Jaroslav: S neslyšícími jsem prožil šedesát let

kk



„Kantoři jsou zvláštní, takoví zatížení,“ směje se Jaroslav Paur. „A já to mohu říci, protože je poznamenána celá naše rodina … Děda, táta, máma, sestra… To se prostě někde musí projevit…“

Jaroslav vyrůstal v kantorské rodině v bytě na Smíchově na Václavce. „Chodil jsem se sestrou do školy, kde byl svého času děda kantor, pak táta ředitel. Do stejné školy chodily i moje děti a já jsem tam dělal léta předsedu rodičovského sdružení.“

Maturity si udělal Jaroslav hned dvě. Na gymnáziu a druhou na pedagogické škole. A po zkoušce z dospělosti zamířil na vojnu do Žatce.

To je ten váš blázinec?

Když se vracel z vojny s jedním kolegou – také kantorem z Košic – jeli vlakem z Žatce do Prahy tzv. buštěhradskou dráhou, která vede pražskou čtvrtí Radlice, kde je majestátní budova Výmolova ústavu pro neslyšící. „Kolega se mě zeptal, jestli ta budova nepatří známému psychiatrickému ústavu v Bohnicích. Na mou odpověď, že se tam učí neslyšící, odpověděl: ‚To máš vlastně jedno‘. V tu chvíli jsem netušil, že neslyšící budou mým osudem.“

Shodou okolností měl Jaroslav kamarádku, jejíž táta byl ředitelem učňovské školy pro neslyšící. Zavolala mu, že by její táta byl rád, kdyby k němu nastoupil jako vychovatel.

„Já jsem přitom měl už jako kantor umístěnku do Hrochova Týnce… Ale moc se mi tam nechtělo. Slovo dalo slovo a nastoupil jsem k neslyšícím učňům.“

Současně se také přihlásil na studium tělovýchovného institutu. „Po krátké době jsem toho ale musel nechat, neboť jsem měl těžký úraz na motorce. Skoro rok jsem chodil o berlích,“ vzpomíná Jaroslav na těžkou chvíli ve svém životě.

Sám aktivně sportovat nemohl, o to větší energii věnoval neslyšícím žákům. „Na škole jsem založil házenou pro dívky, když kluci již hráli fotbal. A tím jsem se dostal ke sportu neslyšících. Stal jsem se postupně členem celostátního sportovního výboru ČSTV a smyslově a tělesně postižených. Své zázemí měl výbor v tehdejším Svazu invalidů v Karlíně. Když se ve Svazu dozvěděli, že jsem měl vážný úraz, nabídli mi, jestli bych nenastoupil jako vedoucí oddělení pro sluchově postižené. To se psal rok 1964.“

Ten stejný rok jsem spolupracoval s kolegy ze školy pro neslyšící v Ivančicích na uspořádání prvních Celostátních sportovních her neslyšících žáků. „Padesát let jsem dělal organizátora. A mám radost, že soutěž žáků základních škol se koná dodnes.“

Životní zážitek – spartakiáda

Jaroslav měl na svědomí nejen házenou a další sporty pro neslyšící, ale také spartakiádu. Na tu v roce 1965 dokonce napsal sám skladbu.

„Cvičili jsme na stadionu na Slavii. Bylo to obrovské! Jen si představte – 800 neslyšících cvičilo na hudbu! Jedna skladatelka hudby, která připravovala skladby k různým tělovýchovným vystoupením, mi podle mých požadavků složila hudbu… Připravil jsem neslyšícím těžké chvíle, neboť jsem tu skladbu pojal jako fyzicky velmi náročnou. Mákli si…“

Možná si teď říkáte, jak to mohlo fungovat. Jak neslyšící, kteří skladbu neslyšeli, na ni mohli cvičit. „No, to bylo vtipné,“ směje se Jaroslav. „Já totiž celou dobu stál na střeše stadionu a mával jsem praporem rytmus cvičení.

Na turnaje do celého světa

S házenou se Jaroslav dostal do celého světa. „Hráli jsme turnaje i se slyšícími. A vedli jsme si dobře. Ale největšího ocenění se nám dostalo na DEAF olympiádě v Bělehradě. Tam jsme získali stříbrnou medaili!“

Jaroslav byl akční nejen na poli sportovním, ale i v pantomimě. „Neslyšící vždy inklinovali k pantomimě. V Praze působil soubor němohry, který v padesátých letech vyhrál Jiráskův Hronov s hrou Lucerna. Když jsem proto nastoupil do Svazu invalidů, založili jsme Celostátní přehlídku pantomimy neslyšících.“

V roce 1971 pak s Josefem Žákovským zorganizoval Mezinárodní festival pantomimy neslyšících, který se až do roku 1995 konal v Brně každé dva roky.

„Byla to obrovská akce, na kterou přijížděli soubory z celého světa. Účastnilo se na 250 herců z Japonska, Číny, Ameriky… A jak už to tak bývá, kvůli financím to skončilo.“

Svaz sluchově postižených

V roce 1969 s dalšími kolegy založil v rámci tehdejšího sdružení svazů zdravotně postižených Svaz sluchově postižených. „Ten však byl za čtyři roky zrušený, takže jsem pracoval od r. 1974 opět pod Svazem invalidů jako vedoucí oddělení pro sluchově a tělesně postižené. A od roku 1980 do roku 1990 jsem byl tajemníkem Svazu invalidů, kde jsem měl vedle jiných povinností na starosti i čtyři výrobní podniky META. V Praze, Plzni, Brně a Ostravě.“

A jak výrobní podniky META fungovaly? „Výrobní podniky byly po celé České republice. Zaměstnávaly dohromady přes 6 tisíc zaměstnanců. Vedle různých výrobních programů se podniky zabývaly i vývojem a výrobou pomůcek pro zdravotně postižené. Jedním pracovištěm byla i Laboratoř smyslových náhrad, kterou se Ing. Jaroslavovi Hrubému a mně ve spolupráci s Čs. Akademií věd podařilo založit. Laboratoř se zabývala vývojem pomůcek pro sluchově postižené. V Laboratoři vznikl a byl i voperován první jednokanálový kochleární implantát.

Podniky META byly finančně soběstačné. Jen pro představu – každý rok dokázaly vygenerovat čistý zisk 50 milionů. Finanční prostředky byly pak k dispozici pro aktivity Svazu invalidů.

„Byly to opravdu velké peníze. Díky tomu jsme z toho mohli platit příspěvky na činnost organizací, kulturní aktivity jako byly festivaly pantomimy, školení tlumočníků, vzdělávací programy např. i pro rodiče neslyšících dětí.“

V roce 1981 se díky Svazu invalidů podařilo v METĚ Brno zahájit ve spolupráci se švýcarskou firmou Rexton výrobu moderních závěsných sluchadel.

Legendární GONG

Psal se rok 1970. A Jaroslav spolu s dalšími kolegy začal potají připravovat nový časopis pro neslyšící. „ČUTI – Český úřad tiskových informací, kde jsem měl známého, nám dal razítko, že to můžeme vydávat jako Svaz sluchově postižených. A přitom Svaz neměl právní subjektivitu… Než vyšlo první číslo, celou dobu jsme se báli, že nám to zakáží… No a pak to vyšlo… První číslo, s barevnou obálkou na křídovém papíře … Všichni koukali, že se nám to podařilo,“ směje se Jaroslav.

A právě GONG byl pro Jaroslava srdeční záležitostí. „Ještě nad teplým prvním číslem jsme si řekli se šéfredaktorem Standou Petlachem, že jdeme dál. Že budeme pracovat na změně laického i odborného pohledu na sluchově postižené. Vnímali jsme totiž, že problém hluchoty je výrazně podceňovaný. A svým způsobem je tomu tak dodnes…“

GONG v mnohém předběhl svou dobu. Umožnil neformální diskusi odborníků a sluchově postižených. „Do redakční rady jsme zapojili pedagogické pracovníky, lékaře i samotné neslyšící.“

To ale nebylo všechno. V propojování odborníků i laické veřejnosti se šlo ještě dál. V rámci edice Gong se začala vydávat odborná revue „Péče o sluchově postižené“, ve které čtenáři našli nejen odborné články, ale i polemické názory či překlady zahraničních autorů ke vzdělávání neslyšících.

A všechny tyto snahy o propojení vyvrcholily v roce 1976, kdy Jaroslav s kolegy připravil a zorganizoval pod hlavičkou Svazu invalidů v Hradci Králové dvoudenní Seminář o problémech hluchoty, kde se vedle náměstků ministrů školství, zdravotnictví, práce a sociálních věcí a škol pro neslyšící zúčastnili špičkoví vědci – profesoři Sovák, Sedláček, Brohm či Novák. A to vše za velké účasti neslyšících, nedoslýchavých a tlumočníků znakového jazyka.

„Seminář přispěl ke změně pohledu na hluchotu. Tím nejdůležitějším výsledkem bylo, že co se dříve odmítalo, najednou mělo podporu! Už jsme nebušili do ‚zavřených vrat‘.“

Televizní kluby neslyšících

Dvanáct let se o to pokoušel, v roce 1979 se to Jaroslavovi podařilo. Ten rok začalo samostatné vysílání pro neslyšící – Televizní klub neslyšících. „Byl to velký zlom dostat se do televize. A nic člověku neudělá takovou radost, než to, když vidí, kam se ty TKN posunuly a že jsou mezi neslyšícími stále tak oblíbené.“

Stejně tak roky trvalo, než vznikl Slovník znakové řeči. K němu se také váže zajímavá historie…

V 50.-70. letech přetrvával ve veřejnosti pedagogický pohled, že „posunková řeč“ hluchoněmých je brzdou jejich vzdělávání a používat ji ve výuce neslyšících je „zločin“. Mluvilo se o tom, že posunková řeč je výrazově chudá, vylučuje abstraktní myšlení a je agramatická.

„Velké slovo také u nás měl holandský oralista Van Uden, který prosazoval, aby se včasnou výukou mluvené řeči předcházelo vzniku znakové řeči. Pro slovník či učebnice znakové řeči tak chyběla společenská objednávka,“ vysvětluje Jaroslav.

Změna nastala koncem 70. let. Sílil tlak na větší využívání znakové řeči při vzdělávání. Ale chyběl slovník…

Počátkem 80. let to vypuklo. Kolektiv autorů spolu s Jaroslavem vybral tři tisíce slov. „Do výběru slov se zapojili neslyšící z Čech, Moravy i Slezska. I tlumočníci. Po dlouhých diskusích, kdy se zvažovaly i různé krajové odlišnosti, jsme rozhodli, že základem budou znaky ‚pražské‘, které vznikly v pražském ústavu pro hluchoněmé. Tím jsme omezili jakékoli další dohady, který znak je lepší či přesnější.“

Výběr znaků byl hotový. Dalším nelehkým úkolem však bylo promyslet, jak se budou znaky zobrazovat.

„To byl již úkol pro profesionální fotografy a neslyšícího animátora a výtvarníka z ateliérů Krátkého filmu B. Masníka a těžce nedoslýchavé studentky FAMU Gabriely Čapkové. V tehdejší době nebyly digitální fotoaparáty, vše se zpracovávalo klasicky – záběr – vyvolání filmu – zvětšení fotografie na fotopapír a kontrola výsledku. Zpočátku bylo nutné jednotlivé záběry mnohokrát opakovat. Po zkušenostech se ustálila fotografie s grafickým znázorněním, později s dvojexpozicí a slovním doprovodem. Samozřejmě, že výsledné záběry byly pravidelně kontrolovány samotnými neslyšícími. Práce s figuranty a správné nastavení zobrazení znaků, to byla parketa Dagmar Gabrielové a Josefa Zemana. Výsledkem dvouletého snažení byly krabice fotografií a nastal další krok. Zpracovat popis k jednotlivým fotografiím znaků. Opět práce na půl roku…“

Pak přišly dlouhé redakční práce a příprava pro tisk. Povedlo se. Povedlo se i sehnat z rozpočtu Svazu invalidů, resp. ze zisků MET jeden a půl milionu na přípravné a tiskové práce. V tehdejší době to byly velké peníze.

Odpovídal jsem za zpracování popisu a jeho přiřazení k jednotlivým zobrazeným znakům. Měl jsem strach, aby z nedopatření nedošlo v tiskárně k záměně. Tam se mi smáli a říkali, až vytištěný slovník otevřete, určitě při prvém pohledu najdete chybu. Stalo se, našel jsem nepřesnost. Od té doby jsem ji ovšem už nenašel. A slovník slouží dodnes.

Když se Jaroslav zpětně ohlíží za svým životem, uvědomuje si, že úspěchy, které se dostavovaly, byly tvrdě odpracované. Na mnohé čekal roky a roky. A bez kolegů by některé vůbec nemusely být.

„Samozřejmě, že co se podařilo, nespadlo z nebe. Za vším stál vždy velký kus práce. Mým štěstím v profesním životě bylo, že jsem byl v kolektivu schopných a pracovitých kamarádů – ať už to byl Stanislav Petlach, Marta Fridrichová, Jaroslav Hrubý, Milada Smutná, Miroslav Hruška, Jaroslava Novotná, Šárka Prokopiusová, Eva Maršounová, Pavel Šturm a desítky dalších. Jsem rád, že jsem mohl více jak šedesát let prožít s neslyšícími i s dalšími zdravotně postiženými.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv Jaroslava Paura
Vytisknout