Jiřina Kocmanová: Slyšící dcera mi zpětně řekla, že jsem ji odstrkávala
Pochází z bramborářské oblasti z Vysočiny, a tak
byla předurčena k tomu, že půjde ve šlépějích rodičů a bude pracovat
v zemědělství. Nastoupila na střední zemědělskou školu a na praxi ve svých
šestnácti letech potkala svého budoucího muže.
„Ještě před maturitou jsme se museli brát. Narodila se mi
dcera. Neslyšící,“ začíná své vyprávění šedesátiletá Jiřina Kocmanová.
Ze začátku vůbec netušila, že je dcera neslyšící. „Začala
žvatlat jako ostatní děti. Pak ale přestala. Lékaři mi říkali, že mám
rozmazlené dítě, že ho nenutím mluvit. A že to může trvat delší dobu, než opět
začne.“
Manžel toužil po klukovi, Jiřina po vysoké škole. „Pak jsem
si ale říkala, že si odbudu dětičky a pak půjdu na vysokou. Nakonec se ale
manžel vytouženého syna nedočkal. Máme tři dcery.“
První dvě neslyšící, nejmladší slyšící.
Že je nejstarší dcera neslyšící, na to přišel Jiřinin tchán.
„To dítě je snad hluché,“ prohlásil.
Jiřina se tedy opět vypravila k lékaři. A tentokrát se
nedala odbýt. „Problém byl, že když předtím lékaři pískali hračkami, dcera se
otáčela, byla zvědavá. Proto to odhalení trvalo tak dlouho. Ale v jejích
třech letech se na to nakonec přišlo.“
Proč já?
Jiřina byla v šoku. „Byla to pro mě hrůza. Byla jsem
těhotná, čekala jsem třetí dítě. A sama sebe jsem se ptala, proč zrovna já…
Byla jsem mladou maminkou, nevěděla jsem, jak zacházet s dítětem, natož
s postiženým… A představovala jsem si, že nikdy od neslyšící dcery
neuslyším to krásné slovo MAMI… Byla jsem naprosto zoufalá.“
Osud však Jiřinu nešetřil. A i druhá dcera se narodila
neslyšící. Plakala.
„Moje máma mi říkala s ironií v hlase: Řvi, to ti
pomůže… Tak jsem se zapřela. A začala jsem shánět informace, jak bych holkám
mohla pomoct. Šla jsem dokonce na okresní úřad.“
Musíte „TO“ dát do ústavu
Tam však přišla ledová sprcha.
„Řekli mi, že mi nemohou nijak pomoci. Ale že „TO“ musím dát
okamžitě do ústavu, že TO patří mezi své, že já tomu nerozumím. Odpověděla jsem
jim, že je to přece moje dítě, že se ho nevzdám.“
A reakce úředníků?
Může si dceru nechat, když ji naučí mluvit. Do týdne alespoň
dvě slova.
Na logopedii do Hradce Králové
„Zjistila jsem, že na to nemají právo. A pátrala jsem dál a
hledala někoho, kdo mi by mohl pomoci. A tak jsem se dostala do tehdejšího
Svazu invalidů. Kromě toho, že tam prodávali baterky do sluchadel, se znali
s jinými rodinami. A úplnou náhodou jsem se tak dostala na logopedii do
Hradce Králové k logopedce paní Čapkové, která rodiče učila, jak mají své
děti učit mluvit.“
Logopedka vyburcovala Jiřinu k tomu, aby se začala o
logopedii zajímat. A naučila ji, jak má dcery naučit vyplazovat jazýček, jak
zařídit, aby začaly vydávat zvuky…
Mazat med kolem pusy. Doslova
„Naučila mě třeba, že mám namazat dcerám čokoládu nebo med
kolem pusy tak, aby děti s jazýčkem pracovaly. Nebo jsme foukaly peříčko.
Měla jsem dceru na klíně, před zrcadlem. A když jsem mluvila, dcera mě
v zrcadle viděla, jak se mi hýbou ústa. A podle toho sama zkoušela
tvarovat pusu do písmen S a C. Motivace, aby se holky naučily co nejdříve
správně mluvit, byla velká. A věděla jsem, že se to musí zvládnout do té doby,
než začnou padat zuby.“
Další logopedickou pomůckou – pro písmeno H – bylo, že si
Jiřina dala ruku dcery na svá prsa, svou ruku na hruď dcery. Vyslovovala H a
dítě slyšelo chvění na prsou.
Zatímco starší dcera byla učenlivá, mladší logopedii
bojkotovala. „U ní jsem tedy musela stát s vařečkou v ruce,“ směje se
Jiřina, která ji nikdy nepoužila, ale sloužila jako výstraha.
Díky Jiřinině píli začaly obě dcery opravdu mluvit. „Nikdy
se tedy nenaučily mluvit jako slyšící, ale udělalo mi radost, že začaly třeba
číst. To u Neslyšících není tak běžné.“
Tábor, na kterém prozřela
Se znakovým jazykem se její dcery seznámily až
v předškolním věku. Jely s Jiřinou na tábor pro neslyšící, na kterém
poprvé viděly vrstevníky, kteří znakovali.
„A tam jsem si najednou uvědomila, jestli je správné, že je
učím mluvit. Ptala jsem se sama sebe, jestli by nebylo lepší, kdyby holky
znakovaly. Když jsem tam totiž viděla ty znakující děti, měla jsem pocit, že
mají jako neslyšící větší slovní zásobu. Že toho znaky dovedly vyjádřit mnohem
více.“
Čtyřikrát týdně do školy
Starší dcera absolvovala celou povinnou školní docházku mezi
slyšícími. Zadarmo to ale nebylo. „Až čtyřikrát týdně jsem chodila
s dcerou do školy, abych jí pomohla. Asistenti tehdy nebyli. Naštěstí to
byla vesnická škola, ve které bylo méně dětí, takže nám učitelé vyšli vstříc.“
Do běžné školy nastoupila do první třídy i Jiřinina
prostřední dcera. Do druhé třídy však již putovala do Prahy do Radlic do školy
pro neslyšící.
„Učitelé z naší vesnické školy by dceru ve škole i
nechali, ale viděla jsem, jak se dcera přestala rozvíjet, po první třídě šla
strašně dolů. S manželem jsme se proto rozhodli, že ji dáme do Prahy na
internát.“
V pondělí ráno na internát, v pátek zpátky na
Vysočinu. Jiřina cítila, jak se jí prostřední dcera odcizuje. „Nikdy mi to
nevyčetla, ale časem z ní pomalu začalo vylézat, jak tam trpěla.
Několikrát dostala i pár facek – to když měla mluvit – tehdy se ještě
prosazovala i na školách pro neslyšící orální výuka – ale ona omylem začala
znakovat. K tomu, že tam nebyla spokojená, určitě nepřispělo ani to, že
tam byla ve třídě mezi samými kluky.“
Po základní škole se pak v Hradci Králové vyučila
kuchařkou. A našla si nedoslýchavého manžela.
Skončila v prasečáku
Starší dcera se naopak chtěla vyučit švadlenou. „Řekli mi
však, že když je hluchá, nevezmou ji. Leda že bych trošku ‚přispěla‘.
Oni normálně čekali, že je podplatím!“
Jako zootechnička však Jiřina neměla peněz nazbyt. A protože
dvakrát do týdne s dcerami jezdila do Hradce na logopedii, musela nechat i
své práce.
„Šla jsem dělat mezi lidi, které jsem předtím vedla. Nakonec
jsem skončila v prasečáku. Ráno a večer jsem chodila krmit prasata. Ale to
byla jediná práce, díky které jsem si mohla podle dcer rozvrhnout den.“
Spolupracovníci dali Jiřině okamžitě najevo, co si o jejím
kariérním sestupu myslí. „Naznačili mi, že jsem pro ně nula. Ale my jsme ty
peníze zkrátka potřebovali… A ani pomůcky spjaté se sluchadly nebyly zadarmo.
Prostřední dcera byla navíc takový divočák, stále měla něco rozbité, šňůrky
překousané…“
Nezapomínejte na zdravé dítě!
Náš hovor se s Jiřinou stále točí kolem dvou
neslyšících dcer. Jak ale prožívala dětství mezi neslyšícími sestrami jejich
nejmladší, ta slyšící?
„Udělala jsem spoustu chyb,“ sype si popel na hlavu Jiřina.
„Několikrát mi dala na vědomí, že jsem ji odstrkávala. Ona to celou dobu
cítila, ale já jsem si to neuvědomovala. Často jsem ji dávala na hlídání své
mamce. A ona mi dodnes vyčítá, že byla až na okraji mého zájmu. Maminkám proto
dnes radím, aby nikdy nezapomínaly ani na to své zdravé dítě.“
Dceru spolužáci píchali špendlíkem
Prostřední dcera šla do první třídy mezi slyšící
s ročním zpožděním, proto tam chodila i se svou mladší, slyšící sestrou.
Sice tam chodila jen jeden rok, ale i tak stihla zažít
šikanu. „Sluchově postiženou dceru tam spolužáci šikanovali. Píchali ji třeba
špendlíkem. Ta mladší ji bránila. Vzala si to za své, cítila se jako její
ochránkyně.“
Nikam nepatřím!
Nejstarší dcera právě končila povinnou školní docházku a
rozhodovala se, kam dál. Na švadlenu se nedostala, nakonec šla do Brna na
dámskou krejčovou.
A právě v tu dobu nastal moment, kdy bylo Jiřině úzko.
„Bylo to podruhé v životě, kdy jsem brečela. Poprvé to bylo, když jsem se
dozvěděla, že je nejstarší dcera neslyšící. A podruhé, když mi právě ona
vyčetla, že nikam nepatří. Že ji nechtějí slyšící, protože nemluví dobře, ale
nechtějí ji ani neslyšící, protože neumí pořádně znakovat. Vyčítala mi, že jsem
ji měla nechat mezi hluchými, že tam by jí bylo lépe…“
Nakonec se uklidňovala tím, že je v pubertě, že se to
snad spraví. A měla pravdu. „Dnes je vdaná, má neslyšícího manžela, dvě krásné
slyšící dcery… A dokonce má i kochleární implantát, který si nechala dát,
protože po porodu druhé dcery ztratila poslední zbytky sluchu.“
Před rodiči švindlovala
Jiřina se jako správná babička podílí nejen na výchově svých
dvou slyšících vnuček od nejstarší dcery, ale též na vzdělávání.
„Mladší vnučka totiž brzy zjistila, že když má neslyšící
rodiče, může švindlovat. Tatínek ji třeba hladí, jak krásně čte, ale já jsem
zjistila, že jen sedí nad knížkou, ale text si vymýšlí. Takže jsem se do toho
musela vložit. Vnučka dostala lepanec a pochopila, že podvádět nesmí.“
Se slyšícími vnučkami pak řeší i slovní úlohy. „Počítání, to
dcera s vnučkami zvládá. Ale když jde v matematice třeba o slovní
úlohy, to je horší. Má problém s pochopením, takže to vnučkám musím
vysvětlit.“
Prostřední neslyšící dcera má naopak vnoučata nedoslýchavé.
„Dnes již mají oba kochleární implantáty, chodí do školy se slyšícími a dobře se
učí.“
Znakovat se naučila od neslyšících
Jiřina se svými dcerami jela na tábor neslyšících. A
znakování se jí zalíbilo natolik, že se to sama chtěla naučit.
„Znakovka mě nadchla. Ale zároveň mě rozčilovalo, když jsem
viděla neslyšící, kteří znakovali, ukazovali si třeba na nás a já jsem
nevěděla, o čem mluví. To mě tedy motivovalo, abych se to také naučila. Když
jsem přijela z tábora domů, probírala jsem to na Svazu invalidů. Tam mi
řekli, že mají dokonce dva soudní tlumočníky – CODA, kteří mají neslyšící
rodiče. A od nich jsem se pak přímo učila základy znakovky – tehdy ještě znakované
češtiny. Znakovat jsem se tedy naučila dříve než moje dcery.“
Jiřina dojížděla také na další kurzy znakované češtiny. A
v Havlíčkově Brodě pak začala neslyšícím tlumočit.
Administrativa na úkor neslyšících
Zemědělství nakonec Jiřina nadobro opustila. Stala se
z ní metodická instruktorka, tehdy již pod Svazem neslyšících a
nedoslýchavých v ČR. Jezdila do organizací v jihovýchodních Čechách a
na severozápadní Moravě a radila jim, jak mají napsat projekty a kde si požádat
o dotace. Později na Vysočině založila krajskou pobočku SNN v ČR a po čase i
Centrum pro neslyšící a nedoslýchavé kraje Vysočina, o.p.s., které dnes
poskytuje sociální služby pro sluchově postižené v celém kraji.
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, různé
legislativní změny, shánění peněz pro organizaci. V jednu chvíli si Jiřina
uvědomila, že už dávno nedělá to, co ji v práci naplňovalo – tedy pomáhání
lidem.
„Zhrozila jsem se, že mi práce začíná přerůstat přes hlavu.
Čas jsem trávila jen administrativou, politikou… A čím dál méně jsem chodila
tlumočit neslyšícím na úřady nebo k lékařům. Rozhodla jsem se proto
postupně předávat naši organizaci mladším. A tím mám zase více času na
neslyšící.“
A přesně to je to, co na své práci miluje. Pomáhat lidem. A
vidět výsledky své práce. I když mnohdy mravenčí…
„S maminkou ke mně chodila jedna neslyšící holčička, která
nechtěla mluvit. Měla kochleární implantát a rodiče s ní jezdili
k různým lékařům, logopedům… Bez výsledku. Pak přišla ke mně. Začala jsem
si s ní hrát, jako jsem to kdysi dělala s dcerami. Holčička se
postupně rozmluvila. Dnes pracuje jako sociální pracovnice ve zdravotnictví a
dodnes mě navštěvuje. To jsou přesně ty chvíle, kdy si znovu a znovu potvrzuji,
že má práce má smysl.“
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: VERONIKA CÉZOVÁ a archiv Jiřiny Kocmanové