Jakub Volák: Naše třecí plochy? Já dávám emoce do slov, neslyšící přítel do gest

Na základní škole měl slyšící spolužačku, jejíž rodiče byli neslyšící. Vždycky, když na ni zvonil u domu, se v bytě rozsvítila lampa a oni poznali, že je někdo u dveří.

„Už tenkrát jsem si říkal, že to je skvělý nápad. Spolužačka se ale odstěhovala a kontakt jsme přerušili. Na vysoké škole jsem pak měl slyšící kamarádku, která se učila znakovat. Občas mi něco ze znakového jazyka ukázala, ale vídal jsem se s ní velmi málo. To byl veškerý kontakt, který jsem se světem neslyšících měl, takže než jsem potkal Pepu, o jejich kultuře jsem skoro nic nevěděl,“ začíná své vyprávění pětatřicetiletý Jakub Volák.

Partnera si našel díky džusu

Před čtyřmi lety Jakub vyrážel do centra Prahy na Národní třídu na pracovní schůzky a pokaždé si skočil pro čerstvý džus do UGO Salaterie. A za pultem stál právě Josef Žitník, 23. osobnost projektu Jsem jedno ucho.

„Dlouho jsme na sebe koukali a já si po pár týdnech všiml, že zřejmě bude neslyšící. Poprosil jsem kamarádku z vysoké, aby mi natočila pár balicích frází ve znakovém jazyce. Poslala mi to jako video. Když jsem pak přišel za Pepou, všechno se mi v hlavě pomotalo. Místo ‚Dneska ti to vážně sluší, máš hezký účes,‘ jsem znakoval něco ve stylu ‚Dneska jsem krásnej a mám hezký chlupy‘. Pepa to vůbec nepochopil a já utekl,“ směje se Jakub při vzpomínce na seznámení.

Usmyslel si však, že se jen tak nevzdá. A následující den přišel znovu. Tentokrát se zeptal – už správně – jestli by Pepa nechtěl jít do kina. „A on chtěl,“ usmívá se Jakub.

Seš trapný?

Přestože Pepa umí odezírat, na prvním rande jim hodně pomohla tužka a papír. „Mluvili jsme spolu, mám docela dobrý cit na jazyky, takže jsem mu hned od začátku poměrně dobře rozuměl, i když mluvil velmi zastřeně. Několikrát se však stalo, že bylo něco nejasného, tak jsem to napsal na papír.“

Od dob prvního setkání uplynuly již čtyři roky. Přesto jsou komunikační šumy u Jakuba a Pepy na denním pořádku.

„Nemám dostatek trpělivosti,“ připouští Jakub. „Emoce dávám primárně do slov, ne do gest. Pepa často zapomíná nová slova a emoce má právě v gestech. A to jsou naše třecí plochy. Když se pak splete a místo ‚Trápíš se?‘ řekne ‚Seš trapný?‘, hned je oheň na střeše.“

Občas je pro Jakuba takovéto nedorozumění trochu skličující, ale Pepa ho učí brát všechno víc sportovně. „Naučil jsem se díky němu nedávat takovou váhu každému slovu,“ vysvětluje Jakub.

Po roce vztahu na kurz znakovky

Jakub o tom přemýšlel dlouho, ale trvalo mu celý rok, než se odhodlal zapsat se do kurzu znakového jazyka. Přihlásil se na intenzivní týdenní kurz do Pevnosti, kde se naučil základy znakového jazyka, po dalším roce pak nastoupil na klasický semestrální kurz, ve kterém pokračuje už druhým rokem.

Byla motivace domluvit se s přítelem Pepou pro Jakuba takovým hnacím motorem, že sám sebe na kurzech překvapil?

„Motivace by sice byla, ale myslím si, že člověk pro znakový jazyk musí mít určité vlohy. Cítím, že já je do určité míry mám. Můj problém je, že se mi obtížně propojuje hlava s rukama, čili často znakuji něco úplně jiného, než chci.“

A k dobru Jakub přidává pár popletených vět, které znakoval v minulých dnech. Například Pepovi říkal: „Dneska máš krásně špinavé zuby“ nebo „Venku je hezky, nechci s tebou jít ven“.

„I díky tomu si však více uvědomuji Pepovy přešlapy v českém jazyce,“ popisuje Jakub.

S Pepou se snaží komunikovat i jeho přátelé. „Mám dost liberální přátele, takže setkání s neslyšícím pro ně není problém. Někdo reaguje pružněji a naprosto bez problémů, někdo si neví rady a například místo na Pepu kouká a promlouvá ke mně. Je to ideální příležitost k tomu toho druhého trochu vzdělat. Rodiče Pepu také přijali. Takže ačkoliv se nikdo z nich znakový jazyk neučí, všichni se svým způsobem snaží nějak s ním komunikovat.“

Ať si sundá tričko!

Jakub Pepu doprovází i k lékaři či na úřady. Ale zdůrazňuje, že jen ve chvíli, když Pepa sám chce, případně když je nedostatek tlumočníků.

„Jinak se mu nerad pletu do jeho záležitostí… Když je to něco extrémně důležitého, tak ho každopádně rád doprovodím. Jsem pak často svědkem někdy více a někdy méně komických situací.“

Jednou z nich byla například návštěva lékaře…

„Neuvěřitelné bylo, že ač přišel se zdravotním problémem Pepa, sestra celou dobu hovořila zásadně ke mně. ‚Ať si sundá tričko!‘ mluvila na mě tak nahlas, jako kdybych neslyšící byl já…“

V jednu chvíli to už Jakub nevydržel a monolog zdravotní sestry ukončil slovy: „Celou dobu stojí vedle mě, tak mu to klidně řekněte sama!“

A pán se mnou nekomunikuje proč?

Situací, kdy Jakub jen nevěřícně kroutí hlavou nad neschopností slyšících přizpůsobit se neslyšícímu, zažil za ty čtyři roky bezpočet. A nemusel u nich být ani osobně přítomen…

„Pepa jel do svého rodného města sám něco vyřídit na úřad, když se mi rozezvonil telefon. Na druhé straně Pepova telefonu se ozvala úřednice, která se uvedla slovy: ‚A pán se mnou nekomunikuje proč?‘ To občas člověk fakt valí oči, ale myslím si, že právě v takových situacích je dobré toho druhého nějak – více či méně laskavě – poučit,“ popisuje Jakub.

Pepa jako inspirace

Vztah s neslyšícím Pepou Jakuba, mimo jiné herce a scenáristu, již v mnohém inspiroval. Například k tvorbě dvou krátkých filmů.

„Snímek Kde to začíná vypráví o tom, že změna by měla začínat u každého z nás. Tento film se dokonce dostal do užšího výběru mezinárodní filmové soutěže Nespresso Talents. Dokumentární film Co jsi říkal? upřímně popisující vztah mezi mnou a Pepou bojoval o letošního Českého lva,“ vypráví Jakub.

Napsal také námět na celovečerní film, ve kterém je hlavní postava neslyšící.

„Byl bych moc rád, kdyby se mi ho někdy v budoucnu podařilo zrealizovat. Cítím to jako potenciálně důležitý milník nejen pro neslyšící, ale i pro naši kinematografii,“ věří Jakub.

Do divadla s neslyšícím stěží

Jako milovník divadelních představení si Jakub – díky vztahu s Pepou – začal uvědomovat, jak mají lidé se sluchovým handicapem ztížený přístup ke kultuře.

„Divadlo miluji a rád jej navštěvuji, ale kvůli absenci titulků se ke mně Pepa málokdy může přidat. Ano, je tu skvělá iniciativa tlumočení jednotlivých představení do znakového jazyka, což maximálně podporuji. Mnohá divadla už dokonce mají čtecí zařízení, přesto však své hry titulkují jen do angličtiny. Zdá se mi to jako nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak neslyšícím a nedoslýchavým divadlo přiblížit. V současné době česky titulkovaná představení nabízí jen jedno divadlo v Praze, a to je dost smutná bilance.“

Chybí někde titulky? Hned se ozývám

Jméno Jakuba Voláka můžete často vidět i na sociálních sítích. Při každé možné příležitosti se totiž snaží institucím připomínat, že jim v jejich tvorbě schází titulky.

„Kdykoliv vidím video nebo pořad, kde titulky chybí, hned píšu mail nebo zprávu. Několikrát se mi už stalo, že je druhá strana opravdu zpětně dodala. Tím bych rád motivoval neslyšící a nedoslýchavé, aby se nebáli ozvat, aby nebyli líní někomu napsat. Je to ta nejmenší věc, kterou každý z nás může udělat. A někdy stačí opravdu málo k tomu, aby se něco změnilo,“ věří Jakub.

Muž, kterého soužití s neslyšícím naučilo, že rčení „Nikdy neříkej nikdy“ doopravdy platí.

„Kubo, kdyby ti někdo před lety řekl, že budeš ve vztahu s neslyšícím, věřil bys tomu?“ zajímá mě na závěr.

„Jestli bych tomu věřil? Ano. Ale že by to vydrželo tak dlouho? Čtyři roky? Tomu ne…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ
FOTO: HANA BROŽKOVÁ, VOJTĚCH RESLER