Vladimír: Rodiče se nikdy znakovat nenaučili. Neměli na to čas

Vladimir a Vendula

Pravé ucho: hluchota. Levé ucho: těžká nedoslýchavost. Psal se rok 1951 a doktor měl pro Vláďovu maminku velmi špatnou zprávu. Audiogram ukázal, že se narodil jako neslyšící.

Aby toho nebylo málo, krátce po narození strávil čtvrt roku v nemocnici v Trutnově se zápalem plic. A ve třech letech se otrávil benzínem. „Rodiče zrovna dělali na poli, babička mě měla hlídat. Někam si odběhla, tak jsem toho využil, utíkal jsem do stodoly, kde měl táta motorku, odšrouboval jsem z nádrže víko a otrávil jsem se,“ vzpomíná Vláďa na událost, která mohla dopadnout tragicky.

„V nemocnici jsem strávil měsíc, pamatuji si, jak jsem pořád musel pít mléko, které z těla dostává škodlivé věci. Ale paradoxně ani tato událost mě dostatečně nevyděsila. Po návratu z nemocnice jsem opět hledal motorku, tak ji táta musel schovat.“

Jsem neslyšící

Vláďa si dlouho neuvědomoval, že je neslyšící. Zlom nastal až s nástupem do školy. „Bylo mi sedm. Těšil jsem se, že budu konečně s bráchou chodit do školy. Maminka mi ale řekla, že jsem neslyšící, že musím jít do ústavu pro neslyšící. A že bratr je zdravý, tak může do normální školy. Bylo mi to hrozně líto!“

Maminka s tatínkem se nikdy znakovat nenaučili. Mluvili na Vláďu, ten se snažil odezírat. „Kolikrát jsem jim říkal, že je nějaké znaky naučím. Ale oba tvrdě pracovali na poli, neměli čas. A bratr má takové tvrdé, nešikovné ruce, tak se to také nenaučil.“

Nakonec si zvykl. „Když mi řekli, ať jdu s nimi na pole, šel jsem. Pomáhal jsem mamince uklízet, myl jsem nádobí, v červenci a v srpnu jsem místo prázdnin dělal na poli… Bylo málo peněz a spousta práce… Nebyl čas na to, aby se rodina přizpůsobila mně. Musel jsem se já přizpůsobit jim.“

Začátky byly těžké. Rodiče s bratrem o něčem mluvili, smáli se, on seděl s rukama v klíně a nerozuměl jim. „Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem se s tím smířil.“

Místo, kam patřím

Do první třídy pro neslyšící nastoupil do Hořiček u Náchoda. Zatímco rodiče to nesli špatně, pro Vláďu to byla úleva. „Konečně kolem mě byli samí neslyšící! Je pravda, že jsem domů jezdil jen na Vánoce a Velikonoce. Ale cítil jsem, že tam patřím.“

Ve škole už všichni znakový jazyk uměli. Jak se ho učil Vláďa? „Ze začátku jsem spolužákům samozřejmě vůbec nerozuměl. Hodně dětí mělo třeba neslyšící rodiče, takže už znakovat uměly. Ale rychle jsem se to naučil. Když jsem něco nevěděl, vysvětlily mi to.“

Na druhém stupni už v Hořičkách pro Vláďu nebylo místo, a tak se dostal do Brna. Po ukončení povinné docházky měl na výběr. Vrátit se zpátky k rodičům do Dvora Králové a jít do JZD, nebo zůstat v Brně a vyučit se na strojního zámečníka. Vybral si druhou variantu.

Po získání výučního listu se dostal v osmnácti letech zpátky do Dvora Králové za rodiči. A s tátou krátce nato jel do Hradce Králové, kde získal své první místo. Svářeče. „Postupně přicházelo ale stále více slyšících svářečů, takže mě nakonec propustili…“

Vladimír, Vendula a Veronika

Sluchadlo ne!

Momentů, které ho limitovaly v pracovním životě, bylo spoustu. Neuvažoval proto někdy o sluchadle? „Ne!“ má Vláďa okamžitě jasno. „Sluchadlo jsem měl krátce, na základní škole. Ale zvuk, který mi šel do hlavy… To bylo šílené, nedalo se to vydržet. Stresovalo mě to, takže jsem sluchadlo velmi brzy zahodil.“

Místo svářeče nevyšlo, ale v osobní životě byl šťastný. Jel za kamarádkou do Zlína a zmínil se, že si hledá dívku. „Řekla mi, že má svobodnou neslyšící kamarádku. Slovo dalo slovo, jeli jsme se za ní podívat. Byl jsem nadšený. Po roce jsem se přestěhoval do Zlína, kde jsme se vzali.“

Štěstí ale netrvalo dlouho. Rozvedli se po dvou letech. Od manželky odcházel, když dceři byly tři týdny. „Bylo to velmi špatné načasování, ale už se to nedalo vydržet. Její máma mi pak zakazovala se s ní vídat. Následovaly dlouhé tahanice u soudu… Dostal jsem potvrzení, že mohu dceru vidět jednou měsíčně v sobotu od jedné do pěti. Ale její matka ji kolikrát zavřela a stejně mě k ní nepustila.“

Po čase napadlo Vláďovu bývalou manželku, že by chtěla zvýšit alimenty. „Souhlasil jsem. Ale pod podmínkou, že konečně budu moci více vídat dceru. Nesouhlasila. A radši řekla, že jí budou stačit menší alimenty.“

Pět hodin tam, pět zpátky

Když dcera nastoupila do školy pro neslyšící na Svatém kopečku, situace se moc nezlepšila. Dcera sice už nebyla v přímém vlivu maminky, ale… „Moc mě neznala. Takže když jsem za ní jel přes celou republiku, skoro pět hodin, dojel jsem tam a ona plakala, tak mi ve škole řekli, že to nemá cenu a jel jsem zase pět hodin zpátky. Když se to několikrát opakovalo, už jsem neměl sílu za ní jezdit.“

Až když bylo dceři dvacet, s Vláďou si pořádně popovídala. „Vysvětlil jsem jí, jaká byla situace. Říkala mi, jak moc ji mrzelo, že mě nevídala, že neměla tátu. Ale pochopila, že to i pro mě byla velmi složitá situace.“

Zážitky u soudů – ve Zlíně i v Brně – byly pro Vláďu velmi nepříjemné. Zatímco jeho manželka měla tlumočníka, Vláďovi pomáhal pouze slyšící táta. „Zbytečně jsem se tam nevybavoval… Ale když mi pak táta říkal, co tam o mně říkala bývalá manželka… Já se
u soudu snažil vždy v klidu vysvětlit, jak to všechno bylo, tátu jsem měl jako svědka… Ale nepomohlo to… Ještě doteď mám doma hromady papírů od soudů…“

Rychle našel, rychle ztratil

Zpětně Vláďa hodnotí, že se neměl do ženění tak rychle hnát. „Byl jsem velmi mladý. Rodiče mě tlačili do toho, abych si rychle našel dívku, abych se oženil. Říkal jsem jim, že si na tu pravou chci počkat. Ale oni honem, honem, ať na tebe nějaká zbyde. No, tak jsem je poslechl a dopadlo to špatně… Ale jsem rád, že aspoň po rozvodu uznali, že mě neměli tlačit. Vzorem je mi naopak můj bratr. Ten si našel skvělou ženu, se kterou je už padesát let. To mu závidím.“

Než se rozvedl, pracoval Vláďa ve Zlíně jako opravář autobusů. Byla to však práce nad jeho síly, a tak dal po roce výpověď. Dostal se k Baťovi, kde dělal papuče. „I to nebylo úplně ideální zaměstnání. Pracoval jsem s gumou v lisovně, na tři směny, i v sobotu. Připravovali jsme velký export do Ruska. Dal jsem výpověď, vrátil jsem se za rodiči do Dvora Králové a začal jsem dělat v autodopravě.“

Po převratu do Prahy

Práce tam ale bylo čím dál méně, peněz také. Ve velkém se propouštělo. „Psal se rok 1989, byl převrat, hodně věcí se měnilo.
A neslyšící to měli ještě horší než slyšící. Po výpovědi jsem udělal životní rozhodnutí. Odjel jsem do Prahy.“

O tom, že se přestěhuje do metropole, snil už jako malý. „Chtěli jsme to i s bráchou. Ale ten se k tomu nikdy neodhodlal. A vlastně ani rodiče nevěřili, že bych takový krok někdy učinil. Ale já ho nakonec udělal. A bylo to skvělé rozhodnutí,“ říká s hrdostí Vláďa.

Přesun do hlavního města nebyl tak náročný i díky tomu, že velkou část dětství a dospívání strávil v Brně. „Je ale fakt, že na začátku jsem byl hodně dezorientovaný. Metro, autobusy, tramvaje, vlaky… Musel jsem si dělat podrobné plánky a časové rozvrhy kam jedu
a jak dlouho mi to bude trvat.“

Opět jsem slyšel: Jste nadbytečný!

Našel si tu přítelkyni i práci. Sedmnáct let pracoval na Želivského v hotelu Don Giovanni. Krátce před důchodem se s ním však rozloučili. Pro nadbytečnost. „A tehdy jsem potkal báječnou tlumočnici Moniku Boháčkovou, která mi pomohla zajistit práci. Nejdříve jsem uklízel v Centru denních služeb v Modřanech, pak v Karlíně ve Svazu neslyšících a nedoslýchavých. Tam jsem zůstal až do roku 2013, než jsem šel do důchodu.“

Trvalo čtyři roky, než si našel cenově dostupné bydlení. „Pomohla mi Farah Curry z Centra zprostředkování tlumočníků neslyšícím ve Stodůlkách. Už šest let tak bydlím v Šestajovicích kousek za Prahou. Bohužel už bez přítelkyně, která umřela. Na všechno jsem tedy sám. Peru si, vařím, nakupuji, uklízím. Všechno musím zvládnout sám.“

Nedílnou součástí Vláďova života jsou tlumočníci. To, co dříve zařizoval jeho tatínek, dnes obstarává s pomocí tlumočníků. Třeba veškeré lékaře. „Teoreticky bych mohl chodit s bratrem, ale ten je na to líný,“ směje se Vláďa.

K doktorům jedině s tlumočníkem

A jak konkrétně vypadá spolupráce s tlumočníky? V únoru se Vláďovi udělalo najednou zle. Napsal tedy tlumočnici Jitce Kubištové. „Jelikož šlo o urologický problém, napsala mi, že by nebylo vhodné, abych to řešil s ní. Obratem mi dohodnula sociálního pracovníka Františka Šmolíka, který jel se mnou do nemocnice. A víte, co byla největší sranda? Na té urologii zrovna sloužila paní doktorka.“

Prohlídky na pravidelné bázi – zubní či oční – fungují následovně. Hned v ordinaci lékaře si tlumočnice Jitka Kubištová napíše do diáře termín další kontroly. „Nemusím se tedy o nic starat. Jsem moc rád, že mám Jitku, je to pro mě komfortnější mít někoho stálého.“

Tlumočníka využíval Vláďa i při koupi bytu. Jak při komunikaci s realitním makléřem, tak při jednání v bance ohledně hypotéky. „Ještě, že jsem tam nešel sám! Pracovnice banky to na mě zkoušela, snažila se mi vnutit pro mě nevýhodné podmínky, a tak zasáhl tlumočník. Nemusel, ale poradil mi výhodnější variantu. Bez něj bych se uvázal k úplným nesmyslům.“

Panická hrůza z dopisů

Ale není to jen jednání v bankách, které Vláďovi nahání panickou hrůzu. „S každým dopisem z úřadu hned běžím za tlumočníky. Nerozumím totiž moc českým větám, které jsou složitější. A tím, že tomu nerozumím, nevím, co se po mně chce, stresuje mě to… Když mi takový dopis přijde, mám strach, co se děje, mám z toho velmi nepříjemný pocit. Když mi to pak tlumočník přeloží, spadne mi kámen ze srdce.“

To samé platí i pro sms. Je to nabídka? Upomínka? Reklama? Vláďa neriskuje a obrací se rovnou na tlumočníky. A telefonáty? „Neznámá čísla neberu. Vymazávám je. Pro mě je v komunikaci hodně důležité dotyčného člověka vidět, jinak mu nevěřím.“

Vy cestujete jako neslyšící sám?

K čemu naopak Vláďa tlumočníky nikdy nevyužívá? K cestování. Začíná to již výběrem zájezdu. „Tlumočníci mi sice vždy nabízejí,
že do cestovky půjdou se mnou, ale já jim říkám, že to zvládám. Mám jednu cestovku, kde pracovnici rozumím, vždycky se domluvíme. Sám jsem si tak zařídil Maďarsko, Bulharsko, Chorvatsko… A teď naposledy i Dominikánskou republiku. Je fakt, že třeba letuška se hodně divila, že cestuji jako neslyšící sám. Ale v Dominikánské republice se mluví anglicky, španělsky, francouzsky… A ani jeden jazyk neumím, takže jsem na tom byl podobně jako hodně spolucestujících. Prostě jsem se dorozumíval rukama nohama,“ směje se Vláďa.

Už pět let je v důchodu. A jak sám říká, má spoustu volného času. I na přemýšlení. Rekapitulování. „Když jsem byl mladý, viděl jsem hodně věcí, které byly špatné. Ale čím jsem starší, tím víc si říkám, že všechno asi bylo tak, jak mělo být. Už neřeším, co by kdyby… Mám kde bydlet, mám jídlo, vím, co se děje ve světě, protože se dívám na ČT 2 na zprávy pro neslyšící. Vidíte, mám krásný život…“

VERONIKA CÉZOVÁ