Blanka: Nedoslýchaví to mají často těžší než znakující neslyšící

ee



První uvědomění, že něco není v pořádku, se odehrálo již v jeslích. „Bylo mi divné, že v odpoledním klidu četla sestřička pohádky, kolem děti slyšely, rozuměly, reagovaly a já nic. Ale čistá dětská duše s tímto problém neměla a odlišnost zaregistrovala, ale nikomu nesdílela,“ vzpomíná 63letá Blanka Urbánková.

Rodiče i prarodiče mluvili dobře, srozumitelně, doma tedy problém s komunikací nebyl. Blanka se brzy naučila mluvit.

„Byla jsem spíše uzavřenější, jak dnes soudím, a tak mé okolí nemělo šanci zjistit, že něco není, jak má být.“

Teprve ve 4 letech, když onemocněla zánětem středního ucha, došlo na první vyšetření na ušním oddělení a na audiologii. A teprve tehdy se rodiče dozvěděli, že s jejím sluchem není vše v pořádku.

A jejich reakce?

„Rodiče byli nešťastní, otec lékař se snažil zajistit co nejlepší diagnostiku a péči odpovídající té době. Chodila jsem na injekce, zpočátku šlo o strychnin, který měl provokovat nervový systém. Aspoň, pokud se dobře pamatuji, mluvilo se o něm, ale lékařské záznamy bohužel nejsou zachovány. Současně jsem dostávala v injekční formě opakovaně po celé dětství vitamín B12 s Thiaminem, což nebylo úplně nejpříjemnější.“

Do slyšícího kolektivu se začlenila

Školku měla Blanka hned vedle vchodu do domu. Nikoho ani nenapadlo, že by tam neměla chodit.

„Hluchá místa v komunikaci byla, ale nějak dětsky přirozeně jsem se do kolektivu začlenila, měla kamarádky, když jsem nestíhala, držela jsem se zpátky a dělala, co dělali druzí, prostě normální předškolní proces.“

Podobné to bylo se školou. Ztráta sluchu v době nástupu do první třídy mohla být tehdy kolem 40-50 decibelů.

„Bohužel si přesně nepamatuji údaje a grafy svých starých záznamů, které dlouho chodily se mnou po pracovištích, než byly skartovány. Seděla jsem v první nebo druhé lavici, rychle jsem se naučila číst i jinak jsem byla spíše premiantka, nebyl se mnou problém. Učitelka na prvním stupni na základní škole zřejmě upozorňovala děti, že špatně slyším. Posmívaly se, jen z toho však soudím, že to nějakým způsobem bylo známo. Sama jsem své potíže nesdílela, nerozebírala ani na základní ani na dalších školách. Vždy jsem měla jednu dobrou kamarádku a snažila se komunikovat s ní. Společenské hry jsem nemilovala, nemohla jsem je prožívat stejně jako druzí, sportovní kolektivní hry jsem naopak milovala, byla jsem ke sportu vstřícná, bavil mne.“

Kamarádka „asistentka“ mi zachraňovala diktáty

Mnozí spolužáci i pedagogové na vyšším stupni si mysleli, že Blančino „neslyšení“ není až takový problém.

 „Přitom rozsah poruchy sluchu byl od poklesu v pubertě až do maturity velmi výrazný. Pomocnou pravou rukou mi tehdy byla kamarádka, dělala mi z dnešního pohledu něco jako asistentku v případech akutních krizí, třeba při psaní diktátů, kdy profesor chodil po třídě a zvuk jeho slov tak ve vzdálenějších místech učebny zanikal. I když jsem v době pobytu na gymnáziu měla již sluchadlo, potřebovala jsem též odezírat. Sluchadlo tedy nebylo ve všem nápomocno, není to ani dnes v možnostech špičkových digitálních sluchadel.“

Blanky maminka po návštěvě jedné z třídních schůzek vyprávěla, jak si profesor češtiny stěžoval, že je v jeho hodinách málo soustředěná, unavená. A ať Blanka čeká na vysvědčení dvojku.

„Brala jsem to jako osobní chybu, selhání, neuvědomila jsem si ani já ani maminka, že únava u nedoslýchavého, který musí nejen cíleně poslouchat, ale ještě odezírat, je na místě za mnohem kratší dobu sledování výuky než u zdravých dětí, které osobu učitele tak úporně sledovat nemusí. Normální slyšení je více spontánní, samozřejmé. Kdyby pan profesor věděl o mém problému, asi by přistupoval ke mně jinak. Čeština byla navíc tehdy v posledních hodinách výuky, většinou až po obědě… Navíc teprve nedávno jsem se dověděla, že profesoři na gymnáziu na rozdíl od učitelů na devítce o mém problému nebyli informováni.“

V pubertě problém s rovnováhou

Kolem třinácti let, tedy v době nejvíce se projevujících pubertálních hormonálních přeměn, došlo u Blanky k výraznému poklesu sluchu.

„Byla jsem zvyklá na přechodné poklesy v době horečnatých infektů, považovala jsem je za normu a vždy došlo po ústupu nemoci k úplnému nebo relativnímu zlepšení. Bohužel jsem brávala antibiotika, minimálně jednou ročně a domnívám se, že ke snižování kvality sluchu také přispěla. Jednou, právě ve 13 letech, se však stalo, že k onomu zlepšení nedošlo a od té doby jsem byla ve stavu praktické hluchoty, kdy jsem při běžném hovoru neslyšela vlastní slovo. A to byl moment počátku uvažování o sluchadle, které jsem do té doby odmítala.“

Zpětně si Blanka uvědomuje, že při poklesu sluchu v pubertě došlo současně k jistému zhoršení vnímání rovnováhy, což začala pociťovat na tréninku sportovní gymnastiky, kde najednou měla pocit nejistoty při cvičení obtížných prvků, které dříve zvládala. Hlavně na kladině.

„Ale nestěžovala jsem si, brala jsem to jen jako osobní chybu a nic se na ORL nebo na sportovním lékařství nevyšetřovalo.“

Výběr povolání plný limitů

Blanka si dlouho kladla otázku, kam po gymnáziu. Byla talentovaná. Zároveň měla ale pocit, že nebude nic stíhat, že při každé práci jí bude něco vadit.

„Příklad za všechny. Tehdy nebyly počítače, psalo se na klapavých, zvukově obtěžujících psacích strojích, které byly pro nositele sluchadel velmi poslechově limitované a nebylo proto kancelářské nebo jiné práce s nutností je používat, kde bych neviděla omezení. Měla jsem také potíže se sdílením svých potřeb, nedovedla jsem za sebe bojovat. Na mém přístupu k vnějšímu světu se také projevil strach ze strany rodičů, kteří měli za totality dost informací, že handicapované děti nejsou příliš přijímány a ve výběru profese jsou limitovány. Okolí je litovalo a rodiče byli trochu bezradní v tom, jak mi pomoci.“

Výběr vhodné profese ztěžoval i fakt, že neměla vyhraněné zájmy.

„Mládí jsem prosportovala, věnovala jsem se sportovní gymnastice a poté, co se mi sluch zhoršil natolik, že jsem s ním již neslyšela třeba hudbu při prostných, jsem přešla k lehké atletice. Díky radosti z pohybu a úspěchům mi to zvyšovalo sebevědomí, ale současně jsem si uvědomovala, že do budoucna mi to nic, co se týče profese, nepřinese.“

Zvítězila medicína

Volba studia medicíny se opírala o možnost uplatnit se v některém z menších odvětví medicíny, jelikož spektrum oborů je široké a mnoho oborů je neklinických.

„Proto pro mě bylo nemalou motivací být blíže medicíně a dovídat se novinky ze světa kompenzačních pomůcek a eventuelně vývoje diagnostiky a léčby sluchových postižení.“

Studium medicíny si tak zvolila až ve čtvrtém ročníku gymnázia. Předcházely návštěvy psychologů, které se však opíraly jen o zjišťování studijních předpokladů, nikoliv vlivu psychické zátěže na zdraví handicapovaných.

„Nestačil mi jeden psycholog, ale několik, dostávala jsem různá rozcházející se doporučení. Zkrátka moc mi to nepomohlo, netušila jsem, co mne čeká za překážky a úskalí. Nicméně, kostky byly vrženy s podáním přihlášky. Asi to bylo lepší, protože později při studiu jsem v mnoha momentech nevěděla, zda to nevzdám.“

Současná práce? Značka ideál

Nyní, zhruba po 35 letech praxe, je Blanka v pracovním prostředí značka ideál.

„Jako bych si ho vysloužila za odměnu. Mám pracovnu odhlučněnou jednak podhledy, které snižují místnost, stěny jsou obloženy podýhovanými deskami, část místnosti má vysoký nábytek, zbytek stěn je s poličkami. Převážně píši u počítače a komunikuji s jednou osobou, nemusím sledovat více osob najednou, nemám problém a nikdy jsem neměla s telefonováním, tedy nemám žádné pracovní limity.“

Nebylo tomu však vždy. Práce s hlučnými stroji, bouchání těžkých dveří, mnoho spolupracovníků laborantů, kteří se překřikovali, velké čekárny s nepříjemnou akustikou, které mnohokrát denně musela přecházet a byla oslovována pacienty… To vše Blance přinášelo jednak rychlou únavu, jednak zvýšenou nemocnost.

Předsudky byly, jsou a budou

O svých problémech příliš informací nesdílí. „Nevyplatilo se mi to. Nepochopení, odmítání, předsudky… Byly, jsou a budou. Záleží nejen na povaze osobnosti, ale i na hlubší zkušenosti, které v povrchním vztahu chybí. Naučila jsem se více chránit a odmítat i aktivity, které mi moc nepřináší a omezují. Nicméně nejsem tvor nespolečenský, preferuji však vztah a komunikaci dvou lidí.“

Prvních pětadvacet let života Blanka žila sportem. A nechtěla moc plánovat. „Přirozeně mi život nabídl naplnění i v soukromé sféře, měla jsem rodinu, mám dva dospělé syny. Život mi přinášel i další příležitosti, oslovilo mne studium mnoha dalších oborů jako alternativní medicína, psychosomatika, což mi velmi pomohlo na poli zdraví a po jistou dobu jsem mohla pomáhat i druhým. Dnes to již nedělám. Také mohu připočíst hluboký zájem o astrologii, což je skutečně koníček do ticha a pobídka k vnitřnímu usebrání. Nic z toho nebylo na počátku cílem, ale nějakým podvědomým nutkáním k naplnění projevu, osobních potřeb a chápání složitostí života.“

Najít si koníčky bylo pro Blanku životně důležité. Jenom díky nim mohla spolehlivě zvládnout některé nečekané nápory a překvapení v životě.

Technika: pomocník číslo 1

Blanka považuje techniku za velkého pomocníka. „Jen se o ní musí potřebná osoba dovědět! První závěsné sluchadlo jsem dostala v období puberty, což bylo počátkem 70. let a to jen díky náhodnému setkání s tehdy mladým doktorem asistentem Antonem Kolárem, když jsem byla v osmé třídě základní školy. Bez něho bych utrpěla větší životní porážky a omezení, než se mi jich i tak dostalo. Nicméně skoro dvacet let jsem čekala, než se objevily pružné odlitky.“

První pěnové koncovky do ucha a růžové či průhledné olivky Blance naprosto nevyhovovaly a pískaly, tím pádem omezovaly. Hodně psychicky iritovaly.

„Naštěstí jsem měla v životě štěstí na řadu dalších osob, rodiče se třeba čistě náhodou přestěhovali do domu, kde bydlel tehdy jeden z mála a snad nejlepší opravář sluchadel, pan Rosenberg, který sám byl na vozíčku a postiženým lidem, jejich potřebám, dobře rozuměl. Ten mi udělal řadu přednášek stran fungování sluchadel a dlouhá léta mi dělal odlitky z hmoty na zvukové utěsnění uší. Nebylo to dokonalé, musely se brzy obnovovat, trpěla jsem záněty, ale sluchadlo nepískalo a to bylo tehdy pro mne nejdůležitější. Nevím už, jak jsem překlenula několikaleté období od smrti pana Rosenberga k prvnímu pružnému odlitku. Ale dnes jsem spokojena. Nicméně na osobu jeho typu, který mne upozorňoval na různé možnosti, jsem dlouho štěstí neměla.“

K jeho zásluhám patřilo i to, že po dobu studia Blanka využívala fonendoskop. Blanku totiž pan Rosenberg nasměroval v době studia medicíny na emeritního profesora interní medicíny Pojera, který měl ze zahraničí zesilovací fonendoskop firmy Bosch. Byl na baterky a spolehlivě zesiloval vše, co přístroj zesilovat má až do určitého stupně sluchového postižení.

Známí jejích rodičů pak Blance ze zahraničí fonendoskop opatřili. „Dodnes se podobný fonendoskop u nás běžně nedováží, natož vyrábí, ale myslím, že spousta starších kolegů by ho uvítala. Problém jsem tehdy měla při výuce se zvýšeným zájmem lékařů, když jsem ho někde ukázala a spíše mi to při mé povaze nebylo příjemné.“

Zázrak jménem indukční smyčka

Televizní skryté titulky Blanka nevyužívá, pokud si chce něco v televizi pustit, pouští si poslech přes televizní set.

„Dozvěděla jsem se o možnosti ho mít dost let poté, co u nás již byl k mání... Je skutečně výborný. A nedávno jsem na bezbariérovém setkání měla možnost v terénu vyzkoušet indukční smyčku. Byl to pro mne neskutečný jedinečný zážitek, protože po přednášce proběhla i beseda, diskuze a mezi diskutujícími účastníky koloval mikrofon s indukční smyčkou. Opravdu poprvé jsem tak mohla slyšet diskuzní komunikaci naživo, bez smyčky bych lidem vzdáleněji usazeným v sále a s různou kvalitou hlasu nemohla rozumět.“

Jak Blanka upozorňuje, indukční smyčky jsou starou dobrou a celkem levnou pomůckou, vždy byly součástí telefonních pevných linek a v každém přednáškovém sále by měly být dle povinností pořadatele umístěny a uváděny v chod.

„Není však vhodná do každého prostředí a ke každému programu. To je věc odborníků, aby fundovaně posoudili konkrétní užitnou hodnotu. Stejně tak je potřebná kvalita zvukové výroby v televizi a na internetu, kvalitní přenos přednášek na dálku, kdy obyčejný mikrofon v sále přenášející zvuk do širšího éteru nestačí. Jen tak se můžeme posunout k bezbariérovému prostředí i pro nedoslýchavé.“

Jsem slyšící, nebo neslyšící? Podle toho, kde právě jsem…

Nedoslýchaví o sobě často mluví jako o skupině, která je na pomezí. Jak to má sama Blanka? „Cítím se na pomezí slyšících a neslyšících podle momentální polohy mé maličkosti – soukromí, pracovna, ulice, příroda a podle lidí, které zrovna kolem sebe mám.“

Na základě celoživotních zkušeností Blanka říká, že ani dnes nejsou nedoslýchaví moc slyšet ani vidět.

„Náš problém je neviditelný, málo průkazný, a proto opomíjený a neřešený. Máme to někdy těžší než neslyšící znakující… Sluchadla a kochleární implantáty jsou neviditelné, je málo extrovertů, kteří je manifestačně prezentují. Jak můžeme být vnímáni, když nejsme vidět a slyšet? Dokážeme splynout s prostředím a také v něm obstát, ne však vždy a všude. A o tom to celé je…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

 

Vytisknout