Martin Látal: Mnoho lidí si myslí, že jsou neslyšící hloupí

Byl mu rok, když rodiče zjistili, že neslyší. „Rodičům lékaři řekli, že mám praktickou hluchotu… To, že jsem jiný, jsem si ale jako malý dlouho neuvědomoval,“ vrací se zpátky v čase devětadvacetiletý Martin Látal z Prostějova.

Hned po zjištění, že neslyší, dostal sluchadla. Tehdy krabičková. A Martinova maminka na foniatrii získala kontakt na Federaci rodičů a přátel sluchově postižených (FRPSP) v Berouně.

„Z vyprávění maminky vím, že nás hned přihlásila na týdenní rekondiční pobyt pro rodiny se sluchově postiženými dětmi, kde se mamka potkala s odborníky z foniatrie. A zároveň byli přítomni další rodiče, což pomohlo ve sdílení zkušeností. Další roky jsme potom jezdili do Berouna na další akce, které FRPSP pořádala.“

Přestože se Martin zajímal o příčinu vzniku praktické hluchoty, dosud mu žádný lékař nedokázal odpovědět, jak ke sluchové ztrátě došlo.

„V babiččině rodině se sice problémy se sluchem vyskytovaly, ale to bylo až v souvislosti s vyšším věkem nebo po nemoci. Ale nikdo nebyl neslyšící od narození. A poruchy genu, který způsobuje hluchotu, se u mě při genetickém vyšetření neprokázaly…“

Zvědaví slyšící spolužáci

Až do plnoletosti Martin trávil čas mezi neslyšícími vrstevníky. Školku absolvoval na Svatém Kopečku u Olomouce, v roce 1999 se instituce přesunula přímo do Olomouce a funguje dodnes pod názvem Střední škola, základní škola a mateřská škola pro sluchově postižené Olomouc. Následně jeho kroky vedly do Valašského Meziříčí na střední školu pro sluchově postižené.

A teprve až na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého Olomouc na oboru Ochrana obyvatelstva a IZS (Integrovaný záchranný systém) se dostal mezi slyšící spolužáky. „Pamatuji si, jak se spolužáci z vysoké hodně zajímali o to, jak žijí neslyšící lidé. Někoho třeba překvapovalo, že neslyšící mohou řídit osobní auto… A také se ode mě chtěli učit základy znakovky. Ale zajímala je hlavně sprostá slova,“ směje se Martin.

Bariéry, které si tvoří společnost

Na sluchovém handicapu dokáže najít nejen negativa, ale i pozitiva. „Když třeba někdo nedodrží noční klid, mě to neruší… Každým dnem si uvědomuji, jak je znakový jazyk krásný. Mohu s ním komunikovat na dálku, přes zavřené okno v dopravních prostředcích a ostatní lidé mi nerozumí… Komunikace ve znakovce je celkově rychlejší a jednodušší… Navíc je možné ovládat mezinárodní znakový systém a dorozumět se po celém světě!“

Na druhou stranu si uvědomuje, že mu sluchový handicap nejedny dveře i zavřel. „Byly časy, kdy jsem chtěl být člověk s normálním sluchem, abych mohl pracovat jako profesionální hasič nebo jako pilot vrtulníku… Na to mohu zapomenout…“

Často také naráží mezi slyšícími na nepochopení. „Mnoho lidí se neslyšícím vyhýbá, nebo si myslí, že jsou hloupí… A přitom je celý problém jen v tom, že mají slyšící strach z komunikace – nevědí, jak by se s námi domlouvali.“

Profesionální kamioňák

V současné době pracuje Martin jako profesionální řidič v kamionové dopravě. Nejčastěji jezdí po celé České republice, občas vyjede i na Slovensko.

Výhody této práce jsou jasné. „Jako neslyšící se mohu plně soustředit na jízdu. Ale v současné době bývá problém při dojezdu do firmy na vykládku. Všichni mají roušku a já nemohu odezírat…“

Práce řidiče ho baví. Ale jeho vysněná rozhodně není. „Do budoucna bych chtěl dělat u Integrovaného záchranného systému. Vím, že to nebude vůbec jednoduché. Všude je podmínkou stoprocentní zdravotní stav. Snad se to časem změní a budou moci v těchto oborech pracovat i lidé se sluchovým postižením. Tak jak je to například v Americe, Anglii či Austrálii.“

Dobrovolný hasič

Protože se kvůli přísným pravidlům lékařských prohlídek zatím nemůže stát profesionálním hasičem, plní si sen alespoň jako dobrovolný hasič.

Psal se rok 2002, když v Kostelci na Hané Martin nastoupil do dobrovolné jednotky. V ní působil dříve i Martinův otec, který byl členem místního sboru dobrovolných hasičů.

A za sebou toho má už hodně. „Zasahoval jsem při dopravních nehodách či záplavách na Jesenicku, při lesních požárech, pomáhal jsem při kácení stromů… Pomáhal jsem také tátovi s údržbou hasičské techniky. A poskytl jsem i pomoc staršímu pánovi, který přede mnou sjel ze silnice do příkopu. A mám za sebou i hašení požáru osobního auta s pohonem na zemní plyn na dálnici D 11 u Hradce Králové,“ vypočítává své zkušenosti Martin, který v minulosti jezdil k zásahům společně se svým tátou.

„Pak se však zpřísnily podmínky a dobrovolní hasiči dostali podobně přísná kritéria jako ti profesionální. Bohužel při posledním zásahu se zjistilo, že nemám oprávnění jezdit s hasiči, protože nejsem členem zásahové jednotky… Ze zásahů jsem tedy musel úplně odstoupit. Ale nevzdávám se. Věřím, že se jednou profesionálním hasičem stanu a budu moci pomáhat lidem v krizových situacích!“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv MARTINA LÁTALA