Šárka: Neslyšící jsou upřímnější

Šárka

Velmi brzo začala mluvit. Dobře a rychle. Ještě před nástupem do školy se naučila i sama číst. „Sluch se mi začal pravděpodobně zhoršovat asi kolem čtvrtého roku, ale to rodiče nepostřehli, spíš je to odhad. Byla jsem totiž šikovné dítě, o všechno jsem se zajímala, všechno jsem si sama vyhledávala… Podvědomě jsem si asi chtěla rychle kompenzovat postupnou ztrátu sluchu,“ vzpomíná třiačtyřicetiletá Šárka Prokopiusová, prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR.

Kdy pro Šárku nastal pomyslný Den D? To si pamatuje přesně. V první třídě ji paní učitelka vyvolala, aby četla. Ona však nereagovala. „Přitom učitelka věděla, že číst umím. Proto jí došlo, že asi špatně slyším.“

Když se dostala na ušní, lékař už jen potvrdil ztrátu sluchu. „Měla jsem jen poslední zbytky sluchu – kolem dvaceti procent. Doktor byl v šoku a nechápal, jak jsem s tím mohla tak dlouho fungovat. Na druhou stranu – byla jsem extrémně hodné dítě, kam mě rodiče posadili, tam mě vždycky našli, takže je asi ani v tom nejhorším snu nenapadlo, že se mnou může být něco v nepořádku.“

Jediná teta měla tušení, že je něco špatně. Později vyprávěla, že si všimla, že ve chvíli, kdy byla Šárka otočená na jednu stranu, jako by neslyšela.

Když přilétne facka…

Kvůli sluchovému handicapu Šárce v dětství přilétla několikrát i facka. „Seděla jsem třeba v obýváku. A najednou mi přilítla facka. Z ničeho nic. Až později jsem zjistila, že mě mamka volala několikrát k obědu a já jsem nereagovala. Prostě jsem ji neslyšela. Ale to mamka, která je od rány, samozřejmě netušila,“ směje se už dnes Šárka.

První sluchadlo, které dostala v nemocnici na Karlově náměstí, znamenalo úlevu. Ale chvilku si na něj musela zvykat. „Bylo to najednou všechno hrozně hlasité. Už jsem si plánovala, že jakmile přijedu domů, zahodím ho. Přijela jsem domů… A zjistila jsem, že slyším mnohem lépe a je to vlastně příjemné. Po pár hodinách jsem ho akceptovala.“

Speciální škole se vyhnula

V 80. letech se děti se sluchovým postižením dávaly rovnou do speciálních škol. Šárka se tomu – paradoxně díky pozdní diagnóze – vyhnula. „Už jsem byla v první třídě, tak se s učiteli dohodnulo, že to zkusím. Jinak bych musela jít na internát. Ukázalo se, že to byla správná volba. Integrace mezi ostatní slyšící spolužáky mi dala do života hodně.“

Nejnáročnější období pro Šárku představovala puberta. Do té doby si díky sluchadlu moc neuvědomovala, že má nějaký handicap. „Až v pubertě mi došlo, že jsem jiná. Začínalo takové to pošťuchování s kluky. A najednou jsem byla mimo kolektiv. Jsem ale vděčná, že jsem si tím prošla. Hodně jsem se otrkala, nebyla jsem ve skleníku. A díky tomu jsem poznala, že když se já sama nebudu snažit, nikdo za mě nic neudělá.

Nikdy nebudu stoprocentně informovaná

Šárka si uvědomuje, že pokud jde o společnou zábavu se slyšícími, nikdy nemůže být stoprocentně informovaná. „Ale přijala jsem to jako fakt. Když jsme třeba v hospodě, už se netrápím tím, že neslyším úplně všechno. Prostě to tak je.“

Z toho důvodu ji třeba nepotkáte na koncertech. „Nepoznám, jestli hrají dobře, nebo špatně. Písničky si nedokáži užít naplno. Je to ale dané i tím, že nemám hudební sluch. To máme v rodině. To bych tedy neměla, ani kdybych slyšela,“ směje se Šárka.

Výjimkou jsou koncerty skupiny Brutus.  „Pár jejich písniček znám, takže si je pro sebe broukám pod pódiem. Ale to je tak jediné. Že bych šla třeba na koncert vážné hudby? To nehrozí.“

A co divadla? Aby si Šárka užila představení, musí sedět v první řadě. „Kamarádky mě takhle vytáhly například na Cavemana v Divadle U Hasičů. Odhadem jsem neslyšela třicet čtyřicet procent, ale myslím, že jsem to podstatné zachytila. Ale samozřejmě je pro mě lepší, když jsou v divadle titulky, nebo je představení tlumočené.“

Můj jazyk je čeština, ne znakový jazyk

I když tlumočené… Šárka byla na představení Jaroslava Duška Čtyři dohody a Pátá dohoda, které bylo tlumočené. „A musím přiznat, že to pro mě bylo hodně těžké, protože můj jazyk je čeština, ne znakový jazyk. Ten sice umím už hodně dobře, ale stejně to bylo dost složité na pochopení.“

Se znakovým jazykem se poprvé seznámila až na střední škole. V roce 1989, kdy skončila základní školu, ji čekalo dilema. Být opět mezi slyšícími a jít na klasické gymnázium, nebo na gymnázium v Ječné pro sluchově postižené?

„Bylo to těžké rozhodování. Dokonce i psycholožka na gymnáziu v Ječné ul., kam jsem šla na psychologické vyšetření, mi doporučila, ať jdu kousek od mého bydliště na normální gymnázium, že to dám. Jenže v tom městě bydlela moje babička… A mamka se bála, že když tam půjdu, babička na mě bude čekat u autobusu, bude mi chtít nosit tašku, svačiny… Rodiče tedy rozhodli, že se musím otrkat, a poslali mě na tu speciální do Ječné. Ze začátku to bylo hodně těžké. Nemyslela jsem si, že tam dokáži fungovat. Nakonec jsem díky tomu ale poprvé objevila komunitu neslyšících a zjistila jsem, že jsou úplně normální.“

S dětmi na tábor

Ve druháku na gymnáziu hledali ve Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR někoho, kdo by jel s dětmi se sluchovým handicapem na tábor. „Tam jsem poznala svého prvního kluka – neslyšícího praktikanta. Znakování se mi začalo líbit. Díky němu jsem pak absolvovala několik kurzů znakového jazyka.“

Po gymnáziu zamířila na vysokou školu na speciální pedagogiku. A měla štěstí, vzali ji. „Samozřejmé to ale nebylo. Ten rok, kdy jsem se hlásila, naštěstí změnili akreditaci. Předtím tam sluchově postižení studovat nemohli, protože jedním z povinných předmětů byla logopedie. A člověk nemůže dělat logopedku, když sám špatně slyší… Ale díky tomu, že ten rok zrovna dali povinnou logopedii pryč, mohla jsem vystudovat.“

Vysoká škola? Samostudium

Šárka přiznává, že to však bylo náročné. „Nebyly žádné pomůcky, žádná podpora studentů s handicapem, jak to známe dnes. Opisovala jsem sešity od spolužaček, kopírovala jsem si, co se dalo. Vystudovala jsem hlavně samostudiem. Výhodou byl malý ročník, bylo nás kolem dvaceti, a tak jsem mohla vždy sedět hned u kantora, abych z přednášek aspoň něco měla.“

Po škole pracovala dvanáct let s dětmi s kombinovaným postižením v Berouně. A odtud se oklikou dostala zpátky tam, kde to všechno začalo brigádou na táboře pro neslyšící děti – do Svazu pro neslyšící a nedoslýchavé osoby v ČR. Od roku 2011 zde působila jako ředitelka sekretariátu. Měla na starosti peníze, projekty a personalistiku. A o dva roky později už se stala prezidentkou.

Oslava 150. narozenin

Hlavním cílem svazu je podpora pobočných spolků (klubů, spolků neslyšících), kterých je v republice přes padesát. A například ten v metropoli – Pražský spolek neslyšících – v letošním roce slaví už 150. narozeniny.

A jak konkrétně svaz pomáhá? „Jako ústředí dáváme pomocnou ruku našim pobočným spolkům například se změnami v legislativě, pomáháme jim s metodikou, s čerpáním dotací či se sociálními službami pro neslyšící, nedoslýchavé a ohluchlé klienty.“

Svaz také dlouho sám poskytoval sociální služby. Pak ale v roce 2014 přišel nový občanský zákoník. „Drahnou dobu nebylo jasné, jestli spolky budou moci čerpat dotace, tak jsme založili obecně prospěšné společnosti. A ty převzaly sociální služby.“

Tlumočení už není vedlejšák

Další změna přišla v roce 2016, kdy Svaz od Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP) převzal celorepublikovou tlumočnickou službu – Centrum zprostředkování tlumočení neslyšícím.

„V současné době máme tuto jedinou službu. Předtím jsme měli registrované i služby v regionu sídla, tedy v Praze, ale to nebylo úplně systémové. Teď máme jednu službu pro celou republiku, je to dobře provázané s regiony, kde mají služby registrované naše pobočné spolky. Tlumočníci v regionu mají tedy nyní větší úvazky než dříve, kdy často pracovali ještě jinde. A až když měli čas, šli jako vedlejšák tlumočit. Teď mají tlumočení jako hlavní zaměstnání a je to pro ně priorita, z čehož nejvíce těží klienti se sluchovým handicapem.“

Svaz po posledním sčítání na sjezdu v roce 2016 má kolem 4500 členů. Co do počtu je tak největší organizací, která pomáhá neslyšícím, nedoslýchavým a ohluchlým.

Na konkurenci vydělávají sami neslyšící

Nahlas se o tom nemluví, ale i v neziskovém sektoru se hodně řeší konkurence. Jak to má právě Svaz? „Asi nejpodobnější je nám Česká unie neslyšících. Já to ale jako klasickou konkurenci neberu. Věřím, že je dobře hlavně pro klienty, když si mohou vybírat, mají větší nabídku. S Unií se moc nelišíme, máme stejný cíl, stejné poslání. A hodně spolupracujeme například s ASNEPem, s Czech Deaf Youth, s Pevností apod. Obecně nás konkurence nutí, abychom byli dobří. Když nebudeme, klienti odejdou.“

Jak se proměnil Svaz za dobu, co se stala Šárka ředitelkou? Sama za sebe vidí největší změnu v tom, že Svaz začal více komunikovat s ostatními organizacemi. „Do té doby jsem slýchala na mnoha místech, že je Svaz zastaralý. V posledních letech jsme se ale otevřeli nejen celé komunitě, ale i veřejnosti.“

Slyšící manžel, slyšící dcery

Do Svazu Šárka nastoupila, když byly mladší dceři Štěpánce čtyři roky a starší Anežce jedenáct. A stejně jako manžel jsou dcery slyšící. „V soukromém životě se také považuji za slyšící. Ano, špatně slyším, ale náturou, kulturou, způsobem života jsem jako slyšící. Neslyšící mám kolem sebe v práci, přátele ze školy…“

S manželem se Šárka seznámila v roce 1997 na letní brigádě na Šumavě. Pracovala v restauraci, ve které zároveň i bydlela. První setkání s budoucím manželem proběhlo následovně: Šárka vyšla z pokoje, on chvíli za ní. Pozdravil ji. Byla k němu ale zády, a tak ho neslyšela. „On se pak ptal našich společných kolegů, proč jsem tak nafoukaná… Že ani neodpovídám na pozdravy,“ směje se Šárka.

Kolegové mu vysvětlili, že ho nejspíš – prostě a jednoduše – neslyšela. „Bydlel v naší hospodě, pracoval ale na jiné. A jednoho dne se tam něco semlelo a přišel jako číšník k nám. Zrovna jsem dělala v kuchyni. Povídali jsme si, měl krásné oči…“ Šárka se zasní a vrací se zpátky v čase. A vzpomíná na to, jak později šla celá parta na diskotéku. „V okamžiku, kdy se se mnou začal bavit, už věděl, že špatně slyším. Ale neodradilo ho to…“

Když se máma nedívá, tak nám nerozumí

Tak přirozené, jako bylo jejich seznámení, bylo i uvědomění dcer, že má jejich maminka sluchový handicap. „Dodnes mi přijde naprosto úžasné, jak to zafungovalo úplně přirozeně, že jsem to nemusela řešit. Holky to pochopily samy, vůbec jsme se o tom nebavily. Například Anežce byl zhruba rok a čtvrt… Na noc jsem si dávala na stolek sluchadlo a manžel mě vždycky ráno probudil, abych si ho nasadila. Jednou jsem si ho ale nenandala… Ráno mě vzbudily rány, koukám na Anežku, jak buší hračkou do postýlky a čeká, až se podívám.“

Mladší Štěpánka zase velmi rychle pochopila, že když se na ni maminka nedívá, tak ji neslyší. „Když jsem ji chovala, ručičkami mi otáčela hlavu. Takhle se dožadovala pozornosti. A do dneška to mají holky tak, že když na ně nekoukám, přestanou na mě mluvit. Kolikrát jsem jim říkala, že už mám lepší sluchadlo, ať klidně povídají. Ale ony ne. Radši si prý počkají, až na ně budu otočená. Zkrátka mají pořád v sobě ten vzorec – když se máma nedívá, nerozumí.“

Zpátky do školních lavic

Jak Šárka zvládá u dcer například třídní schůzky? Na základní škole u starší Anežky to nebyl problém. Vždycky si sedla do první řady, takže všechno slyšela.

„U mladší je ale problém, protože je zasedací pořádek. Kde sedí dítě, musí sedět i rodič. A tak jsem si na první schůzku musela sednout úplně dozadu, pořádně jsem nerozuměla… Na další schůzky jsem proto posílala manžela. A na střední škole u Anežky jsme se s paní profesorkou domluvily, že mi bude všechno podstatné psát e-mailem, takže tam chodit nemusím vůbec.“

Telefonáty? Stresující

Lidé se sluchovým postižením se netají tím, že telefony většinou neberou. A Šárka není výjimka. „Telefonování je pro mě stresující. Jediné, s kým hovořím mobilem, je rodina. Jinak telefony neberu. Vzhledem k tomu, že ale pracuji v odpovědné funkci a čas od času volá například někdo z úřadu, snažím se, aby mi někdo s telefonátem pomohl a mohli jsme společně zavolat zpátky. Hodně věcí také řeším maily.“

Slyšící versus neslyšící

V práci se pohybuje mezi neslyšícími, v soukromí mezi slyšícími. Jako málokdo tak může Šárka porovnat, jaký je svět neslyšících. „Neslyšící jsou rozhodně přímější, upřímnější. Třeba mi řeknou – ježíš, ty vypadáš! Neřeknou to, že by mě chtěli urazit, ale proto, že zrovna v tu chvíli blbě vypadám,“ směje se Šárka.

Lidé se sluchovým handicapem podle Šárky dají hodně na vnější znaky. A naopak ne vždy vidí do hloubky. „Slyšící více čtou mezi řádky. Také asi nevědomky očekávají, že si člověk to, co je nevyřčené, domyslí. Kolikrát se pak musím sama sebe ptát, proč mi dotyčný slyšící neřekne třeba kritiku rovnou. V tom jsou neslyšící lepší. Na rovinu řeknou, co se jim nelíbí. Jsou přímočaří, na nic si nehrají. Sice neslyší, ale komunikace jako taková je mezi nimi daleko upřímnější.“

VERONIKA CÉZOVÁ