Jaroslav: S neslyšícími jsem prožil šedesát let
„Kantoři jsou zvláštní, takoví
zatížení,“ směje se Jaroslav Paur. „A já to mohu říci, protože je poznamenána
celá naše rodina … Děda, táta, máma, sestra… To se prostě někde musí projevit…“
Jaroslav vyrůstal v kantorské
rodině v bytě na Smíchově na Václavce. „Chodil jsem se sestrou do školy,
kde byl svého času děda kantor, pak táta ředitel. Do stejné školy chodily i
moje děti a já jsem tam dělal léta předsedu rodičovského sdružení.“
Maturity si udělal Jaroslav hned
dvě. Na gymnáziu a druhou na pedagogické škole. A po zkoušce z dospělosti
zamířil na vojnu do Žatce.
To je ten váš blázinec?
Když se vracel z vojny
s jedním kolegou – také kantorem z Košic – jeli vlakem z Žatce do
Prahy tzv. buštěhradskou dráhou, která vede pražskou čtvrtí Radlice, kde je majestátní
budova Výmolova ústavu pro neslyšící. „Kolega se mě zeptal, jestli ta budova
nepatří známému psychiatrickému ústavu v Bohnicích. Na mou odpověď, že se tam
učí neslyšící, odpověděl: ‚To máš vlastně jedno‘. V tu chvíli jsem
netušil, že neslyšící budou mým osudem.“
Shodou okolností měl Jaroslav kamarádku,
jejíž táta byl ředitelem učňovské školy pro neslyšící. Zavolala mu, že by její
táta byl rád, kdyby k němu nastoupil jako vychovatel.
„Já jsem přitom měl už jako kantor
umístěnku do Hrochova Týnce… Ale moc se mi tam nechtělo. Slovo dalo slovo a nastoupil
jsem k neslyšícím učňům.“
Současně se také přihlásil na
studium tělovýchovného institutu. „Po krátké době jsem toho ale musel nechat,
neboť jsem měl těžký úraz na motorce. Skoro rok jsem chodil o berlích,“
vzpomíná Jaroslav na těžkou chvíli ve svém životě.
Sám aktivně sportovat nemohl, o to
větší energii věnoval neslyšícím žákům. „Na škole jsem založil házenou pro dívky,
když kluci již hráli fotbal. A tím jsem se dostal ke sportu neslyšících. Stal
jsem se postupně členem celostátního sportovního výboru ČSTV a smyslově a
tělesně postižených. Své zázemí měl výbor v tehdejším Svazu invalidů v Karlíně.
Když se ve Svazu dozvěděli, že jsem měl vážný úraz, nabídli mi, jestli bych
nenastoupil jako vedoucí oddělení pro sluchově postižené. To se psal rok 1964.“
Ten stejný rok jsem spolupracoval s kolegy
ze školy pro neslyšící v Ivančicích na uspořádání prvních Celostátních sportovních
her neslyšících žáků. „Padesát let jsem dělal organizátora. A mám radost, že
soutěž žáků základních škol se koná dodnes.“
Životní zážitek – spartakiáda
Jaroslav měl na svědomí nejen
házenou a další sporty pro neslyšící, ale také spartakiádu. Na tu v roce
1965 dokonce napsal sám skladbu.
„Cvičili jsme na stadionu na
Slavii. Bylo to obrovské! Jen si představte – 800 neslyšících cvičilo na hudbu!
Jedna skladatelka hudby, která připravovala skladby k různým tělovýchovným
vystoupením, mi podle mých požadavků složila hudbu… Připravil jsem neslyšícím
těžké chvíle, neboť jsem tu skladbu pojal jako fyzicky velmi náročnou. Mákli
si…“
Možná si teď říkáte, jak to mohlo
fungovat. Jak neslyšící, kteří skladbu neslyšeli, na ni mohli cvičit. „No, to
bylo vtipné,“ směje se Jaroslav. „Já totiž celou dobu stál na střeše stadionu a
mával jsem praporem rytmus cvičení.
Na turnaje do celého světa
S házenou se Jaroslav dostal
do celého světa. „Hráli jsme turnaje i se slyšícími. A vedli jsme si dobře. Ale
největšího ocenění se nám dostalo na DEAF olympiádě v Bělehradě. Tam jsme
získali stříbrnou medaili!“
Jaroslav byl akční nejen na poli
sportovním, ale i v pantomimě. „Neslyšící vždy inklinovali
k pantomimě. V Praze působil soubor němohry, který v padesátých
letech vyhrál Jiráskův Hronov s hrou Lucerna. Když jsem proto nastoupil do
Svazu invalidů, založili jsme Celostátní přehlídku pantomimy neslyšících.“
V roce 1971 pak s Josefem
Žákovským zorganizoval Mezinárodní festival pantomimy neslyšících, který se až
do roku 1995 konal v Brně každé dva roky.
„Byla to obrovská akce, na kterou
přijížděli soubory z celého světa. Účastnilo se na 250 herců
z Japonska, Číny, Ameriky… A jak už to tak bývá, kvůli financím to
skončilo.“
Svaz sluchově postižených
V roce 1969 s dalšími
kolegy založil v rámci tehdejšího sdružení svazů zdravotně postižených Svaz
sluchově postižených. „Ten však byl za čtyři roky zrušený, takže jsem pracoval
od r. 1974 opět pod Svazem invalidů jako vedoucí oddělení pro sluchově a
tělesně postižené. A od roku 1980 do roku 1990 jsem byl tajemníkem Svazu
invalidů, kde jsem měl vedle jiných povinností na starosti i čtyři výrobní
podniky META. V Praze, Plzni, Brně a Ostravě.“
A jak výrobní podniky META fungovaly?
„Výrobní podniky byly po celé České republice. Zaměstnávaly dohromady přes 6
tisíc zaměstnanců. Vedle různých výrobních programů se podniky zabývaly i
vývojem a výrobou pomůcek pro zdravotně postižené. Jedním pracovištěm byla i
Laboratoř smyslových náhrad, kterou se Ing. Jaroslavovi Hrubému a mně ve
spolupráci s Čs. Akademií věd podařilo založit. Laboratoř se zabývala
vývojem pomůcek pro sluchově postižené. V Laboratoři vznikl a byl i voperován
první jednokanálový kochleární implantát.
Podniky META byly finančně
soběstačné. Jen pro představu – každý rok dokázaly vygenerovat čistý zisk 50 milionů.
Finanční prostředky byly pak k dispozici pro aktivity Svazu invalidů.
„Byly to opravdu velké peníze. Díky
tomu jsme z toho mohli platit příspěvky na činnost organizací, kulturní
aktivity jako byly festivaly pantomimy, školení tlumočníků, vzdělávací programy
např. i pro rodiče neslyšících dětí.“
V roce 1981 se díky Svazu
invalidů podařilo v METĚ Brno zahájit ve spolupráci se švýcarskou firmou
Rexton výrobu moderních závěsných sluchadel.
Legendární GONG
Psal se rok 1970. A Jaroslav spolu
s dalšími kolegy začal potají připravovat nový časopis pro neslyšící.
„ČUTI – Český úřad tiskových informací, kde jsem měl známého, nám dal razítko,
že to můžeme vydávat jako Svaz sluchově postižených. A přitom Svaz neměl právní
subjektivitu… Než vyšlo první číslo, celou dobu jsme se báli, že nám to zakáží…
No a pak to vyšlo… První číslo, s barevnou obálkou na křídovém papíře …
Všichni koukali, že se nám to podařilo,“ směje se Jaroslav.
A právě GONG byl pro Jaroslava
srdeční záležitostí. „Ještě nad teplým prvním číslem jsme si řekli se
šéfredaktorem Standou Petlachem, že jdeme dál. Že budeme pracovat na změně
laického i odborného pohledu na sluchově postižené. Vnímali jsme totiž, že
problém hluchoty je výrazně podceňovaný. A svým způsobem je tomu tak dodnes…“
GONG v mnohém předběhl svou
dobu. Umožnil neformální diskusi odborníků a sluchově postižených. „Do redakční
rady jsme zapojili pedagogické pracovníky, lékaře i samotné neslyšící.“
To ale nebylo všechno. V propojování
odborníků i laické veřejnosti se šlo ještě dál. V rámci edice Gong se
začala vydávat odborná revue „Péče o sluchově postižené“, ve které čtenáři
našli nejen odborné články, ale i polemické názory či překlady zahraničních
autorů ke vzdělávání neslyšících.
A všechny tyto snahy o propojení
vyvrcholily v roce 1976, kdy Jaroslav s kolegy připravil a
zorganizoval pod hlavičkou Svazu invalidů v Hradci Králové dvoudenní
Seminář o problémech hluchoty, kde se vedle náměstků ministrů školství,
zdravotnictví, práce a sociálních věcí a škol pro neslyšící zúčastnili špičkoví
vědci – profesoři Sovák, Sedláček, Brohm či Novák. A to vše za velké účasti neslyšících,
nedoslýchavých a tlumočníků znakového jazyka.
„Seminář přispěl ke změně pohledu
na hluchotu. Tím nejdůležitějším výsledkem bylo, že co se dříve odmítalo,
najednou mělo podporu! Už jsme nebušili do ‚zavřených vrat‘.“
Televizní kluby neslyšících
Dvanáct let se o to pokoušel,
v roce 1979 se to Jaroslavovi podařilo. Ten rok začalo samostatné vysílání
pro neslyšící – Televizní klub neslyšících. „Byl to velký zlom dostat se do
televize. A nic člověku neudělá takovou radost, než to, když vidí, kam se ty
TKN posunuly a že jsou mezi neslyšícími stále tak oblíbené.“
Stejně tak roky trvalo, než vznikl
Slovník znakové řeči. K němu se také váže zajímavá historie…
V 50.-70. letech přetrvával ve
veřejnosti pedagogický pohled, že „posunková řeč“ hluchoněmých je brzdou jejich
vzdělávání a používat ji ve výuce neslyšících je „zločin“. Mluvilo se o tom, že
posunková řeč je výrazově chudá, vylučuje abstraktní myšlení a je agramatická.
„Velké slovo také u nás měl
holandský oralista Van Uden, který prosazoval, aby se včasnou výukou mluvené
řeči předcházelo vzniku znakové řeči. Pro slovník či učebnice znakové řeči tak
chyběla společenská objednávka,“ vysvětluje Jaroslav.
Změna nastala koncem 70. let. Sílil
tlak na větší využívání znakové řeči při vzdělávání. Ale chyběl slovník…
Počátkem 80. let to vypuklo.
Kolektiv autorů spolu s Jaroslavem vybral tři tisíce slov. „Do výběru slov
se zapojili neslyšící z Čech, Moravy i Slezska. I tlumočníci. Po dlouhých
diskusích, kdy se zvažovaly i různé krajové odlišnosti, jsme rozhodli, že
základem budou znaky ‚pražské‘, které vznikly v pražském ústavu pro
hluchoněmé. Tím jsme omezili jakékoli další dohady, který znak je lepší či
přesnější.“
Výběr znaků byl hotový. Dalším
nelehkým úkolem však bylo promyslet, jak se budou znaky zobrazovat.
„To byl již úkol pro profesionální
fotografy a neslyšícího animátora a výtvarníka z ateliérů Krátkého filmu
B. Masníka a těžce nedoslýchavé studentky FAMU Gabriely Čapkové. V tehdejší
době nebyly digitální fotoaparáty, vše se zpracovávalo klasicky – záběr –
vyvolání filmu – zvětšení fotografie na fotopapír a kontrola výsledku. Zpočátku
bylo nutné jednotlivé záběry mnohokrát opakovat. Po zkušenostech se ustálila
fotografie s grafickým znázorněním, později s dvojexpozicí a slovním doprovodem.
Samozřejmě, že výsledné záběry byly pravidelně kontrolovány samotnými
neslyšícími. Práce s figuranty a správné nastavení zobrazení znaků, to byla
parketa Dagmar Gabrielové a Josefa Zemana. Výsledkem dvouletého snažení byly
krabice fotografií a nastal další krok. Zpracovat popis k jednotlivým
fotografiím znaků. Opět práce na půl roku…“
Pak přišly dlouhé redakční práce a
příprava pro tisk. Povedlo se. Povedlo se i sehnat z rozpočtu Svazu invalidů,
resp. ze zisků MET jeden a půl milionu na přípravné a tiskové práce. V tehdejší
době to byly velké peníze.
Odpovídal jsem za zpracování popisu
a jeho přiřazení k jednotlivým zobrazeným znakům. Měl jsem strach, aby z
nedopatření nedošlo v tiskárně k záměně. Tam se mi smáli a říkali, až vytištěný
slovník otevřete, určitě při prvém pohledu najdete chybu. Stalo se, našel jsem
nepřesnost. Od té doby jsem ji ovšem už nenašel. A slovník slouží dodnes.
Když se Jaroslav zpětně ohlíží za svým životem, uvědomuje si, že úspěchy,
které se dostavovaly, byly tvrdě odpracované. Na mnohé čekal roky a roky. A bez
kolegů by některé vůbec nemusely být.
„Samozřejmě, že co se podařilo, nespadlo z nebe. Za vším stál vždy
velký kus práce. Mým štěstím v profesním životě bylo, že jsem byl
v kolektivu schopných a pracovitých kamarádů – ať už to byl Stanislav Petlach,
Marta Fridrichová, Jaroslav Hrubý, Milada Smutná, Miroslav Hruška, Jaroslava Novotná,
Šárka Prokopiusová, Eva Maršounová, Pavel Šturm a desítky dalších. Jsem rád, že
jsem mohl více jak šedesát let prožít s neslyšícími i s dalšími
zdravotně postiženými.“
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv Jaroslava Paura