Darina Hájíčková: Zajímalo by mě, jak ostatní slyší mě a sebe

Neslyšící a hraje na saxofon? Přesně to mě překvapilo u jednoho z příspěvků na sociální síti. Maminka Jana Hájíčková popisovala, jak je hrdá, že její dcera – nyní již implantovaná na obě uši – hraje na saxofon. Jak jsem četla její pocity, tak ze srdce psané, věděla jsem, že její dcera – patnáctiletá Darina Hájíčková – se musí stát osobností Jsem jedno ucho…

Když se vracíme s maminkou Janou Hájíčkovou zpátky v čase, odkrýváme však i jiné pocity. Smutek a bolest.

„Když jsme se od lékařů dozvěděli, že se nám narodila dcera se stoprocentní ztrátou na obou uších, nechtěli jsme tomu věřit. A když se mě ptáte na to, jestli se s tím dá vyrovnat…? Na takto přímou otázku musím pravdivě odpovědět, že ne… Ale nepřipouštím si to, nechci se trápit… Díky naší povaze jsme se s manželem soustředili více na to, co jde udělat, zařídit… Zjistili jsme tak, že je možnost dceru implantovat. A začali jsme jednat.“

Motivace? Mezi slyšící spolužáky

Operace se Jana a Jaroslav Hájíčkovi obávali. „Ale naštěstí bylo vše bez komplikací. A měli jsme velkou motivaci, že bude mít dcera možnost navštěvovat běžnou školku i školu a zařadí se mezi slyšící,“ popisuje Jana.

A jak se to stalo, že Darina začala hrát na saxofon? „Darinka má ještě dvě starší sestry, které jsou slyšící. A ty také hrají na hudební nástroje. Na úplném začátku jsme samozřejmě vůbec netušili, jaký bude její rozvoj, její slyšení a řeč… O hudebním nástroji jsme tenkrát vůbec neuvažovali. Ale pak začala hrát v první třídě na flétnu. A už tenkrát ukázala, že má hudební sluch a je šikovná.“

To, že si vybrala saxofon, bylo pro její rodiče obrovským překvapením. „Přiznávám, že jsme z toho s manželem byli naměkko. Dojímáme se, že jako neslyšící má tento dar a může nám zahrát. Jsme šťastní a vděční. A s odstupem času vnímáme o to více i to, že dítě s handicapem je pro rodinu dar. Vnímáme a uvědomujeme si věci, které se zdravým dítětem berete jako samozřejmost – nemáte důvod se zamýšlet, že každé slovo či věta je zázrak. A že pokrok není samozřejmost,“ vysvětluje maminka Jana.

Rozhodnutí rodičů

Podezření, že se sluchem není něco v pořádku, měli rodiče hned, když se Darina narodila, protože nic nevnímala.

V roce dostala svá první sluchadla, která měla až do dvou let. „Protože mi ale v rozvoji vůbec nepomohla, rozhodli se rodiče pro kochleární implantát. Jsem jim vděčná za toto rozhodnutí. Snaží se, abych měla co nejjednodušší život,“ popisuje Darina.

Dlouhou dobu byla implantovaná jen na jedno ucho. Ale minulý rok v létě její kamarád byl implantovaný i na druhé ucho. „Řešili jsme to s rodiči i s logopedkou, jestli bych byla také vhodným kandidátem na implantaci. A byla jsem… Samozřejmě jsem se hodně bála, hodně jsem o tom přemýšlela. Ale mamka pomohla a rozhodla. Myslím, že bez ní bych se rozhodovala doteď,“ usmívá se Darina.

Po 13 letech druhé ucho

Ve dvou letech první ucho, v patnácti letech druhé. Psal se 11. říjen 2021 a Darinu čekalo voperování kochleárního implantátu na druhé ucho.

„Do nemocnice jsem dojela den před operací. Čas operace byl kolem 12. hodiny. Byla jsem velmi vystresovaná. Jak už nastal čas na operaci, dali mi narkózu. Pak jsem se probudila kolem čtvrté hodiny odpoledne, ale jen na krátkou dobu, abych si postěžovala,“ směje se při vzpomínce Darina, které pak vstala až večer.

Zatímco ve dvou letech, kdy byla implantovaná, operace trvala čtyři hodiny, v říjnu 2021 už ta samá operace byla hotová za 1,5 hodiny.

„A byla jsem mile překvapená, protože mi ani nestříhali vlasy. Jizvu mám pouze za uchem.“

Po 15 letech zvuky

Po prvním nastavování kochleárního implantátu bylo pro Darinu zvláštní začít vnímat zvuky. „Bylo divné cítit něco na místě, kde 15 let nic nebylo… Při prvním nastavení jsem slyšela samé pípání. Pak mi zapnuli zvuk, ale jediné, co jsem slyšela, byl šum.“

První nastavení? Šum. Ale už po druhém nastavení rozeznala například zvuk bubnu od zvonku a trianglu.

Hudební nástroje ji provázejí od první třídy. A na saxofon, na který hraje rok, dokázala zahrát písničku hned po první hodině.

Jak ale subjektivně vnímá hudbu? „Je pro mě těžší rozeznat různé tóny podle zvuku. Ale jinak hudbu poslouchám přímo do kochleárů,“ vysvětluje Darina s tím, že když hraje, cítí vibrace zvuku.

Saxofon až v domě

Zatímco jako malá hrála na flétnu a o saxofonu snila už v osmi letech, zavrhla to. „Bydleli jsme v bytě v paneláku. Když mi bylo 11 let, přestěhovali jsme se do domu. Po třech letech jsme o tom začali s rodiči mluvit a pak mi maminka domluvila učitele,“ vzpomíná Darina.

A jsou to právě i rodiče, kteří jsou pro ni životními vzory. „Snaží se, abych měla život jednoduchý a splnilo se mi každé přání,“ usmívá se a vysvětluje, že díky kochleárnímu implantátu chodila do školky i školy pro slyšící.

„Už ve školce jsem měla úžasnou paní logopedku, která mi pomohla při rozvoji řeči.“

Darině ve škole nedělají problém ani jazyky. „Učím se anglicky a německy. Anglicky od druhé třídy, takže mi jde lépe než němčina, kterou mám třetím rokem.“

Slyším jinak

Když se s Darinou bavíme o tom, jestli někdy přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby slyšela, souhlasně kýve hlavou.

„Ano, strašně by mě zajímalo, jak ostatní slyší mě a sebe. Určitě slyším jinak než slyšící lidé.“

S tím, že slyší jinak, je smířená. A stejně jako její rodiče, i ona se na všem v životě snaží hledat pozitiva. „Nepřemýšlím, co mi sluchová vada vzala. Ale co vím jistě – jedno důležité mi dala. Mám novou ‚neslyšící rodinu‘ – spoustu kamarádů, kteří to mají jako já,“ popisuje Darina, která tráví nejvíce času mezi slyšícími.

„V létě však jezdím na tábor pro sluchově postižené a tam jsou neslyšící.“ 

Umí tedy znakovat?

„Jen pár znaků z tábora. Pamatuji si, že jsem v dětství používala jen pár znaků – máma, táta… Teď mám kochleární implantát, takže znakovat nepotřebuji. Sice mám stoprocentní ztrátu sluchu, ale necítím se jako handicapovaná. Jsem zdravá, mám milující rodinu. To mi v životě stačí.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv DARINY HÁJÍČKOVÉ