Zdeněk: Během natáčení filmu s Alenou Vránovou rodiče zjistili, že neslyším

vv

Představte si, že chcete zaplatit kartou nákup, ale prodavačka vám říká, že asi na kartě nemáte dost peněz. Vy ale víte, že je tam určitě máte…

Přesně to se stalo na začátku ledna neslyšícímu Zdeňku Novotnému.

Slavil narozeniny a pozval kamaráda 3. ledna na oběd do čínské restaurace v Praze 10. Chtěl platit hotově, ale číšník mu rovnou přinesl platební terminál.

„Moc jsem číšníkovi nerozuměl, prostě jsem tedy přiložil kartu, chtělo to po mně PIN… Zadal jsem ho, transakce proběhla, ale účtenku jsem nedostal. Přišlo mi to divné, ale nakonec jsem nad tím mávl rukou.“

Další den šel s manželkou do obchodního centra. „Chtěli jsme zaplatit platební kartou, ale prodavačka nám řekla, že je nějaký problém. Manželka se mě ptala, jestli mám na kartě opravdu dost peněz, tak jsem jí řekl, že tam musí být určitě více jak pět tisíc.“

Jaké bylo Zdeňkovo zděšení, když se podíval doma do internetového bankovnictví. Z účtu mu zmizelo 5600 korun!

Ještě ten den kontaktoval tlumočníka znakového jazyka Miloslava Škardu, který zavolal do banky. Přes telefon se nepodařilo problém vyřešit, proto se Zdeněk s Mílou vypravili na pobočku na Florenci.

Na přepážce pracovnice banky Zdeňka uklidňovala, ať se nebojí, že se peníze určitě najdou. A žádost postoupila na reklamační oddělení.

„Nakonec mi poslali mail s výpisem, kde všude jsem kartou platil. A u částky 5600 korun v Praze 10 bylo vidět, že byl PIN zadán správně, doporučili mi tedy, ať si ho změním. A že žádné zcizení nemohou konstatovat.“

Zdeněk dlouho přemýšlel a částku 5600 korun si nedával do spojitosti s čínskou restaurací. „V restauraci jsme byli ve čtvrtek, částka byla stržena ale až v pátek, proto mi to dlouho nedávalo smysl. Nakonec jsem ale pochopil, že jediná možnost je opravdu ta čínská restaurace.“

Zdeněk si opět objednal tlumočníka Mílu, se kterým spolu zajeli do restaurace. Byli tam starší provozní – manželé, kteří nerozuměli česky.

„Hned si mě vybavili, že jsem tam byl. Protože ale mezi námi byla komunikační bariéra, zavolali telefonem dceru, se kterou se spojil tlumočník. Ona mu bez problémů přiznala, že když dělala účetnictví, zjistila, že nesedí částka. Místo 560 korun se provozní na terminálu přepsal a vyťukal o jednu nulu navíc. A rázem z 560 korun za oběd to dělalo částku 5600 korun.“

Zdeněk nadiktoval své číslo účtu, provozní i s dcerou se omluvili a peníze hned ten den – 11. ledna – poslali zpět na účet.

„Když mi přišly peníze z čínské restaurace, viděl jsem tam i vzkaz od jejich dcery – napsala komentář v českém jazyce, že se omlouvá, peníze vrací a doufá, že si k jejich podniku i přes to zachovám nadále přízeň.“

Erbovní znak od Schwarzenbergů

Ale pojďme se ještě vrátit do Zdeňkova dětství. Narodil se v roce 1955 a vyrůstal ve vile v Troji. „Bydlel tam již můj pradědeček. Vypadalo to tam jako na zámku. A od Schwarzenbergů jsme získali dokonce erbovní znak!“

V přízemí bydlela prababička, babička v prvním patře a Zdeněk s rodiči úplně nahoře. „Pak nás ale všechny vystěhovali a STB si tam udělala kanceláře. Jediné prababičce tam dovolili dožít.“

Zdeňkův táta studoval medicínu a byl dlouho bez peněz, proto prodávali starožitnosti a nábytek. Jako malý tak Zdeněk s rodiči vyrůstal v malé podkrovní místnosti, kde byla věčně zima.

Cesta na Barrandov

„Maminka mě tedy pořád vozila venku v kočárku… A po čase si všimla, že za ní pořád chodí pán s fousy. Myslela si, že mě chce ukrást, tak mě chránila. Když se k ní jednou přiblížil, ptala se ho, jestli není policajt… A on, že ne, že pracuje v režii u filmu. Chtěl maminčinu adresu, kterou mu nakonec dala. Když přišel táta ze školy, jen se tomu smál a nevěřil, že by se nějaké natáčení mohlo někdy konat.“

Ale jednoho dne opravdu muž s vousy zazvonil na dveře. Přijel autem a maminku i se Zdeňkem odvezl na Barrandov.

„Každý den pro nás jezdil, celý den jsme byli s maminkou na Barrandově, večer nás odvážel zpátky domů. Bylo mi kolem roku a maminka mi říkala, že na tom castingu bylo dalších deset malých dětí.“

Zdeněk postupoval do dalších kol. Zatímco s ostatními dětmi se režisér postupně loučil, Zdeněk už měl jen dva dětské konkurenty.

A nakonec zvítězil.

Jiráskovi Ztracenci

„Pamatuji si, jak mi pak maminka vyprávěla, že se ostatní maminky zlobily, že jejich děti nevybrali. Ale já jsem je nějakým způsobem zaujal. Byl jsem hravý, komický, uměl jsem různé pohyby, reagoval jsem na všemožné podněty…“

Jeho hereckou maminkou se v historickém filmu Ztracenci stala Alena Vránová. A mimochodem – vytvořilo se mezi nimi takové pouto, že když se Zdeněk v roce 1987 ženil na Staroměstském náměstí, herečka přišla. „Zahlédl jsem ji až po obřadu. Napsala mi pak dokonce omluvný dopis, ve kterém se omlouvala, že na svatbu přišla pozdě. Měla problémy s autem…“

Uhlí za natáčení

Pro Zdeňka bylo hraní ve filmu jen jednou malou životní epizodou, ze které si samozřejmě nic nepamatuje. Pro rodiče se však stalo zásadním zlomem.

„Tatínek z toho měl asi největší radost, protože jsem dostával za každý den natáčení 150 korun, takže moje maminka mohla nakoupit nejen uhlí na topení, ale i jídlo, kterého se nám též nedostávalo. Byl mi rok, ale vydělával jsem více než rodiče,“ směje se Zdeněk.

Mám dojem, že vaše dítě neslyší…

Ztracenci, film z roku 1956, natočený podle stejnojmenné črty Aloise Jiráska, líčí na osudech tří vojáků rakouské armády nesmyslnost prusko-rakouské války. Ve filmu tedy není nouze o ohlušující rány.

„V celém filmu se stále střílí. A režisérovi Makovcovi bylo divné, jak jsem pořád hodný. Přestože se pořád střílelo, já jsem se jen smál a nikdy jsem se nelekal. Režisér na konci natáčení proto přišel za mojí maminkou, že má dojem, že neslyším.“

Maminka z toho byla zděšená, táta tomu nechtěl věřit. Pro jistotu ale zašli se Zdeňkem k lékařce. „Ta napsala, že jsem jen unavený, že slyším dobře… Maminka měla v tu dobu ale dobrou kamarádku, která znala doktora Cupáka. A ten zjistil, že opravdu neslyším.“


gg
Foto: Zdeněk Novotný s tlumočníkem znakového jazyka Miloslavem Škardou.

Místo zámečníka zlatník

Zdeněk absolvoval smíchovskou školu pro neslyšící v Holečkově ulici. Po základní škole se chtěl vyučit zámečníkem, ale na tátovu radu šel na zlatníka. „Myslel jsem si, že budu na zlatníkovi dělat pořád s tím kukátkem, budou tam samé holky… Ale táta tam šel se mnou a ukázal mi, jak krásný je to obor. A těch kluků tam ve třídě bylo dost, tak jsem do toho šel.“

Práce se zlatem ho ohromila. Pod rukama mu za více než čtyřicet let prošly stovky prstenů, náušnic, náhrdelníků…

„Za komunistů bylo zlata strašně moc, řemeslu se dařilo. Po revoluci už ale po zlatu nebyla taková sháňka. Sice mám tedy ještě doma zlatnický stůl, ale řemeslo už pár let nedělám.“

Zlato vyměnil za volant. Synovi pomáhá ve firmě jako taxikář. Zdeněk vyzvedává cizince na pražském letišti. „Syn mi dá seznam lidí a kdy přiletí. Já mám v ruce ceduli s jejich jmény, stojím v letištní hale a čekám…“

Podle kufru poznám národnost

S velkými kufry pomáhá Američanům, s malými Angličanům. „Lidé z Asie zase mají mraky zavazadel, jsou tišší a pořád ťukají do mobilů. A nejživější jsou pak Francouzi a Italové. A s těmi si rozumím nejvíce. Vždycky, když jim řeknu, že jsem neslyšící, hned říkají, že to je super, že to nevadí… Pořád chválí… Syn dostává pravidelně spoustu pochvalných dopisů, v nichž cestovatelé píší, že jsou nadšení, jak skvěle řídím, jak jsem jim ukázal Prahu… Jsou v šoku z toho, že jsem neslyšící a mám takové znalosti a zkušenosti.“

Zdeněk za roky v taxislužbě vypozoroval ještě další zajímavou věc. „Zatímco Rusům nezáleží na penězích a chtějí odvézt vždy až na místo, Italům naopak stačí nejbližší metro a dále jedou MHD. Inu, každá národnost je něčím charakteristická.“


Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ
Vytisknout