Tomáš: Moje rychlost? Píši 600 úhozů za minutu

Přepisovatel Tomáš Portych

Stalo se to v páté třídě. Bylo září a Tomáš Portych se měl se spolužáky učit na informatice Excel, Word, PowerPoint… Místo toho ale jejich vyučující napadlo, že celý školní rok budou dělat něco úplně jiného. Psaní všemi deseti.

„Doteď si říkám, jak neuvěřitelně osvícenou učitelku na informatiku v Lupáčově na Olšanském náměstí jsme měli,“ říká pětadvacetiletý Tomáš, který se živí jako přepisovatel mluvené řeči v České unii neslyšících.

Cesta k současným 600 úhozům za minutu však byla delší. „Na prvních hodinách mi to vůbec nešlo. Pak se ale zjistilo, že mi to docela jde a ve škole chtěli, abych se zapojil i do různých soutěží. Abych se stal reprezentantem, který bude jezdit po obchodních akademiích a vyhrávat…“

Plány měl velké. V březnu si však zlomil ruku. Cesta k soutěžím se mu tak zavřela.

Státnice ve 13 letech

O pár let později zjistil, že sousedka na chalupě, která učila na obchodní akademii, vede kurzy psaní všemi deseti. „Moje rodina se shodla v tom, že když píšu jako prase, je potřeba, abych měl nějakou alternativu… Abych psal dobře aspoň na počítači, a tak jsem si udělal ve třinácti letech státnice z psaní všemi deseti.“

Lektorka na kurzu mu pak domluvila první soutěže. Začal jezdit ještě jako školou povinný a soutěžil se studenty a studentkami ze středních škol.

Jaká byla jeho první soutěž? To si už nevybavuje. „Vím ale, že jich hodně bylo mimo Prahu. Často jsem jezdil na Moravu. Ale co si vybavuji – už tehdy mi říkali profesoři z těch obchodních akademií, že jsem takový had, kterého si hřejí na prsou – vyučovali své studenty a já jsem jim do toho skočil jako další konkurent – a ještě ani ne z obchodky,“ směje se Tomáš.

Začalo to nevinně. Na prvních soutěžích – již na šestiletém gymnáziu – se umisťoval v TOP 20. Ale netrvalo dlouho a po pár soutěžích se začal pravidelně objevovat na stupních vítězů.

„Psal jsem tehdy kolem 350 úhozů za minutu… Z mého dnešního pohledu žádná závratná rychlost, ale tehdy byla slušná k tomu, abych se mohl porovnávat s těmi, co byli sice o pár let starší, ale zároveň se učili psát všemi deseti třeba jen rok či dva.“

Do Pekingu na Mistrovství světa

Tomáš se za krátký čas vypracoval natolik, že ho v 16 letech čekalo první Mistrovství světa. Odjel do Pekingu. A přestože tam byl nováčkem, pár medailí si z různých disciplín přivezl. Vynikl hlavně v kategoriích diktátů – přepisu mluveného slova na psaný text. „Každý psal ve svém národním jazyce, později jsem dominoval ale i v cizojazyčných diktátech.“

Češi excelují na mezinárodních soutěžích v kategoriích do 16 a do 20 let i v současnosti. „Jsou opravdu na světové špičce. A pak je tu ještě kategorie dvacet až smrt – senioři – strašné označení, už tam také spadám,“ směje se Tomáš a vysvětluje, že v této kategorii už nevyhrávají zdaleka jen Češi. Do popředí se tlačí čím dál více Turci a Maďaři.

Legenda ZAV

Jak je možné, že Češi ze svých řad generují tolik světových šampionů? „Česká republika má jeden z nejlepších výukových systémů pro psaní všemi deseti – program ZAV od pana Zaviačiče. To je alfa omega. Tento program má výbornou síť po celé republice. Na obchodkách se tak generuje spousta talentů, a Češi si tak pravidelně odnášejí spoustu medailí ze světových soutěží.“

Na Mistrovství světa se chystá i příští rok do Itálie. Už se ale neplánuje honit za medailemi. „S pár kolegy přepisovateli jsme si řekli, že bychom byli rádi v TOP 10. Kovů jsem za ty roky posbíral hodně, teď už si to tam pojedu v létě užít.“

Když se řekne nejcennější medaile, Tomáš paradoxně neřekne zlatou. „Hodně medailí bylo o štěstí, o tom, že to zrovna vyšlo. Ale rád třeba vzpomínám na MS v Paříži a na opis z papírové předlohy. Bylo z toho sice „jen“ druhé místo, ale tehdy jsem podal pěkný výkon, pokořil jsem sám sebe.“

Jak vypadá taková příprava na nejvyšší soutěže? „Standardní je, že si člověk měsíc před soutěží projíždí různá cvičení. Díky tomu, že denně toho v rámci práce přepíšu hodně, příprava pak v mém případě vypadá tak, že si práce naopak ubírám, abych už toho neměl plné zuby.“

Akordová klávesnice

Jelikož jdou moderní technologie kupředu, ani psaní všemi deseti není výjimkou. Před časem začaly hlavně asijské národy používat tzv. akordovou klávesnici. Vypadá jako ergonomická, je rozdělená pro pravou a levou ruku, jednotlivá tlačítka má v řadě nad sebou. A aby dostála svému jménu – funguje na stisk více tlačítek současně.

„Zmáčknutím tří písmen se pak napíše celé slovo. Hodně je to rozšířené například mezi přepisovateli v Norsku. A je to dost podobný princip jako dříve u těsnopisu.“

Vydají se touto cestou i české školy při výuce psaní všemi deseti? Nahradí jednou akordové klávesnice ty běžné?

„U nás s největší pravděpodobností ne. Čeština je na to moc složitý jazyk. Skloňování, časování, háčky, čárky… Bylo by nesmírně pracné implementovat tento systém. Nikdo si navíc není jistý, jak velký přínos by to mělo. A školy se také jistě budou držet zavedeného výukového systému, který má u nás tradici. A navíc – klávesnicová gramotnost u nás nikdy nebude založená na tom nějak extra rychle psát. Naopak bude fajn, když si co nejvíce lidí bude schopno všemi deseti napsat rychleji seminární práci, diplomovou práci, referát do práce… Ale na to nemusejí být nejrychlejší.“

V prváku to stačí

Tomášovi pomohlo, že se naučil psát všemi deseti již v páté třídě. Je ale přesvědčený, že současný systém, kdy se vyučuje psaní „až“ v prvním ročníku na obchodních akademiích, je nastavený správně.

„Dotyčný už ví, proč se to učí, má z toho rozum. Ve chvíli, kdy se to učí v páté třídě, může se stát, že výukou za rok projde a pak bude psát zase všemi třemi. Pro obecné použití tedy stačí výuka až v prváku na střední. Pokud se ale člověk chce stát přepisovatelem, chce soutěžit, pak samozřejmě platí čím dříve, tím lépe.“

50 hodin za měsíc

Každý pracovní den čeká na Tomáše alespoň jeden přepis. Někdy to znamená, že tráví celý den na konferenci, jindy má třeba ráno a večer hodinový přepis u klienta. Jelikož si vede statistiku, ví, že měsíčně přepisuje zhruba 50 hodin, což je pro představu zhruba milion úhozů nebo 550 normostran textu.

Tomášova aktuální rychlost potvrzená z posledního MS v Berlíně je přes 600 úhozů za minutu. To je pro laika neuvěřitelných 10 klepnutí za vteřinu. „Reálný počet klepnutí na klávesnici však může být díky zkratovému systému o 100 méně,“ vysvětluje Tomáš.

„Ta čísla znějí na první pohled bombasticky, ale ono to není tak úžasné. Běžná populace se naučí všemi deseti běžně 300 úhozů za minutu. Což je polovina těch mých. Ale pak už je každý posun samozřejmě pomalejší. Z 300 na 400 úhozů to ještě jde, ale třeba ze 400 na 500, to už je potřeba opravdu talent.“

Co všechno Tomáš v České unii neslyšících přepisuje? Má nějakou specializaci? „Bylo by hezké si udržet okruh – třeba jenom komunitní přepisy – a chodit jen na úřady či k doktorům. V současné době to máme ale s kolegy rozvržené tak, že přepisujeme to, na co si kdo troufne a jak má čas. Přepisoval jsem například chemii, fyziku… U toho jsem věděl, že nebudu mít ideální výkon. Ale o to více času pak musí člověk věnovat přípravě.“

Podklady jako pro tlumočníky znakového jazyka

Přípravu na přepisování připodobňuje k tlumočníkům znakového jazyka. „Potřebujeme stejné poklady jako tlumočníci – tedy program, prezentace, videa, články, ze kterých se čerpá… Soustředíme se pak na to, jak se daná slova píší. Zatímco tlumočníka zajímá, co to slovo znamená, my to můžeme občas zvládnout i bez toho. To si oni dovolit nemohou. Ale samozřejmě je vždy ideální vše znát. Hlava stejně musí pracovat s významem, protože když nastane chvíle, kdy bychom nestíhali něco přepsat, musíme pracovat s textem a rozumět, o co jde, abychom to vyjádřili třeba opisem.“

Jsou přepisovatelé ve stresu, že něco přepíší špatně, že udělají třeba hrubku, kterou všichni na promítacím plátně uvidí? „Je to hrozně individuální. Za mě není problém v chybách, ty mohou být, pokud je celý text srozumitelný. Něco jiného však je, když jsem s klientem na úřadě a cílem je se domluvit, něco jiného je, když jsem na konferenci a přepis se promítá na plátno a sledují to i slyšící…“

Ze své profesionální stránky si tak přepisovatel musí vybrat, jestli chybu opraví a nestihne napsat něco dalšího, nebo přepíše všechno. „Když třeba sekretářce často diktuje šéf, ona si pak u přepisů nedokáže představit, že by tam chyby nechala. Její svědomí jí to nedovolí. Já kolikrát spolknu hrdost, nechám se publikum zasmát… Radši tedy chybu nechám projít, abych stihl přepsat opravdu všechno.“

Mostem mezi slyšícími a nedoslýchavými

Zatímco tlumočníci znakového jazyka jsou mostem mezi slyšícími a neslyšícími lidmi, přepisovatelé jsou mostem mezi nedoslýchavými a slyšícími. „Cítím se tedy jako pomocník těch, kteří nezapadnou mezi slyšící, ale zároveň ani mezi neslyšící. Hodně našich klientů se snaží spoustu životních situací řešit na vlastní pěst – díky odezírání, psaní na papír… A až s náročnějšími věcmi, kdy potřebují opravdu zachytit slovo od slova, si nás objednávají.“

Komu Tomáš nejčastěji přepisuje? „Většina mých klientů jsou vysokoškolští studenti nebo lidé mezi třiceti až padesáti. Přepisování hodně souvisí se vzděláváním nebo potřebou si něco vyřídit. Zvládli by si to zařídit sami, ale mě si objednají, aby dostali plnohodnotné informace.“

Přepisuje u lékařů, na úřadech, ve školách. „Třeba takové vysokoškolské studium biologie – to je pro přepisovatele taková vyšší dívčí,“ říká Tomáš, který přepisoval dokonce mši v kostele nebo benefiční ples.

Přepisovatelé? Hlavně brigádníci

Jen málokterý přepisovatel pracuje na plný úvazek jako Tomáš. „V oboru, který je brán jako sociální služba, tolik peněz není. Hodně přepisovatelů to proto řeší tak, že jsou jako brigádníci. Když to mají třeba při studiu a mají na přepis více času, je to dobrá brigáda.“

Tomáš to měl ze začátku také jako skvělou brigádu. „A dokonce je to i moje první práce, kam jsem zamířil po gymnáziu. Nastupoval jsem na ČVUT a stejně bych si nějaký přivýdělek hledal, tak jsem zúročil, že píši rychle, a stal jsem se přepisovatelem.“

V současné době dodělává na ČVUT obor Ekonomie a řízení energetiky. Po státnicích si proto dovede představit, že se nechá zlákat prací ve vystudovaném oboru.

„Je ale dost možné, že zjistím, že korporát není pro mě a vrátím se mezi neslyšící a nedoslýchavé, kde to mám rád.“

VERONIKA CÉZOVÁ