Milan Peroutka: Po častých zánětech uší vypadá můj bubínek jako krápníková skála

vvv

„Veru, když už se mnou budete dělat rozhovor... Co kdybych udělal rozhovor i já s vámi?" zeptal se mě na konci ledna zpěvák Milan Peroutka.

„Proč ne,“ odpověděla jsem mu.

A tak, 2. února 2022, jsme na Žižkově v rádiu udělali dvojrozhovor… Nejdříve mě vyzpovídal Milan, po natočení rozhovoru jsem vyzpovídala já jeho do projektu Jsem jedno ucho…

Vpáčený bubínek

Hned na začátku rozhovoru jsem zjistila, že máme s Milanem společnou jednu věc. Jako malý také trpěl na časté záněty uší.

vvv

„Odezněly až v osmnácti letech… Kromě toho si myslím, že nemám tak širokou Eustachovu trubici, občas se mi vpáčí bubínek. V Motole mi po jednom vpáčení vyhrožovali plastikou bubínku. Jednou mi také praskl bubínek, nalil jsem si tam kysličník… A pak jsem s tím jel rychle na pohotovost… S ušima jsem si holt užil. Když jsem byl nedávno na foniatrii, zjistili, že sluch mi sice funguje, ale můj bubínek vypadá jako krápníková skála. Mám ho po častých zánětech uší strašně zjizvený,“ popisuje Milan, kterému v dětství lékaři dávali do uší i trubičky, aby mu v uších větralo.

Milan také vzpomíná, jak na něj babička často křičela, protože měla pocit, že Milan špatně slyší. Dostal se tak do audio komory, která pro něj byla velmi stresující.

Frustrace z audio komory

„Doteď si pamatuji, jak jsem tam byl zavřený a všichni se po mně koukali… Hodně jsem si vymýšlel, když jsem mačkal, jestli daný tón slyším… Já to mačkal pro jistotu furt, aby si nemysleli, že neslyším. Ale teď už to dělám poctivě,“ dušuje se se smíchem Milan.

Ač má po posledním vyšetření sluch v normě a slyší, levé ucho má horší. „Asi je to dáno právě i zkalcifikovaným bubínkem, který dostal hodně zabrat, když mi ho v dětství doktoři neustále propichovali. Takže zatímco normálně je to průhledná blanka, já ho mám zabělené. Nevěřím, že mi to vždy píchli dobře. ‚Neškubejte sebou, jinak to píchneme špatně,‘ varovali mě v dětství… Ale každý ví, že dítě se vrtí… Je tedy dost dobře možné, že mi to mnohdy píchli blbě.“

Tvoje tvář má známý hlas

Fanoušci znají Milana z prken, co znamenají svět, z pódií… Ale asi nejvýrazněji na sebe upozornil v pořadu TV Nova Tvoje tvář má známý hlas.

vv

Milanem interpretovaná píseň Tančíš sama od zpěváka Petra Muka je jednou z těch, které lidem vháněly slzy do očí…

A tento pořad se pro Milana stal osudovým ještě v jiném smyslu.

„Měli jsme si vybrat neziskovou organizaci, které by v případě naší výhry připadly peníze. A já – klasicky – jsem všechno nechal na poslední chvíli… A až když jsem seděl den před natáčením v maskérně, procházel jsem si seznam, který mi dala produkce. A tam jsem uviděl Smiling Crocodile, neziskovku, která je spjatá se sluchem. To mi dávalo – i kvůli mému trápení s ušima – smysl.“

„Smějícího se krokodýla“ však už pak nikdo nekontaktoval s tím, že si ho Milan vybral. Až když pak vyhrál jedno z kol a vyzpíval neziskové organizaci výhru, ředitelka organizace se to dozvěděla úplnou náhodou.

Vyhrál pro ně kluk v černém upnutém oblečení

„Ředitelka seděla doma na gauči se svými dcerami a dívala se na televizi, kde jsem vyhrál v upnutém černém oblečení … A když viděly, že jsem vyhrál právě pro ně, vyrazily pak za mnou do studií… Z Novy mi pak řekli, že tam na mě někdo čeká…“

Z Milanova náhodného výběru neziskové organizace se stala osudová spolupráce. A na dotaz ředitelky, jestli by někdy s nimi jel do Indie, kde organizace pomáhá neslyšícím dětem, byla Milanova odpověď: „Tak jo.“

V Indii ho měl čekat kulturní šok, ale vzal to v pohodě.

xxx

„Byl to můj první střet s mimoevropskou zemí. A zjistil jsem, že ať mají děti po celém světě iPhone nebo ne, všichni si chtějí hrát na babu a mít bezstarostné dětství.“

Na Milana působily příbytky, které si místní zdobili, na první pohled pozitivně.

„Působilo to na mě veseleji než na jakémkoli pražském sídlišti,“ vrací se ve vzpomínkách na první návštěvu Indie.

Kochleární implantát? Stát jej mohutně podporuje

Milan není žádná nafoukaná hvězda. A rád si ze sebe dělá srandu. „Když jsem byl poprvé v Indii, řekl jsem ředitelce, že nepotřebuji na hotel, že rovnou pojedeme za dětmi se sluchovým handicapem. Jenom jsem se pořádně postříkal voňavkou, ať nesmrdím. Jak ale zafungoval ‚jet lag‘ a nulový odpočinek, začala mi padat hlava, až jsem tam usnul,“ směje se Milan.

V Indii si také uvědomil, že tam byl za ‚exota‘, se kterým se všichni chtěli fotit. „Ale nefotili se se mnou ze stejného důvodu, jako se se mnou fotí tady v Čechách, protože jsem tou dobou hrál v Ordinaci, ale proto, že se všichni chtěli fotit s bílým mužem.“

Zajímavé pro něj bylo i zjištění, kolik lidí tam má sluchový či jiný handicap. „Vzhledem k tomu, že tam často panují velmi úzké rodinné vazby a příbuzní se mezi sebou berou, odráží se to mimo jiné právě i ve sluchu. Stát k tomu naštěstí přistupuje zodpovědně a více to řeší. Operace kochleárního implantátu tam není z finančního hlediska problémem.“

Mentor Milan

V Indii funguje Milan jako mentor. „Mentor a šašek,“ upřesňuje se smíchem Milan.

S ředitelkou a kameramanem pravidelně vyráží za dětmi se sluchovým či kombinovaným postižením. „Jezdíme za dětmi do nemocnice, kde jim zpívám, kde se bavíme o sluchu…“

Hodně lidí si myslí, že Milanovy výlety jsou protkány i dobrodružstvím v divočině. „Kdyby to tak bylo, byl bych rád,“ směje se Milan. „Zatím to ale probíhalo tak, že když jsem byl třeba v Malawi, neviděl jsem jediné zvíře, čas jsem trávil jen po nemocnicích. Díky tomu jsem si ale udělal i kurz muzikoterapie.“

Takto nahrával například i písničku v devíti jazycích. Kromě němčiny třeba rusky i čínsky. „O tom, že budu natáčet čínskou verzi, jsem se zmínil v jednom rozhovoru. A oni si mě zavolali z čínské ambasády, kde jsem měl půlhodinový výslech… Nakonec jsem hymnu v čínštině natáčel v pražském studiu podle nahrávky z diktafonu… Řádek po řádku.“

ddd

Uši si chráním až poslední dobou

Když Milanovi říkám o tom, že jeho příběh vyjde v pátek 4. března, tedy den po Světovém dni sluchu, spolu s kampaní Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR s názvem ‚Neohluchni!‘, sype si popel na hlavu.

„Ochranu sluchu jsem začal řešit teprve nedávno. Tak poslední dva roky. Nechal jsem si udělat odlitky ‚in ear‘ v ordinaci na ORL. Proč jsem to neudělal už dříve? No, když začínáš, dopřeješ si různé věci… Třeba dobrou kytaru. A kvalitní odlitky – ochrana do uší – nebo sluchátka za třicet čtyřicet tisíc, to je luxusní věc, která ti na začátku kariéry přijde jako zbytná…“

Taťka? Ten by byl brzo ohluchlý

Během rozhovoru se dostáváme i na jeho zesnulého tatínka. „Jak si taťka chránil sluch? Nijak. Ten by byl velmi brzo ohluchlý. Odposlechy do uší byla vymoženost a frajeřina až posledních let. Co dříve byla frajeřina, to je dnes u hudebníků již standardem. Ale chápu, že starší generace chtěla ten kontakt s publikem, chtěla to všechno slyšet na plné pecky…“

Kdyby bylo na Milanovi, také by nejraději spoléhal jen na uši. „Když má člověk ochranu uší, má pocit, že lidé netleskají, kontakt s publikem je takový menší… Navíc si ani nepotrpím na zvukové zkoušky. Až když teprve přijdou lidé, to je pak to pravé!“

Zatímco v ordinaci na ORL nebo na foniatrii udělají tvarovky, které stojí okolo 500 korun, samotná výroba sluchátek už je podstatně nákladnější záležitost. 

Doživotní investice to není

„Myslel jsem si, že to bude doživotní investice. Bohužel mi někdo říkal, že by se měly dělat – kvůli tomu, že se ucho mění – zhruba každých pět let nové,“ říká a popisuje, jak taková tvorba odlitků probíhá.

„Do ucha jsem dostal takovou pěnu, která vytvořila podtlak, bylo to nepříjemné. Nebolelo to, ale nepříjemné to teda bylo dost,“ vzpomíná Milan a naklání se k mikrofonu.

„Milane, už neděláme rozhovor do rádia, už se nemusíš naklánět k mikrofonu,“ směju se.

„No jo vlastně, profesní deformace,“ usmívá se.

Zavírám notebook, kam jsem si simultánně psala náš rozhovor.

Loučíme se a já si vzpomínám, jak vřele mě před hodinou vítal na schodech rádia. Bylo to ve chvíli, kdy jsem se trochu chvěla.

„Nebojte, to bude prima rozhovor,“ chlácholil mě Milan.

„Já se nebojím vás, ale než jsem vešla do rádia, viděla jsem, jak se srazila tramvaj s autem.“

Místní drbna

„Fakt?“ vytřeštil oči Milan. „Jako tady, před rádiem? Já jsem taková místní drbna, na to se musím podívat…“ řekl ve vtipu a už letěl k oknu.

A když jsme zasedli k mikrofonu, představil mě jako jednoho ze dvou hostů, se kterými si během rozhovorů vykal. To se po rozhovoru změnilo.

xxx

Loučíme se. A já si podávám ruku s úplně neobyčejným klukem. Klukem, který je hvězdou, ale nemá hvězdné manýry. Klukem, o kterém určitě ještě hodně uslyšíme… Klukem, který má srdce (a uši!) na správném místě…

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv MILANA PEROUTKY

 

Vytisknout