Blanka: Nedoslýchaví to mají často těžší než znakující neslyšící
První uvědomění, že něco není v pořádku, se odehrálo již
v jeslích. „Bylo mi divné, že v odpoledním klidu četla sestřička pohádky,
kolem děti slyšely, rozuměly, reagovaly a já nic. Ale čistá dětská duše s tímto
problém neměla a odlišnost zaregistrovala, ale nikomu nesdílela,“ vzpomíná 63letá
Blanka Urbánková.
Rodiče i prarodiče mluvili dobře, srozumitelně, doma tedy problém
s komunikací nebyl. Blanka se brzy naučila mluvit.
„Byla jsem spíše uzavřenější, jak dnes soudím, a tak mé
okolí nemělo šanci zjistit, že něco není, jak má být.“
Teprve ve 4 letech, když onemocněla zánětem středního ucha, došlo
na první vyšetření na ušním oddělení a na audiologii. A teprve tehdy se rodiče
dozvěděli, že s jejím sluchem není vše v pořádku.
A jejich reakce?
„Rodiče byli nešťastní, otec lékař se snažil zajistit co
nejlepší diagnostiku a péči odpovídající té době. Chodila jsem na injekce,
zpočátku šlo o strychnin, který měl provokovat nervový systém. Aspoň, pokud se
dobře pamatuji, mluvilo se o něm, ale lékařské záznamy bohužel nejsou zachovány.
Současně jsem dostávala v injekční formě opakovaně po celé dětství vitamín
B12 s Thiaminem, což nebylo úplně nejpříjemnější.“
Do slyšícího kolektivu se začlenila
Školku měla Blanka hned vedle vchodu do domu. Nikoho ani
nenapadlo, že by tam neměla chodit.
„Hluchá místa v komunikaci byla, ale nějak dětsky přirozeně
jsem se do kolektivu začlenila, měla kamarádky, když jsem nestíhala, držela
jsem se zpátky a dělala, co dělali druzí, prostě normální předškolní proces.“
Podobné to bylo se školou. Ztráta sluchu v době nástupu
do první třídy mohla být tehdy kolem 40-50 decibelů.
„Bohužel si přesně nepamatuji údaje a grafy svých starých
záznamů, které dlouho chodily se mnou po pracovištích, než byly skartovány.
Seděla jsem v první nebo druhé lavici, rychle jsem se naučila číst i jinak jsem
byla spíše premiantka, nebyl se mnou problém. Učitelka na prvním stupni na základní
škole zřejmě upozorňovala děti, že špatně slyším. Posmívaly se, jen z toho však
soudím, že to nějakým způsobem bylo známo. Sama jsem své potíže nesdílela,
nerozebírala ani na základní ani na dalších školách. Vždy jsem měla jednu
dobrou kamarádku a snažila se komunikovat s ní. Společenské hry jsem nemilovala,
nemohla jsem je prožívat stejně jako druzí, sportovní kolektivní hry jsem
naopak milovala, byla jsem ke sportu vstřícná, bavil mne.“
Kamarádka „asistentka“ mi zachraňovala diktáty
Mnozí spolužáci i pedagogové na vyšším stupni si mysleli, že
Blančino „neslyšení“ není až takový problém.
„Přitom rozsah
poruchy sluchu byl od poklesu v pubertě až do maturity velmi výrazný. Pomocnou
pravou rukou mi tehdy byla kamarádka, dělala mi z dnešního pohledu něco jako
asistentku v případech akutních krizí, třeba při psaní diktátů, kdy profesor
chodil po třídě a zvuk jeho slov tak ve vzdálenějších místech učebny zanikal. I
když jsem v době pobytu na gymnáziu měla již sluchadlo, potřebovala jsem
též odezírat. Sluchadlo tedy nebylo ve všem nápomocno, není to ani dnes v
možnostech špičkových digitálních sluchadel.“
Blanky maminka po návštěvě jedné z třídních schůzek
vyprávěla, jak si profesor češtiny stěžoval, že je v jeho hodinách málo
soustředěná, unavená. A ať Blanka čeká na vysvědčení dvojku.
„Brala jsem to jako osobní chybu, selhání, neuvědomila jsem
si ani já ani maminka, že únava u nedoslýchavého, který musí nejen cíleně
poslouchat, ale ještě odezírat, je na místě za mnohem kratší dobu sledování
výuky než u zdravých dětí, které osobu učitele tak úporně sledovat nemusí. Normální
slyšení je více spontánní, samozřejmé. Kdyby pan profesor věděl o mém problému,
asi by přistupoval ke mně jinak. Čeština byla navíc tehdy v posledních hodinách
výuky, většinou až po obědě… Navíc teprve nedávno jsem se dověděla, že
profesoři na gymnáziu na rozdíl od učitelů na devítce o mém problému nebyli
informováni.“
V pubertě problém s rovnováhou
Kolem třinácti let, tedy v době nejvíce se projevujících
pubertálních hormonálních přeměn, došlo u Blanky k výraznému poklesu sluchu.
„Byla jsem zvyklá na přechodné poklesy v době horečnatých
infektů, považovala jsem je za normu a vždy došlo po ústupu nemoci k úplnému
nebo relativnímu zlepšení. Bohužel jsem brávala antibiotika, minimálně jednou
ročně a domnívám se, že ke snižování kvality sluchu také přispěla. Jednou,
právě ve 13 letech, se však stalo, že k onomu zlepšení nedošlo a od té doby
jsem byla ve stavu praktické hluchoty, kdy jsem při běžném hovoru neslyšela
vlastní slovo. A to byl moment počátku uvažování o sluchadle, které jsem do té
doby odmítala.“
Zpětně si Blanka uvědomuje, že při poklesu sluchu v pubertě
došlo současně k jistému zhoršení vnímání rovnováhy, což začala pociťovat na
tréninku sportovní gymnastiky, kde najednou měla pocit nejistoty při cvičení
obtížných prvků, které dříve zvládala. Hlavně na kladině.
„Ale nestěžovala jsem si, brala jsem to jen jako osobní
chybu a nic se na ORL nebo na sportovním lékařství nevyšetřovalo.“
Výběr povolání plný limitů
Blanka si dlouho kladla otázku, kam po gymnáziu. Byla
talentovaná. Zároveň měla ale pocit, že nebude nic stíhat, že při každé práci
jí bude něco vadit.
„Příklad za všechny. Tehdy nebyly počítače, psalo se na
klapavých, zvukově obtěžujících psacích strojích, které byly pro nositele
sluchadel velmi poslechově limitované a nebylo proto kancelářské nebo jiné
práce s nutností je používat, kde bych neviděla omezení. Měla jsem také
potíže se sdílením svých potřeb, nedovedla jsem za sebe bojovat. Na mém
přístupu k vnějšímu světu se také projevil strach ze strany rodičů, kteří měli
za totality dost informací, že handicapované děti nejsou příliš přijímány a ve
výběru profese jsou limitovány. Okolí je litovalo a rodiče byli trochu bezradní
v tom, jak mi pomoci.“
Výběr vhodné profese ztěžoval i fakt, že neměla vyhraněné
zájmy.
„Mládí jsem prosportovala, věnovala jsem se sportovní
gymnastice a poté, co se mi sluch zhoršil natolik, že jsem s ním již neslyšela
třeba hudbu při prostných, jsem přešla k lehké atletice. Díky radosti z pohybu
a úspěchům mi to zvyšovalo sebevědomí, ale současně jsem si uvědomovala, že do
budoucna mi to nic, co se týče profese, nepřinese.“
Zvítězila medicína
Volba studia medicíny se opírala o možnost uplatnit se v
některém z menších odvětví medicíny, jelikož spektrum oborů je široké a mnoho
oborů je neklinických.
„Proto pro mě bylo nemalou motivací být blíže medicíně a
dovídat se novinky ze světa kompenzačních pomůcek a eventuelně vývoje
diagnostiky a léčby sluchových postižení.“
Studium medicíny si tak zvolila až ve čtvrtém ročníku
gymnázia. Předcházely návštěvy psychologů, které se však opíraly jen o
zjišťování studijních předpokladů, nikoliv vlivu psychické zátěže na zdraví
handicapovaných.
„Nestačil mi jeden psycholog, ale několik, dostávala jsem
různá rozcházející se doporučení. Zkrátka moc mi to nepomohlo, netušila jsem,
co mne čeká za překážky a úskalí. Nicméně, kostky byly vrženy s podáním
přihlášky. Asi to bylo lepší, protože později při studiu jsem v mnoha momentech
nevěděla, zda to nevzdám.“
Současná práce? Značka ideál
Nyní, zhruba po 35 letech praxe, je Blanka v pracovním
prostředí značka ideál.
„Jako bych si ho vysloužila za odměnu. Mám pracovnu
odhlučněnou jednak podhledy, které snižují místnost, stěny jsou obloženy
podýhovanými deskami, část místnosti má vysoký nábytek, zbytek stěn je s
poličkami. Převážně píši u počítače a komunikuji s jednou osobou, nemusím
sledovat více osob najednou, nemám problém a nikdy jsem neměla s telefonováním,
tedy nemám žádné pracovní limity.“
Nebylo tomu však vždy. Práce s hlučnými stroji, bouchání
těžkých dveří, mnoho spolupracovníků laborantů, kteří se překřikovali, velké
čekárny s nepříjemnou akustikou, které mnohokrát denně musela přecházet a byla
oslovována pacienty… To vše Blance přinášelo jednak rychlou únavu, jednak
zvýšenou nemocnost.
Předsudky byly, jsou a budou
O svých problémech příliš informací nesdílí. „Nevyplatilo se
mi to. Nepochopení, odmítání, předsudky… Byly, jsou a budou. Záleží nejen na
povaze osobnosti, ale i na hlubší zkušenosti, které v povrchním vztahu chybí.
Naučila jsem se více chránit a odmítat i aktivity, které mi moc nepřináší a
omezují. Nicméně nejsem tvor nespolečenský, preferuji však vztah a komunikaci
dvou lidí.“
Prvních pětadvacet let života Blanka žila sportem. A
nechtěla moc plánovat. „Přirozeně mi život nabídl naplnění i v soukromé sféře,
měla jsem rodinu, mám dva dospělé syny. Život mi přinášel i další příležitosti,
oslovilo mne studium mnoha dalších oborů jako alternativní medicína,
psychosomatika, což mi velmi pomohlo na poli zdraví a po jistou dobu jsem mohla
pomáhat i druhým. Dnes to již nedělám. Také mohu připočíst hluboký zájem o
astrologii, což je skutečně koníček do ticha a pobídka k vnitřnímu usebrání.
Nic z toho nebylo na počátku cílem, ale nějakým podvědomým nutkáním k naplnění
projevu, osobních potřeb a chápání složitostí života.“
Najít si koníčky bylo pro Blanku životně důležité. Jenom
díky nim mohla spolehlivě zvládnout některé nečekané nápory a překvapení
v životě.
Technika: pomocník číslo 1
Blanka považuje techniku za velkého pomocníka. „Jen se o ní
musí potřebná osoba dovědět! První závěsné sluchadlo jsem dostala v období
puberty, což bylo počátkem 70. let a to jen díky náhodnému setkání s tehdy mladým
doktorem asistentem Antonem Kolárem, když jsem byla v osmé třídě základní
školy. Bez něho bych utrpěla větší životní porážky a omezení, než se mi jich i
tak dostalo. Nicméně skoro dvacet let jsem čekala, než se objevily pružné
odlitky.“
První pěnové koncovky do ucha a růžové či průhledné olivky Blance
naprosto nevyhovovaly a pískaly, tím pádem omezovaly. Hodně psychicky
iritovaly.
„Naštěstí jsem měla v životě štěstí na řadu dalších osob,
rodiče se třeba čistě náhodou přestěhovali do domu, kde bydlel tehdy jeden z
mála a snad nejlepší opravář sluchadel, pan Rosenberg, který sám byl na vozíčku
a postiženým lidem, jejich potřebám, dobře rozuměl. Ten mi udělal řadu
přednášek stran fungování sluchadel a dlouhá léta mi dělal odlitky z hmoty na
zvukové utěsnění uší. Nebylo to dokonalé, musely se brzy obnovovat, trpěla jsem
záněty, ale sluchadlo nepískalo a to bylo tehdy pro mne nejdůležitější. Nevím
už, jak jsem překlenula několikaleté období od smrti pana Rosenberga k prvnímu
pružnému odlitku. Ale dnes jsem spokojena. Nicméně na osobu jeho typu, který
mne upozorňoval na různé možnosti, jsem dlouho štěstí neměla.“
K jeho zásluhám patřilo i to, že po dobu studia Blanka
využívala fonendoskop. Blanku totiž pan Rosenberg nasměroval v době studia
medicíny na emeritního profesora interní medicíny Pojera, který měl ze
zahraničí zesilovací fonendoskop firmy Bosch. Byl na baterky a spolehlivě
zesiloval vše, co přístroj zesilovat má až do určitého stupně sluchového
postižení.
Známí jejích rodičů pak Blance ze zahraničí fonendoskop
opatřili. „Dodnes se podobný fonendoskop u nás běžně nedováží, natož vyrábí, ale
myslím, že spousta starších kolegů by ho uvítala. Problém jsem tehdy měla při
výuce se zvýšeným zájmem lékařů, když jsem ho někde ukázala a spíše mi to při
mé povaze nebylo příjemné.“
Zázrak jménem indukční smyčka
Televizní skryté titulky Blanka nevyužívá, pokud si chce
něco v televizi pustit, pouští si poslech přes televizní set.
„Dozvěděla jsem se o možnosti ho mít dost let poté, co u nás
již byl k mání... Je skutečně výborný. A nedávno jsem na bezbariérovém setkání
měla možnost v terénu vyzkoušet indukční smyčku. Byl to pro mne neskutečný
jedinečný zážitek, protože po přednášce proběhla i beseda, diskuze a mezi
diskutujícími účastníky koloval mikrofon s indukční smyčkou. Opravdu poprvé
jsem tak mohla slyšet diskuzní komunikaci naživo, bez smyčky bych lidem
vzdáleněji usazeným v sále a s různou kvalitou hlasu nemohla rozumět.“
Jak Blanka upozorňuje, indukční smyčky jsou starou dobrou a
celkem levnou pomůckou, vždy byly součástí telefonních pevných linek a v každém
přednáškovém sále by měly být dle povinností pořadatele umístěny a uváděny v
chod.
„Není však vhodná do každého prostředí a ke každému
programu. To je věc odborníků, aby fundovaně posoudili konkrétní užitnou hodnotu.
Stejně tak je potřebná kvalita zvukové výroby v televizi a na internetu, kvalitní
přenos přednášek na dálku, kdy obyčejný mikrofon v sále přenášející zvuk do
širšího éteru nestačí. Jen tak se můžeme posunout k bezbariérovému prostředí i
pro nedoslýchavé.“
Jsem slyšící, nebo neslyšící? Podle toho, kde právě jsem…
Nedoslýchaví o sobě často mluví jako o skupině, která je na
pomezí. Jak to má sama Blanka? „Cítím se na pomezí slyšících a neslyšících
podle momentální polohy mé maličkosti – soukromí, pracovna, ulice, příroda a
podle lidí, které zrovna kolem sebe mám.“
Na základě celoživotních zkušeností Blanka říká, že ani dnes
nejsou nedoslýchaví moc slyšet ani vidět.
„Náš problém je neviditelný, málo průkazný, a proto
opomíjený a neřešený. Máme to někdy těžší než neslyšící znakující… Sluchadla a
kochleární implantáty jsou neviditelné, je málo extrovertů, kteří je
manifestačně prezentují. Jak můžeme být vnímáni, když nejsme vidět a slyšet?
Dokážeme splynout s prostředím a také v něm obstát, ne však vždy a všude. A o
tom to celé je…“
Text: VERONIKA CÉZOVÁ