Tereza: U pohovorů si někteří zaměstnavatelé ani nevšimli, že mám praktickou hluchotu

Terka



Byl jí rok. A rodičům začalo být divné, že nereaguje, když na ni zavolají. To, že by neslyšela, si ale nějaký čas nepřipouštěli. Na některé zvuky totiž Tereza Kawuloková reagovala.

„Když třeba někdo třísknul dveřmi, otočila jsem se. Ale bylo to tím, že se zvednul průvan, ne že bych slyšela ten zvuk. Proto rodiče dlouhou dobu neměli pocit, že by bylo něco špatně.“

Maminka Terku ale přece jen nakonec vzala k doktorovi. A verdikt zněl: praktická hluchota.

„Dostala jsem oboustranně sluchadla, měla jsem zavěšenou krabičku na krku. S mamkou jsme často chodily k logopedce, kde jsem procvičovala výslovnost. A že dnes mluvím, jak mluvím? To všechno je díky mamce. Nechodila do práce a věnovala se mi na sto procent.“

Velká slovní zásoba

Terka připouští, že to měla její maminka jednodušší v tom, že ji nemusela do ničeho nutit. „Ráda jsem si četla pohádky, v dětských časopisech Mateřídouška a Sluníčko jsem dělala různé doplňovačky… Díky tomu jsem získala velkou slovní zásobu.“

Když se rodiče rozhodovali, která základní škola bude nejlepší, padla volba na školu pro sluchově postižené v Ostravě.

„Jelikož pocházím z Třince, musela jsem být přes týden na internátu. Já ale chtěla být doma s rodinou, proto se naši rozhodli, že zkusím běžnou školu pro slyšící v Třinci – Oldřichovicích. Byla to taková vesnická třída s méně dětmi, takže bylo jasné, že na mě budou mít učitelky více času. Když jsme pak zjistili, že mi učení jde, na první stupeň jsem přešla do školy v Třinci, kterou jsem měla hned za barákem. Moc ráda na ty léta ve škole vzpomínám. Měli jsme skvělou partu, učitelé i učitelky se mi přizpůsobili…“

Setkala se Terka na škole se šikanou? „Naštěstí ne. Jasně, že občas někdo řekl – Jo, ty myslíš tamtu hluchou – ale to se mě nedotklo, to jsem nebrala jako urážku.“

Jelikož byla pilná, pečlivá a měla skvělé známky, její další kroky ji zavedly na gymnázium v Třinci. Co nestihla během přednášek, to si doma dostudovala.

Na přednáškách jsem seděla, ale…

Horší to však bylo na Vysoké škole báňské v Ostravě, kde studovala obor Účetnictví a daně. „Na vysoké už nebyly malé třídy, při přednáškách jsme seděli ve velkých sálech s pódiem. Učitel stál za řečnickým pultem, seděla jsem pokaždé vepředu, abych aspoň něco slyšela. Až úporně jsem se soustředila, abych z výuky něco měla. Bolela mě často hlava, nebylo mi dobře… Ale protože jsme museli splnit docházku, na mnoho přednášek jsem sice chodila, ale moc jsem z nich neměla. Dohánět učivo jsem pak musela samostudiem.“

Stálo ji to spoustu sil, skripta četla pořád dokola… „Byly chvíle, kdy jsem toho měla fakt po krk, nebavilo mě to… Ale hodně mi pomohla organizace Slunečnice, která pomáhá handicapovaným studentům. Zajistili mi materiály, doučování matematiky a angličtiny, kde jsem měla problém s odezíráním…“

Prezenční bakalářské studium tak bylo paradoxně pro Terku daleko složitější než to navazující magisterské. „Tam už jsem jezdila na výuku jen v pátek a v sobotu, bylo to tedy koncentrovanější a odpadla mi tak spousta přednášek, které jsem ve škole jen proseděla a stejně jsem si to pak musela doma nastudovat.“

Během vysoké školy si našla brigádu kousek od domu. Zpracovávala faktury, fotila produkty na e-shop… A poprvé také nakoukla pod pokličku grafice. Po půl roce ale byla nucená brigádu opustit, neboť jí studium a samostudium dávalo hodně zabrat.

První práce? V neziskovce

Po vysoké škole si dopřála poslední velké prázdniny, aby si odpočinula a nabrala sílu na pohovory. „Psala jsem do mnoha firem, ale většina z nich – pokud odpověděla – mi napsala, že mě sice nevezmou, ale zařadí si mě do databáze uchazečů a případně se ozvou. No… Už se nikdy neozvali…“

Pak napsala do neziskovky Trianon, která se zabývá recyklací odpadů a zaměstnává hlavně dělníky po pracovních úrazech. Hned ji vzali.

Terky uplatnění bylo široké. „Dělala jsem granty, dotace, spolupracovala jsem s Úřadem práce,  navrhovala jsem grafický design letáků, pozvánek… Za čtyři roky, co jsem tam pracovala, jsem postupem času zjišťovala, že mě více než systematická stránka baví ta kreativní, kde mohu využít svou představivost.“

Setkání, které jí změnilo život

V Trianonu ji jednoho dne poslali do Prahy na konferenci Národní rady osob se zdravotním postižením. Terka přišla velmi brzo, a tak kolem ní bylo všude spousta volných židlí. A najednou si přímo k ní chtěla sednout nějaká žena.

Zeptala se, jestli tam má Terka místo. „Promiňte, co jste říkala? Špatně slyším…“ otočila se na ni Terka.

A z neznámé ženy se vyklubala Věra Skopová, tehdejší předsedkyně SUKI – Spolku uživatelů kochleárního implantátu.

„No to je náhoda! Můj syn Šimon také špatně slyší!“ dostalo se jí odpovědi od Věry.

Začaly se spolu bavit. Věru zajímalo, proč nemá kochleární implantát. Terka přiznala, že jí lékařka řekla, že má poškozený sluchový nerv. V jejím případě by tedy operace neměla smysl.

Spousta otázek, spousta odpovědí

„Na to mi Věrka řekla, ať si ještě určitě zajdu jinam na vyšetření. A propojila mě s ředitelkou Nadačního fondu Dar sluchu Gabrielou Dänemarkovou, která jako já pochází z Třince. Sešly jsme se, ukázala mi maketu kochleárního implantátu, přiblížila mi, jak probíhá operace, jak se vnitřní část zavádí do hlemýždě, jak se musím o vnější část starat, jak často bych chodila na nastavování zvukového procesoru, jak probíhá pooperační rehabilitace, jak se člověk učí znovu slyšet… A že je to běh na dlouhou trať.“

Terka si dala čas na rozmyšlenou. Na sociálních sítích hledala uživatele kochleárního implantátu. „Přes jednu známou jsem dostala kontakt na kluka, který měl mít značku kochleárního implantátu, který jsem si vybrala. Známá se však spletla a já zjistila, že ten kluk má úplně jinou značku. Nakonec se z nás stali partneři. A když se Martin kvůli pracovním příležitostem přestěhoval z Napajedel do Prahy, i já jsem ukončila práci v Českém Těšíně v Trianonu a přestěhovala se za ním.“

V metropoli zamířila do neziskové organizace Maturus, ve které už řadu let funguje tréninkové zaměstnání pro handicapované, kteří chtějí pracovat v oboru grafika.

Grafika ve Wordu

„Jsem ráda, že mě přijali. Když jsem měla zpracovat na pohovor grafické zadání, udělala jsem ho ve Wordu, protože jsem neměla žádné grafické programy,“ směje se Terka.

V neziskovce byla od března do konce října. Tedy i v době, kdy Maturus připravoval grafickou podobu naší knihy Jsem jedno ucho, která vznikla k příležitosti 150. výročí Pražského spolku neslyšících. A na „svědomí“ měli grafici z Maturu i brožuru spolku.

Úplně od nuly

Zatímco dva kolegové měli už menší zkušenosti, s kolegyní se učila Terka grafiku úplně od nuly. „Ilustrator, InDesign, Photoshop… Za půl roku jsem se naučila základy, které mi stačily k tomu, abych získala pozici v klasické firmě.“

Cesta k tomu však byla složitější, než si Terka myslela. „Měla jsem naivní představu, že nebudu mít problémy najít práci v Praze. Bohužel to tak ale nebylo a musela jsem slevit ze svých nároků.“

Oslovila deset firem, kam poslala životopis. Z některých jí ani neodepsali, z některých jí poslali zadání grafického úkolu mailem. „Jelikož jsem ještě byla zaměstnaná v Maturu, úkol jsem nevyplnila třeba ten den, co mi to poslali, ale až s malým zpožděním. Vždycky jsem ale splnila stanovený termín. Přesto mi všude odepsali, že už mají někoho jiného. Nebo mě i pozvali na pohovor, tam jsem viděla, že komunikace face to face není problém, slíbili, že se ozvou, ale pak mi napsali, že nakonec vybrali někoho jiného.“

Netelefonujete? Tak to je smůla…

A pak tu bylo jedno z největších vydavatelství, které jí poslalo zadání vytvořit dva inzeráty do novin. „Moc se jim líbily, pozvali si mě na pohovor. Tam mi řekli, že je to hodně stresová pozice, kde se hodně telefonuje… A zeptali se mě, jestli by to byl problém… Přestože jsem si myslela, že grafik řeší zadání přes maily, oni řekli, že je pro tuto pozici podmínkou telefonovat. A nabídli mi jen externí spolupráci. Tu jsem ale musela odmítnout, protože nemám notebook s grafickými programy…“

Psala někdy Terka do životopisu, že má problém se sluchem? „Nikdy!“ zhrozí se. „Většina lidí má bohužel stále předsudky, že když člověk neslyší, tak neumí mluvit, nebo se bojí, že by na něj museli znakovat, nebo psát na papír… Nikdy to tedy nepíši.“

Když mi volají, dělám, že nemohu hovořit

A protože stále bojuje s předsudky zaměstnavatelů, musela se v tom naučit chodit. A nediskvalifikovat se dopředu. „Na inzerát firem jsem vždy odpovídala mailem. Občas se stalo, že na pohovor zvali telefonicky. Telefony ale nezvedám, takže dělám, že jsem nedostupná. Napíši sms, že momentálně nemohu hovořit, aby to vypadalo, že jsem třeba na školení a poprosím, ať mi pošlou e-mail.“

Když ale firmy i přesto zavolají, Terka jde s pravdou ven. „Řeknu tedy, že mám problém se sluchem, že preferuji písemnou komunikaci. Většina z nich se toho nezalekne a pozve mě na pohovor. Ten už pak ale nevyšel…“

Terka má už přes rok kochleární implantát, mluví perfektně, takže u pohovoru mnoho potenciálních zaměstnavatelů ani nepoznalo, že má problémy se sluchem. „Někteří možná poznali, že mluvím trošku jinak… Většina ale nic nepoznala. Když jsem pak na konci pohovorů přiznala, že mám praktickou hluchotu, byli překvapení, že s nimi normálně mluvím.“

Na operaci jsem se těšila

Kdyby Terka neměla kochleární implantát, náš rozhovor by nikdy nebyl tak bezproblémový. Díky operaci se Terce doslova otevřel po třiceti letech svět zvuků. „Z operace jsem proto neměla strach. Těšila jsem se, protože jsem věděla, že konečně budu slyšet lépe a komunikace už pro mě nebude takový problém.“

Měsíc po operaci musela mít ucho v klidu, vůbec nic neslyšela. Po měsíci dostala zvukový procesor – vnější část kochleárního implantátu, který jí lékaři aktivovali.

„A moje první dojmy? Trochu zklamání,“ říká Terka upřímně. „Přestože jsem byla dopředu upozorněna, že uslyším ze začátku nepříjemné zvuky, že nebudu rozumět… Přesto se dostavilo rozčarování. Věděla jsem ale, že se poslech časem zlepší a že musím být trpělivá… Přesto jsem měla ze začátku chuť si zvukový procesor sundat,“ směje se.

Terka to ale neudělala. Vydržela. A výsledek se dostavil. Po třech měsících a častých návštěvách logopeda začala rozumět.

Implantát na druhé ucho? Přes milion korun

Na pravé straně má kochleární implantát, na levém uchu má sluchadlo, aby stimulovala sluchový nerv. „Samozřejmě bych ráda měla kochleár i na druhém uchu, ale v současné době nejsou pojišťovny moc ochotné přispívat i na druhou stranu. Většinou se oboustranně implantují především malé děti. U dospělých totiž přínos není tak vysoký. Dospěláci už nemají tak tvárný mozek…“

A kdyby si Terka chtěla operaci uhradit sama? „Tak to nehrozí,“ směje se. „Samotný kochleár, operace, rehabilitace… V průměru bych si musela připravit tak 1,2 milionu korun.“

Telefonovat? Se sluchadly nemyslitelné

Díky kochleárnímu implantátu může Terka poprvé v životě telefonovat. „Ale jen s rodinou či přítelem. Oni ví, jak se mnou mají komunikovat, že mají mluvit pomalu… Čas od času tedy telefonuji a užívám si to. Se sluchadly by to bylo nemyslitelné.“

Věcí, které po třech dekádách slyší, je spousta. A tak je nasnadě otázka, jestli někdy nelituje, že neměla kochleární implantát dříve.

„Samozřejmě, že mě to mrzí. Odmalička jsem chodila k jedné ušní lékařce. Když tedy řekla, že mám poškozený sluchový nerv a kochleár mít nemohu, věřila jsem jí to. Mrzí mě, že jsem o tom nevěděla dříve. Ale zároveň jsem vděčná za to, že se to nakonec povedlo a mám ho. A proto všem, kteří o kochleáru uvažují a bojí se, že by jim nepomohl, vzkazuji: Zkuste ještě jiného doktora. I oni jsou jenom lidé a mohou se mýlit. Nebojte se a zajděte na vyšetření ještě jinam… Vždyť proč žít celý život v tichu, když možná máte i vy možnost začít slyšet…“

Autorka: VERONIKA CÉZOVÁ
Vytisknout