Doktor Josef Brožík: Splnil se mi sen mluvit jako slyšící
„Uměl porozumět druhým. Velmi dobře cítil, co má dotyčný za
problém. Vyslechl nás i mimo výuku. V tomto byl jedinečný. Jeho
hodiny angličtiny byly nejen zábavné, ale i poučné. Respektovali a obdivovali
jsme ho…“
Tak vzpomíná Míra Kindel, 13. osobnost projektu Jsem
jedno ucho, na léta strávená ve školní lavici ve škole pro neslyšící v Holečkově
ulici. A tím, kdo ho učil anglický jazyk, nebyl nikdo jiný než doktor
Josef Brožík…
„Každé malé dítě, ať je slyšící nebo sluchově postižené,
dokáže vypozorovat různé způsoby komunikace. Také jsem v útlém dětství
přišel na to, že někteří mluví, jiní znakují. Protože oba moji rodiče byli
neslyšící a znakovali, bezděčně se znakový jazyk stal mým mateřským jazykem.
Asi bych si český jazyk osvojoval složitěji, nebýt jednoho osudového
spolubydlení,“ začíná své vyprávění Josef.
Sousedka probudila lásku k češtině
S rodiči žil v rozděleném bytě na Vinohradech. „Byl
to důsledek 50. let, kdy komunistický režim zakazoval obyčejným lidem
bydlet ve vícepokojových a rozlehlých bytech. Jednu část jsme obývali my
a druhou část jedna slyšící paní. Byla vdova a ráda se mi věnovala.
Začala mě učit nejen správně vyslovovat, ale také správně používat gramatiku.“
Profesí to nebyla učitelka, ale účetní. Měla však přirozenou
intuici, jak vést těžce sluchově postižené dítě k rozvoji řeči.
„Nebylo to tak, že by se mi věnovala čtyřiadvacet hodin
denně. Často jezdila na svou chalupu v Krkonoších, kde trávila klidně tři
měsíce, nebo na delší dobu za příbuznými do Německa. Avšak všechny naše
společné chvíle a vzájemná komunikace stačily k tomu, abych si
upevnil základy řeči,“ popisuje Josef.
Kromě sousedky to však byli i jeho osvícení rodiče nebo
neslyšící strýc, kteří malému Josefovi dávali k Vánocům, narozeninám či ke
svátků didaktické hračky – například stavebnice. Ale vůbec nejčastěji to byly
knížky, které Josef doslova hltal.
Mnoha neslyšícím chybí slovní zásoba
Co nenašel v knížkách, na to se doptával světaznalé
sousedky. „V první polovině 60. let se těžko hledaly významy neznámých
slov, encyklopedie či naučné slovníky prakticky neexistovaly, a tak jsem
chodil za sousedkou, aby mi to všechno vysvětlila.“
Josef byl odmalička velmi vnímavý. „Ještě jako předškolák
jsem si všiml, že mnohým neslyšícím chybí slovní zásoba. Pomalu jsem docházel
k poznání, že jejich hlavním problémem není až tak ztráta sluchu jako
neznalost jazyka. Byla řada ochotných slyšících lidí, kteří psali svoje sdělení
na papír. a ejhle – neslyšící tomu nerozuměli. Prý to bylo těžké a složité,
slyšící to měli napsat lehčeji... Ve mně tak uzrál první cíl – mluvit jako
slyšící.“
A reakce okolí? To se nad jeho cílem pousmálo. „Přece ‚hluchoněmý‘
nebude tak dobře mluvit, natož ovládat češtinu!“ Ano, bylo to v době, kdy
slovo ‚hluchoněmý‘ bylo ještě naprosto běžné.
Nelidskost komunismu
„Díky tomu, že jsem dokázal vnímat svět znakového jazyka
a českého jazyka, jsem docházel k mnohým poznáním. Už jako školák
jsem si dokázal uvědomit nelidskost komunismu. Jak? Sousedka mi vykládala, jaký
je život v tehdejším západním Německu. S rodiči jsme chodili na akce,
na které přijížděli neslyšící lidé ze Západu. Díky tomu, že jsem uměl znakovat,
jsem vnímal líčení jejich života. Tak přece se na Západě nežije tak špatně, jak
se nám snažila namlouvat komunistická propaganda. A co teprve taková
celosvětová shromáždění neslyšících…“
V roce 1967 s rodiči vyjel na Světový kongres
neslyšících ve Varšavě. Tam na jedné straně poznal odlišnost různých národních
znakových jazyků, na druhé straně ale zároveň i to, že tyto národní
znakové jazyky jsou v základě srozumitelné neslyšícím z různých koutů
světa.
Další podobnou akci, kterou navštívili, byly i Světové
sportovní hry neslyšících (dnes deaflympiáda) v roce 1969 v Bělehradě,
kam se jeho rodině po překonání byrokratických překážek podařilo vycestovat.
„S překvapením jsem se díval na to, jak Američané, Britové
a vůbec lidé ze Západu mohli volně cestovat, zatímco naše hranice se
postupně neprodyšně uzavíraly. A jak mohou v cizině utrácet. My jsme
dostali velmi omezené množství dinárů – tehdejší jugoslávské měny – a za celou
dobu pobytu jsme si nemohli dát ani zmrzlinu.“
Ty slyšíš lépe, tak jsi chytřejší
Díky čtení, komunikaci s lidmi a setkávání s cizinci
se už v raném mládí rozšiřovalo jeho politické povědomí. „U mnohých
svých spolužáků jsem ale viděl, že jim chyběly důležité informace, a to
nejen o politice. Nicméně v 60. letech byla taková atmosféra, že
mít slyšící rodiče bylo něco lepšího než mít neslyšící rodiče. Oni přece
nemluví, jen ukazují... Nebo se srovnávaly audiogramy. Kdo měl lepší audiogram,
lépe slyšel, a tím pádem byl chytřejší.“
Tehdy si totiž mnozí neuvědomovali, že inteligence a úroveň
znalostí jsou nezávislé na stavu sluchu. A Josef vzpomíná na to, jak
jedna učitelka na prvním stupni ve škole v Ječné zkoušela sluch a zapisovala si, jak kdo
daleko slyší.
„Měřila vzdálenost ‚slyšitelnosti‘. Ten slyší na 20 centimetrů,
tamten už na 2 metry... Ve třídě byli dva spolužáci se střední nedoslýchavostí,
těm – protože rozměry třídy nestačily, měřila sluch v tělocvičně a následně
je pochválila, jak dobře slyší. Bral jsem to jako křivdu a nespravedlnost.
Byla to neskutečná hierarchie. Nedoslýchaví, kteří nemuseli znakovat, protože
mluvili – a co na tom, že nesprávnou češtinou. Dále byli nedoslýchaví,
kteří vlivem rodinného prostředí znakovali nebo se znakovat naučili – ti měli
lepší vztah k neslyšícím. Pak to byli neslyšící, kteří znakovali. Kam jsem
měl patřit já se svými pěti procenty zbytku sluchu? Buď ke světu neslyšících,
nebo ke světu slyšících?“
První neslyšící potomek neslyšících rodičů na vysoké
škole
Josef také vypráví, že v té době v komunitě
neslyšících panovala představa, že slyšící jsou nepřáteli neslyšících. Strašili
ho, že na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kam se po maturitě na
Ječné dostal, bude nepřátelské prostředí.
„Ale co se nestalo! Slyšící spolužáci mě okamžitě přijali
jako sobě rovného. Nabídli mi pomoc, že mi budou psát přednášky přes kopírák.
Aby si to dokázala představit i mladší generace – to byl černý papír, který
se vkládal mezi dva listy, psalo se na originál a ten černý papír to
obtáhl na druhý list.“
Že má neslyšící rodiče? To Josef tajit nemusel. Jeho
vrstevníci o nich věděli. A mnozí z nich chodili na návštěvu
k němu domů. A on zase s nimi chodil na společné oslavy
úspěšného složení zkoušek, uzavření semestru, ročníku, a nakonec i celého
studia.
„Vysokoškolská léta byla skvělá a donedávna jsme se
jako ročník ještě setkávali, než to zarazil covid. S některými kolegy si
píšeme dodnes. Takže ten svět slyšících není zlý, byť má svoje chyby – jako
všude. Jaký rozdíl oproti skleníkovému prostředí školy pro sluchově postižené
v Ječné ulici, kde nám vsugerovávali, že ve vysokoškolském prostředí
slyšících nám nikdo nepomůže. Žádný neslyšící potomek neslyšících rodičů
v té době na vysoké škole ještě nestudoval…“
Jak jsem učil mediky…
Josefovým snem byla už od dětství kantořina. Tento sen se mu
však rozplynul. Období před sametovou revolucí nepřálo sluchově postiženým,
kteří toužili studovat pedagogiku, neboť se k přihlášce ke studiu muselo dokládat
lékařské potvrzení o vyhovujícím zraku a sluchu.
K pedagogice se tak dostal oklikou. Po promoci na Přírodovědecké
fakultě Univerzity Karlovy, kde studoval obecnou biologii, nastoupil na
oddělení genetiky Fakulty všeobecného lékařství UK a Fakultní nemocnice.
„Vzhledem k atestaci z lékařské genetiky jsem
dostal několik hodin výuky na praktikách mediků. Vzpomínám si, jak za mnou
přišel jeden asistent a udiveně se mě ptal: ‚Ty budeš učit mediky?‘ Pak mi
vysvětloval, že se setkal s několika darebáky. Prý jak je zvládnu, když on
sám je zvládá stěží. Nakonec to dopadlo tak, že jsem po ty roky neměl ani jednu
nepříjemnost s mediky kvůli mému sluchu. Všichni o tom věděli a musím
říct, že se chovali naprosto korektně. Další důkaz o tom, že svět
slyšících není nepřátelský. To mohou tvrdit snad jen neslyšící s velmi
nízkým sebevědomím,“ říká upřímně Josef, který mezitím složil na Pedagogické
fakultě UK zkoušku z angličtiny.
„Moje jazykové vzdělání završila učitelka na gymnáziu v Ječné. A právě i díky ní jsem na vysoké škole neměl s angličtinou problém."
Spolu se sametovou revolucí nastalo plno změn i v jeho
životě. „Několikrát jsem vystoupil v televizním vysílání s tím, že zdravotně
postižení lidé jsou plnohodnotnými členy společnosti a že úroveň
společnosti se pozná podle jejího přístupu k lidem se zdravotním
postižením. Dostal jsem nabídku učit na Pedagogické fakultě UK, nabídku
pracovat v televizi, nabídku učit na střední škole pro sluchově postižené
v Holečkově ulici, nabídku na místo redaktora v časopisu Gong… Naopak
oddělení genetiky mi nenabídlo další postup.“
Legendární Televizní klub neslyšících
Mezi nabídkami Josef dlouho neváhal. Věděl, jakým směrem se
vydá dále. Začal učit. A na začátku 90. let se stal v České televizi
dramaturgem, scenáristou a moderátorem Televizního klubu neslyšících.
„Vyhledával jsem zajímavé náměty, které by oslovovaly
všechny lidi se sluchovým postižením – nedoslýchavé, neslyšící, ohluchlé,
s kochleárním implantátem – i jejich rodinné příslušníky a přátele.
Podařilo se mi natočit řadu setkání s významnými osobnostmi nejen ze světa
neslyšících, například s paní Olgou Havlovou – manželkou prezidenta
Václava Havla, nebo s ministry na téma řešení problémů lidí se sluchovým
postižením.“
Televizní klub neslyšících, který dodnes s týmem připravuje, je nejen
zdrojem vzdělávání a aktuálních informací, ale také přehlídkou osobností
se sluchovým postižením, které dosáhly vysokých cílů. Ty jsou vzorem a motivací
jak pro komunitu sluchově postižených, tak i pro mnohé slyšící.
Zajímavostí také je, že Československá televize jako druhá
v Evropě po britské BBC již v roce 1979 zavedla pořad speciálně
vyrobený pro diváky se sluchovým postižením. „A od té doby se neustále
rozšiřuje okruh pořadů pro neslyšící diváky nejen ve veřejnoprávních, ale
i v soukromých televizích. A v poslední době také na
sociálních sítích.“
Bude tomu téměř třicet let, co se Josef zapojil do
prosazování skrytých titulků v České televizi. Později se podílel také na
přípravě zákona o komunikaci neslyšících a hluchoslepých osob.
Dvacet let učitelem angličtiny
V Josefově výčtu toho, co během života dokázal, to ale
rozhodně není všechno. Protože se na střední škole v Holečkově ulici zavedl
maturitní obor s povinnou výukou cizího jazyka, začal vyučovat angličtinu.
„Učím ji už více než dvacet let. Výuka probíhá vizuální
formou, žáci se učí písemnou podobu anglického jazyka. Mám radost ze svých
úspěšných maturantů. Občas učím i přírodovědné předměty, ke kterým mám též
blízko.“
Po promoci se zapojil do aktivit v tehdejším Svazu
invalidů, z něhož vzešel nynější Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob
v ČR. Za téměř 40 let uskutečnil řadu akcí pro neslyšící – od kurzů
českého jazyka přes odpolední akademii neslyšících až po odborné přednášky.
„Všechny proběhly ve znakovém jazyce, bez tlumočníka. Nyní,
v době covidové, přednášky na četné žádosti neslyšících pokračují, jen je
realizujeme online na dálku, přes Facebook.“
Dokážu komunikovat se všemi. I s hluchoslepými
Způsob komunikace – tedy mluvení nebo znakování – Josef přizpůsobuje
lidem a okolnostem. „Komunikuji se všemi typy sluchově postižených, se
slyšícími… A dokonce jsem se domluvil i s lidmi hluchoslepými.
Nedělají mi problémy přechody z jednoho typu komunikace na jiný.“
Josef je po celý život velmi akční. Jeho mnohaletá a neúnavná
práce ve prospěch osob se zdravotním postižením byla oceněna i několika prestižními
cenami. Televizní klub neslyšících získal několik cen Vládního výboru pro
zdravotně postižené. A v roce 2012 si Josef dokonce převzal ocenění
Evropský učitel jazyků od Evropské unie.
Je tak živoucím důkazem, že životní sny se plní především těm,
kteří si jdou cílevědomě a houževnatě za tím, co je naplňuje a nebojí
se využít příležitostí, které jim osud nabízí.
Splněné sny
Laskavost, rozhled, nadhled… Tím vším se Josef po celý život
vyznačuje. Ale cizí mu není ani humor. Na jednu takovou příhodu opět zavzpomínal
jeho bývalý student Míra Kindel.
„Těsně před začátkem hodiny jsme ve třídě trošku blbnuli.
Najednou jsem vyběhl proti dveřím a narazil hlavou do zdi. A právě
v tu chvíli pan doktor Brožík vcházel do třídy. Po nárazu jsem byl mimo… Když
jsem se zvedl, viděl jsem, jak mi říká: ‚Rozsvítilo se ti tam? Už jsi
připravený na zkoušku?‘ Z testu jsem nakonec dostal za jedna! On za mnou pak
přišel a podotkl, že jsem tu ránu do hlavy asi potřeboval,“ směje se Míra
při vzpomínce na svého profesora.
Muže, který si v životě dokázal splnit mnoho snů. Mezi
nimi i jeden, v jehož dosažení mu okolí nevěřilo – mluvit jako
slyšící…
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv JOSEFA BROŽÍKA, VERONIKA CÉZOVÁ