Tereza: U pohovorů si někteří zaměstnavatelé ani nevšimli, že mám praktickou hluchotu
Byl jí rok. A rodičům začalo být divné, že nereaguje, když
na ni zavolají. To, že by neslyšela, si ale nějaký čas nepřipouštěli. Na
některé zvuky totiž Tereza Kawuloková reagovala.
„Když třeba někdo třísknul dveřmi, otočila jsem se. Ale bylo
to tím, že se zvednul průvan, ne že bych slyšela ten zvuk. Proto rodiče dlouhou
dobu neměli pocit, že by bylo něco špatně.“
Maminka Terku ale přece jen nakonec vzala k doktorovi.
A verdikt zněl: praktická hluchota.
„Dostala jsem oboustranně sluchadla, měla jsem zavěšenou
krabičku na krku. S mamkou jsme často chodily k logopedce, kde jsem
procvičovala výslovnost. A že dnes mluvím, jak mluvím? To všechno je díky
mamce. Nechodila do práce a věnovala se mi na sto procent.“
Velká slovní zásoba
Terka připouští, že to měla její maminka jednodušší
v tom, že ji nemusela do ničeho nutit. „Ráda jsem si četla pohádky, v dětských
časopisech Mateřídouška a Sluníčko jsem dělala různé doplňovačky… Díky tomu
jsem získala velkou slovní zásobu.“
Když se rodiče rozhodovali, která základní škola bude
nejlepší, padla volba na školu pro sluchově postižené v Ostravě.
„Jelikož pocházím z Třince, musela jsem být přes týden na
internátu. Já ale chtěla být doma s rodinou, proto se naši rozhodli, že
zkusím běžnou školu pro slyšící v Třinci – Oldřichovicích. Byla to taková
vesnická třída s méně dětmi, takže bylo jasné, že na mě budou mít učitelky
více času. Když jsme pak zjistili, že mi učení jde, na první stupeň jsem přešla
do školy v Třinci, kterou jsem měla hned za barákem. Moc ráda na ty léta
ve škole vzpomínám. Měli jsme skvělou partu, učitelé i učitelky se mi
přizpůsobili…“
Setkala se Terka na škole se šikanou? „Naštěstí ne. Jasně,
že občas někdo řekl – Jo, ty myslíš tamtu hluchou – ale to se mě nedotklo, to
jsem nebrala jako urážku.“
Jelikož byla pilná, pečlivá a měla skvělé známky, její další
kroky ji zavedly na gymnázium v Třinci. Co nestihla během přednášek, to si
doma dostudovala.
Na přednáškách jsem
seděla, ale…
Horší to však bylo na Vysoké škole báňské v Ostravě,
kde studovala obor Účetnictví a daně. „Na vysoké už nebyly malé třídy, při
přednáškách jsme seděli ve velkých sálech s pódiem. Učitel stál za
řečnickým pultem, seděla jsem pokaždé vepředu, abych aspoň něco slyšela. Až
úporně jsem se soustředila, abych z výuky něco měla. Bolela mě často
hlava, nebylo mi dobře… Ale protože jsme museli splnit docházku, na mnoho
přednášek jsem sice chodila, ale moc jsem z nich neměla. Dohánět učivo jsem
pak musela samostudiem.“
Stálo ji to spoustu sil, skripta četla pořád dokola… „Byly
chvíle, kdy jsem toho měla fakt po krk, nebavilo mě to… Ale hodně mi pomohla
organizace Slunečnice, která pomáhá handicapovaným studentům. Zajistili mi
materiály, doučování matematiky a angličtiny, kde jsem měla problém
s odezíráním…“
Prezenční bakalářské studium tak bylo paradoxně pro Terku
daleko složitější než to navazující magisterské. „Tam už jsem jezdila na výuku
jen v pátek a v sobotu, bylo to tedy koncentrovanější a odpadla mi
tak spousta přednášek, které jsem ve škole jen proseděla a stejně jsem si to pak
musela doma nastudovat.“
Během vysoké školy si našla brigádu kousek od domu.
Zpracovávala faktury, fotila produkty na e-shop… A poprvé také nakoukla pod
pokličku grafice. Po půl roce ale byla nucená brigádu opustit, neboť jí studium
a samostudium dávalo hodně zabrat.
První práce? V
neziskovce
Po vysoké škole si dopřála poslední velké prázdniny, aby si
odpočinula a nabrala sílu na pohovory. „Psala jsem do mnoha firem, ale většina
z nich – pokud odpověděla – mi napsala, že mě sice nevezmou, ale zařadí si
mě do databáze uchazečů a případně se ozvou. No… Už se nikdy neozvali…“
Pak napsala do neziskovky Trianon, která se zabývá recyklací
odpadů a zaměstnává hlavně dělníky po pracovních úrazech. Hned ji vzali.
Terky uplatnění bylo široké. „Dělala jsem granty, dotace, spolupracovala
jsem s Úřadem práce, navrhovala
jsem grafický design letáků, pozvánek… Za čtyři roky, co jsem tam pracovala,
jsem postupem času zjišťovala, že mě více než systematická stránka baví ta
kreativní, kde mohu využít svou představivost.“
Setkání, které jí
změnilo život
V Trianonu ji jednoho dne poslali do Prahy na konferenci
Národní rady osob se zdravotním postižením. Terka přišla velmi brzo, a tak
kolem ní bylo všude spousta volných židlí. A najednou si přímo k ní chtěla
sednout nějaká žena.
Zeptala se, jestli tam má Terka místo. „Promiňte, co jste
říkala? Špatně slyším…“ otočila se na ni Terka.
A z neznámé ženy se vyklubala Věra Skopová, tehdejší předsedkyně
SUKI – Spolku uživatelů kochleárního implantátu.
„No to je náhoda! Můj syn Šimon také špatně slyší!“ dostalo
se jí odpovědi od Věry.
Začaly se spolu bavit. Věru zajímalo, proč nemá kochleární
implantát. Terka přiznala, že jí lékařka řekla, že má poškozený sluchový nerv. V jejím
případě by tedy operace neměla smysl.
Spousta otázek,
spousta odpovědí
„Na to mi Věrka řekla, ať si ještě určitě zajdu jinam na
vyšetření. A propojila mě s ředitelkou Nadačního fondu Dar sluchu Gabrielou
Dänemarkovou, která jako já pochází z Třince. Sešly jsme se, ukázala mi
maketu kochleárního implantátu, přiblížila mi, jak probíhá operace, jak se
vnitřní část zavádí do hlemýždě, jak se musím o vnější část starat, jak často
bych chodila na nastavování zvukového procesoru, jak probíhá pooperační rehabilitace,
jak se člověk učí znovu slyšet… A že je to běh na dlouhou trať.“
Terka si dala čas na rozmyšlenou. Na sociálních sítích hledala
uživatele kochleárního implantátu. „Přes jednu známou jsem dostala kontakt na
kluka, který měl mít značku kochleárního implantátu, který jsem si vybrala.
Známá se však spletla a já zjistila, že ten kluk má úplně jinou značku. Nakonec
se z nás stali partneři. A když se Martin kvůli pracovním příležitostem
přestěhoval z Napajedel do Prahy, i já jsem ukončila práci v Českém
Těšíně v Trianonu a přestěhovala se za ním.“
V metropoli zamířila do neziskové organizace Maturus, ve
které už řadu let funguje tréninkové zaměstnání pro handicapované, kteří chtějí
pracovat v oboru grafika.
Grafika ve Wordu
„Jsem ráda, že mě přijali. Když jsem měla zpracovat na
pohovor grafické zadání, udělala jsem ho ve Wordu, protože jsem neměla žádné
grafické programy,“ směje se Terka.
V neziskovce byla od března do konce října. Tedy i
v době, kdy Maturus připravoval grafickou podobu naší knihy Jsem jedno
ucho, která vznikla k příležitosti 150. výročí Pražského spolku
neslyšících. A na „svědomí“ měli grafici z Maturu i brožuru spolku.
Úplně od nuly
Zatímco dva kolegové měli už menší zkušenosti,
s kolegyní se učila Terka grafiku úplně od nuly. „Ilustrator, InDesign,
Photoshop… Za půl roku jsem se naučila základy, které mi stačily k tomu,
abych získala pozici v klasické firmě.“
Cesta k tomu však byla složitější, než si Terka
myslela. „Měla jsem naivní představu, že nebudu mít problémy najít práci
v Praze. Bohužel to tak ale nebylo a musela jsem slevit ze svých nároků.“
Oslovila deset firem, kam poslala životopis.
Z některých jí ani neodepsali, z některých jí poslali zadání
grafického úkolu mailem. „Jelikož jsem ještě byla zaměstnaná v Maturu,
úkol jsem nevyplnila třeba ten den, co mi to poslali, ale až s malým
zpožděním. Vždycky jsem ale splnila stanovený termín. Přesto mi všude odepsali,
že už mají někoho jiného. Nebo mě i pozvali na pohovor, tam jsem viděla, že
komunikace face to face není problém, slíbili, že se ozvou, ale pak mi napsali,
že nakonec vybrali někoho jiného.“
Netelefonujete? Tak
to je smůla…
A pak tu bylo jedno z největších vydavatelství, které
jí poslalo zadání vytvořit dva inzeráty do novin. „Moc se jim líbily, pozvali
si mě na pohovor. Tam mi řekli, že je to hodně stresová pozice, kde se hodně
telefonuje… A zeptali se mě, jestli by to byl problém… Přestože jsem si
myslela, že grafik řeší zadání přes maily, oni řekli, že je pro tuto pozici
podmínkou telefonovat. A nabídli mi jen externí spolupráci. Tu jsem ale musela
odmítnout, protože nemám notebook s grafickými programy…“
Psala někdy Terka do životopisu, že má problém se sluchem?
„Nikdy!“ zhrozí se. „Většina lidí má bohužel stále předsudky, že když člověk
neslyší, tak neumí mluvit, nebo se bojí, že by na něj museli znakovat, nebo
psát na papír… Nikdy to tedy nepíši.“
Když mi volají,
dělám, že nemohu hovořit
A protože stále bojuje s předsudky zaměstnavatelů,
musela se v tom naučit chodit. A nediskvalifikovat se dopředu. „Na inzerát
firem jsem vždy odpovídala mailem. Občas se stalo, že na pohovor zvali telefonicky.
Telefony ale nezvedám, takže dělám, že jsem nedostupná. Napíši sms, že
momentálně nemohu hovořit, aby to vypadalo, že jsem třeba na školení a
poprosím, ať mi pošlou e-mail.“
Když ale firmy i přesto zavolají, Terka jde s pravdou
ven. „Řeknu tedy, že mám problém se sluchem, že preferuji písemnou komunikaci.
Většina z nich se toho nezalekne a pozve mě na pohovor. Ten už pak ale
nevyšel…“
Terka má už přes rok kochleární implantát, mluví perfektně,
takže u pohovoru mnoho potenciálních zaměstnavatelů ani nepoznalo, že má
problémy se sluchem. „Někteří možná poznali, že mluvím trošku jinak… Většina
ale nic nepoznala. Když jsem pak na konci pohovorů přiznala, že mám praktickou
hluchotu, byli překvapení, že s nimi normálně mluvím.“
Na operaci jsem se
těšila
Kdyby Terka neměla kochleární implantát, náš rozhovor by
nikdy nebyl tak bezproblémový. Díky operaci se Terce doslova otevřel po třiceti
letech svět zvuků. „Z operace jsem proto neměla strach. Těšila jsem se, protože
jsem věděla, že konečně budu slyšet lépe a komunikace už pro mě nebude takový
problém.“
Měsíc po operaci musela mít ucho v klidu, vůbec nic
neslyšela. Po měsíci dostala zvukový procesor – vnější část kochleárního
implantátu, který jí lékaři aktivovali.
„A moje první dojmy? Trochu zklamání,“ říká Terka upřímně.
„Přestože jsem byla dopředu upozorněna, že uslyším ze začátku nepříjemné zvuky,
že nebudu rozumět… Přesto se dostavilo rozčarování. Věděla jsem ale, že se poslech
časem zlepší a že musím být trpělivá… Přesto jsem měla ze začátku chuť si
zvukový procesor sundat,“ směje se.
Terka to ale neudělala. Vydržela. A výsledek se dostavil. Po
třech měsících a častých návštěvách logopeda začala rozumět.
Implantát na druhé
ucho? Přes milion korun
Na pravé straně má kochleární implantát, na levém uchu má sluchadlo,
aby stimulovala sluchový nerv. „Samozřejmě bych ráda měla kochleár i na druhém
uchu, ale v současné době nejsou pojišťovny moc ochotné přispívat i na
druhou stranu. Většinou se oboustranně implantují především malé děti. U
dospělých totiž přínos není tak vysoký. Dospěláci už nemají tak tvárný mozek…“
A kdyby si Terka chtěla operaci uhradit sama? „Tak to
nehrozí,“ směje se. „Samotný kochleár, operace, rehabilitace… V průměru
bych si musela připravit tak 1,2 milionu korun.“
Telefonovat? Se
sluchadly nemyslitelné
Díky kochleárnímu implantátu může Terka poprvé v životě
telefonovat. „Ale jen s rodinou či přítelem. Oni ví, jak se mnou mají
komunikovat, že mají mluvit pomalu… Čas od času tedy telefonuji a užívám si to.
Se sluchadly by to bylo nemyslitelné.“
Věcí, které po třech dekádách slyší, je spousta. A tak je
nasnadě otázka, jestli někdy nelituje, že neměla kochleární implantát dříve.
„Samozřejmě, že mě to mrzí. Odmalička jsem chodila
k jedné ušní lékařce. Když tedy řekla, že mám poškozený sluchový nerv a
kochleár mít nemohu, věřila jsem jí to. Mrzí mě, že jsem o tom nevěděla dříve.
Ale zároveň jsem vděčná za to, že se to nakonec povedlo a mám ho. A proto všem,
kteří o kochleáru uvažují a bojí se, že by jim nepomohl, vzkazuji: Zkuste ještě
jiného doktora. I oni jsou jenom lidé a mohou se mýlit. Nebojte se a zajděte na
vyšetření ještě jinam… Vždyť proč žít celý život v tichu, když možná máte
i vy možnost začít slyšet…“
Autorka: VERONIKA CÉZOVÁ