Kateřina Moravcová: Na cukrářský kurz mě ani s tlumočnicí nechtěli vzít. Prý bych zdržovala

Jak dělat rozhovor v době covidové? Třeba tak, že se domluvíte s neslyšící cukrářkou po Messengeru. Otázky zašlete tlumočnici znakového jazyka e-mailem. Ta se spojí s neslyšící prostřednictvím aplikace WhatsApp (nepoužívá totiž Facebook ani Messenger) a tlumočí jí otázky.

Následně neslyšící pošle videa s odpověďmi mně prostřednictvím Messengeru. Stažená videa pak pošlu přes WhatsApp tlumočnici. Ta si udělá přípravu a pak si zavoláme. Ona se dívá na počítači na videa a tlumočí mi, co je v nich znakováno. Já mám telefon na hlasitý odposlech a simultánně přepisuji odpovědi.

Tlumočnice však má pocit, že některé věci nemusela při tlumočení zachytit správně. A začíná nový kolotoč. Vymýšlím doplňující a zpřesňující otázky, které – nyní již na WhatsApp – posílám tlumočnici. Ta je naznakuje a posílá je na videu neslyšící. A ta znovu posílá videa s odpověďmi…

Že se v tom – co kdo komu poslal a přes jaký kanál – už ztrácíte? Vítejte ve světě Neslyšících. Oni s takovýmito informačními šumy a nedostatečnými informacemi bojují celý život…

Časté záněty uší

Kateřina Moravcová se narodila jako slyšící. Nebo aspoň si to myslí její maminka. „Říkala mi, že když jsem se narodila, na všechny podněty jsem reagovala normálně. Otáčela jsem se, když zatahovala záclony, reagovala jsem i na další zvukové podněty. Jako malá jsem však hodně trpěla na záněty uší a podle ní jsem právě kvůli zánětům přišla o sluch. Ztráta byla obrovská – naměřili mi 97 procent,“ vrací se zpátky v čase dnes sedmačtyřicetiletá Kateřina Moravcová.

Jak na tříprocentní zbytky sluchu reagovali její rodiče? „Otec to přijal v pohodě, ale maminka se ze začátku kvůli tomu hodně trápila. Bála se, jestli si najdu zaměstnání, jaké budu mít v životě uplatnění. Časem se s tím, že jsem neslyšící, ale srovnala.“

Genetická zátěž

Jestli byly příčinou ztráty sluchu opravdu časté záněty uší, to Katka se stoprocentní jistotou neví. Nicméně připouští, že svou roli mohla sehrát i genetická zátěž.

„Rodiče z tatínkovy strany jsou neslyšící. Prelingvální Neslyšící. Jeho otec je neslyšící, jeho starší bratr dlouhou dobu slyšel, ale dnes má stařeckou nedoslýchavost, další bratr je nedoslýchavý a nejmladší sestra je slyšící,“ popisuje Katka.

Šikana ve škole

Do školy chodila mezi nedoslýchavé do Liberce. „Za komunistů tam byla orální výchova, hlídalo se, aby nikdo neznakoval. Měli jsme také redukované učebnice. Učivo v nich bylo jednodušší, než měli tehdy slyšící žáci.“

Katka si od spolužáků zažila šikanu. „Posmívali se mi, mlátili mě, dělali na mě posunky a gesta, že jsem nedoslýchavá… a to byli přitom oni také! Ale posmívali se mi, že jsem horší než oni, že jsem primitivní… Nezapadla jsem k nim. A možná to bylo i tím, že jsem sama pocházela z Liberce, takže jsem do školy docházela, kdežto ostatní spolužáci byli na internátu, byla to parta kamarádů, drželi při sobě. Jen já jsem tedy zůstala stranou od kolektivu,“ vysvětluje Katka.

Po povinné školní docházce Katka zamířila na konec republiky do Valašského Meziříčí, kde vystudovala obor elektromechanik a po ukončení studia získala výuční list.


 „Jelikož jsem ale trpěla astmatem, byla jsem několikrát v průběhu studia hospitalizovaná, měla jsem záchvaty, nemohla jsem dýchat. Lékaři mi řekli, že jsem si vybrala špatný obor. Měli jsme ale ve škole tak skvělou partu, že se mi školu nechtělo opouštět. Pak jsem se však ve čtvrtém ročníku dozvěděla, že v Hradci Králové otevřeli pětiletou střední pedagogickou školu, kam jsem se přihlásila. Studovala jsem zde pět let.“

Na konci studia se Katka dozvěděla o Filozofické fakultě UK a jejím oboru Čeština v komunikaci neslyšících.

„Přihlásila jsem se, přestože jsem neměla ambice opravdu studovat. Byla jsem proto mile překvapená, když mě přijali. Studium jsem ale nakonec ukončila z důvodu těhotenství. A jako svobodná matka jsem dala přednost dítěti a ze školy jsem odešla.“

Cukrářský kurz

I když se Katka cukrářkou nevyučila, jejím koníčkem je pečení a zdobení. Toužila si tak splnit svůj sen – péct různé dobroty. Jelikož si jako amatérka chtěla v tomto oboru prohloubit znalosti, rozhlížela se Katka po kurzech.

„Prvním kurzem byla modelace postav a malování perníčků. Lektorka mě okamžitě přijala, vše bylo bez problémů. Protože jsem se ale bála, vzala jsem si pro jistotu s sebou tlumočníka. Na další kurzy jsem ho ale už pak nepotřebovala.“

Když však měla sama celý den na kurzech odezírat, po čase zjistila, že bez tlumočníka nestíhá všemu porozumět.

Pak si našla kurz makronek. „Tam jsem si chtěla vzít tlumočníka. Dopředu jsem tedy lektorce sdělila, že jsem sluchově handicapovaná, že bych potřebovala kurz absolvovat s tlumočníkem znakového jazyka. Jaké bylo mé zklamání, když přišla zamítavá odpověď. Že v žádném případě kurz nemohu absolvovat, neboť je koncipován pro práci ve dvojici. A kdybych měla účastnici, se kterou bych se nedomluvila, byla bych pozadu a kolegyni zdržovala. To by pro lektorku bylo nemyslitelné. Rozbrečelo mě to.“

Bojovat za svůj sen

Katka se však nevzdala a rozhodla se bojovat za svůj sen. „Nakonec mě vzala s tím, že budu dělat všechno sama. A dovolila mi i tlumočníka. Nejhezčí pro mě pak bylo, že jsem mile překvapila lektorku. Myslela si, že jsem vyučená v oboru. Tak moc jsem byla na kurzu šikovná,“ usmívá se při vzpomínce na kurz Katka.

Dovede si představit, že by byla na kurzu celý den bez tlumočníka? „Ano, šlo by to, ale bylo by to pro mě velmi náročné. Je to vysilující – udržet celou dobu pozornost a odezírat, co říkají všichni účastníci kurzu. Byla bych tedy velmi vyčerpaná, ve stresu, bolela by mě hlava a byla bych protivná,“ říká upřímně.

A jaký je Katčin největší sen? „Bydlím na vesnici, mám krásnou zahrádku a rodinu. Jsem šťastná, protože si momentálně žiji svůj největší sen.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv KATEŘINY MORAVCOVÉ