Dagmar Čípová: Mám uši na baterky

Psal se leden letošního roku. Pětačtyřicetileté Dagmar Čípové opět začaly zaléhat uši. A začala na ni doléhat dlouhá zima.

„V tu dobu jsem úplnou náhodou a jako zázrakem narazila na projekt Jsem jedno ucho a později i na příběh Ondřeje Bastla. Oslovila jsem ho a brzy s ním začala komunikovat. Ačkoliv jsem o něm nevěděla vůbec nic, záhy jsem zjistila, že máme mnoho společného.  Přestože byl pro mne úplně cizí člověk, najednou jsem k němu cítila obrovskou důvěru. Ptala jsem se ho na jeho rady a zkušenosti, psal mi, že má ztrátu 99 procent… I z příběhu jsem věděla, že toho dokáže strašně moc, má práci, která ho baví, funguje mezi slyšícími kolegy… Uvědomila jsem si, že i když mám ztrátu sluchu „jen“ 82 procent, jsou jiní, kteří svůj handicap přijali a sžili se s ním. Motivoval mě a snažil se mě všelijak povzbudit… Přiznávám se, že mi při čtení jeho příběhu tekly slzy po tváři… Otevřel mi oči a řekl mi, že to okolí se má snažit mi vyjít vstříc.“

Dášu zajímaly jako první praktické věci. „Ptala jsem se ho například, jak se ráno budí do práce, když neslyší. Vůbec jsem totiž netušila, že existuje nějaký vibrační budík. Ondřej mi dokonce jeden svůj starší, který už nepoužíval, nabídl a posléze poslal. Hodně mi to pomohlo, protože jsem už večer měla kolikrát nervy, abych se ráno vzbudila do práce.“

Místo zdravotní sestry strojní zámečnicí

Dětství prožila v Suchdole nad Odrou. A už jako dítě se toužila stát dětskou zdravotní sestrou. „Bohužel jsem už odmala trpěla na chronické rýmy, takže bylo nemyslitelné, že bych mohla pracovat mezi dětmi.“

Zkoušela se tedy dostat na střední ekonomickou školu. „Hlásila jsem se v roce 1989, těsně před revolucí. Tenkrát se tam dostaly holky jen z protekce. Na gymnázium jsem nechtěla, šla jsem tedy na přání táty do Frenštátu pod Radhoštěm na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Tu jsem ale nedokončila. Přešla jsem proto na SOU ve Studénce – maturitní obor. Vyučila jsem se strojní zámečnicí a byla jsem takový Ferda Mravenec – práce všeho druhu.“

Sen si splnila po maturitě, kdy její kroky vedly na Vyšší odbornou školu sociální a teologickou do Olomouce. Tam si udělala i pedagogické minimum.

Na tříleté nástavbě si začala více všímat, že jí hodně zaléhají uši.

„Neslyšela jsem také třeba v rušnějším prostředí, když někdo něco říkal nebo stál opodál. A doma jsem si začala dávat televizi hodně nahlas.“

O pár let později už neslyšela ani zvonek. „Manžel návštěvám říkal, že mají raději klepat na okno přízemního domku, kde jsme tehdy bydleli, že jsem hluchá. Smál se u toho, nesmyslel to zle, ale vzpomínám si, že to pro mě bylo takové ponižující.“

Problémy se sluchem přesto neřešila. Až když se blížil konec rodičovské… „Věděla jsem, že budu muset fungovat v práci. A budu to muset začít řešit.“

První sluchadlo

Bylo jí 37 let, když dostala své první sluchadlo. „Dostala jsem se bohužel k doktorce, která řešila jen sluch, ale ne i související problémy jako dlouhodobě ucpané nosní dutiny. Lékařka mě však jen litovala a říkala, jak je to hrozné, že jsem tak mladá a už mám tak velkou ztrátu sluchu…“

Když se s Dášou bavíme v kavárně v Novém Jičíně, kde bydlí, mluví o svém sluchovém handicapu s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí.

„Kdybych o tom však měla mluvit veřejně, měla bych s tím problém. Pořád mám v sobě trochu nepříjemné pocity a určitý blok, když třeba jdeme někam s rodinou a já neslyším, když na mě někdo mluví. Nebo mu odpovídám na něco úplně jiného, než jsem dotazována. To pak za mě říká muž, že na mě musí lidé mluvit hlasitěji.“

Problémy má Dáša i u doktorů. Není ještě zvyklá na rovinu říci, že špatně slyší. „Mám viditelná sluchadla, ale to zřejmě nestačí… Takže občas dochází k různým nedorozuměním a já se pak doma cítím jako spráskaný pes.“

Zatímco Dáša se se sluchovou vadou stále sžívá, její synové, kterým je 12 a 16 let, to berou přirozeně. „Když ještě po ránu nemám sluchadla, ví, že mají stát přede mnou a zřetelně na mě mluvit. Když neslyším, vícekrát mi to zopakují. Vědí, že mám uši na baterky a dokázali se tomu přirozeně přizpůsobit.“

Na invalidní důchod ještě nárok nemám

Ondřej Bastl, 14. osobnost projektu Jsem jedno ucho, je Dášin velký pomocník. A rádce. „Řekl mi, že mohu zkusit zažádat o invalidní důchod. Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám. Průkazka ZTP se sice dává od ztráty sluchu 85 procent – a já mám necelých 83 procent – ale mám ještě i další problémy. Uznali mi 25 procent snížené schopnosti, ale na první stupeň potřebuji 35 procent. Psala jsem odvolání, protože se mi to mezitím zhoršilo.“

Dáša zatím neuspěla. Ale nevzdává to.

„Psali mi totiž v odůvodnění, že mám sluchadla a nepotřebuji odezírat. Prý že mi sluchadla plně kompenzují sluch, což ale zase až tak úplná pravda není. Berou totiž v potaz jen tu nejzávažnější nemoc, ale to, že špatně dýchám, protože mám astma, chronickou rýmu… To už posudkové lékaře nezajímá.“

Investice nejsou jen sluchadla!

Přestože pracuje Dáša i její muž, finančně si vyskakovat nemohou. „Nemám moc drahá sluchadla, jedno stálo 8400 korun. Ale kdybych byla sama, měla platit nájem a mnohé jiné poplatky… To bych asi nedala. Znám jednu paní, co nedávno ztratila sluchadla. A nová si dovolit nemůže, tak se teď trápí, žije jen z invalidního důchodu.“

O invalidní důchod Dáša žádala i z toho důvodu, že lidé se sluchovým handicapem nemají jen jednu investici – tedy do sluchadel.

„Kdo sluchadla nemá, nedokáže si moc představit, kolik peněz do toho musíme dávat. To jsou baterky, hadičky, elektrická sušička, spreje proti ušnímu mazu, různé léky...“

Povzbuzení z komunity Jsem jedno ucho

Nejen o sluchadlech se Dáša pravidelně baví například s Lucií Ulrichovou, osobností Jsem jedno ucho, nebo Eliškou Vyorálkovou, fanouškem naší komunity.

„Jsem ráda, že jsem díky projektu Jsem jedno ucho našla tolik spřízněných lidí. Když člověk špatně slyší nebo neslyší vůbec, cítí se často na okraji společnosti. Navíc tím, že bydlím v Novém Jičíně a nemám tu lidi, kteří by měli stejný zdravotní handicap, je psaní a sdílení s lidmi z projektu Jsem jedno ucho mnohdy to jediné, co mi pomáhá ve chvílích, kdy si připadám sama.“

Sama a smutná se Dáša cítí ve chvílích, kdy nerozumí. „Nedávno jsem byla u doktora a měl roušku. Cosi mumlal. A já se styděla mu říct, že neslyším. Doma jsem pak byla z naší „komunikace“ hotová. A smutná, že se člověk už nedomluví ani s doktorem.“

Doma muž se špatným zrakem, v práci autisti

Jsou ale i chvíle, kdy si Dáša uvědomuje, že každý má nějaké své bolístky a strasti. „Můj muž zase hůře vidí. A v denním stacionáři, kde dělám, pracuji s lidmi s mentálním a kombinovaným tělesným postižením. V práci je tedy veselo. Autisti skáčou, často křičí… Kolikrát jsem ráda, že mám doma ten svůj klid… Ale jsem vděčná za to, že mám práci, která mi dává smysl.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv Dagmar Čípové