak jsem si školu nevybírala podle toho, jestli je pro slyšící, nebo pro neslyšící. Chtěla jsem studovat techniku, tak jsem se vydala těžší cestou, ale nelituji,“ hodnotí zpětně Renata, která pájela lampy, lustry či televize.

S učiteli se vždy domluvila. „Když na mě někdo mluví pomalu, nemám problém. Umím odezírat. Problém ale nastává, když lidé málo otevírají pusu nebo mají vousy. To pak nerozumím.“

Po škole si vyzkoušela několik prací, mimo jiné uklízela v hotelu. A dnes pracuje ve skladu autodílů. „Jsem klasická skladnice. Někdo si třeba objedná spojku či brzdu, já sesbírám díly, udělám z nich balíček a ten putuje do expedice.“

Ideální zaměstnání? V kanceláři

Baví ji to? „Kam mám jít?“ odpovídá bez zaváhání. „Zatím je to rezerva. Ráda bych si našla jinou práci, ale brzy mi bude 50, tak si nedělám moc velké iluze, kam by mě mohli vzít. Nejraději bych ale byla administrativní pracovnicí. Sedět v kanceláři u počítače, to by mě bavilo!“

Když mluví o kulatém výročí, ani se nechce věřit, že jí bude padesát za pět let. „No jo, už to tak je,“ směje se nad mým údivem Renata, ze které vyzařuje neuvěřitelná energie.

S druhým porodem odešel sluch úplně

Dlouhou dobu nosila Renata krabičkové sluchadlo, následovalo závěsné. Před třinácti roky se jí po prvním porodu ale sluch výrazně zhoršil. A po druhém porodu před deseti roky ztratila sluch úplně.

Znakovat na slyšící děti? Nebo na ně mluvit? Co neslyšící rodič, to jiný názor. Renata na své děti hned od narození mluvila. „Neznakovala jsem, ale je pravda, že když byl starší dceři rok, tak na mě sama začala znakovat, chtěla se podvědomě znakovku naučit. Viděla, že ji používám například při komunikaci s bývalým manželem.“

A zatímco dcera znakuje skvěle, její syn se do znakovky moc nehrne. Využije tedy její dcera toho, že už jako školou povinná umí dva jazyky? Bude se chtít stát například tlumočnicí? „Těžko říct. Teď je jí třináct, zatím jen ví, že chce jít na střední školu a pak na vysokou. Směr ale zatím neví. Je ale bystrá, šikovná, vidím na ní, že ji baví číst. A ráda se i učí.“

Do jaké míry dokázala Renata dceři poradit, když jí nebylo něco ve škole jasné? „Skoro nikdy jsem jí neporadila, všechno dělala sama, od čtvrté třídy si jí nevšímám,“ říká upřímně Renata. „Desetiletý syn se mě teď často na prvním stupni ptá, že neví tohle a tamto. Já mu to ale neumím vysvětlit, takže ho vždy odkazuji na Míšu.“

Čtyřleté přemlouvání

Psal se rok 2012, když lékaři Renatě radili, ať jde na operaci kochleárního implantátu. „Tehdy jsem to ale nechtěla, odmítla jsem. Čtyři roky mi to pak stále opakovali, až přišel rok 2016. Bylo mi 42 let a doktoři mě upozornili, že mám vzhledem k věku poslední možnost.“

Spousta vyšetření, odběrů krve, audio… To všechno ukázalo, že měla Renata tak malý zbytek sluchu, že by jí v dohledné době sluchadlo už nepomohlo. A ona by se ocitla v naprostém tichu. Šla tedy na operaci kochleárního implantátu.

Otevřel se mi svět zvuků

„Jen pár týdnů po operaci jsem byla v šoku! Slyšela jsem, jak jde někdo po schodech, jak psi štěkají, jak jezdí metro… Byly to pro mě úplně nové zvuky, které jsem nikdy neslyšela... Během dalších týdnů po přidělení procesoru a nastavování zvukové mapy začala slyšet roztodivné zvuky – třeba přijíždějícího metra, slyšela jsem lidi, slyšela jsem štěkat psy… Díky operaci se mi otevřel svět zvuků.“

Přestože bychom se spolu dorozuměly, Renata si na rozhovor přivedla tlumočníka Miloslava Škardu.  „Míla je zlatý. Hodně mi pomáhal před operací, hodně mi pomáhá i po ní.“

Míla s Renatou chodí na třídní schůzky, na úřady či k doktorům. „Po operaci je báječné, že slyším. Problém ale je, že nerozumím. Rozhodla jsem se proto, že budu v Žitné chodit pravidelně od října k logopedovi, který mi snad pomůže, abych rozuměla. Je to úžasné, že slyším. Slyším skoro všechno. Ale důležitý je po operaci i krok b, abych rozuměla lidskému hlasu, abych rozuměla slovům.“

Renata mluví, děti znakují

Myslí si Renata, že bude díky operaci blíže ke svým slyšícím dětem? „To bude záležet na nich, nechci je v tomto směru ovlivňovat. Když budou chtít mluvit, budou mluvit, když znakovat, budu na ně znakovat. Ale tím, že se teď učím znovu mluvit, dochází ke kuriózním situacím. Snažím se na ně pořád mluvit a oni mi automaticky odpovídají znakovým jazykem,“ směje se.

S bývalým manželem, který byl nedoslýchavý, Renata znakovala. „Ale už má za sebou také operaci a má kochleární implantát a mluví perfektně. Ale znakuje hůř. Můj současně přítel je naopak úplně neslyšící, takže spolu znakujeme.“

S tlumočníkem na stejné vlně

S Mílou se zná Renata už šest let. „Začalo to tak, že se mnou byl na třídních schůzkách,“ vzpomíná Renata.

„To je fakt. Tak to začalo. Skvělé je, že jsme oba z Jižního Města, tak to máme k sobě kousek. Přiznávám, že se mi teda na ty třídní schůzky kolikrát nechce, je to večer, ale stejně jdu,“ směje se Míla, kterého po tolika letech už s Renatou pojí přátelství. Byl to i on, kdo jí kochleární implantát doporučoval.

„Dává se sice hlavně malým dětem,proto chápu, že se Renata bála. Ale radil jsem jí, ať do toho jde.“

Renata zdůrazňuje, že je pro ni velmi důležité, aby s tlumočníkem byla na stejné vlně, aby si byli lidsky blízcí. „A to s Mílou máme. Často spolu vtipkujeme, vím, že mu mohu všechno říci.“

Stejně to vnímá i tlumočník znakového jazyka Míla. „Mám radost, že je Renata s kochleárním implantátem spokojená. Ví, že kdykoli se na mě obrátí, rád jí s čímkoli pomohu. Hodně ji trénuji. Doufám tedy, že mě už brzo nebudeš potřebovat,“ obrací se na Renatu.

„Kdepak, já tě budu potřebovat pořád,“ směje se.

 

VERONIKA CÉZOVÁ