Zdeněk: Během natáčení filmu s Alenou Vránovou rodiče zjistili, že neslyším
Představte si, že chcete zaplatit kartou nákup, ale
prodavačka vám říká, že asi na kartě nemáte dost peněz. Vy ale víte, že je tam
určitě máte…
Přesně to se stalo na začátku ledna neslyšícímu Zdeňku
Novotnému.
Slavil narozeniny a pozval kamaráda 3. ledna na oběd do
čínské restaurace v Praze 10. Chtěl platit hotově, ale číšník mu rovnou
přinesl platební terminál.
„Moc jsem číšníkovi nerozuměl, prostě jsem tedy přiložil
kartu, chtělo to po mně PIN… Zadal jsem ho, transakce proběhla, ale účtenku
jsem nedostal. Přišlo mi to divné, ale nakonec jsem nad tím mávl rukou.“
Další den šel s manželkou do obchodního centra. „Chtěli
jsme zaplatit platební kartou, ale prodavačka nám řekla, že je nějaký problém.
Manželka se mě ptala, jestli mám na kartě opravdu dost peněz, tak jsem jí řekl,
že tam musí být určitě více jak pět tisíc.“
Jaké bylo Zdeňkovo zděšení, když se podíval doma do
internetového bankovnictví. Z účtu mu zmizelo 5600 korun!
Ještě ten den kontaktoval tlumočníka znakového jazyka
Miloslava Škardu, který zavolal do banky. Přes telefon se nepodařilo problém
vyřešit, proto se Zdeněk s Mílou vypravili na pobočku na Florenci.
Na přepážce pracovnice banky Zdeňka uklidňovala, ať se
nebojí, že se peníze určitě najdou. A žádost postoupila na reklamační oddělení.
„Nakonec mi poslali mail s výpisem, kde všude jsem
kartou platil. A u částky 5600 korun v Praze 10 bylo vidět, že byl PIN
zadán správně, doporučili mi tedy, ať si ho změním. A že žádné zcizení nemohou
konstatovat.“
Zdeněk dlouho přemýšlel a částku 5600 korun si nedával do
spojitosti s čínskou restaurací. „V restauraci jsme byli ve čtvrtek,
částka byla stržena ale až v pátek, proto mi to dlouho nedávalo smysl.
Nakonec jsem ale pochopil, že jediná možnost je opravdu ta čínská restaurace.“
Zdeněk si opět objednal tlumočníka Mílu, se kterým spolu
zajeli do restaurace. Byli tam starší provozní – manželé, kteří nerozuměli
česky.
„Hned si mě vybavili, že jsem tam byl. Protože ale mezi námi
byla komunikační bariéra, zavolali telefonem dceru, se kterou se spojil
tlumočník. Ona mu bez problémů přiznala, že když dělala účetnictví, zjistila,
že nesedí částka. Místo 560 korun se provozní na terminálu přepsal a vyťukal o
jednu nulu navíc. A rázem z 560 korun za oběd to dělalo částku 5600
korun.“
Zdeněk nadiktoval své číslo účtu, provozní i s dcerou
se omluvili a peníze hned ten den – 11. ledna – poslali zpět na účet.
„Když mi přišly peníze z čínské restaurace, viděl jsem
tam i vzkaz od jejich dcery – napsala komentář v českém jazyce, že se
omlouvá, peníze vrací a doufá, že si k jejich podniku i přes to zachovám nadále
přízeň.“
Erbovní znak od
Schwarzenbergů
Ale pojďme se ještě vrátit do Zdeňkova dětství. Narodil se
v roce 1955 a vyrůstal ve vile v Troji. „Bydlel tam již můj
pradědeček. Vypadalo to tam jako na zámku. A od Schwarzenbergů jsme získali
dokonce erbovní znak!“
V přízemí bydlela prababička, babička v prvním
patře a Zdeněk s rodiči úplně nahoře. „Pak nás ale všechny vystěhovali a
STB si tam udělala kanceláře. Jediné prababičce tam dovolili dožít.“
Zdeňkův táta studoval medicínu a byl dlouho bez peněz, proto
prodávali starožitnosti a nábytek. Jako malý tak Zdeněk s rodiči vyrůstal v malé
podkrovní místnosti, kde byla věčně zima.
Cesta na Barrandov
„Maminka mě tedy pořád vozila venku v kočárku… A po
čase si všimla, že za ní pořád chodí pán s fousy. Myslela si, že mě chce
ukrást, tak mě chránila. Když se k ní jednou přiblížil, ptala se ho,
jestli není policajt… A on, že ne, že pracuje v režii u filmu. Chtěl
maminčinu adresu, kterou mu nakonec dala. Když přišel táta ze školy, jen se
tomu smál a nevěřil, že by se nějaké natáčení mohlo někdy konat.“
Ale jednoho dne opravdu muž s vousy zazvonil na dveře.
Přijel autem a maminku i se Zdeňkem odvezl na Barrandov.
„Každý den pro nás jezdil, celý den jsme byli s maminkou
na Barrandově, večer nás odvážel zpátky domů. Bylo mi kolem roku a maminka mi
říkala, že na tom castingu bylo dalších deset malých dětí.“
Zdeněk postupoval do dalších kol. Zatímco s ostatními
dětmi se režisér postupně loučil, Zdeněk už měl jen dva dětské konkurenty.
A nakonec zvítězil.
Jiráskovi Ztracenci
„Pamatuji si, jak mi pak maminka vyprávěla, že se ostatní
maminky zlobily, že jejich děti nevybrali. Ale já jsem je nějakým způsobem
zaujal. Byl jsem hravý, komický, uměl jsem různé pohyby, reagoval jsem na
všemožné podněty…“
Jeho hereckou maminkou se v historickém filmu Ztracenci
stala Alena Vránová. A mimochodem – vytvořilo se mezi nimi takové pouto, že
když se Zdeněk v roce 1987 ženil na Staroměstském náměstí, herečka přišla.
„Zahlédl jsem ji až po obřadu. Napsala mi pak dokonce omluvný dopis, ve kterém
se omlouvala, že na svatbu přišla pozdě. Měla problémy s autem…“
Uhlí za natáčení
Pro Zdeňka bylo hraní ve filmu jen jednou malou životní
epizodou, ze které si samozřejmě nic nepamatuje. Pro rodiče se však stalo zásadním
zlomem.
„Tatínek z toho měl asi největší radost, protože jsem
dostával za každý den natáčení 150 korun, takže moje maminka mohla nakoupit nejen
uhlí na topení, ale i jídlo, kterého se nám též nedostávalo. Byl mi rok, ale
vydělával jsem více než rodiče,“ směje se Zdeněk.
Mám dojem, že vaše
dítě neslyší…
Ztracenci, film z roku 1956, natočený podle
stejnojmenné črty Aloise Jiráska, líčí na osudech tří vojáků rakouské armády
nesmyslnost prusko-rakouské války. Ve filmu tedy není nouze o ohlušující rány.
„V celém filmu se stále střílí. A režisérovi Makovcovi bylo
divné, jak jsem pořád hodný. Přestože se pořád střílelo, já jsem se jen smál a
nikdy jsem se nelekal. Režisér na konci natáčení proto přišel za mojí maminkou,
že má dojem, že neslyším.“
Maminka z toho byla zděšená, táta tomu nechtěl věřit.
Pro jistotu ale zašli se Zdeňkem k lékařce. „Ta napsala, že jsem jen
unavený, že slyším dobře… Maminka měla v tu dobu ale dobrou kamarádku,
která znala doktora Cupáka. A ten zjistil, že opravdu neslyším.“
Foto: Zdeněk Novotný s tlumočníkem znakového jazyka Miloslavem Škardou.
Místo zámečníka
zlatník
Zdeněk absolvoval smíchovskou školu pro neslyšící
v Holečkově ulici. Po základní škole se chtěl vyučit zámečníkem, ale na
tátovu radu šel na zlatníka. „Myslel jsem si, že budu na zlatníkovi dělat pořád
s tím kukátkem, budou tam samé holky… Ale táta tam šel se mnou a ukázal
mi, jak krásný je to obor. A těch kluků tam ve třídě bylo dost, tak jsem do
toho šel.“
Práce se zlatem ho ohromila. Pod rukama mu za více než
čtyřicet let prošly stovky prstenů, náušnic, náhrdelníků…
„Za komunistů bylo zlata strašně moc, řemeslu se dařilo. Po
revoluci už ale po zlatu nebyla taková sháňka. Sice mám tedy ještě doma
zlatnický stůl, ale řemeslo už pár let nedělám.“
Zlato vyměnil za volant. Synovi pomáhá ve firmě jako
taxikář. Zdeněk vyzvedává cizince na pražském letišti. „Syn mi dá seznam lidí a
kdy přiletí. Já mám v ruce ceduli s jejich jmény, stojím v letištní
hale a čekám…“
Podle kufru poznám
národnost
S velkými kufry pomáhá Američanům, s malými
Angličanům. „Lidé z Asie zase mají mraky zavazadel, jsou tišší a pořád
ťukají do mobilů. A nejživější jsou pak Francouzi a Italové. A s těmi si
rozumím nejvíce. Vždycky, když jim řeknu, že jsem neslyšící, hned říkají, že to
je super, že to nevadí… Pořád chválí… Syn dostává pravidelně spoustu
pochvalných dopisů, v nichž cestovatelé píší, že jsou nadšení, jak skvěle
řídím, jak jsem jim ukázal Prahu… Jsou v šoku z toho, že jsem
neslyšící a mám takové znalosti a zkušenosti.“
Zdeněk za roky v taxislužbě vypozoroval ještě další
zajímavou věc. „Zatímco Rusům nezáleží na penězích a chtějí odvézt vždy až na
místo, Italům naopak stačí nejbližší metro a dále jedou MHD. Inu, každá
národnost je něčím charakteristická.“
Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ