Filip Bambula: Přestěhovat se? To není tak jednoduché. Mám opatrovnici

„Máme tady moc milého neslyšícího klienta. Chodí k nám na pobočku už nějaký čas. Je uzavřenější povahy, nemá přátele, ale rád by si nějaké našel. A protože víme, jak úžasně funguje komunita Jsem jedno ucho, napadlo nás, jestli právě to nebude ta pravá cesta, jak náš klient najde neslyšící přátele,“ ozvala se mi před dvěma lety konzultantka z neziskové organizace Tichý svět.

Rozhovor jsme domlouvali hned několikrát. Jednou nám do toho vlezl covid, pak další okolnosti. Mezitím jsem komunikovala s další konzultantkou. A vyšlo to až napotřetí, když přišel na zářijový křest knihy Jsem jedno ucho 2022 Martin Rapprich, vedoucí konzultant pro Středočeský kraj z Tichého světa. Slovo dalo slovo a na konci října jsme uskutečnili online rozhovor. S neslyšícím Filipem Bambulou.

Stále bez kamarádů

Z obrazovky mi to pondělní ráno v domluveném termínu mával vedoucí Martin Rapprich a jeho kolegyně, konzultantka Petra Kohutová. A vedle ní se na mě – s ostychem – usmál osmadvacetiletý Filip Bambula. A mimo záběr – tak, aby neslyšící klient dobře viděl na tlumočení – seděla tlumočnice znakového jazyka Denisa Melčová.

Hned na začátku rozhovoru mě zajímá, jestli se u Filipa za dobu, co jsme dlouze domlouvali termín rozhovoru, něco změnilo.

„Kamarády, které jsem chtěl najít, bohužel stále nemám,“ říká se smutným výrazem Filip.

„Tak to se snad po rozhovoru zlepší,“ usmívám se.

„Snad jo, věřím v to,“ říká s nadějí Filip.

V dětském domově

Když se vracíme zpátky v čase do Filipova dětství, zjišťuji, že má toto období tak trochu zakryté mlhou. A mnohokrát se musím doptávat, abych pochopila, jak to všechno bylo.

Nakonec se dozvídám, že přestože Filip mluvil na přeskáčku o MŠ a ZŠ v Radlicích a na Smíchově, nakonec do mateřské školy nechodil.

„Moji rodiče už nežijí, stěhovali jsme se z Prahy do Berouna.  A já později do Nového Strašecí. A tam jsem byl v dětském domově.“ 

Po chvíli z rozhovoru vyplývá, že právě po smrti maminky se dostal do dětského domova, protože se o něj tatínek nemohl postarat. Následně se dozvídám, že právě po smrti rodičů se dostal do dětského domova. Nejdříve do Berouna, potom do Nového Strašecí.

„Jako první zemřel tatínek a potom maminka,“ doplňuje Filip.

Najednou začínám chápat, proč má dětství jakoby zahalené v mlze. Představuji si toho malého neslyšícího kluka, který ztratí maminku, tatínka a najednou se sám ocitne mezi mnoha slyšícími dětmi a tetami v dětském domově…

„Jak jste se s nimi dorozumíval? Uměl někdo v dětském domově znakovat?“ zajímá mě.

„V Berouně děti znakovaly, v Novém Strašecí nikdo,“ krčí rameny Filip.

Chtěl bych si najít přítelkyni a neslyšící kamarády

A najednou – cvak. Filip začne mluvit o tom, jak moc mu chybí kamarádi. Že by rád v životě měl někoho, koho by mohl mít rád. A kdo by měl rád jeho.

V průběhu rozhovoru to zopakuje asi pětkrát. Vždy, z ničeho nic…

„Tak rád bych si našel přítelkyni a neslyšící kamarády!“

Na Smíchov i do Radlic

Z dětského domova pak z Nového Strašecí dojížděl pár let do školy pro neslyšící do Radlic, pár let na Smíchov.

A když mu bylo 19 let, z dětského domova se přestěhoval na Kladno.

„A tady nikoho neznám, nemám tu žádné kamarády,“ opakuje opět smutně Filip.

„Jste v kontaktu s kamarády ze školy? Ani v Praze nemáte kamarády?“ divím se.

„V Praze jsem měl kamarády, ale po škole jsme se rozprchli. Teď už s nikým v kontaktu nejsem.“

„A nepřemýšlíte, že byste se přestěhoval do Prahy? Pro neslyšící je tam více příležitostí seznámit se s dalšími neslyšícími, pořádá se tam hodně akcí, třeba v Pražském spolku neslyšících pořádají každý měsíc spoustu prima akcí…“

Než se dostanu k tomu, že bych vyjmenovala například Halloween či nadcházející Mikulášskou zábavu, Filip začne kroutit hlavou.

„Přestěhovat se? To není tak jednoduché…“

„Kvůli financím?“

„Mám opatrovnici. A ta mi pomáhá s veškerým plánováním.“ Filip má tedy omezenou svéprávnost, takže je pro něj spousta úkonů, které společnost považuje za běžné, daleko složitějších. Nakládání s penězi, stěhování… Nemůže se jen tak rozhodnout a hned konat. Vše musí řešit ve spolupráci s opatrovnicí, kterou mu určil soud.

Ztráta sluchu? Asi 80 procent

Během rozhovoru se dostáváme i na to, jak a kdy ztratil sluch. „To já nevím přesně,“ krčí rameny Filip.

„A rodiče jste měl slyšící nebo neslyšící?“

„Neslyšící.“

„A lékaři ví, proč neslyšíte?“

„Říkali, že to mám z nemoci. Narodil jsem se jako slyšící. Ale asi z nemoci jsem postupně sluch ztratil.“

„Víte, jakou máte ztrátu sluchu?“

„Asi 80 procent.“

„Takže máte nějaké zbytky sluchu?“ ptám se automaticky. Ale už v tu chvíli, kdy tuto otázku pokládám, vím, že jsem ji měla položit jinak. Jednodušeji.

 Tlumočnice však původní otázku přeloží. A Filip kouká zmateně. Rychle tedy otázku přeformuluji.

„Slyšíte ještě něco?“

„Něco ano.“

Když se pak ptám na sluchadla, Filip přitakává, že je má. „Nenosím je ale rád, není mi to moc příjemné.“

(Při autorizaci textu se dozvídám, že Filip konzultantce sdělil, že se jako neslyšící narodil – a nepřišel tedy o sluch kvůli nemoci. Toto je krásná ukázka toho, jak snadno může dojít k nedorozumění s člověkem, který má navíc i přidružený handicap).

Oáza. Místo klidu úklid

Filip pracuje na Kladně v Oáze. Když se ho ptám, co to je, odpovídá mi, že je to místo, kde se uklízí. Představuji si, že to tedy může být nějaká firma, kam dochází. (Po rozhovoru mi však vedoucí konzultant pro Středočeský kraj Martin Rapprich doplňuje, že je to obchodní centrum).

„Líbí se vám tam?“

„Ale jo. Starám se o úklid města. Vyzvedne mě auto, doveze mě do Oázy nebo kamkoli v Kladně, já tam uklidím a jedu zase zpátky domů. Ale je mi líto, že v Kladně bydlím,“ Filip opět skáče do jiného tématu.

„V Kladně jsou všichni slyšící, nikdo tam se mnou neznakuje, jsou tam různá postižení, nikdo si tam se mnou nepopovídá…“ lituje. A já se chvíli ztrácím v tom, jestli mluví o Oáze nebo obecně o Kladně.

Filip dále přiznává, že nerad cestuje. „Jen občas, do Prahy. Ale nejraději bych si našel někoho znakujícího v Kladně.“

Kdy jsem využil tlumočnici? Ani si nepamatuji

Během rozhovoru vnímám, že čas plyne u Filipa tak nějak jinak. Ne tak zběsile, jak je v dnešní době zvykem. Filip si žije ve svém vlastním světě. A ta se občas prolíná s realitou…

„Jak často využíváte služeb tlumočníků?“

„Občas.“

„A kdy vám tlumočnice tlumočila naposledy?“

„Nooooo,“ váhá.

„Pamatujete si, kdy jste byl v této kanceláři, kde dnes sedíte s konzultantkou a tlumočnicí, naposledy?“

„Asi před měsícem.“

„Takže někdy v září?“

„Už ani nevím. Možná to bylo déle.“

„Takže v srpnu? Během letních prázdnin?“

„Já vlastně vůbec nevím,“ krčí Filip bezstarostně rameny.

„Nevadí,“ usmívám se na Filipa. „To stejně není důležitá informace.“

„Já nad tím takto neuvažuji. Já mám hlavně sen. Ten největší sen. Najít si přátele a přítelkyni.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv FILIPA BAMBULY a PRAŽSKÉHO SPOLKU NESLYŠÍCÍCH