Daniel Kaftan: Každý den objevuji nové zvuky
„Mám
být osobností Jsem jedno ucho? Ale vždyť já nejsem vůbec zajímavý!“
Na
Daniela Kaftana jsem dostala kontakt od kolegyně Radky Klinderové. Měla jsem od
ní jedinou informaci – že je nedoslýchavý.
A
že mu mám zavolat.
„Určitě
jste!“ oponovala jsem mu.
„Jo?
A čím? Vždyť jsem úplně obyčejný…“
„Třeba
tím, že spolu právě telefonujeme! Máte sluchovou vadu a můžeme si telefonovat.
Vždyť to je skvělé!“
„No
tak jo,“ nechal se přemluvit Daniel.
Nevyvinuté
zvukovody
Narodil
se v roce 1975 se ztrátou sluchu 75 procent a genetickou vadou Treacher-Collinsovým
syndromem.
„Nedoslýchavý
jsem tak byl již od narození. A situace byla o to horší, že jsem neměl vyvinuté
zvukovody ani ušní boltce, takže jsem nemohl nosit klasická sluchadla,“ vypráví
Daniel.
Díky
péči rodičů i staršího bratra si dětství užil se vším všudy. „Můj vývoj byl
zcela normální jako u slyšících dětí. Chodil jsem do jeslí i do školky se
slyšícími dětmi, hrál si se slyšícími dětmi… Rodiče celou dobu lpěli na tom,
abych dobře mluvil a ruce používal hlavně ke hraní, nikoli k ukazování. Za
to, jak tedy mluvím, vděčím hlavně jim a pak také Hurvínkovi,“ usmívá se
Daniel.
„Hurvínkovi?“
divím se.
„Opravdu.
Příhody Spejbla a Hurvínka s propůjčeným hlasem
Miloše Kirschnera, ty jsem doslova hltal a dodnes je mám rád.“
Sluchadlo s kostním vedením
Přestože celé dětství strávil mezi slyšícími,
v sedmi letech nastoupil do první třídy mezi nedoslýchavé do školy
v Ječné. Rok 1982 byl zásadním ještě z jednoho důvodu. Daniel dostal
své první kapesní sluchadlo s kostním vedením.
„Dosud – z nostalgie – si ho
schovávám,“ usmívá se.
Když o něm Daniel mluví, popisuje ho jako
malý zázrak, který před ním otevřel nový svět. „Svět zvuků, které jsem doposud
vnímal jako z velké dálky, nebo jsem je vůbec neznal.“
Na první pohled se mohlo zdát, že je
Daniel konečně šťastný. Ale kapesní sluchadlo mělo i svou stinnou (a
bolestivou) stránku…
Krvavé otlaky
„Pružina, která držela kostní vibrátor,
ho zároveň silným tlakem tiskla na ušní kost. Roky plynuly a používání
kapesního sluchadla se pro mne stalo noční můrou. Celkem 32 let, v průměru 18
hodin denně, jsem používal ono kapesní sluchadlo, a to mělo za následek
nepříjemné, bolestivé a místy i krvavé otlaky po celém obvodu hlavy, kterými mi
pružina takřka znepříjemňovala život. Zejména v letních měsících, kdy se pod
hustými vlasy má kůže potila více než kdy jindy, se pružina do hlavy doslova
zařezávala.“
Bolest nebyla ale jen fyzická… Provoz
kapesního sluchadla byl rok od roku dražší. Tužkové baterky, které vydržely
sotva týden… Šňůrky, které začínaly na 35 korunách, dnes pořídíte za 250 korun…
„Zatímco cena stále rostla, kvalita stále
klesala… Šňůrky vydržely nakonec sotva čtvrt roku. Ale já jsem chtěl slyšet,
takže mi nic jiného nezbývalo. Musel jsem snášet bolest a platit…“
Třídní lump
Když vzpomíná na léta strávená v Ječné,
s nostalgií vzpomíná na to, že ho škola svým specifickým přístupem a
speciální výukou dokázala velmi dobře připravit na život.
„Škola měla zvučné jméno nejen u nás, ale i v Evropě,“
říká hrdě Daniel. Ale hned dodává: „Ale nemyslete si, že jsem ležel v knížkách
a byl pilným žáčkem. Těch poznámek, rozbitých oken a stížností učitelů, to by
vydalo možná i na knihu.“
A k dobru přidává jednu z názorných
historek… „Je trochu erotická, dámy snad prominou. Byli jsme tehdy na škole v
přírodě, kolik nám bylo, to už nevím. Ale puberta s námi pěkně lomcovala a jak
se hezky česky říká, zapalovala se nám lýtka. Jak to tak bývá, na pokojích
raubíř vedle raubíře, holky a kluci zvlášť.“
Kluky napadlo, že se půjdou podívat na holky, až
se půjdou koupat…
Špehování spolužaček
„Jedna klíčová dírka pro deset párů očí
nepřipadala v úvahu, a tak jsme se tajně vytratili z budovy a hurá na dvůr,
odkud bylo okny vidět do sprch. Jen tak nalehko v pyžamech, po kotníky ve sněhu
a v nepříjemném mrazu jsme za těmi zamlženými okny hodnotili vybavení, které
matka příroda našim spolužačkám nadělila.“
Mezitím však někdo zamknul hlavní vchod do budovy
a deset kluků v pyžamech po chvíli drkotalo zuby…
„Zkoušeli jsme házet kamínky do oken našich
spolužáků, sněhové koule… Nic z toho nepomáhalo. Tak jsme začali hulákat jako
na lesy, jenže zkuste se dovolat pomoci, když je barák plný téměř hluchých
dětí,“ směje se Daniel.
Klukům nakonec nezbylo nic jiného než zazvonit na
správce, vymyslet si příhodu o vypadlém ručníku z okna a deseti kamarádech,
kteří se ho rozhodli jít hledat…
Malíř pokojů
Po základní škole šel do učení. „Známky nic moc,
hlavně z matematiky, a tak výběr nebyl zrovna veliký. V rodině jsme měli
malíře pokojů, a tak má volba byla jasná. Odkroutit si tři roky, udělat
závěrečné zkoušky a hurá vydělávat ‚těžký prachy‘... Psal se rok 1991, vládlo
všeobecné nadšení, Evropa právě otevírala svou náruč a všichni jsme se těšili,
jak se budeme mít.“
Do učení – mezi slyšící – šel se spolužákem
Petrem. „Celkem rychle jsme zapadli, nezkazili jsme žádnou legraci a na nějaký
handicap nebyl čas. Musel jsem zvládat vše jako ostatní, nikdo z učitelů ani
mistrů na mne nebral žádný zvláštní ohled. Byl jsem za to rád. Už jsem nebyl
ten malý chlapeček ze základky, dospíval jsem v muže. A než být na okraji
společnosti, je lepší být její nedílnou součástí. Vůbec si nepřipouštět, že
nejste jako ostatní a něco vám chybí.“
I na vojnu chtěl. K řidičům nebo k psovodům.
„Tehdy se chodilo tuším už jen na rok. Ale nevzali mě, dostal jsem modrou
knížku.“
To mu na sebevědomí moc nepřidalo. Stejně jako
nepříjemné otlaky od sluchadla na hlavě. „Styděl jsem se za něj a snažil se ho
maskovat dlouhými vlasy.“
Sbohem lásko, já jedu dál
Hned po vyučení nastoupil do práce. Nejenže
maloval byty, ale lítal i po stavbách na lešení. Večery většinou trávil s
přáteli po barech a na zábavách, seznamoval se s děvčaty…
„Se svým životem jsem však stále nebyl tak nějak
vnitřně spokojený. Už jako kluk jsem miloval písničku od Josefa Laufera ‚Sbohem
lásko, já jedu dál‘. Táhlo mě to za volant.
Od dětství jsem snil, že i já jednou budu řídit velký náklaďák a brázdit
dálnice. Šel jsem si za tím, krok za krokem. Nejprve s dodávkou, pak přišla
nabídka jít na větší.“
Udělal řidičák na náklaďák. A dnes už jezdí
s kamionem. „Jsem svým pánem. Co si naložím, to také odvezu.“
Daniel o sobě říká, že je tak trochu samotář.
Avšak v kabině má hned dva společníky – chlupaté čtyřnohé závozníky Jacka
a Chanelku.
„Vzal jsem si je z útulku a slíbil jim, že nikdy
nebudou sami, že už jim nikdo nikdy neublíží. Díky mému zaměstnavateli jsou se
mnou 24 hodin denně. A doma na nás čeká přítelkyně, ke které se vždy rádi
vracíme. Je mi velkou oporou.“
Životní zlom
Po boku přítelkyně je šťastný už 14 let.
V jeho životě nastal ale ještě jeden zlomový okamžik. V roce 2014 šel
na operaci kostního implantátu Bonebridge od firmy MED-EL.
„Poprvé v životě jsem se těšil na operaci! Tak
moc, že to zcela přebilo mé obavy, které přirozeně s každým operačním zákrokem
asi každý člověk pociťuje.“
Už žádná krabička, žádná šňůrka, žádná pružina na
hlavě. Jen malý audioprocesor, který je přidržován díky slabému magnetu v místě
implantátu.
„Je zcela ukrytý pod kůží, nikterak ho necítím. A
slyším! Slyším lépe, než jsem si kdy byl schopen představit…“
Dva měsíce po operaci šel do nemocnice na první
seřízení audioprocesoru. Následně zamířil do nemocničního parku. Svižným krokem
spěchal dolů po schodech. A najednou… Neznámé zvuky…
Slyším vítr!
„V duchu jsem si říkal, co to může být. Vzápětí
mi to došlo! To je vítr! Vítr! Vítr ve vlasech. To je úžasné, poprvé
v životě slyším vítr!“
Pak začalo kapat. Jednotlivé kapky dopadaly na
kovové i nekovové části vybavení parku. „Každá kapka zněla jiným tónem. Bylo to
jako melodie. Můj první dešťový koncert!“
Jak tak procházel parkem v začínajícím
dešti, slyšel šustit čerstvě spadané listí, v korunách stromů cvrlikali
ptáci…
Ten den nechtěl jít večer ani spát. „Nemohl jsem
se těch zvuků nabažit. Měl jsem pocit, že mám co dohánět a nechtěl jsem se o
nic ochudit. Od toho dne je můj život bohatší, barevnější, veselejší. Každý den
objevuji nové zvuky!“
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv DANIELA KAFTANA