Doktor Josef Brožík: Splnil se mi sen mluvit jako slyšící

ll


„Uměl porozumět druhým. Velmi dobře cítil, co má dotyčný za problém. Vyslechl nás i mimo výuku. V tomto byl jedinečný. Jeho hodiny angličtiny byly nejen zábavné, ale i poučné. Respektovali a obdivovali jsme ho…“

Tak vzpomíná Míra Kindel, 13. osobnost projektu Jsem jedno ucho, na léta strávená ve školní lavici ve škole pro neslyšící v Holečkově ulici. A tím, kdo ho učil anglický jazyk, nebyl nikdo jiný než doktor Josef Brožík…

„Každé malé dítě, ať je slyšící nebo sluchově postižené, dokáže vypozorovat různé způsoby komunikace. Také jsem v útlém dětství přišel na to, že někteří mluví, jiní znakují. Protože oba moji rodiče byli neslyšící a znakovali, bezděčně se znakový jazyk stal mým mateřským jazykem. Asi bych si český jazyk osvojoval složitěji, nebýt jednoho osudového spolubydlení,“ začíná své vyprávění Josef.

Sousedka probudila lásku k češtině

S rodiči žil v rozděleném bytě na Vinohradech. „Byl to důsledek 50. let, kdy komunistický režim zakazoval obyčejným lidem bydlet ve vícepokojových a rozlehlých bytech. Jednu část jsme obývali my a druhou část jedna slyšící paní. Byla vdova a ráda se mi věnovala. Začala mě učit nejen správně vyslovovat, ale také správně používat gramatiku.“

Profesí to nebyla učitelka, ale účetní. Měla však přirozenou intuici, jak vést těžce sluchově postižené dítě k rozvoji řeči.

„Nebylo to tak, že by se mi věnovala čtyřiadvacet hodin denně. Často jezdila na svou chalupu v Krkonoších, kde trávila klidně tři měsíce, nebo na delší dobu za příbuznými do Německa. Avšak všechny naše společné chvíle a vzájemná komunikace stačily k tomu, abych si upevnil základy řeči,“ popisuje Josef.

Kromě sousedky to však byli i jeho osvícení rodiče nebo neslyšící strýc, kteří malému Josefovi dávali k Vánocům, narozeninám či ke svátků didaktické hračky – například stavebnice. Ale vůbec nejčastěji to byly knížky, které Josef doslova hltal.

Mnoha neslyšícím chybí slovní zásoba

Co nenašel v knížkách, na to se doptával světaznalé sousedky. „V první polovině 60. let se těžko hledaly významy neznámých slov, encyklopedie či naučné slovníky prakticky neexistovaly, a tak jsem chodil za sousedkou, aby mi to všechno vysvětlila.“

Josef byl odmalička velmi vnímavý. „Ještě jako předškolák jsem si všiml, že mnohým neslyšícím chybí slovní zásoba. Pomalu jsem docházel k poznání, že jejich hlavním problémem není až tak ztráta sluchu jako neznalost jazyka. Byla řada ochotných slyšících lidí, kteří psali svoje sdělení na papír. a ejhle – neslyšící tomu nerozuměli. Prý to bylo těžké a složité, slyšící to měli napsat lehčeji... Ve mně tak uzrál první cíl – mluvit jako slyšící.“

A reakce okolí? To se nad jeho cílem pousmálo. „Přece ‚hluchoněmý‘ nebude tak dobře mluvit, natož ovládat češtinu!“ Ano, bylo to v době, kdy slovo ‚hluchoněmý‘ bylo ještě naprosto běžné.

Nelidskost komunismu

„Díky tomu, že jsem dokázal vnímat svět znakového jazyka a českého jazyka, jsem docházel k mnohým poznáním. Už jako školák jsem si dokázal uvědomit nelidskost komunismu. Jak? Sousedka mi vykládala, jaký je život v tehdejším západním Německu. S rodiči jsme chodili na akce, na které přijížděli neslyšící lidé ze Západu. Díky tomu, že jsem uměl znakovat, jsem vnímal líčení jejich života. Tak přece se na Západě nežije tak špatně, jak se nám snažila namlouvat komunistická propaganda. A co teprve taková celosvětová shromáždění neslyšících…“

V roce 1967 s rodiči vyjel na Světový kongres neslyšících ve Varšavě. Tam na jedné straně poznal odlišnost různých národních znakových jazyků, na druhé straně ale zároveň i to, že tyto národní znakové jazyky jsou v základě srozumitelné neslyšícím z různých koutů světa.

Další podobnou akci, kterou navštívili, byly i Světové sportovní hry neslyšících (dnes deaflympiáda) v roce 1969 v Bělehradě, kam se jeho rodině po překonání byrokratických překážek podařilo vycestovat.

„S překvapením jsem se díval na to, jak Američané, Britové a vůbec lidé ze Západu mohli volně cestovat, zatímco naše hranice se postupně neprodyšně uzavíraly. A jak mohou v cizině utrácet. My jsme dostali velmi omezené množství dinárů – tehdejší jugoslávské měny – a za celou dobu pobytu jsme si nemohli dát ani zmrzlinu.“

Ty slyšíš lépe, tak jsi chytřejší

Díky čtení, komunikaci s lidmi a setkávání s cizinci se už v raném mládí rozšiřovalo jeho politické povědomí. „U mnohých svých spolužáků jsem ale viděl, že jim chyběly důležité informace, a to nejen o politice. Nicméně v 60. letech byla taková atmosféra, že mít slyšící rodiče bylo něco lepšího než mít neslyšící rodiče. Oni přece nemluví, jen ukazují... Nebo se srovnávaly audiogramy. Kdo měl lepší audiogram, lépe slyšel, a tím pádem byl chytřejší.“

Tehdy si totiž mnozí neuvědomovali, že inteligence a úroveň znalostí jsou nezávislé na stavu sluchu. A Josef vzpomíná na to, jak jedna učitelka na prvním stupni ve škole v Ječné zkoušela sluch a zapisovala si, jak kdo daleko slyší.

„Měřila vzdálenost ‚slyšitelnosti‘. Ten slyší na 20 centimetrů, tamten už na 2 metry... Ve třídě byli dva spolužáci se střední nedoslýchavostí, těm – protože rozměry třídy nestačily, měřila sluch v tělocvičně a následně je pochválila, jak dobře slyší. Bral jsem to jako křivdu a nespravedlnost. Byla to neskutečná hierarchie. Nedoslýchaví, kteří nemuseli znakovat, protože mluvili – a co na tom, že nesprávnou češtinou. Dále byli nedoslýchaví, kteří vlivem rodinného prostředí znakovali nebo se znakovat naučili – ti měli lepší vztah k neslyšícím. Pak to byli neslyšící, kteří znakovali. Kam jsem měl patřit já se svými pěti procenty zbytku sluchu? Buď ke světu neslyšících, nebo ke světu slyšících?“

První neslyšící potomek neslyšících rodičů na vysoké škole

Josef také vypráví, že v té době v komunitě neslyšících panovala představa, že slyšící jsou nepřáteli neslyšících. Strašili ho, že na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kam se po maturitě na Ječné dostal, bude nepřátelské prostředí.

„Ale co se nestalo! Slyšící spolužáci mě okamžitě přijali jako sobě rovného. Nabídli mi pomoc, že mi budou psát přednášky přes kopírák. Aby si to dokázala představit i mladší generace – to byl černý papír, který se vkládal mezi dva listy, psalo se na originál a ten černý papír to obtáhl na druhý list.“

Že má neslyšící rodiče? To Josef tajit nemusel. Jeho vrstevníci o nich věděli. A mnozí z nich chodili na návštěvu k němu domů. A on zase s nimi chodil na společné oslavy úspěšného složení zkoušek, uzavření semestru, ročníku, a nakonec i celého studia.

„Vysokoškolská léta byla skvělá a donedávna jsme se jako ročník ještě setkávali, než to zarazil covid. S některými kolegy si píšeme dodnes. Takže ten svět slyšících není zlý, byť má svoje chyby – jako všude. Jaký rozdíl oproti skleníkovému prostředí školy pro sluchově postižené v Ječné ulici, kde nám vsugerovávali, že ve vysokoškolském prostředí slyšících nám nikdo nepomůže. Žádný neslyšící potomek neslyšících rodičů v té době na vysoké škole ještě nestudoval…“

Jak jsem učil mediky…

Josefovým snem byla už od dětství kantořina. Tento sen se mu však rozplynul. Období před sametovou revolucí nepřálo sluchově postiženým, kteří toužili studovat pedagogiku, neboť se k přihlášce ke studiu muselo dokládat lékařské potvrzení o vyhovujícím zraku a sluchu.

K pedagogice se tak dostal oklikou. Po promoci na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde studoval obecnou biologii, nastoupil na oddělení genetiky Fakulty všeobecného lékařství UK a Fakultní nemocnice.

„Vzhledem k atestaci z lékařské genetiky jsem dostal několik hodin výuky na praktikách mediků. Vzpomínám si, jak za mnou přišel jeden asistent a udiveně se mě ptal: ‚Ty budeš učit mediky?‘ Pak mi vysvětloval, že se setkal s několika darebáky. Prý jak je zvládnu, když on sám je zvládá stěží. Nakonec to dopadlo tak, že jsem po ty roky neměl ani jednu nepříjemnost s mediky kvůli mému sluchu. Všichni o tom věděli a musím říct, že se chovali naprosto korektně. Další důkaz o tom, že svět slyšících není nepřátelský. To mohou tvrdit snad jen neslyšící s velmi nízkým sebevědomím,“ říká upřímně Josef, který mezitím složil na Pedagogické fakultě UK zkoušku z angličtiny.

„Moje jazykové vzdělání završila učitelka na gymnáziu v Ječné. A právě i díky ní jsem na vysoké škole neměl s angličtinou problém."

Spolu se sametovou revolucí nastalo plno změn i v jeho životě. „Několikrát jsem vystoupil v televizním vysílání s tím, že zdravotně postižení lidé jsou plnohodnotnými členy společnosti a že úroveň společnosti se pozná podle jejího přístupu k lidem se zdravotním postižením. Dostal jsem nabídku učit na Pedagogické fakultě UK, nabídku pracovat v televizi, nabídku učit na střední škole pro sluchově postižené v Holečkově ulici, nabídku na místo redaktora v časopisu Gong… Naopak oddělení genetiky mi nenabídlo další postup.“

Legendární Televizní klub neslyšících

KKK

Mezi nabídkami Josef dlouho neváhal. Věděl, jakým směrem se vydá dále. Začal učit. A na začátku 90. let se stal v České televizi dramaturgem, scenáristou a moderátorem Televizního klubu neslyšících.

„Vyhledával jsem zajímavé náměty, které by oslovovaly všechny lidi se sluchovým postižením – nedoslýchavé, neslyšící, ohluchlé, s kochleárním implantátem – i jejich rodinné příslušníky a přátele. Podařilo se mi natočit řadu setkání s významnými osobnostmi nejen ze světa neslyšících, například s paní Olgou Havlovou – manželkou prezidenta Václava Havla, nebo s ministry na téma řešení problémů lidí se sluchovým postižením.“

Televizní klub neslyšících, který dodnes s týmem připravuje, je nejen zdrojem vzdělávání a aktuálních informací, ale také přehlídkou osobností se sluchovým postižením, které dosáhly vysokých cílů. Ty jsou vzorem a motivací jak pro komunitu sluchově postižených, tak i pro mnohé slyšící.

Zajímavostí také je, že Československá televize jako druhá v Evropě po britské BBC již v roce 1979 zavedla pořad speciálně vyrobený pro diváky se sluchovým postižením. „A od té doby se neustále rozšiřuje okruh pořadů pro neslyšící diváky nejen ve veřejnoprávních, ale i v soukromých televizích. A v poslední době také na sociálních sítích.“

Bude tomu téměř třicet let, co se Josef zapojil do prosazování skrytých titulků v České televizi. Později se podílel také na přípravě zákona o komunikaci neslyšících a hluchoslepých osob.

Dvacet let učitelem angličtiny

V Josefově výčtu toho, co během života dokázal, to ale rozhodně není všechno. Protože se na střední škole v Holečkově ulici zavedl maturitní obor s povinnou výukou cizího jazyka, začal vyučovat angličtinu.

„Učím ji už více než dvacet let. Výuka probíhá vizuální formou, žáci se učí písemnou podobu anglického jazyka. Mám radost ze svých úspěšných maturantů. Občas učím i přírodovědné předměty, ke kterým mám též blízko.“

bb

Po promoci se zapojil do aktivit v tehdejším Svazu invalidů, z něhož vzešel nynější Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR. Za téměř 40 let uskutečnil řadu akcí pro neslyšící – od kurzů českého jazyka přes odpolední akademii neslyšících až po odborné přednášky.

„Všechny proběhly ve znakovém jazyce, bez tlumočníka. Nyní, v době covidové, přednášky na četné žádosti neslyšících pokračují, jen je realizujeme online na dálku, přes Facebook.“

Dokážu komunikovat se všemi. I s hluchoslepými

Způsob komunikace – tedy mluvení nebo znakování – Josef přizpůsobuje lidem a okolnostem. „Komunikuji se všemi typy sluchově postižených, se slyšícími… A dokonce jsem se domluvil i s lidmi hluchoslepými. Nedělají mi problémy přechody z jednoho typu komunikace na jiný.“

Josef je po celý život velmi akční. Jeho mnohaletá a neúnavná práce ve prospěch osob se zdravotním postižením byla oceněna i několika prestižními cenami. Televizní klub neslyšících získal několik cen Vládního výboru pro zdravotně postižené. A v roce 2012 si Josef dokonce převzal ocenění Evropský učitel jazyků od Evropské unie.

Je tak živoucím důkazem, že životní sny se plní především těm, kteří si jdou cílevědomě a houževnatě za tím, co je naplňuje a nebojí se využít příležitostí, které jim osud nabízí.

ee

Splněné sny

Laskavost, rozhled, nadhled… Tím vším se Josef po celý život vyznačuje. Ale cizí mu není ani humor. Na jednu takovou příhodu opět zavzpomínal jeho bývalý student Míra Kindel.

„Těsně před začátkem hodiny jsme ve třídě trošku blbnuli. Najednou jsem vyběhl proti dveřím a narazil hlavou do zdi. A právě v tu chvíli pan doktor Brožík vcházel do třídy. Po nárazu jsem byl mimo… Když jsem se zvedl, viděl jsem, jak mi říká: ‚Rozsvítilo se ti tam? Už jsi připravený na zkoušku?‘ Z testu jsem nakonec dostal za jedna! On za mnou pak přišel a podotkl, že jsem tu ránu do hlavy asi potřeboval,“ směje se Míra při vzpomínce na svého profesora.

Muže, který si v životě dokázal splnit mnoho snů. Mezi nimi i jeden, v jehož dosažení mu okolí nevěřilo – mluvit jako slyšící…

Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv JOSEFA BROŽÍKA, VERONIKA CÉZOVÁ
Vytisknout