Irena Maixnerová: Slyšícího syna jsem dala do školky mezi neslyšící. A nelituji

Ani genetika, ani nemoc. To, že se narodila Irena Maixnerová jako neslyšící, přičítali lékaři tomu, že její maminka utrpěla v osmém měsíci těhotenství těžký pád.

„Celá rodina je slyšící. Mám o šest let staršího bratra a už odmalička jsem na něho znakovala. Pamatuji si, jak ho to rozčilovalo,“ směje se šestačtyřicetiletá Irena.

Právě proto, že vyrůstala mezi slyšícími, docházelo odmalička k různým komunikačním nedorozuměním.

„Například jsem jako malá automaticky znakovala – hladila jsem si bříško. Maminka si myslela, že mám hlad, a tak mi dala v dobré víře na talíř jídlo. Ale já jsem znakovala, že chci na záchod,“ vzpomíná Irena.

Konečně mezi znakujícími vrstevníky!

Když se dostala do školky pro neslyšící do Holečkovy ulice v Praze 5, byla nadšená. „Konečně jsem byla mezi vrstevníky, kteří se mnou mluvili znakovým jazykem! Ve školce i škole to bylo úžasné, ani jsem se domů netěšila. Co doma? Tam byla nuda. Hrála jsem si sama, maminka mi pořád dávala nějaké omalovánky…“

Zatímco dnes je běžné, že jsou ve školách pro neslyšící pedagogové, kteří sami neslyší, v době, kdy byla školou povinná Irena, ji učili slyšící pedagogové.

„Hodně používali ve výuce orální metodu. A spíše než znakový jazyk to tehdy byla znakovaná čeština. Pamatuji si také, že jsme chodili pravidelně na logopedii.“

Můj sen? Stát se letuškou

Irena se vyučila ve Štefánikově ulici krejčovou. Její vysněný obor to však nebyl. „Chtěla jsem se stát letuškou. Maminka byla v šoku, když jsem jí to řekla. Povídala mi, že jsem blázen, že rozhodně nemohu se sluchovou vadou lítat… Švadlenou jsem se tedy stala z donucení. Tehdy totiž nebylo moc oborů, které by mohli neslyšící studovat. V úvahu přicházela jen čalounice. Další obory – zámečník, malíř pokojů a obuvník – byly již chlapecké obory. A dnes přitom mohou být neslyšící čímkoliv! Třeba pedagogy, vychovatelkami… To by mě bavilo nejvíc. V mateřské školce…“

Protože se vyučila krejčovou, kterou být nechtěla, do práce nastoupila mimo obor – do dělnické profese do skladu.

Dva roky pak dělala uklízečku. A nyní je v plném invalidním důchodu. „Donedávna jsem ještě pečovala o svou maminku, než zemřela.“

Irena má s bývalým manželem šestnáctiletého syna Davida. „Je slyšící a umí perfektně znakový jazyk. Je v prvním ročníku na dopravní průmyslovce v Masné v Praze 1. Zatím si školy moc ale neužil, zavřeli mu školu, tak se učí doma přes počítač.“

Syn vyrůstal bilingválně

David mluví naprosto perfektně česky, i když je jeho mateřským jazykem znakový jazyk. „Hodně na syna mluvila moje mamka – Davidova babička. Já jsem na něj znakovala, vyrůstal tedy bilingválně.“

Už odmalička proto věděl, že když něco chce, musí se nejprve rodičů dotknout, připoutat pozornost.

Jako první nastoupil David do klasické školky. „Tam ale hodně plakal, o nějakém individuálním přístupu jsme si mohli nechat zdát. Potom jsme narazili na logopedickou školku Pipan pro děti se sluchovým postižením, kde nám Davida vzali.“

Přestože tak David slyší výborně, nastoupil do školky, kde mezi dětmi začal znakovat. „Hodně se ve znakovce rozmluvil, používal mimiku… Byli jsme v šoku, že to ve školce tak rychle pochytil. Sama ředitelka nám pak říkala, jestli nám nebude vadit, že bude více inklinovat v životě ke znakovému jazyku. Já jsem jí na to odpověděla, že mi to rozhodně nevadí. Že budu šťastná, protože s manželem také komunikujeme ve znakovce.“

Druhý manžel vášnivý motorkář

Motorky, to je Ireny celoživotní vášeň. Jako první ji inspiroval táta s mámou, kteří sami jezdili. „Miluji zvuk motorek. Sice ho neslyším jako slyšící, ale cítím ty úžasné vibrace… Chtěla jsem se přihlásit do motoškoly, ale bohužel mi doktor nedal lékařské potvrzení, takže jsem nemohla nastoupit.“

V průběhu let si Irena našla druhého manžela. A s ním ji spojuje jedna záliba. Motorky. „Oba jsme vášniví motorkáři. Rychlá kola, to je naše,“ směje se Irena. Přestože nemá řidičák a svou motorku, jízdu si díky manželovi na jeho stroji užívá.

Když spolu s Irenou a tlumočnicí znakového jazyka Monikou Boháčkovou děláme rozhovor v Karlíně ve Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, vytahuje Irena mobil a ukazuje nám video. A na něm znakuje její neslyšící muž.

Autoškola mezi slyšícími

Dozvídáme se tak, že si udělal v roce 1991 řidičské oprávnění na malou motorku. A že tehdy dotyčný instruktor neviděl žádnou překážku v tom, proč by neslyšící nemohl absolvovat autoškolu.

„Na jedné motorce jsem seděl já i můj instruktor. Když jsem si pak v roce 1994 dělal papíry na větší motorku – Jawu 350 – také jsem absolvoval autoškolu mezi slyšícími. Teorii jsem se naučil jako každý jiný žák. Měli jsme prezentace. A doma knížky.“

A jak konkrétně tehdy vypadaly jízdy? „Instruktor se vždy dotkl mé pravé nebo levé paže, dával mi pokyny pomocí poklepání. Věděl jsem tak, kdy mám jet, kdy brzdit, kdy zatočit… Bez problémů jsem autoškolu absolvoval.“

Papíry na motorku? Jedině přes mikroport

A jak je to dnes? Z toho je Irena, vášnivá motorkářka, rozčarovaná. „Dnes se výcvik na motorku provádí pomocí mikroportu. Žák jede na motorce, instruktor za ním v autě. Všechno se dělá přes zvukové podněty.“

Irenu nedávno oslovila slyšící maminka neslyšící šestnáctileté Zuzky z Liberce. „Jsem z Prahy, ani tedy nevím, kde na mě vzala kontakt… Ale dozvěděla se, že jsem neslyšící motorkářka a jestli nevím, jak by si mohla její dcera udělat autoškolu na motorku.“

V té době byla Irena s manželem na motorkách na projížďce v Mladé Boleslavi. Zrovna projížděli kolem tamního automobilového muzea, kde viděli instruktora, jak učí žáka na motorce.

„Můj neslyšící manžel se ptal instruktora, jak to mají dnes udělat neslyšící, kteří se chtějí naučit na motorce. Mezi slyšícím instruktorem a mým manželem byla komunikační bariéra, ale nakonec nám instruktor řekl, že tak to prostě dneska je. Že to jde jen přes mikroport. Z rozhovoru jsme odcházeli velmi rozpačití…“

Okolní země problém vyřešily

U nás to nejde. Ale v Rakousku, Německu či Polsku si neslyšící běžně papíry na motorky dělají. „Instruktor jede v autě před žákem na motorce. A dává mu světelné pokyny. Když to jde tedy v okolních zemích, nevím, proč by to nemělo jít u nás,“ říká Irena.

Žena, která se rozhodla, že to tak nenechá být. A má v plánu obrátit se na ombudsmana Křečka. „Tohle je zkrátka diskriminační přístup. Mladí teď nemají možnost si udělat řidičák na motorku. Kdo pak doplní tu naši stárnoucí partu motorkářů?“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: Veronika Cézová a archiv Ireny Maixnerové