Vítězka Gastro Hradec Denisa: Nejoblíbenější jídlo? Kečup

dddd 


Tichá voda břehy mele… Znáte toto přísloví? Za celý život jsem snad nenarazila na nikoho, na koho by sedělo více než na neslyšící Denisu Trmalovou…

Denisa se narodila před dvaceti lety v Tanvaldu do slyšící rodiny. Jediná neslyšící v celé rodině. To však rodiče zjistili až v jejích třech letech.

Školku zvládla se slyšícími dětmi. Díky tomu, že jí sluchadla na obou uších dokázala kompenzovat ztrátu sluchu 99 procent.

Když si spolu povídáme na hradecké škole, vysvětluje mi, že mě sice slyší, ale nedílnou součástí komunikace je pro ni i odezírání.

Poprvé mezi neslyšícími

První tři roky chodila se slyšícími i na základní školu. „Pak mě ale rodiče dali do Liberce mezi neslyšící, kde jsem se poprvé seznámila se znakovým jazykem a s neslyšícími…“

Proč ta náhlá změna školy?

Denisa mávne rukou. „Na základní škole se mi spolužáci posmívali. Necítila jsem se mezi nimi dobře, proto jsem šla do Liberce,“ říká. A jde vidět, že je to pro ni dávno uzavřená kapitola, ke které se nechce více vracet.

V Liberci se od neslyšících spolužáků naučila znakový jazyk. Trénovala ho jen o přestávkách. Ve výuce byl totiž kladen důraz na orální metodu. „Dokonce jsme tam ani neměli předmět znakový jazyk…“

U našeho rozhovoru je přítomen i Lukáš Ende, Denisy učitel odborného výcviku. „Je fakt, že za ty roky všechny děti, které k nám přišly z Liberce, skvěle mluvily. Takže to opravdu odpovídá té orální metodě.“

Cesta z Liberce do Hradce Králové ale nebyla po základní škole tak přímočará, jak by se mohlo zdát. Nejprve to Denisa zkoušela v Hradci Králové na oboru grafika.

„Tam jsem ale nebyla spokojená, a tak jsem další dva roky studovala v Praze v Radlicích na oboru zubní technik. To mě přestalo bavit, takže jsem jela zpátky do Hradce, tentokrát na obor kuchař. A jsem tu druhý rok a konečně jsem spokojená.“

Úplně se proto nabízí otázka, co je její nejoblíbenější jídlo.

Než Denisa stihne odpovědět, Lukáš Ende se smíchem odpoví: „Kečup.“

Nevěřícně kroutím hlavou.

„Ale jo, má pravdu,“ směje se Denisa. „Miluji rajskou omáčku, mohla bych ji jíst pořád. A když nemám omáčku, tak jím pořád rajčata a kečup…“

Jakmile nastoupila Denisa na obor kuchař, Lukáš Ende si jí hned všimnul. „Okamžitě jsem viděl, že je Denča talent, tak jsem si ji stáhl k sobě. A že jsem ji odhadl správně, jsem poznal hned na její první soutěži – na Gastro Hradec – největší tuzemské kuchařské soutěži s mezinárodní účastí. Tuto národní přehlídku gastronomického umění Denča ve své juniorské kategorii vyhrála!“

Když Lukáš Ende popisuje, jak měla Denisa za úkol zpracovat tři druhy masa – maso na přírodno, paštiku a roládu, k tomu vhodně zvolit tři až čtyři zeleninové doplňky a tři omáčky – a to všechno pro osm osob – Denisa jen přikyvuje. A tváří se, že už je to tak dávno…

Když se jí ptám, jestli měla z vítězství radost, jen skromně pokrčí rameny. „Jo jo…“

Denisa je neuvěřitelná. První soutěž – zlatá medaile. A ona při vzpomínkách na soutěž jen mávne rukou, jako by to ani nestálo za řeč.

Zato Lukáš Ende… „Byl jsem na Denču pyšný. Ale vím, že to je jen začátek. Ještě má všechno před sebou… Teď po soutěži už víme, že je dobrá, takže můžeme vyjet i na zahraniční soutěže. A tam na nás budou určitě také čekat medaile,“ usmívá se.

Denisa na sobě pracuje i mimo školní kuchyni. „Chodí mi pomáhat na rauty, bankety… Maká na sobě a je precizní. A to je v soutěžích důležité. Tam rozhodují milimetry,“ vysvětluje Lukáš Ende.

Radši budu zaměstnankyně

„Chtěla bys mít jednou vlastní restauraci?“ zajímá mě. Představuji si, že každý, kdo je v tak mladém věku tak výjimečný, musí mít podobný sen.

„To ani ne. Spíše bych chtěla být zaměstnankyně,“ odpovídá Denisa skromně.

Je to přesně ten typ člověka, který neplýtvá slovy. Ale mluví za ni činy. A medaile.

Náš rozhovor je téměř u konce. A ještě – spíš aby řeč nestála – se ptám na její záliby. Na prvním místě jmenuje – jak jinak – vaření.

„A pak miluji spaní. A sport.“

„A jaký sport?“ doptávám se.

„Snowboard.“

„A jezdíš jen na našich horách, nebo vyrážíš i do zahraničí?“

„Byla jsem na snowboardu i v zahraničí. USA, Kanada, Jižní Korea…“

„To jen tak?“

„No na soutěžích.“

„A jak jsi dopadla?“

„Tak byly to světové soutěže, velká konkurence… Ale sem tam byla i nějaká ta medaile… Ale to už je tak dávno… Nesoutěžím už dva roky,“ mávne rukou Denisa.

Lukáš Ende je v šoku. „To, že jezdí na snowboardu, jsem věděl. Ale že až tak dobře… To jsem netušil,“ směje se.

Nad naším údivem se směje i Denisa.

Neuvěřitelně skromná dívka, o které v gastronomii ještě jistě hodně uslyšíme…

 

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ

Vytisknout