Lenka: Od studia lékařství mě všichni odrazovali

Až do tří let nikdo netušil, že má problémy se sluchem.

„Reagovala jsem třeba na bouchnutí dveří, ale s řečí jsem měla trochu problémy. Neslyšela jsem celé věty, jenom části, měla jsem takový svůj jazyk, kterému rozuměla jen máma. Postupem času se pak mamce zdálo, že nereaguji, když na mě mluví. Dětská ORL doktorka ale mamku dlouho chlácholila, že určitě nebude žádný problém. A asi se není čemu divit. I medicína byla na jiné úrovni, než je dnes,“ vrací se zpátky v čase Lenka Bosáková.

Když se ve třech letech dostala na foniatrii, lékaři zjistili, že má ztrátu sluchu 65 procent. Sluch se jí postupně zhoršoval.

„A dnes mám ztrátu sluchu – v mých 25 letech – 99,8 procent.“

Jakmile dostala sluchadla, už je nechtěla sundat. „Nosila jsem je ráda. Dokonce tak moc, že jsem s nimi chtěla i spát. Vnímala jsem, jak je úžasné, když je mám a všechno slyším. Ale moje o dva roky mladší sestra je úplný opak. Na audiometrii se dostala velmi brzo, a jakmile dostala sluchadla, pořád je někde ztrácela. Zatímco já jsem vydržela celé dětství s jedněmi sluchadly, sestra měla čtyři.“

Školku pro slyšící děti absolvovala Lenka v Olšovanech na východě Slovenska. Na základní školu se dostala na doporučení od speciální pedagožky do Košic.

Třída pro neslyšící děti

„Byla možnost chodit do škol pro neslyšící v Prešově či v Kremnici, ale to bychom se sestrou musely být na internátu. Chodily jsme tedy do Košic do klasické školy, ale otevřeli tam speciální třídu pro neslyšící děti.“

Protože bylo málo dětí, nastoupila do této třídy i Lenky sestra, byť o dva roky mladší.

„Nastoupila jako čtyřletá, takže v maturitním ročníku jí nebylo ani osmnáct,“ směje se Lenka.

První tři třídy se Lenka ve škole nudila. „Učitelka viděla, že dobře mluvím, docela dobře slyším. Když tedy přišla možnost přejít v rámci základky do vedlejší třídy pro slyšící, rodiče toho využili a přesunuli mě.“

Nejprve jen na zkoušku. Na jednu hodinu matematiky a jednu hodinu slovenštiny týdně. „Obstála jsem, a tak jsem od třetí třídy chodila nastálo. Pak ale celou školu zrušili. Naštěstí naši třídu přemístili do školy jen o jedno sídliště dál. Od čtvrté třídy jsem tedy chodila tam.“

Stýskalo se jí však po neslyšících kamarádech, a tak za nimi o přestávkách utíkala…

Učivo zvládala Lenka bez problémů. Ale dlouho jí trvalo, než si zvykla, že ve třídě není osm dětí, ale třicet.

„Občas mi spolužáci dávali najevo, že jsem pro ně divná. I proto jsem dlouho sluchadla schovávala za vlasy… Až po střední škole jsem se odvážila dávat vlasy do culíku.“

Zkoušela jsem sedět vzadu. Jako frajerka

Jako premiantka putovala automaticky na výběrové gymnázium. Sice už neměla samé jedničky jako na základní škole, ale prospívala stále skvěle.

Zatímco na základní škole seděla poctivě v prvních lavicích, na gymnáziu se to změnilo…

„Během puberty jsem machrovala – jako ostatní. Zkoušela jsem jako ti největší frajeři sedět vzadu. Ale velmi rychle jsem pochopila, že to není ono. Když jsem neviděla na profesory, musela jsem se přehnaně soustředit. A to mě velmi vyčerpávalo. Proto jsem si sedla zase zpátky do první lavice.“

Zatímco někteří spolužáci věděli už od prváku, kam chtějí na vysokou školu, Lenka si nebyla jistá během celého studia. Jediné, co věděla, bylo, že ji nebaví dějepis, občanská nauka nebo fyzika. A naopak jí šla biologie či chemie.

Nakonec si podala přihlášky na tři školy – na Přírodovědeckou fakultu v Košicích a v Bratislavě. A také na Univerzitu Karlovu.

Ze Slovenska do Prahy

Do Košic se nedostala, v Bratislavě zkoušky úspěšně složila. A dostala se i do Prahy na molekulární biochemii. Po maturitě tedy zamířila do Prahy.

V průběhu prvního roku na Přírodovědecké fakultě UK však zjistila, že molekulární biochemie ji nenaplňuje.

„Nechtěla jsem studovat jen pro samotné studium, pro titul. Podala jsem si proto přihlášku na 1. lékařskou fakultu UK na obor Nutriční terapeut.“

Zkoušky neudělala. Ale zařekla se, že to zkusí další rok.

A v té době, po neúspěšných přijímacích zkouškách, našla článek o nedoslýchavém lékaři z Ameriky.

„Byla jsem v šoku z toho, že takový lékař existuje. Že může nedoslýchavý člověk studovat lékařskou fakultu…“

Osudový rozhovor

O profesi lékařky totiž Lenka snila už od dětství. Ale každý ji od toho odrazoval. „Foniatrička, rodina, učitelé… Všichni mi říkali, že s mou sluchovou vadou to nejde. Časem jsem proto od této možnosti upustila. A najednou jsem si přečetla ten rozhovor! Pak jsem si dohledala, že i v České republice je nedoslýchavý patolog Petr Buzrla. A najednou jsem se rozplakala… A řekla jsem si, že když to zvládl on, já to zvládnu také.“

Následující rok si podala přihlášku na 1., 2. a 3. lékařskou fakultu. A zároveň měla v záloze i obor Nutriční specialistky.

Celý rok se při brigádách učila na zkoušky. A mezitím našla další neslyšící patoložku – tentokrát s kochleárním implantátem.

Dostala na se na 1. i 3. lékařskou fakultu. I na obor Nutriční specialistky. A nakonec nastoupila na 3. lékařskou fakultu.

„Na 1. lékařské fakultě je strašně velká konkurence. Přijmou sice více než tisíc lidí, pak ale polovinu vyhodí. Na 3. lékařské fakultě jich přijímají kolem 250, ale ti se většinou všichni udrží.“

Součástí dvoukolových přijímaček byl i pohovor a rozbor vědeckého textu.

„Měli jsme asi patnáct minut na to přečíst dvě A4 a pak to před komisí rozebrat. A dále se nás komise ptala na motivaci ke studiu, co dělám ve volném čase… A vytáhla jsem si otázku, co si myslím o placebo efektu.“

Jelikož Lenka už od dob gymnázia ráda zjišťovala, jak funguje lidské tělo a zajímaly ji léčebné postupy, její motivace byla jasná.

Jiná fakulta, jiný přístup

Než podala přihlášky, napsala na všechny fakulty, že je nedoslýchavá, jestli to pro studium není problém.

„Z 1. lékařské fakulty mi odepsali, že to problém je, neboť je v pozdějších ročnících potřeba používat fonendoskop. A tak mi referentka nedoporučovala studium. Přímo napsala, že si myslí, že i kdybych se dostala a studovala, nebudu moci později školu dokončit. Já už jsem v té době však věděla, že existují i fonendoskopy pro nedoslýchavé. Odpověděla jsem jí, že si myslím, že by to šlo. Na to už mi referentka neodpověděla. Přihlášku jsem ale stejně podala…“

Fonendoskop pro nedoslýchavé.

Z 2. lékařské fakulty Lence napsali, že se dá upravit studium, takže by to neměl být problém.

„A ze 3. lékařské fakulty mi napsali, že jeden takový student už tam je, že mají zkušenosti s lidmi se sluchovým postižením. A poradili mi, co všechno mám k přihlášce podat. Velmi mile mě překvapil jejich přístup. Tím získala tato fakulta mé sympatie.“

Když se potom dostala na 1. a 3. lékařskou fakultu, neměla Lenka těžké rozhodování…

Neslyšící chirurg, nedoslýchavé zdravotní sestry

Lenka je v prvním ročníku. A lituje, že si napsala zkoušku s názvem Buňka, která je nejdůležitějším předmětem v prvním ročníku, až na poslední termín. „Bohužel jsem zkoušku nedala, nyní budu opakovat prvák. Ale už v prvním ročníku jsem měla zapsané lehčí předměty z druháku, takže až udělám zkoušku z Buňky, půjdu do druháku.“

A Lenky dosud nejoblíbenější předmět? Histologie.

„Umím si představit, že bych se stala patoložkou. Mikroskopování mi zatím jde nejvíc,“ říká Lenka, která dodává, že se postupem času ve zdravotnictví objevuje více zdravotníků.

„Přibývá například nedoslýchavých zdravotních sester. Nebo jsem četla o neslyšícím chirurgovi ze Seattlu.“

Přepisovatelka Karin

Lenka při studiu využívá v rámci Centra Karolina služeb přepisu mluveného slova. „Dostala jsem kontakt na Karin Cieslarovou, která je sama studentkou medicíny a zároveň přepisovatelkou. Myslím, že i pro přepisovatele musí být velká výhoda, když tomu, co přepisuje, rozumí,“ usmívá se Lenka.

Studium medicíny je náročné. I s přepisem. „Ale jsem šťastná, že mohu studovat. Hodně mě ženou kupředu vzory – neslyšící lékaři, kteří se dokázali ve svém oboru prosadit. Celý život jsem tajně – v hloubi duše – toužila po tom pomáhat, stát se lékařkou. Moc jsem to chtěla, ale pořád jsem to v sobě potlačovala. Věřím, že se do budoucna uplatním třeba v oboru, kde tolik nebudu přicházet do kontaktu s pacienty – například na histologii. Ráda bych tedy vzkázala lidem, ať se nebojí jít za svými sny. I když se jim zdá, že nejsou k dosažení… Možná ta cesta bude těžší a delší, ale výsledek bude určitě stát za to!“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: Veronika Cézová a archiv Lenky Bosákové