David Lang: Raději pojedu na schůzku přes celou republiku než mít online meeting

„A představte si, že mám syna, který je nedoslýchavý a je tanečník argentinského tanga,“ pochlubil se na závěr našeho rozhovoru v létě 2018 Miloš Lang, 3. osobnost projektu Jsem jedno ucho.

O čtyři roky později jsem si na jeho slova vzpomněla. A Miloše Langa jsem poprosila, jestli by nás mohl propojit…

„A klidně mu zatelefonujte. Telefony bere. I cizím.“

Telefon ano. Online hovor raději ne

Když si domlouváme s pětačtyřicetiletým Davidem Langem termín hovoru, ptá se mě, jak to bude konkrétně vypadat.

„Zavoláme si? Nebo preferujete online hovor?“ zeptal se mě David.

„Přizpůsobím se, aby to vyhovovalo vám,“ odvětila jsem. „Takhle klasický telefonát může být?“

„Ideální,“ pronesl David. „V dnešní době, kdy jsou stále častější online meetingy, docela trpím. Přiznám se, že pokud bych si měl vybrat, jestli absolvovat online meeting nebo jet za vámi přes celou republiku, radši si zvolím druhou variantu,“ říká upřímně.

Z metropole utekl do Brna

David se narodil v Praze, ale letos už to bude 17 let, co našel svůj druhý domov v Brně. Než se tak stalo, vychodil základní, střední i vysokou školu právě metropoli.

První sluchadla dostal už na základní škole. „A v první třídě mě rovnou posadili do první lavice, přímo ke katedře. A to jsem měl oproti spolužákům nevýhodu, protože třeba v případě diktátů jsem před učitelkou nemohl použít ani tahák,“ směje se David, který přiznává, že na základní škole nošení sluchadel trošku flákal.

„Měl jsem závěsná, ta se nedala moc používat. Ale jak se mi postupně zhoršoval sluch, na střední škole už jsem je nosit začal. To už se naštěstí vyráběla zvukovodová.“

Určitý handicap jsem cítil

David nikdy během školních let nepocítil, že by byl šikanovaný. „To, že jsem špatně slyšel, jsem ale jako určitý handicap bral,“ připouští.

„Ve škole jsem procházel vždy s odřenýma ušima. Už na základní škole jsem měl čtyřky.“

Bylo to podle něj způsobené právě i sluchovým handicapem? „Procházel jsem jen tak tak… Sluchová vada nebo jakýkoli handicap se dříve na školách moc neřešil,“ vzpomíná a jedním dechem dodává, že před časem školil v alternativních školách.

„To se nedá vůbec srovnat s tím, jak se studovalo za nás… Je ale fakt, že i dnes je rozdíl, pokud je dítě v malotřídce nebo na nějaké tisícihlavé základce.“

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

David vystudoval stavební průmyslovku v Betlémské ulici v Praze. Poté pracoval jeden rok. A pak zamířil na strojní fakultu na ČVUT.

„Takže od toho, že jste ‚prolézal jen tak tak‘, jste se dostal na vysokou školu?“ divím se.

„No, já ani nevím, jak jsem se tam dostal,“ směje se David a dodává, že měl z matematiky doučování. „Je však potřeba říci, že Betlémská byla hodně těžká škola, dala mi na vysokou dobrou průpravu. Lidé z gymplu měli sice skvělou matiku, ale v odborných předmětech tápali, my z průmyslovky jsme to zkrátka měli naopak.“

David přiznává, že s matematikou válčil už na základní škole. A chodil na doučování.

„Když jsem byl v sedmé třídě, zrovna ten rok byla revoluce. A kantor, který byl velmi progresivní, nás učil matematiku dost svérázným způsobem. Časem ani neznámkoval. A výuku bohužel zanedbával na úkor svých sportovních aktivit. Když jsme pak po tomto jeho pokusu měli v osmé třídě novou učitelku, byli jsme na tom se spolužáky tak špatně, že jsme chodili do školy v sedm hodin ráno na doučování. Takže ten jeho kantorský pokus nevyšel. Bohužel to odskákali žáci…“

Zhoršování sluchu kvůli stresu a únavě

Davidovi, který má slyšící manželku, se narodily dvě slyšící děti. „Děti slyší, ale je pravda, že u mladšího syna lékařka doporučila testy na genetiku. Už v porodnici měli u syna podezření, že nebude slyšet. Nezměřili totiž při prvotním screeningu vůbec nic. Potom se to zopakovalo a nic… Než nastoupí do školy, půjdeme s ním na kontrolu sluchu. Protože to, že člověk jako dítě slyší, nemusí ještě nic znamenat. Když si vezmu třeba moji sestru, která s přibývajícím věkem hůře slyší… Můj jednadvacetiletý synovec má také sluchadlo…“

O ztrátě sluchu se samozřejmě bavil i se svým tátou Milošem Langem. „Máme stejné projevy. Postupem času se nám horší sluch. Konkrétně já u sebe pozoruji zhoršování hlavně v důsledku stresu a únavy.“

Argentinské tango

Zatímco většina kluků chodí do tanečních spíše z donucení rodičů, David to tak neměl. Pohybu se věnoval ještě před tanečními.

„Závodně jsem na přelomu milénia tancoval standard i latinu. Teď už jen učím,“ říká David, který se v Brně věnuje výuce už více než deset let.

Že má sluchový handicap, to před páry, které vyučuje, netají. „Vědí to. Ale je pravda, že dříve bych se za takovou informaci styděl. Ale v čase přišlo uvědomění, že není důvod se bát říci, že špatně slyším.“

Když se bavíme o hudbě, zajímá mě, jak ji David slyší. „Slyším ji samozřejmě méně než tanečníci. Když je hudba tišší, je to pro mě problém, musím si ji dát trošku více nahlas. Na druhou stranu některé věci fungují tak nějak automaticky – mám vytvořenou pohybovou paměť – hudbu a rytmus cítím. Když řeším hudbu třeba s hudebníkem, ten ji samozřejmě vnímá precizněji. Já jsem sice trošku mimo rytmus, ale myslím si, že to jsou jen malé rozdíly.“

Zvukovodová sluchadla

A jak při tancování řeší pot? Nevadí mu sluchadla? „Tento problém jsem vlastně nikdy neřešil. Používám zvukovodová sluchadla.“

Přiznává, že ne všem však tento typ sluchadel vyhovuje. „Zrovna nedávno jsem se bavil s kolegyní, která je také nedoslýchavá, že má se sluchadly problémy. Často mívá záněty zvukovodu. Já musím zaklepat, naštěstí jsem je nikdy neměl.“

O informace si musím říci zpětně

A kde se vidí za deset let? „To je zajímavá otázka,“ usměje se. „Pokud myslíte ohledně sluchu, tak upřímně nepřemýšlím nad tím, jestli budu hůř slyšet. Technika jde dopředu. Co se týče tance, tak věřím, že jej budu moci dělat až do smrti,“ směje se David.

Co se týče profesní budoucnosti, v současné době jezdí k zákazníkům na školení. „Ale je to práce hodně závislá na sluchu. Když máme třeba různé meetingy, nedokážu z nich získat všechny informace jako slyšící. Já si o informaci vždy musím zpětně říci,“ popisuje každodenní pracovní realitu David.

Práce školitele ho baví. Budoucnost však vidí v jiné profesi. „Dělám ve firmě, která vyvíjí informační systémy pro firmy. Hodně jezdím k zákazníkům… Práce je to hezká, ale do budoucna bych si přál profesi, kde by bylo méně stresu.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv DAVIDA LANGA