Lena: Vzít mě do restaurace, kde je tma a jedna svíčka? Blbost
Maminka měla už delší dobu podezření, že její dcera špatně
slyší. Ale u dětského lékaře ji uklidňovali, že jen plaší. Na pískání foukacích
hraček se otáčela, v místnosti bylo hodně skla a zrcadel, a tak doktora
ani nenapadlo, že by mělo být něco špatně.
„Zřejmě jsem reagovala na ten vzduch či odraz ve skle, byla
jsem hodně vnímavá. Ale postupem času přibývaly situace, kdy třeba spadlo
nádobí a já se neotočila… Nebo na mě rodiče volali z jiné místnosti a já
jsem nereagovala. Proto mě naši vzali nakonec rovnou na foniatrii, kde rodičům
řekli, že mám praktickou hluchotu,“ vrací se zpátky v čase třiačtyřicetiletá
Lena Vaňková.
A příčina? V roce prodělala zánět mozkových blan. „Ale
že je to skutečně ten důvod, to lékaři nikdy nepotvrdili na sto procent…“
Ve dvou letech dostala Lena první sluchadlo. Bylo to tehdy kapesní,
„krabičkové“ sluchadlo.
„Maminka mi našila na trička kapsičku, kam jsem si „krabičku“
dávala. Z té vedly hadičky do uší. Vypadalo to jako walkman nebo jako když
lidé dnes poslouchají hudbu před drátová sluchátka,“ popisuje Lena.
Při nástupu do školy již dostala závěsná sluchadla.
Její maminka pracovala jako učitelka v mateřské školce
v Praze 10, kam Lena začala chodit mezi slyšící děti. „Ale samozřejmě jsem
byla v jiné třídě, abych nebyla pořád s maminkou.“
Když Leny maminka zjistila, co všechno obnáší sluchová vada,
rozhodla se kvůli dceři pro studium logopedie.
Ztracená v lese
Jelikož se i díky velké péči celé rodiny výborně rozvíjela,
i základní školu absolvovala mezi slyšícími spolužáky. „Na prvním stupni jsme
měli skvělou paní učitelku. S učením jsem tedy neměla problém. Seděla jsem
vepředu, abych na ni dobře viděla. A hodně mi také pomáhalo, že jsem poměrně
brzo četla – už v pěti letech ve školce. Měla jsem tedy ještě před
nástupem do školy velkou slovní zásobu.“
Sluchový handicap se ale čas od času projevil na zážitcích
mimo školu…
„Například ve druhé třídě jsme byli na výletě. Se spolužáky
jsme hráli na honěnou. A já jsem tak moc nechtěla být chycena, že jsem utíkala
pořád dál do lesa. A protože jsem neslyšela, že už za mnou nikdo není, dostala
jsem se do hlubokého lesa… Naštěstí jsem si pamatovala, že máme jít po modré
turistické značce. Došla jsem tedy do vesnice, kde jsem řekla, že jsem se
ztratila a oni zavolali policisty, kteří následně kontaktovali paní učitelku.“
Učivo psané přes průklepový papír
Na druhém stupni se plně projevila puberta. „A moje
odlišnost. Když mi třeba někdo nadával, to jsem naštěstí neslyšela. Ale
například na lyžáku, když se v pokoji zhaslo, byla tma, já bez sluchadel… A
byla jsem tím pádem odříznutá od komunikace. A spolužačky rády testovaly,
jestli fakt neslyším…“
Úleva přišla v podobě nástupu na gymnázium. Alespoň co
se týče kolektivu.
„Těžší tam bylo naopak učivo. Profesoři nás chtěli připravit
na způsob, jakým se učí na vysoké škole. Místo toho, aby stáli před tabulí a
vykládali učivo, často chodili po třídě… Přepis tehdy nebyl, kopírování téměř
také ne, tak mi naštěstí některé spolužačky psaly látku přes průklepový papír.
Problém byl, že jedna psala čitelně, druhá sice nečitelně, ale zato všechno…
Jeden předmět jsem tak musela posbírat z více zdrojů.“
Češtinu a němčinu odezřu, angličtinu ne
V době, kdy Lena studovala, ještě dobře nefungovala
centra podpory pro zdravotně znevýhodněné studenty při vysokých školách. Tím
pádem studovala bez jakékoli pomoci. Pouze na hodinách angličtiny, kde měli
rodilého mluvčího, byla známkovaná pouze z písemné části.
„Češtinu odezírám skvěle, němčinu také. Ale angličtinu
vůbec,“ vysvětluje Lena, která vystudovala po maturitě hned dvě vysoké školy.
Na Univerzitě Karlově obory biologii a speciální pedagogiku.
Ani na vysoké škole neměla v učení úlevy. „Teprve
v průběhu studia se začala pomalu rozbíhat podpora studentů se
specifickými potřebami. Proto jsem i nadále využívala poznámek od spolužáků,
které jsem si přepisovala.“
Diktafon profesor nedovolil
U všech předmětů to šlo. Až na jeden. „Nebyla na něj
skripta, strašně špatně se na to hledala literatura. Navíc jsem profesorovi
vůbec nerozuměla. Se spolužáky jsme vymýšleli, jak se to učit… Nakonec jsem ho
poprosila, jestli bych si jeho přednášky mohla nahrávat do diktafonu, že by mi
je sestra přepisovala. Profesor to však nechtěl, že by se ty informace daly
zneužít… Dnes už chápu, že se bál… Ale tím, jak to tehdy kategoricky odmítl, už
jsem se na diktafon nezkoušela ptát ani nikoho jiného.“
Zkoušku si Lena nakonec posunula o rok. A právě za rok profesor
vydal skripta, takže zkoušku nakonec úspěšně absolvovala.
„Dnes už to je retro, ale tehdy jsem musela překonávat
spoustu překážek…“
Kdyby se mohla vrátit zpátky v čase, chtěla by studovat
s možnostmi, jaké mají dnešní studenti?
„Určitě. Přístup k informacím jsem měla složitější než
slyšící. A učení mi tak zabralo strašně moc času a energie… A vlastně i bolestí
hlavy. Vždy, když jsem musela delší dobu odezírat a komunikovat s více
lidmi, bylo skoro jisté, že se dostaví intenzivní bolest hlavy.“
Z laboratoře zpátky mezi lidi
Lena se už jako malá viděla jako přírodovědkyně. Na vysoké
škole se proto specializovala na fyziologii rostlin.
„Nakonec jsem ale zjistila, že to není v laboratoři
ono, že mi chybí kontakt s lidmi. Už v pubertě, když jsem hledala
svou identitu, jsem podvědomě hledala lidi, kteří také špatně slyší. Dostala
jsem se na kurzy znakového jazyka a vyvinulo se to až v to, že jsem
vystudovala speciální pedagogiku – obor Tělesná a pracovní výchova zdravotně postižených
na FTVS.“
Stejně jako její
maminka, i Lena se stala speciální pedagožkou. Pracuje v Centru pro dětský
sluch Tamtam v Ostravě, kde pomáhá rodinám s dětmi se sluchovým
postižením.
A jak se jako dítě sama Lena učila vyslovovat různá písmena?
„Logopedka, ke které jsme docházeli, používala drátek
s kolečkem na konci. Tím ukazovala, kam jazyk v puse správně patří.
Bylo to dost nepříjemné, neměla jsem to ráda. Moje maminka se z toho
poučila a s dětmi v logopedické školce pak používala raději slanou
tyčinku, nebo v případě písmena „L“ třeba kousek čokolády a dítě muselo
horní patro vylízat.“
Na svatbě: Musíte mít tlumočníka!
Celý život se Lena pohybovala mezi slyšícími. A slyšícího má
i manžela. „Pracuje s lidmi se sluchovým postižením, což je velká výhoda.“
A Lena přidává perličku. Když se v Praze vdávala,
úřednice na matrice vyžadovala, aby měla Lena kvůli sluchovému handicapu
tlumočníka do znakového jazyka.
„Úřednici jsem vysvětlovala, že mým mateřským jazykem je
čeština a potřebuji tedy simultánní přepis mluveného jazyka. To už ale neznali…
Ale byl pro ně problém to zajistit. A bez toho by nás neoddali…“
Slyšícího nebo neslyšícího manžela? O tom Lena dopředu
nepřemýšlela.
„Než jsem poznala manžela, měla jsem pár vztahů. Mnoha mužům
však chyběla empatie, schopnost vcítit se do toho, co člověk se sluchovým
postižením potřebuje. Například že je blbost zvát mě do restaurace, kde je tma
a hoří tam jedna svíčka… Prostě někteří nedomýšleli ty situace… Proto jsem
ráda, že manžel i díky své práci ví… Bylo příjemné, když mě vzal na film
s titulky. Věděl, že z dabovaného bych nic neměla… Nebo když byla
tma, mobilem si posvítil na pusu, abych mohla odezřít, co říká… Mnoha lidem se
to může zdát jako drobnost, ale tohle byly právě ty „drobné“ střípky, které mi usnadňovaly
komunikaci.“
Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ