Tlumočník sociálním pracovníkem

Chci si objednat tlumočníka

Věta, kterou v různých podobách slýchávají tlumočníci pro neslyšící. To, že je nedostatek tlumočníků, slýcháváme či říkáme již celkem pravidelně a stále po právu. Tlumočníci jsou v souladu s legislativou dostupní neslyšícím klientům zdarma. Ale ne vždy a ne všude. Na některých místech, jako by tlumočníci vůbec nebyli.

Nedostatečný vzdělávací systém tlumočníků

Tlumočníci jsou dnes zaměstnáni převážně jako pracovníci v sociálních službách, okrajově jako sociální pracovníci, nebo jako odborní pracovníci, popř. pracují jako živnostníci. Tento stav je vnímán jako nežádoucí, a proto plánovaná novela zákona o sociálních službách navrhuje tlumočníky ukotvit jako samostatnou profesi (se speciálními požadavky na vzdělání). V novele se dočteme, že tlumočník musí mít vzdělání v oblasti tlumočení českého znakového jazyka buďto specializované vysokoškolské (dnes nabízí jen jedna škola v republice), nebo specializované vyšší odborné (vloni byl otevřen první ročník této školy), nebo vysokoškolské vzdělání humanitního zaměření a k tomu absolvovat akreditovaný kurzu zaměřený na tlumočení českého znakového jazyka v rozsahu minimálně 400 hodin (tento kurz ještě neexistuje), nebo vykonat zkoušku podle Národní soustavy kvalifikací (tato zkouška ještě neexistuje). Tuším, že záměrem této novely je zkvalitnění tlumočnických služeb, ale povedou tyto změny k nárůstu zájmu o tuto profesi? Nevzdáváme se tím žádoucího cíle, rozšířit řady tlumočníků a vytvořit službu dostupnou a spolehlivou v celé naší zemi?

Považte sami. Dnes tlumočníkům stačí základní vzdělání na pozici pracovníka v sociálních službách za předpokladu absolvování akreditovaného kvalifikačního kurzu v rozsahu 150 hod v oblasti sociální péče s návazností na standardy kvality poskytovatelů sociálních služeb ve své obecnosti. Tito pracovníci nemohou jednat se zájemcem o službu (domlouvat a realizovat zakázku klienta) a být mu tak v jedné osobě průvodcem a partnerem při řešení jeho nepříznivé sociální situace. Tuto činnost vykonávají sociální pracovníci, kteří delegují provádění jednotlivých úkonů právě na pracovníky v sociálních službách. Je zajímavé, že novela zákona toto vůbec neřeší. Ruku na srdce, je tento proces v souladu s naší každodenní tlumočnickou praxí? Nedostáváme se pravidelně do situací, kde je potřeba samostatně a urychleně vyhodnocovat situaci klienta, který individuálně plánuje za pochodu při „konzumaci“ tlumočnických služeb? Nepotřebují snad neslyšící lidé tlumočníky, kteří toto zajistí bez asistence další osoby (nadřízeného sociálního pracovníka) a přímo na místě poskytovaní služby?

Tlumočník jako sociální pracovník

Co se týká požadavků na vzdělání tlumočníků, je posun z pozice pracovníka v sociálních službách na pozici sociálního pracovníka, mnohem snadněji proveditelný, než plnění kritérií v předložené novele zákona. Nevýhodou se ukazuje, že některým tlumočníkům by nově narostl objem práce pramenící v plné zodpovědnosti za realizaci tlumočnické služby, od úplného počátku až po samotný konec (včetně vyhodnocení služby). Vedle toho argumenty typu: „tlumočník není pomahač, nemá přebírat zodpovědnost za rozhodnutí klienta, radit mu, apod.“, jsou nepřijatelné a jejich autory vyřazují již předem z rozumné diskuze. Z legislativy přece vyplývá, že sociální pracovník by měl dělat pravý opak, tedy svého klienta podporovat v realizaci jeho záměrů, které jsou individuálně plánovány. Možná namítnete, že tlumočník zodpovídá jen za jazykovou a kulturní stránku komunikace. Ale jak je tomu u „většiny“ dnešních klientů tlumočnických služeb v ČR? Jedná se stále jen o kulturní aspekt, nebo je to spíše i rozměr sociální? Proč jsou tlumočnické služby v systému sociálních služeb? Je to snad nedopatřením?

 Ruku v ruce se vzděláním neslyšících se odvíjí jejich sociální začlenění. A dnešní vzdělávání neslyšících není zrovna ve své nejlepší kondici. Bilingvní přístup k hluchotě je spíše vzácností než běžnou praxí. Rozšíření integrace a inkluze jsou toho významným důkazem. Mnoho neslyšících lidí překonává komunikační bariéry vlastními zdroji, velmi často prostřednictvím svých malých slyšících dětí. Mnoho slyšících lidí toto akceptuje a tak tyto děti zneužívá k výkonu práce, kterou mají vykonávat dospělí profesionálové. Ano, zvyšujme postupně nároky na odbornost tlumočníků, ale vycházejme přitom z reálné situace vzdělávání neslyšících, které má svou historii a rozvrženou budoucnost.

Mladí neslyšící lidé si často přejí tlumočnickou službu bez jakéhokoliv sociálního aspektu, protože znak SOCIÁLNÍ u nich vzbuzuje negativní asociace. Tito lidé se obávají, že sociální pracovník bude zasahovat do komunikace, radit jim a jinak je manipulovat do pozice opečovávaných. Opak je pravdou. Sociální pracovník by měl být schopen tyto tendence včas rozpoznat nejen u sebe, ale i u klienta. Jeho snahou je vést klienta k maximální možné míře samostatnosti. Plně orientovaný klient, který ví, kdy a jak „použít svého tlumočníka“, je pro sociálního pracovníka pomyslným cílem. Ale i zde práce sociálního pracovníka vyžaduje individuální plánování a vyhodnocování případných střetů zájmu, přes ochranu práv klienta, až po schopnost sebereflexe jazykové, kulturní, psychické a odborné. Samozřejmostí by měla být i provázanost jednotlivých druhů služeb, aby sociální pracovníci – tlumočníci měli oporu při řešení nepříznivé sociální situace svých klientů u sociálních pracovníků z jiných typů sociálních služeb.

Všem tlumočníkům v Čechách, na Moravě a ve Slezku, přeji pevné nervy při zdolávání stále krkolomnější cesty k výkonu jejich povolání. 

Mgr. Karel Redlich, DiS.

Foto ze setkání tlumočníků v SNN v ČR v Karlíně