David Buzrla: Integrace není vhodná pro všechny děti

Neslyšící máma, táta i mladší bratr. Že bude mít problémy se sluchem i David Buzrla, s tím rodiče počítali. „Už když jsem se narodil, zjistili mi lékaři velkou sluchovou ztrátu. V současnosti to je přes devadesát procent,“ říká dvaadvacetiletý student medicíny.

Doktoři nabízeli Davidovým rodičům už pár měsíců po narození kochleární implantát. „Z vyprávění vím, že to bylo pro rodiče velmi těžké období. Byli pod velkým tlakem – prarodičů, lékařů i širšího okolí. Na poslední chvíli se však rozhodli, že mě nenechají implantovat a budou mi stačit sluchadla. A za toto jejich rozhodnutí jsem jim vděčný,“ vypráví David, který dodává, že do implantace by šel až v případě, pokud by ohluchnul.

Na sluchadlech je podle svých slov závislý už odmalička. „Nedokáži bez nich žít, jsou mými celoživotními pomocníky.“

U babičky se rozmluvil více než ve školce

Cesta za vzděláním začala v mateřské škole pro neslyšící v Ostravě. „Rodina ale vnímala, že jsem se hodně zhoršil v mluvení, proto se rodiče rozhodli, že budu čas trávit s babičkou – maminkou z tátovy strany. Fungovala pro mě jako osobní logopedka. U ní na chalupě jsem se hodně rozvíjel. Bydlela na samotě kousek od lesa, trénovali jsme věty typu: To je rajče, to je les… Jen díky babičce jsem se naučil skvěle mluvit.“

Následovala přípravka pro neslyšící žáky v Ostravě-Porubě a první stupeň mezi nedoslýchavými a neslyšícími spolužáky.

„Učitelé hlavně mluvili, ale měli jsme to kombinované. Někteří spolužáci neuměli vůbec mluvit, tak znakovali.“

Více úkolů

David byl odmalička velmi nadaný žák. A jeho rodiče brzo zjistili, že se ve škole nudí. „Cítili, že pro mě škola není dostačující, tak se obrátili na učitele s tím, aby mi dávali více úkolů. Chtěli pro mě těžší školu, ale věděli, že by to mezi slyšícími na běžné základní škole nebylo ono. Proto jsem druhý stupeň absolvoval na soukromé základní škole Primaškola v Ostravě-Vítkovicích, kde bylo výhodou rodinné prostředí a deset žáků ve třídě, což rodiče vnímali jako výhodu. 

Škola navíc vyhověla prosbě Davidových rodičů, aby byly lavice do kruhu. „Výhodou byl i systém vzdělávání, který fungoval na americkém principu. Vše bylo postaveno na projektech, skupinových spoluprací, učitelé vypracovávali vlastní vyučovací materiály a výuka probíhala interaktivně za použití dataprojektoru. Z hudební výuky jsem byl osvobozen. Tedy – pustili mě akorát na bicí – můj nejoblíbenější nástroj, který slyším i díky velkým vibracím.“

Po povinné školní docházce zamířil v Ostravě na Biskupské gymnázium. Ale šťastný tam nebyl.

Asistentka na zapisování učiva

„Měl jsem asistentku, která mi všechno zapisovala. Vydržel jsem tam dva roky a půl, ale každý rok jsem bojoval za to, abych měl na vysvědčení aspoň čtyřky. Měl jsem problémy hlavně s matikou a chemií, ale protože jsem upíral síly jen na doučování těchto dvou předmětů, zhoršil jsem se i v dalších předmětech, na které mi nezbýval čas.“

Nakonec dostal tip na školu pro nedoslýchavé v Praze v Ječné. „Jednoho dne jsem tam jel se podívat na výuku, abych mohl získat představu o tom, jak tam vypadá vzdělávání studentů se sluchovým postižením. Díky tomu jsem zjistil, že tohle je přesně to, co potřebuji. Jediným problémem bylo to, že na Ječné se každý rok střídají obory gymnázia a informační technologie. A zrovna při mém nástupu neměli ve třetím ročníku místo pro studenty gymnázia, takže jsem musel pár měsíců dochodit s druháky a až následující školní rok jsem se dostal znova zpátky do třetího ročníku,“ popisuje David.

Zatímco na Biskupském gymnáziu se mezi slyšícími trápil, v Ječné hned věděl, že to bude perfektní.

V Ječné aktivní hned od začátku

„Zapojovali mě do výuky, sám jsem se hlásil a byl aktivní. Odpadnul ze mě veškerý stres, který jsem předchozí roky na gymnáziu v Ostravě cítil. A díky tomuto rozdílu jsem i pochopil, že integrace není vhodná pro všechny děti. Ano, některé to mohou zvládnout, ale já jsem se trápil. A upínal jsem příliš moc energie na to, abych pořád něco doháněl. Díky Ječné, kde jsme měli přizpůsobenou výuku našemu sluchovému handicapu, jsem neztrácel čas a mohl jsem veškerou energii věnovat přípravě na vysokou školu.“

Že chce na medicínu, to věděl už dávno. Motivoval ho k tomu jeho otec, který je jediným českým neslyšícím patologem.

Má inspirace? Táta

„Táta mě inspiroval už odmalička. Hodně se mi líbí i specializace, kterou má, ale nejraději bych se vydal cestou úrazové chirurgie či traumatologie. Mám rád adrenalinovou medicínu. Ale uvidíme, jestli to půjde vzhledem k mému sluchovému handicapu. Je mi jasné, že tyto obory jsou hodně postavené na komunikaci při krizových situacích.“

I na ostravské medicíně funguje Centrum Pyramida, které podporuje studenty se specifickými potřebami.

„Jsem v neustálém kontaktu s naší koordinátorkou fakulty. Pořád se ptá, jestli je všechno v pořádku, řeší se mnou cokoli. Když jsme měli například výuku anatomie a byli jsme na pitevně a bylo tam 40 studentů, viděl jsem na vyučujícího stěží přes rameno. Neměl jsem výhled, neviděl jsem na ústa ostatních studentů…“

Zašel tedy za koordinátorkou a poprosil ji o individuální plán. To by však bylo mimo časové možnosti vyučujících, a tak se na fakultě zrodil jiný plán.

Student demonstrátor

„Dostal jsem jako asistenta studenta z vyššího ročníku, kterému Centrum Pyramida (centrum při Ostravské univerzitě, které podporuje už od roku 2008 studenty se specifickými potřebami) proplácí hodiny, které se mnou tráví. Dělá mi takového demonstrátora. Díky našim společným hodinám si z pitevny odnáším mnohem více.“

Přestože je nedoslýchavý, přepis přednášek nevyužívá. „Měl jsem ho jen jednou, ale moc se mi to neosvědčilo. Medicína je taky hodně založena na kontextech, obrázcích, takže využívám samostudium. Vyučující to přijali bez problému, že na přednášky nechodím. Učím se doma a pak k nim chodím na konzultace nebo se na něco doptávám při cvičeních.“

Biologie, fyzika a chemie. To jsou předměty, které ho ve škole vždy bavily. Že by proto studoval něco jiného než medicínu, to ho ani nenapadlo.

„Když vystudoval můj neslyšící táta v době, kdy nebylo žádné centrum podpory pro studenty se specifickými potřebami, motivovalo mě, že bych to mohl také dokázat. Mám spoustu obrazových materiálů, videí, podporu rodiny, školy. Co víc si přát…“

Většinu peněz domů zatím nosí jen přítelkyně

Davidův táta byl velkou inspirací nejen pro něj, ale také pro Lenku Bosákovou, osobnost projektu Jsem jedno ucho.

„Táta motivoval ji a je vtipné, že ona zase pomohla mně. Předala mi spoustu užitečných informací o studiu,“ říká David, kterého studium nyní zaměstnává naplno.

Profesní sen má proto jasný – jako první chce hlavně dostudovat medicínu.

„Bydlím s nedoslýchavou přítelkyní, Aničkou, která se za mnou přestěhovala z Plzně do Ostravy. Už tu chodí do práce, zatímco já studuji. Zatím je to tedy ona, která do domácnosti přináší více peněz. Snad jí to brzy v budoucnu oplatím,“ směje se David.

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ