Petr Pelíšek: Odezírat jsem se naučil na stará kolena v sedmdesáti letech

Když přijel čtyřiasedmdesátiletý Petr Pelíšek na konci září na křest čtvrté knížky Jsem jedno ucho 2021, bylo na něm vidět, že ho cesta vlakem hodně zmohla. Na křtu, na rozdíl od většiny účastníků, posedával. A byl viditelně unavený.

Petr Pelíšek se zúčastnil v září 2021 křtu knihy Jsem jedno ucho 2021.

Jaké pak bylo mé překvapení, když mě ten stejný Petr Pelíšek běžel přivítat v Karlově Studánce, kde trávil měsíc v lázních.

„Verunko, to jsem rád, že jsi za mnou dorazila! Pojď se ohřát do hospody,“ mával na mě už zdálky a řítil se ke mně.

S hůlkou, ale velmi svižně.

„Tobě ty lázně prospěly!“ pochválila jsem ho.

„No, rozběhal jsem se tady,“ smál se.

Petr Pelíšek se Světluškou Dostalíkovou v Karolinu Univerzity Karlovy na křtu knihy Jsem jedno ucho 2020 s Veronikou Cézovou, autorkou knihy a mluvčí Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR.

Pravidelné záněty středního ucha

Petr se narodil v Ostravě Vítkovicích, kde prožil i část dětství. A když se ho ptám, kdy začal mít problémy s ušima, odpovídá bez váhání.

„Už v předškolních letech! Pravidelně jsem míval záněty středního ucha. V páté třídě se k tomu přidaly i výtoky. Od šesté do deváté třídy jsem byl dokonce každý školní rok s ušima i čtrnáct dní hospitalizován. Výtoky pak na chvíli ustaly, ale objevily se zase na vojně, kde mi tamní doktor propíchl ucho a od té doby už jsem neměl žádný zánět.“

Lékaři dodnes neví, co Petrovi způsobovalo záněty a výtoky. „Ale je možné, že to mám dědičné, oba rodiče měli také – kromě toho, že na stáří postupně ztráceli sluch – problémy s ušima.“

Ve třiceti rapidní zhoršení sluchu

A jak jeho zdravotní komplikace ovlivňovaly komunikaci? „Naši mi museli stále opakovat slova. Mluvili na mě pomaličku. Snažili se přizpůsobit tomu, že jsem subjektivně hůře slyšel.“

Když chodil na ostravské učiliště, sedl si automaticky do první lavice, hned ke katedře. Že špatně slyší, s tím se moc nechlubil.

„Spolužáci to věděli, ale učitelům jsem to neřekl,“ přiznává Petr.

„Však ty ses ani nestaral o to, že špatně slyšíš. Beztak jsi tomu nevěnoval pozornost,“ přidává se do hovoru Světluška Dostalíková, předsedkyně ostravského spolku nedoslýchavých.

„To je fakt, jako mladý jsem nějaký sluch neřešil,“ krčí rameny Petr.

Stejné to bylo i na vojně. „Že jsem špatně slyšel, to nikoho nezajímalo. Tenkrát brali na vojnu každého, i kdyby se snad plazil po čtyřech,“ směje se Petr, který připouští, že ani na vojně si uši – například při střílení – nechránil.

„A že to byly kolikrát pecky! Když vedle vás někdo vystřelí, to je taková rána!“

Po vojně si dálkově dodělal maturitu na večerní škole na karvinské průmyslovce a nastoupil jako technicko-hospodářský pracovník na stavbu. Při zaměstnání navíc ještě zvládl vystudovat Vysokou školu báňskou.

K rapidnímu zhoršení sluchu došlo po třicátém roce. „Že pořádně neslyším, to jsem pociťoval hlavně během porad. Pořád jsem se musel ptát, co kdo říkal. Nakonec už mi to bylo blbé, tak jsem toho nechal a počkal na to, až mi dají zápis z porady…“

První sluchadlo přitom dostal až v pětašedesáti letech.

Leze mi na nervy

„Kdyby to však řešil dříve, určitě by i sluchadla měl o hodně dříve,“ směje se Světluška, která s Petrem chodí i na Svaz zahrádkářů.

„Peťa nerozumí, kolikrát vůbec neví, o čem se bavíme. A čím je starší, tím je to horší.“

Petr souhlasně kýve hlavou. „Kdo má výše posazený hlas, drmolí, tomu vůbec nemám šanci porozumět. Když mluví naráz dva tři lidé, ztrácím se v tom.“

Petr Pelíšek na jednom z rekondičních pobytů, které pořádal ostravský spolek nedoslýchavých.

Světluška souhlasně kýve hlavou. „Peťa mi tím často leze na nervy. A to já vydržím být zticha dlouho. Ale když už pak zvednu hlas, to je zle. On je naštvaný, že po něm křičím. A já mu na to odpovídám: ‚A v jaké tónině mám na tebe mluvit?‘“

Petr zakroutí hlavou. „I u nás na výboru nedoslýchavých moc řveš.“

„Já jsem zvyklá,“ opáčí Světluška. „Švagrová je totálně hluchá…“

První sluchadlo

Když Petr dostal v pětašedesáti letech první sluchadlo, byl z něj nešťastný. „Nastavené sice bylo dobře, ale najednou jsem slyšel všechno. Strašně hlasitě. Neporozuměl jsem ničemu. A když se lidé bavili – byť u jednoho stolu – nerozuměl jsem ani neslyšel.“

Až později si na sluchadlo zvykl. A dnes by bez něj už nedal ani ránu.

Pomohlo mu také to, že se na stará kolena – v sedmdesáti letech – naučil odezírat. „Každý rok si to pak procvičuji v rámci rekondičních pobytů, na které jezdím s naším ostravským spolkem nedoslýchavých.“

Odezírat se naučil před čtyřmi roky. „Bylo mi Světluškou řečeno, proč nechodím k nim do Poruby na kurzy odezírání, že by mi to pomohlo.“

„To Petr řekl kulantně. Řekla jsem mu, že je hluchý, že by měl do Ostravy jezdit se mnou, že by mu to pomohlo,“ směje se Světluška.

Co tedy neslyší, to dokáže odezřít a doplnit si do kontextu.

„Jen mě mrzí, že jsem se nenaučil odezírat dříve,“ lituje.

Odezírání mu však v současné době komplikují roušky a respirátory. „Problém je, když si lékaři nebo lékárníci odmítají sundat roušku. To pak těžko získávám informace. Na druhou stranu mi ale též vadí, když někdo přehnaně artikuluje, to pak lze odezírat velmi těžko,“ upozorňuje Petr.

Máme dvě uši!

Petr má v současnosti na pravém uchu ztrátu sluchu kolem 75 procent, na levém přes 55 procent. A nosí sluchadla na obou uších.

Každé si však pořizoval v jinou dobu. Kvůli tomu, že pojišťovny dříve neproplácely naráz obě.

„Pojišťovny by si měly uvědomit, že člověk má dvě uši! Když vám dělají brýle, také nedostanete jen jednu čočku… Když pojišťovny do roku 2021 přispívaly vždy jen na jedno ucho, člověku to moc nepomohlo. V roce 2022 si tedy chci napsat nové sluchadlo i na druhé ucho.“

Když dostal v pětašedesáti letech první sluchadlo, doplatil si ze svého dva tisíce korun.

„Nedávno jsem doplácel na nové sluchadlo šest tisíc korun, všechno se zdražuje… Lékařka na ORL, která mi ho nastavila, mi ho na míru ladila přímo přes počítač. Je to velký rozdíl oproti tomu starému sluchadlu, co mám na druhém uchu. Na tom novém sluchadle už nepřevládají vedlejší zvuky. Když spolu vedeme rozhovor, slyším velmi dobře a jasně. Tento rok si tedy zažádám o nové sluchadlo místo toho starého a budu konečně dobře slyšet na obě uši,“ raduje se Petr.

Galavečer neslyšících

Přestože se Petr se Světluškou pohybují hlavně mezi nedoslýchavými, jednou za rok si nenechají ujít v Ostravě Galavečer neslyšících.

„Je to pro nás vždy krásné zpestření. Všichni jsou milí, chtějí se s námi bavit. Jen máme oba s Peťou problém, že neumíme znakový jazyk. Jen pár znaků, takže jim nerozumíme…“

Problémy v komunikaci si Světluška velmi dobře uvědomuje. 



„Když třeba jezdím do Ostravy na komunitní plánování, mám výhodu, že je tam přepisovatelka. Kdybychom tedy něco nezaslechli, můžeme si to přečíst. Když jsme byli na galavečeru a vítali nás znakovým jazykem, cítili jsme se trošku trapně, že neslyšícím nerozumíme… U stolu se s námi začal bavit jeden mladý muž. Znakoval. A když zjistil, že se nechytáme, odešel…“

Světluška však přidává k dobru i jednu příhodu, kdy se cítila trapně za slyšící. „Na začátku večera se ptali – asi to byli technici – jestli to hostům nepřijde moc hlasité. A kdyby ano, že to ztiší… Asi si v tu chvíli neuvědomili, pro jakou cílovou skupinu ten galavečer dělají,“ směje se Světluška.

Ať nevypadám jako tele!

Petr celý život pracovně cestoval po světě, neustále se vzdělával. Spoustu času trávil na poradách a školeních. Když se ho ptám, jestli by se ještě chtěl naučil znakový jazyk, kroutí hlavou.

„Něco nového se biflovat? To už ne. Vždy se pár znaků naučím, ale pak je zase zapomenu. A stále mě někdo opravuje, že to znakuji blbě… Ale už kvůli příležitostem jako je Galavečer neslyšících… Mám předsevzetí, že pár znaků se chci naučit, ať před neslyšícími nevypadám jako tele.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: VERONIKA CÉZOVÁ, archiv PETRA PELÍŠKA