Martina Kopecká: Učila jsem znakovku studenty, kteří zkoušeli mé hranice

Náhoda a zvědavost. Dva atributy, díky kterým se osmatřicetiletá Martina Kopecká dostala jako slyšící ke znakovému jazyku.

„Do svých čtrnácti let jsem bydlela na velkém pražském sídlišti, a měla jsem tak možnost potkat spoustu různých lidí. Moje mamka si dala záležet, aby mě naučila, že odlišnost neznamená nic špatného. Vždycky mi vysvětlila, proč se někdo chová nebo vypadá jinak než většina. Řekla mi, že ti lidé na tržnici přišli z daleka, proto vypadají trochu jinak. Povídala mi o lidech na vozíku, o lidech s bílou holí, o lidech se sluchadly, a také o těch, kteří ‚mluví‘ rukama. Naučila mě tak přijímat lidi takové, jací jsou,“ vzpomíná Martina.

Na místním tržišti s maminkou často potkávala i jeden mladý pár. Muž nosil sluchadla, žena ne. Znakovali spolu.

Místo ruštiny na znakový jazyk

„Paní měla asi výbušnější povahu. Občas se venku pohádali, nebo to tak minimálně vypadalo. Potřebovali pak kolem sebe dost místa a navíc paní měla poměrně hlasitý projev. Bylo to v pořádku, chápala jsem to. Ale to bylo všechno. Nijak víc jsem se o problematiku neslyšících, nebo obecně sluchově postižených, nezajímala.“

Změnilo se to před patnácti lety. Martina se chtěla přihlásit na kurz ruštiny. Do vyhledávače zadala „jazyková škola Praha“. A při prohlížení výsledků narazila mimo jiné na agenturu, která nabízela různé kurzy. Včetně znakového jazyka…

„Zaujalo mě to. Přemýšlela jsem, kam se tedy přihlásím. Nakonec jsem se rozhodla pro znakovku. Myslela jsem si, že si dám jeden semestr pro zajímavost, a pak půjdu na tu ruštinu. To se ale nestalo, rusky umím hodně málo, zato u znakovky už jsem zůstala.“

První lektorka? Legenda Emilie Mrzílková

A byla to legenda Emilie Mrzílková, která se stala její první lektorkou. „Jsem přesvědčená o tom, že právě díky ní se neslyšící stali nedílnou součástí mého života. Prošla jsem později celou řadou různých kurzů znakového jazyka v několika pražských organizacích. Všude jsem našla něco pozitivního i něco negativního a poznala jsem spoustu lektorů. Byla to ale právě paní Mrzílková, kdo ve mně vzbudil opravdový zájem o znakový jazyk a celkově o svět neslyšících, a to díky svým bohatým profesním i osobním zkušenostem.“

Emilie Mrzílková jim vyprávěla příběhy ze života, mluvila o komunitě neslyšících, o jejich mentalitě, kultuře i životních překážkách.

„Nebojím se říci, že mi do tohoto světa otevřela dveře.“

S Emilií Mrzílkovou je v kontaktu dodnes. A je za to vděčná. „Občas zajdeme na kafíčko. V této době jsme pochopitelně odkázané jen na telefon, ale to se snad brzy změní.“

Musíš za mě vzít školu!

Rok 2018 byl pro Martinu přelomový. Emilie Mrzílková zavolala: „Musíš za mě vzít školu.“

„Trochu mě to překvapilo, ale byla jsem v klidu, protože to prostě nebylo možné. Šlo o to, že učila na SOŠ Drtinova v Praze 5. Vzhledem k jejímu věku už toho na ni ale bylo moc. Už delší dobu jsme se snažili pro tento kurz najít nového lektora, ideálně neslyšícího. Jen já jsem se ptala osmi lidí, ale nepovedlo se, všichni odmítli. A pak najednou tenhle telefonát.“

Martina oponovala, že rozhodně nemůže jít učit, protože v pátek, kdy měla být výuka (od 11.50 hod. do 13.30 hod.), musí pracovat.

A reakce Emilie Mrzílkové? „Zařiď si to.“

Mělo to být dočasné, než se najde někdo jiný…

„Měla jsem štěstí, můj tehdejší manažer pro to měl pochopení a souhlasil. Tak jsem 30. listopadu vyrazila poprvé učit.“

Bylo jí špatně. Psychicky i fyzicky. Nervozita prostupovala celým jejím tělem.

„Říkala jsem si však, že to na mně nesmí být znát, jinak mě studenti ‚sežerou‘. Moje první třída – 3. D – byla opravdu náročná. Studenti mě rozhodně nešetřili, zkoušeli mě, hledali hranice, kam až mohou beztrestně zajít. V každé třídě se najde výrazná osobnost, tady ale byly výrazné osobnosti v převaze. Spousta osobitých individualit, doplňující se nebo navzájem soupeřící partičky a boj o pozornost. Nebylo vůbec snadné nedat se, museli jsme si nastavit pravidla spolupráce,“ vzpomíná na krušné učitelské začátky Martina.

Smutný pocit, že končíme

Kolem třetího setkání se situace ustálila. Přestali ji zkoušet, vzali ji. Konec školního roku se přiblížil rychleji, než si představovala…

„Byl to divný a smutný pocit, že končíme. Pak už jen maturitní ples, který se mimochodem opravdu povedl, a sbohem. S některými jsem v kontaktu do dneška…“

Pak přišly ještě další dvě třídy, 3.D.A každá byla jiná. „Ani v jedné už nebylo tolik výrazných osobností, což s sebou přineslo větší klid. Loňská i letošní třída jsou také moc fajn. Výuku v obou ročnících už ovlivnila covidová situace.“

Minulý rok přišli studenti v podstatě o celé druhé pololetí, letos o první.

„Loni to bylo snazší, protože už měli základ a něco uměli. Výuka postavená převážně na videu pro ně byla tím pádem přijatelnější. Letos je to horší, stihli si osvojit jen úplný základ. Protože sotva jsme začali, museli jsme opět přejít na videa a na online výuku. Zpočátku se studenti hodně fixují na precizní provedení znaku, jeho umístění na centimetr přesně, chtějí ho vidět z různých úhlů… Většina se ale se situací popasovala statečně a vcelku úspěšně.“

Nemá cenu se jen drtit znaky

„Určitě se toho nenaučí tolik, jako kdyby celý rok probíhala klasická výuka, ale něco umět budou. V minulých letech jsem zvala do výuky zajímavé osobnosti spojené se světem neslyšících. Považuji za důležité, aby studenti získali širší přehled, abych jim ty dveře alespoň pootevřela. Nemá cenu se jen drtit znaky. Jakmile to bude možné, začnu opět zvát hosty. Spousta lidí se ochotně účastní besed se studenty, je to perfektní zpestření výuky,“ popisuje Martina.

Momentálně připravuje kurzy komunikace se sluchově postiženými pro svého hlavního zaměstnavatele – velkou bankovní společnost.

„Nejde o kurz znakovky, na to není prostor. Jde o to, aby se kolegové cítili v pohodě, pokud k nim přijde sluchově postižený klient, a aby byli schopni mu vyjít komunikačně vstříc. Tento kurz měl začít už na přelomu září a října, ale kvůli covidovým opatřením byl přesunut na později…“

Nabízí se tak otázka, jestli není na čase, aby se Martina vrhla do učení naplno… Při položení otázky však zakroutí hlavou.

„To bych nechtěla. Navíc si myslím, že by to ani nešlo. Kurz na SOŠ, ve kterém učím, je svým způsobem výjimečný. Možná by přicházely v úvahu související firemní kurzy. Do klasických kurzů znakovky pro veřejnost se ale pouštět nechci,“ říká rozhodně.

Tajemnice ASNEP

Novým příležitostem se ale nebrání. Podařilo se jí uspět ve výběrovém řízení organizace ASNEP. „Od prosince jsem tedy tajemnicí. Na spolupráci se těším. Jsem zvědavá, co nového mi přinese.“

Za ty roky kurzů, akcí a setkávání má Martina mezi neslyšícími hodně známých. Kamarády si našla i mezi lidmi, kteří s neslyšícími pracují.

„Díky tomu je teď můj svět rozhodně bohatší. Znakový jazyk byl pro mě na začátku něco, co jsem si chtěla jen vyzkoušet. Později se z něj stal koníček, a teď už ke mně prostě patří.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv Martiny Kopecké, Veronika Cézová