Denisa Lincová: Při narození mi v letadle praskly bubínky

„Můj táta letěl z Paříže, kde byl jako doktor na konferenci. Máma letěla s ním. A když se vraceli zpátky do ČR, máma už měla takové bolesti, že porodila v letadle,“ vrací se zpátky v čase 58letá Denisa Lincová.

Její ztráta sluchu – 98 procent – se podle lékařů datuje právě k tomu osudnému letu její těhotné maminky.

„Řekli mi, že mi praskly kvůli tomu tlaku v letadle bubínky,“ vzpomíná Denisa.

Vyrůstala na Moravě v Břeclavi. Vychovávala ji babička. „Máma se o mě moc nechtěla starat, prý to bylo vyčerpávající. Táta tam za mnou tedy jezdil. Bylo mu smutno, bylo mu to líto, že není se mnou, ale nedalo se nic dělat,“ krčí rameny Denisa, která v Břeclavi chodila do školky i školy se slyšícími spolužáky.

S mámou nám to nikdy neklapalo

Vztah s maminkou se ani časem nenapravil. „S mámou nám to nikdy neklapalo. Doteď s mámou nemluvíme… V dětství mi pořád nadávala, že jsem hluchá, že nechce větu opakovat dvakrát. Cítila jsem se doma jako v pohádce Tři oříšky pro Popelku. Výborně jsem se učila, ale pořád jsem musela v domácnosti něco dělat. Bratr se sestrou doma naopak nemuseli dělat nic. Flákali se a ještě se špatně učili.“

Když bylo Denise 12, její tatínek dostal v Praze dobrou práci a k ní i byt. Celá rodina se tak dostala do metropole. A Denisa se dostala do školy pro sluchově postižené v Ječné.

„Nastoupila jsem tam do šesté třídy. Víkendy jsem ale stále trávila s babičkou.“

Když se Denisy ptám, jestli jí maminka nechybí, odpovídá rázně. „Nechybí. Já mám hodného tchána. A babička byla zlatá, prababička také! Prababička se dožila 105 let, pradědeček 103 let… Když krmil prasata, upadl, na místě zemřel… V klidu… Prababička odešla z tohoto světa také v poklidu. Ležela v posteli a já ji držela za ruku…“

První kontakt s neslyšícími

První kontakt s neslyšícími měla Denisa v Kremnicích, kde byli neslyšící pionýři. „Sice jsem tehdy neuměla znakovat, ale samotní neslyšící mi řekli, že výborně odezírám,“ vzpomíná Denisa.

Po základní škole šla studovat na dámskou krejčovou. Se slyšícími. „Na Smíchově se sice učily neslyšící švadleny, ale udělala jsem zkoušku na dámskou krejčovou, takže vyhrál tento obor se slyšícími.“

Na kolektiv i pedagogy vzpomíná moc ráda. „Učitelé příjemní, byla jsem tam ještě s jednou neslyšící kamarádkou. Všichni se nám tam věnovali, diktovali nám, když se cokoli prezentovalo, dostaly jsme s kamarádkou tu prezentaci dopředu na papíru. A jak nám slyšící holky pomáhaly! Moc ráda na tu dobu vzpomínám,“ usmívá se Denisa, která pak zamířila ještě na jednu střední školu – do Kremnic na oděvní průmyslovku.

„Nejdříve jsme se tam s kamarádkou nedostaly. Přednost měli Slováci. Ale pak jsem se tam dostala. A tři roky tam studovala.“

Začátky byly pro Denisu velmi náročné. „Byla to oděvní průmyslovka pro neslyšící. Než jsem si zvykla, hodně jsem brečela. Byla to těžká škola života, ale tam jsem se konečně naučila pořádně znakovat,“ popisuje Denisa.

Po této škole ji život zavál jako mistrovou do Drutěvy. Kolegy měla slyšící i neslyšící.

„Nastoupila jsem v roce 1982, o dva roky později jsem se vdala a v roce 1985 se mi narodila dcera. A když jsem se v roce 1986 vrátila zpátky do Drutěvy, byla jsem už půl roku rozvedená. Dceru jsem dala do jeslí, abych mohla pracovat.“

Když bylo dceři pět let, našla jiného tátu…

V Drutěvě měla pod sebou jak slyšící, tak i neslyšící. „Byla jsem tam pro všechny. Pro švadleny, žehlírnu, stříhárnu… Měla jsem to tam ráda,“ vzpomíná s úsměvem na rtech Denisa.

A v době, kdy dělala v Drutěvě, poznala i svého budoucího muže.

„Každou neděli jsem jezdila s dcerou do hvězdárny. Ona stále sledovala jednoho chlapa v tramvaji. Říkala jsem jí, ať přestane, že už vystupujeme. Ona šla k pánovi a řekla: ‚Máma sedí sama na lavici…‘ A muž si přisedl. No a nakonec jsme se vzali,“ směje se Denisa, která s druhým manželem měla ještě dva syny.

„Bohužel třetí dítě tátu nepoznalo. Jen na obrázku, 31 let už jsem vdova…“



Radost jí však dělá její rozvětvená rodina. Tři děti a čtyři vnoučata.

Pražský spolek neslyšících

A jak se Denisa dostala do Pražského spolku neslyšících, jehož tváří je už 15 let, a bez níž si neslyšící senioři už nedovedou představit výlety nejen po republice?

„Nejprve jsem byla v jiné organizaci. V České unii neslyšících. Byla tam ale špatná komunikace s vedením, nelíbilo se mi tam. Odstěhovala jsem se zpátky na Moravu k babičce. A v té době jsem se poznala s Pavlem Šturmem z Pražského spolku neslyšících. A pak i s Jaroslavem Paurem, který potřeboval do Hodonína organizátorku pantomimy.“

Pavel Šturm Denisu doporučil. „Říkal panu Paurovi, že jsem šikovná, ale já jsem měla strach, jestli se domluvím. Pavel pak říkal, že končí jedna tlumočnice, ať jdu já. Ze začátku to byl horor! Pavel je navíc takový provokatér, takže jsem kolikrát nevěděla, jestli mluví vážně, nebo mě jen provokuje. Ale zvládla jsem to.“

Ohlédnutí za 15 lety

V den našeho rozhovoru je to právě 15 let a jeden den, co je v Pražském spolku neslyšících. „Oslavila jsem to spolu se seniory. Bylo to krásné ohlédnutí za takovou dobou, co už tam jsem,“ usmívá se Denisa a vzpomíná na první akci, kterou organizovala.

„Byla to dovolená na Benecko. Dohromady 43 neslyšících a 12 slyšících! Byla to velká zatěžkávací zkouška, ale povedlo se to na jedničku! A následoval Halloween, Mikulášská zábava…“

Když Denisa přišla do Pražského spolku neslyšících, myslela, že bude navazovat na práci svých předchůdců. „Ale zjistila jsem, že není na co navazovat. Že žádné akce nejsou. Každý tehdy jezdil sám na dovolenou. Hodně neslyšících se také bálo cestovat, takže raději nejeli nikam. O naše akce byl rázem takový zájem, že jsem pro rekreace začala zajišťovat hned dva autobusy. Malý a velký,“ usmívá se Denisa.

Od Valentýna až po rozlučku

Denisa rozjela tolik akcí, že do Pražského spolku neslyšících brzy začali přijíždět neslyšící z celé Prahy. „Valentýn, Den matek, Den otců, Čarodějnice, Letní bašta, Podzimní bašta, Vinobraní, Svatováclavská zábava, Rozlučka se starým rokem… V Pražském spolku neslyšících jsme to rozjeli ve velkém,“ směje se Denisa, která je organizátorkou a místopředsedkyní spolku.

K tomu, aby všechno klapalo, je potřeba nejen její rázné vedení, ale také spolehlivý tým. „Každý dostane nějaký úkol. Není to nic těžkého. Kdo co zvládne. Ale je potřeba, aby si každý splnil svůj úkol. Bez toho by to nemohlo fungovat,“ popisuje Denisa, která zdůrazňuje, že všechno, co ve spolku dělají, je založené na dobrovolné práci.

Přivítali ukrajinské uprchlíky

V březnu letošního roku navíc Pražský spolek neslyšících uspořádal přivítání pro Ukrajince. „Díky penězům ze Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR a z Centra pro neslyšící a nedoslýchavé v Praze a Středočeském kraji jsme mohli uspořádat parádní akci, na které jsme neslyšícím Ukrajincům představili naše akce, služby... Děti i dospělí byli nadšení!“

Komunikační bariéra s neslyšícími Ukrajinci se brzy rozplynula. „Rychle se naučili český i český znakový jazyk. Já umím rusky, takže jsme to nějak dali dohromady.“

Prostor pro zlepšení je vždycky

Přestože se může zdát, že je Denisa – co se organizace týče – již se vším spokojená a za 15 let si vybudovala bezchybný systém, i ona sama stále přichází s nápady, co vylepšit.

„Ve spolku máme spoustu nápadů, ale chtělo by to více materiálu, peněz, lidí…“

Do dalších let ve spolku má ještě jedno přání. „Přála bych si, aby se k nám přidali i slyšící. To je moje veliké přání. Pamatuji si, jak nás třeba úžasně přijali slyšící ve Španělsku, kde jsme byli na rekreaci. Byla tam úžasná průvodkyně, které jsem se hned omlouvala, že neslyšící mlátí příbory, bouchají dveřmi… A ona mi odpověděla, že to vůbec nevadí, že je hlavně důležité, abychom si tu dovolenou užili. To byl tak úžasný přístup,“ usmívá se Denisa.

„Když se smějeme, jsme hluční. Řveme. Víme o tom. Ale my se prostě radujeme ze života,“ směje se Denisa, která říká, že je tam, kde je, hlavně díky kolegovi Pavlu Šturmovi.

„A nesmím zapomenout na Ivanku Neuschlovou, která je také báječná. I díky ní jsme se podívali na tolik zajímavých míst! I do mnoha evropských zemí. Na místa, kam by neslyšící sami jinak nejeli…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv DENISY LINCOVÉ