Pavla: Příběhy Jsem jedno ucho ve mně vzbuzují optimismus, že se vše dá zvládnout

O komunitě projektu Jsem jedno ucho ví už dlouho. Jako introvertka ale nikdy neměla potřebu napsat příspěvek nebo komentovat dění…

„Čas od času jsem nahlédla, co se děje zajímavého ve světě neslyšících a nedoslýchavých. Ale tím, že mé ouško předvádělo podivné věci, nikdy jsem úplně necítila potřebu se veřejně projevovat. V loňském roce se však pro mě téma sluchového handicapu stalo niternějším tématem. Potřebovala jsem ho v sobě zpracovat. A právě příběhy Jsem jedno ucho ve mně vzbuzují optimismus, že se vše dá zvládnout. S humorem a nadhledem. I když je občas v sobě ztrácím,“ vysvětluje devětatřicetiletá Pavla Bechnerová motivy, které ji vedly k zapojení se do našeho projektu.

Když jsem ji na základě jejího hlubšího zájmu o projekt poprosila o rozhovor, chvíli váhala. Všechny příběhy projektu jí přišly velmi osobité a pozitivní, v kontrastu s nimi ale Pavla zatím ten svůj vnímá jako nedokončený…

Pavla říká, že se stále hledá. Cítila jsem, že právě ona je velmi inspirativní a její příběh může oslovit další lidi.

„Chtěla bych poděkovat za vaše otázky, pomohly mi urovnat si pár věcí v hlavě,“ řekla mi po rozhovoru Pavla. A nejen to. Díky projektu Jsem jedno ucho oslovila osobnost Ivanu Zoulíkovou, která jí – jako čerstvě oboustranně implantovaná – nabídla svou pomoc s orientací v problematice kochleárních implantátů.

„Příběh paní Ivany Zoulíkové, která je též učitelka, mi vlil optimismus do žil. Má za sebou podobné životní zkušenosti. Stejně tak mě zaujal i příběh paní Evy Vontrobové, která popsala svůj handicap v souvislosti s porozuměním řeči, což je mi také blízké. A do třetice mě velmi inspiroval příběh paní Lucie Sedláčkové, která s pěti dětmi zvládá neuvěřitelné věci.“

V levém oušku hrálo, v pravém bylo ticho

Úžasnou a inspirativní ženou je ale i Pavla. Posuďte sami. Ponořte se do jejího životního příběhu…

To, že neslyší na pravé ucho, rodiče zjistili v jejích třech letech. „Chtěla jsem vyzkoušet sluchátko do rádia a říkala jsem, že to nehraje. Jenže ejhle, v levém oušku rádio hrálo! S levým, slyšícím ouškem jsem si toho ale zažila také dost…“

Bylo jí šestnáct let, když se v prvním ročníku na gymnáziu poprvé dostavil propad. „A tehdy se u mě tinnitus zabydlel nastálo,“ vrací se zpátky v čase Pavla.

Pravděpodobně se jednalo a jedná o netypickou Ménièrovu chorobu. Propad se ale podařilo zvrátit infuzemi a léky. Pak se vše ještě asi dvakrát opakovalo na vysoké škole.

„Nějaká ztráta sluchu ve vysokých frekvencích tam už byla, ale ne nijak enormní. V pátém ročníku na vysoké škole pak došlo k poklesu do úrovně středního poškození a já dostala první sluchadlo díky příspěvku Konta Bariéry. Bylo pecičkové, závěsné jsem tehdy odmítala, styděla jsem se za něj. Ale nevyhovovalo mi, každý krok mi zněl dunivě. A pokud jsem nemusela do školy, tak jsem ho vůbec nenosila. Postupně se mi však sluch ‚vrátil‘ do křivky normálního sluchu, pominu-li ty nejvyšší frekvence. Všechno to jsem absolvovala v péči báječné paní doktorky Lucie Rathové z Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí v Praze.“

Bylo to v době, kdy se první dva semestry učila znakový jazyk v Pevnosti pod vedením Petra Vysučka a Jakuba Malíka. Pavla ale přiznává, že za tu dobu znakovku pozapomněla, protože se její cesta nakonec začala ubírat jiným směrem.

Na vysokou školu zamířila do Brna na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, kde vystudovala bohemistiku a historii. A to jí otevřelo dveře k pedagogice, které se vždy toužila věnovat.

Handicap? Tak jsem to nevnímala

Stala se tedy učitelkou na gymnáziu. Nejprve na soukromém, pak se přesunula na státní Gymnázium Kladno, sídlící v nádherné secesní budově.

„Díky rodičům i svému okolí jsem totiž nikdy nepociťovala handicap, nebo spíš vůbec nebrala v potaz, že by to handicap byl. Přejdu-li pár zážitků ze základní a střední školy, kde se problém většinou vyřešil přesednutím do předních lavic. Navíc jsem dokonce většinu docházky seděla až ve třetí lavici. A tak jsem učila čtyři roky, pak jsem odešla na mateřskou a po roce a čtvrt od narození syna se můj kolotoč opakoval. Tehdy to už vypadalo hůře. Dostala jsem závěsné sluchadlo Widex Dream a díky úžasné paní doktorce Jiřině Stoilové z Nemocnice na Bulovce, kam jsem tehdy přešla, jsem získala zpět odvahu a po mateřské jsem se za tu katedru opravdu vrátila.“

Návrat ke studentům byl neskutečný. A obtížný zároveň. Začátky provázel stud.

„Bála jsem se, jak budu studentům rozumět, a tak jsem jim nakonec vše řekla. Byli báječní a zvládli jsme to spolu, i když někdy nastaly horké chvilky. Ale naučila jsem se zeptat se a necítit se z toho úplně špatně. Se sluchadlem a s maličkým dálkovým ovládáním v ruce jsem odučila dalších téměř pět let, než jsem musela o něco dříve nastoupit na mateřskou dovolenou. Ouško se během těch pěti let opět vrátilo do přijatelných mezí – doma jsem sluchadlo nepoužívala téměř vůbec, jen občas kvůli televizi. A ani do školy jsem jej někdy nenosila. Byla období, kdy pro mne bylo sluchadlo dokonalé. A já si to, že vlastně mám handicap, příliš nepřipouštěla. Navíc sluchadlo jsem v sobě řešila asi jen já na rozdíl od mých studentů.“

Až minulý rok přišel zvrat. Sama k sobě začala být upřímná. A problémy s ušima si pojmenovala. Už se nezdráhala si přiznat, že jde o handicap.

Závratě i tinnitus

„Loni v únoru, když bylo druhému synovi devět měsíců, se můj kolotoč znovu roztočil. A tentokrát asi již napořád. Přes nasazenou léčbu se ouško ‚nevrátilo‘. Přišly i závratě. A tinnitus, který po nich zůstal v decibelech, bych nepřála zažít nikomu. Občas se mi doteď zatočí hlava. Každopádně i s druhým neslyšícím ouškem mám ztrátu sluchu 92 procent. Na samotném levém to je 90 procent.“

I přes nošení sluchadla Phonak přetrvává problém s kvalitním porozuměním řeči. Pavla se učí odezírat, v rodném Kladně navštěvuje logopedku paní Danu Šálovou a trénuje samozřejmě i doma.

„V péči jsem u paní primářky Moniky Pláškové z ORL oddělení kladenské nemocnice a pana doktora Libora Černého z Foniatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Nesmím zapomenout na úžasnou podporu paní psycholožky Marie Bendové, která je sama neslyšící,“ vyjmenovává své zdravotnické ‚anděly‘ Pavla.

Zrádná meningitida

Pavla se narodila v osmém měsíci. A již druhý den se u ní projevily známky meningitidy. Začala i o něco později chodit. Lékaři připravovali její rodiče i na variantu, že by Pavla mohla skončit na invalidním vozíku.

„V osmnácti měsících jsem se však naštěstí rozeběhla.“

S realitou ne úplně zdravého jediného ouška žije celý dospělý život.

„Takže fakt, že se ouško dostalo do stádia těžké ztráty sluchu, bych asi měla umět přijmout lépe, ale vzhledem k tomu, že předtím docházelo ke zlepšením, to tak jednoduché zatím není.“

Bylo by pro ni jednodušší přijmout handicap v dětství? To Pavla nedokáže posoudit.

„Po psychické stránce si myslím, že možná ano, kdo ví. Na druhou stranu jsem si vědoma toho, že mám velkou výhodu – znám zvuky, znám hlasy svých blízkých, dovedu se lépe orientovat v prostoru, dobře ovládám jazyk. Odezírání je pro mne sice těžké, protože jsem na něj nikdy příliš nespoléhala, ale v kombinaci s tím, co slyším, to za předpokladu dobré artikulace ze strany druhého nějak, zdaleka ne ideálně, zvládám.“

Pandemie koronaviru však postavila Pavlu před nejednu těžkou výzvu.

Odezírání v době rouškové

„Vzhledem k tomu, že doba ‚koronová‘ se kryje s nástupem mého postižení, jednoduché to nebylo. Nebyla jsem zvyklá odezírat a zároveň jsem se na odezírání stala závislou. Do toho se všude objevily roušky. Musím se tomu smát, že se učím odezírat zrovna v téhle době.“

Dosud měla Pavla štěstí na lékaře, kteří se jí snažili vyjít vstříc. Buď jí v ordinaci napsali informace na papír, nebo si nasadili štít, případně na chvíli sundali respirátor.

„Paní logopedka ani jinak ve své profesi fungovat nemůže. Přesto, pokud mám s sebou doprovod, lékaři občas spoléhají na tlumočení, a ne vše jim tím pádem rozumím. Obzvlášť když má můj doprovod – manžel či moji rodiče – roušku. Zpočátku jsem tuhle situaci jakési závislosti, nesamostatnosti, nesla hodně těžce, ale otrkala jsem se, už se nebojím zeptat se. Stále je mi ale taková situace nepříjemná.“

Ne všichni však byli takto vstřícní. Někteří lékaři měli problém s pochopením, že v případě Pavly slyšet neznamená rozumět. A dál mluvili přes roušku, aniž by hledali nějaký jiný vhodný komunikační kanál.

Pavla si však uvědomuje, že to může být částečně i tím, že mate okolí svým vyjadřováním. „Ani foniatrický specialista by prý nepoznal, že mám velký sluchový handicap…“

Všechno je to o lidech

V kladenské lékárně se Pavla pravidelně setkává s jednou milou lékárnicí. „Jakmile mě vidí, hned sundává respirátor a krásně artikuluje… Ale zažila jsem i pohledy nepochopení, když jsem se znovu ptala paní prodavačky, co říká. To je ale způsobené i tím, že na rodičovské dovolené v době lockdownu velice málo přicházím do styku s lidmi.“

Mnoho věcí je pro Pavlu nových. S jednou z nich, tou nejzásadnější, se sama v sobě ještě hodně pere. „Ten pocit, že ne všechno si mohu vyřídit sama… Nebo aspoň ne tak, jak jsem byla zvyklá... Od března jsem například nepoužila telefon k volání, přestože sluchadlo s ním mám propojené. Umělý zvuk v telefonu je zkrátka problém. Druhou věcí je pak umět při hovoru upozornit cizí lidi, že jsem téměř neslyšící, a požádat je o zopakování věty.“

Výhodu spatřuje v tom, že je v současné době na rodičovské dovolené. Pavla si je totiž vědoma toho, že pokud by ji covidová krize zastihla v práci, musela by nejspíš s výukou skončit.

„I dříve, s nižší ztrátou sluchu, jsem podvědomě odezírala, což by v roušce či respirátoru nebylo možné. Ale před Vánoci jsem sebrala odvahu a začala přes Skype připravovat jednoho známého na přijímací zkoušky na střední školu. Je to sice náročné, protože i tady platí, že umělý zvuk z reproduktorů je pro mě ještě méně srozumitelný než přirozený hlas, ale jde to. Pokud něčemu nerozumím, zeptám se ho znovu nebo využíváme chat vedle obrazovky.“

Úžasný impuls

Pomoc s přípravou žáka na přijímačky byla pro Pavlu úžasnou motivací a návratem k milované profesi. Musela se však k tomuto kroku hodně přemlouvat. Obavy byly veliké. Ale překonala je.

A navíc se sama převtělila do zcela nové role. Žákyně. Jednou týdně má lekci angličtiny přes Skype.

Pavlu povzbudil nejen nový impuls v podobě online výuky. I rodina a nejbližší přátelé, kteří ji podporují a s jejichž pomocí se Pavla učí překonávat překážky, jí dodávají optimismus do života.

„Můj muž je mi velkou oporou. Jeho smysl pro černý humor a realismus nám pomáhá snáze překonat všechny problémy. Současná situace je nejnáročnější asi pro našeho staršího syna, musíme s ním zvládat domácí výuku. A aby toho nebylo málo, musel se se mnou naučit komunikovat jinak. Používáme i prstovou abecedu. Někteří kolegové o zhoršení mého stavu vědí. Ostatně všichni již předtím věděli, že nosím sluchadlo. Všichni mě podporují, bez výjimky.“

A pak je tu ještě budoucnost, která bude – možná – ve znamení implantace.

„Minulý týden jsem absolvovala konzultaci u doktora Boučka a doktora Koutného v Motole a dostala jsem rovnou termín k implantaci. Prozatím jsem z toho rozpačitá, rozhozená, nesvá, i když samozřejmě jsme již předtím o implantátu hovořili. Zatím v nás, budu-li mluvit i za manžela, převládá spíše strach…“

Pavla se však – jako správná učitelka – začala hned pídit po informacích. „V hlavě mám stále báječný blog paní Ivany Zoulíkové, osobnosti Jsem jedno ucho, k jejímuž příběhu jsem se dostala již v létě. Je mojí velkou inspirací na cestě za kochleárním implantátem, ačkoliv si stále ještě nejsem zcela jistá…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv PAVLY BECHNEROVÉ