Anna Kohutová: Znakovaná čeština je neprávem potlačována
Poprvé jsem její jméno zaznamenala na diskuzi na sociální
síti. Dvě osobnosti projektu Jsem jedno ucho – Vlastimil Chlumský a Aneta
Černohorská – spolu rozebíraly, zda je vhodné, aby o kultuře a jazyku
neslyšících diskutovali i lidé, kteří nejsou neslyšící od narození...
Vlastimil tehdy Anetě napsal, že se zájmem zhlédl video,
které Aneta prezentuje jako video ve znakovém jazyce.
„Sám jsem prelingválně neslyšící a přiznám se, že jsem
z vašeho videa mírně rozpačitý. Je eticky, morálně i lidsky vhodné,
aby informace o kultuře a jazyce Neslyšících poskytovali sami členové
komunity Neslyšících. Váš projev nemůže z pochopitelných důvodů
reprezentovat projev autentického znakového jazyka. Vaším způsobem osvěty
vysíláme společnosti zprávu, že je v pořádku uplatňovat princip ‚o nás
bez nás‘.“
Aneta, která má kochleární implantát a skvěle mluví, za
jeho názor poděkovala.
Diskuze ale rozzlobila nedoslýchavou Annu Kohutovou z Plzně,
která v současné době žije v Ostravě. „Já sama podporuji znakovanou češtinu
z toho důvodu, aby neslyšící uměli složit větu tak, jak má být správně v
češtině. Stejně jako já respektuji neslyšící a jejich znakový jazyk, oni
by také měli respektovat ostatní.“
Propast mezi slyšícími a neslyšícími
Podle Aničky zde vzniká velká životní propast mezi
neslyšícími a slyšícími. „Bohužel velký podíl na tom mají i sami
neslyšící. Je to většinou hlavně o tom, že neslyšící chtějí po slyšících
stále více a více tolerance, schovávají se za pojmy ‚diskriminace‘ či
‚audismus‘. Ve škole mají lehčí vzdělávání, odlehčené maturity… Překvapuje mě,
jak někteří neslyšící rodiče zavrhují bilingvální formu vzdělávání a ve
všem upřednostňují jen znakový jazyk. Asi si neuvědomují, že jediní, kdo na to
mohou doplatit, jsou právě jejich děti,“ myslí si dvaadvacetiletá Anička.
Když se narodila neslyšící matce a nedoslýchavému otci,
byla považována za CODA dítě. Celé dětství však strávila v péči slyšící
babičky a dědy.
„Osud si to tak přál. A bylo to to nejlepší, co mě v životě
mohlo potkat. Poskytli mi zázemí, vedli mě od prvních krůčků, naučili mě
mluvit, vychovávali mě,“ říká Anička, která se znakový jazyk a odezírání
učila během komunikace se svou neslyšící maminkou.
Nejdříve CODA, pak praktická hluchota
Do osmi let si všichni mysleli, že je CODA – slyšící potomek
neslyšících rodičů. Zlom přišel ve třetí třídě ve vesnici Zbůch, kde bydlela s prarodiči.
„Učitelka si všimla, že nejsem schopná reagovat na zvukové
podněty. Všímal si toho i můj dědeček. Proto mě lékař poslal na
foniatrické vyšetření do Plzně, kde přišla šokující diagnóza.“
Praktická hluchota… Ze slyšícího potomka se stal neslyšící.
„Vzhledem k tomu, že podobnou diagnózu měli i moji rodiče, dá se
říci, že má hluchota genetický podklad,“ popisuje Anička, která začala nosit
sluchadla.
Život se jí převrátil naruby. A co se mohlo pokazit, to
se pokazilo. Vztahy se spolužáky, učiteli… I prospěch se zhoršil.
O přestávce bez sluchadla
„Učitelka mi každou přestávku přikázala si z bezpečnostních
důvodů sundávat sluchadla a schovávat je do speciální krabičky. Byla jsem
proto ještě více zahnána do kouta. A to jsem – jako do té doby velmi
aktivní dítě – těžce prožívala. Dolů šel i můj prospěch. Ze začátku se to
obešlo bez povšimnutí, ale po důkladném zvážení prarodičů i učitelky mě
přesunuli na ZŠ pro sluchově postižené v Plzni, kde v minulosti
studovala i moje matka.“
Byla právě ve třetí třídě. A první rok byl zásadní.
Rozhodovalo se totiž, jestli ji přiřadí do třídy k nedoslýchavým, nebo
neslyšícím spolužákům.
„Začala jsem ve třídě pro nedoslýchavé, ale měla jsem špatný
prospěch. Po svých zážitcích na předchozí škole jsem se jen pomalu adaptovala
na nové tempo, na nový styl výuky, kdy mne často vyučující zapojovali do výuky
a diskuzí.“
Na doporučení speciálně pedagogického centra pak byla
přeřazená k neslyšícím. „Tam se mi začalo dařit, našla jsem sama sebe. A u spolužáků
jsem našla přátelství a oporu. Základní školu jsem tak bez problémů
vystudovala.“
Nabídka středních škol? Omezená
Škola zdravotnická, sociální, nebo zaměřená na přírodní vědy.
Sny byly jedna věc… „Nabídka středních škol pro žáky se sluchovým postižením
však byla velmi malá, proto jsem zvolila střední školu v Praze v Radlicích
– obor asistent zubního technika. Doteď mě však mrzí, že jsem nebyla dostatečně
informována o existenci gymnázia pro sluchově postižené v Ječné,
protože si jsem jistá, že bych se tehdy rozhodla jinak,“ lituje Anička.
Na studium v Radlicích si zvykala poměrně dlouho.
„Hodně mě při studiu překvapil jejich bilingvální systém, kdy výuka probíhala jak
formou mluvené češtiny, tak i formou znakového jazyka. Takový mix jsem na
základní škole neměla a musela jsem si zvyknout.“
Po úspěšném studiu zakončeném maturitou začala pracovat v trafice
jako asistentka, která má na starosti i správný chod Zásilkovny.
Na své sny však nezanevřela. Naopak. „Budu dálkově studovat
Vyšší odbornou školu sociální. Ráda bych se v budoucnu věnovala hlavně
neslyšícím a nedoslýchavým dětem a pořádala pro ně různé aktivity.
Chtěla bych také založit nějakou organizaci, která by se věnovala hlavně
volnočasovým aktivitám dětí.“
Inspirací jí byla ostravská dobrovolná organizace Strom
neslyšících, která se v minulosti věnovala volnočasovým aktivitám sluchově
postižených dětí a jejich rodičů.
„Mým cílem a zároveň snem bylo vždy pomáhat druhým tak, jak
mě k tomu vedli babička s dědečkem.“
Zhoršující se sluch
Od osmi let, kdy jí lékaři diagnostikovali praktickou
hluchotu, Anička vnímá, že se jí postupně stále zhoršuje sluch, byť jen
minimálně. Žít v tichu si však nedovede představit.
„Jsem smířená s tím, že pokud by náhodou došlo k úplné
hluchotě, tak bych sáhla po kochleárním implantátu. Nedokážu si představit
život bez sluchu.“
Pokud by absolvovala implantaci, je už dopředu smířená s tím,
že tím vzbudí nelibost u některých neslyšících. „Ale upřímně – vadí mi to.
Vadí mi jejich předsudky. A to, že tvrdí, že kochleární implantáty jsou
záhubou naší menšiny, znakového jazyka… Jejich názory nebyly nikdy dostatečně
podloženy argumenty. Zároveň nejsem zastáncem toho, aby miminku byl přímo
voperován implantát. Jsem si jistá, že ze začátku by mělo dítě mít šanci zkusit
sluchadla. A až pokud sluchadla nebudou dostatečná, tak pak kochleární
implantát.”
Anička se narodila jako CODA dítě. Vyrůstala ve dvou
prostředích, doma se slyšícími prarodiči a ve škole s neslyšícími
spolužáky. A z každého prostředí si něco odnesla.
Srdcem nedoslýchavá
„Považuji se za nedoslýchavou a nejvíc těžím ze schopnosti
ovládat mluvenou češtinu, kterou mne naučili právě babička s dědečkem.
Umění komunikovat mluvenou češtinou mi upřímně dalo mnohem víc než znakový
jazyk. Díky mluvené češtině mám široké spektrum možností, dokážu se, za určité
tolerance druhých k mému handicapu, domluvit s každým. Díky tomu se
mohu například lépe prosadit v práci, ve společnosti, v obchodech, u lékařů,“
vypráví Anička.
A přidává k dobru příhodu z ORL, kam ji doprovodil
její přítel – mimochodem také osobnost Jsem jedno ucho – neslyšící student
medicíny David Buzrla.
„Když jsme byli v čekárně, znakovali jsme spolu, než na mne
přišla řada. Jakmile však za mnou došla sestřička s tím, že potřebuje něco
důležitého doplnit, komunikovala jsem mluvenou češtinou. Pacientce v čekárně
spadla brada a zeptala se mne: ‚Vy mluvíte?‘ A takových podobných
zážitků mám hodně… Udivuje mě, že široká veřejnost má stále za to, že neslyšící
lidé neumí mluvit.“
Čeština není mým šálkem kávy, ale…
Znakový jazyk Anička vnímá jako svůj sekundární jazyk. Používá
jej při komunikaci s přítelem, s jeho i se svou maminkou či s některými
neslyšícími přáteli.
„Spatřuji na sobě, že jsem uživatelkou hlavně znakované
češtiny. A to z toho důvodu, abych i v této formě komunikace používala
správnou gramatiku, správný slovosled a pravopis, přestože český jazyk
není mým šálkem kávy. Znakovaná čeština je neslyšícími neprávem hodně
potlačována a její uživatelé, ať už slyšící nebo nedoslýchaví, jsou atakováni.
Přitom málokterý neslyšící si uvědomí její důležitost. Znakový jazyk je oproti
znakované češtině hodně ořezaný, hodně zjednodušený, nedbá na správnou
gramatiku a má svůj odlišný slovosled. Následkem toho pak mají neslyšící
problém složit jednoduchou větu, mají problém se čtením různých článků a jejich
pochopením, mají problém se domluvit.“
Anička vnímá, že pro mnoho neslyšících se stali tlumočníci
nepostradatelnou součástí jejich života. „Pomalu bez nich neudělají ani krok.
To má být výsledek boje za lepší kvalitu života neslyšících? Mám pocit, že je
to pouze dočasná náplast, nikoli stabilní řešení.“
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv ANNY KOHUTOVÉ