Robert Gruss: Čím větší mám ztrátu sluchu, tím více mi vadí hluk
„Pamatuješ si, kdy se ti začal zhoršovat sluch?“
„Kdy přesně, to už nevím. Ale asi po svatbě. Každý chlap
přestane slyšet po svatbě,“ směje se Robert.
S jednapadesátiletým Robertem Grussem sedíme na pohovce
v jeho ostravském bezbariérovém bytě, kde žije s manželkou Markétou a
synem Danielem, který má Duchennovu svalovou dystrofii a je upoután na vozík.
Sluchadla má Robert už skoro čtvrt století.
A jak se k nim dopracoval? „Asi kombinací genetiky a
hluku. Moje mamka má otosklerózu. Podstoupila několik reoperací, sestra má také
problémy se sluchem. A do toho jsem pracoval na dílně hned vedle fréz a
soustruhů. Byl tam šílený kravál,“ popisuje, kdy začal vnímat, že se mu
zhoršuje sluch.
Do rozhovoru se přidává Markéta. „Že se něco děje, to jsem
postřehla asi dříve než on sám…“
„A jak se to projevovalo?“ zajímá mě.
„Přestal vnímat. Chvilkami jsem měla pocit, že vůbec
nefunguje. Když jsem na něj mluvila, střídavě si mačkal uši,“ vypráví Markéta a
názorně ukazuje, jak si Robert zacpával na střídačku uši.
Neslyším rádio!
Nakonec se během rozhovoru dopracováváme k momentu,
který byl pro Roberta zásadní. „Zjistil jsem, že když se v práci otočím
jinak k rádiu, neslyším ho. Když jsem k němu byl pravým uchem, slyšel
jsem ho. Když jsem se otočil levým uchem, bylo ticho.“
Jaká byla jeho reakce, když si to uvědomil?
„Bránil jsem se tomu. Nechtěl jsem to přijmout. Na druhou
stranu to dávalo smysl. Dělal jsem roky u stavební firmy, s drážkovací
frézou, se sbíječkou… Byl jsem ‚hrdina‘, špunty do uší jsem samozřejmě nenosil…
A když si zpětně vybavuji, nepomohl jsem tomu ani na vojně, kde se střílelo ze
samopalu, to byly opravdu šílené rány. A ochrana uší samozřejmě nulová. A také
v dospívání k tomu přispěla sluchátka a hlasitá hudba. Vlastně jsem
se choval, jako by se mě nějaké případné postižení sluchu netýkalo. To, že to
je dědičné, jsem se bohužel dozvěděl pozdě. Asi bych si dával větší pozor, ale
kdo ví.“
První sluchadla
Když v roce 2007 dostal první sluchadlo, měl ztrátu
sluchu na pravém uchu 25 procent, na levém už 50 procent. „Pak to šlo ale
rychle dolů. Nyní mám podle audiogramu z minulého měsíce ztrátu sluchu 81
procent na pravém uchu a 85 na levém.“
Na sluchadla si zvykl velmi rychle. A jakmile je jednou
nasadil, už je nechtěl z uší vytáhnout. „Udělali mi otisk, skořepinu na
sluchadlo do uší, nastavili mi to podle audiogramu… Hned jsem si dal sluchadlo
do ucha a řekl před lékařkou, že už ho nesundám. ‚Pán je hrdina,‘
smála se mi tehdy doktorka. ‚Počkejte, až uslyšíte tramvaj, uvidíte, že takový
zvuk vám ze začátku bude hodně vadit.“
Pak tramvaj uslyšel. A nic to s ním neudělalo. „Vůbec
mi ten zvuk nevadil. Možná je to tím, že jsem zvuky tramvaje nezapomněl, byl
jsem na ně léta zvyklý. A také jsem na pravé ucho ještě relativně slyšel. Možná,
že když je někdo neslyšící od narození a pak mu třeba voperují kochleární
implantát a najednou začne slyšet takovéto zvuky, je to pro něj šok. Ale mně to
nevadilo. Bylo fajn zase slyšet tikat hodiny a cvrlikat ptáky.“
Radost ze sluchadel měl nejen Robert, ale i Markéta. „Byla
jsem nadšená, že zase konečně slyší. Byly doby, kdy se mě pořád na něco ptal.
Než dostal sluchadla, pořád byl jakoby mimo. Na druhou stranu – tím, že má
problémy se sluchem i tchyně a švagrová, jsem zvyklá, že musíme v rodině
komunikovat trochu jinak a přizpůsobovat se,“ směje se Markéta.
Vyhýbal jsem se lidem
„Ale rozdíl je v tom, že sestra sluchadlo nesnese,“
doplňuje Robert. „Nechala si ho napsat, ale zvuky, které s ním slyší, jsou
pro ni nesnesitelné. Je ale fakt, že také hodně záleží i na tom, jak sluchadlo
technik seřídí. Nedávno se mi pokazilo levé sluchadlo, měl jsem ho na opravě v servisu
v Praze. Odešla dokonce i řídící jednotka. Při opravě to ale zapomněli
aktivovat, takže jsem měl ty zvuky strašně nahlas, nedalo se s tím být ve
společnosti, jak to bylo nepříjemné. Pak se mi porouchalo i pravé… A ty týdny,
co jsem měl sluchadla v opravě, jsem se víceméně vyhýbal lidem.“
„To je fakt!“ potvrzuje Markéta. „Třeba teď na té oslavě
strejdových sedmdesátin v Sudkově!“
„Ano, bylo tam hodně lidí, hrála hlasitá hudba. Neslyšel
jsem ani to, co si říkají lidé vedle mě… I když mám obě sluchadla, není to ono
a s jedním hrůza. Pořád jsem si jen musel domýšlet, co asi říkají. Byl
jsem úplně mimo komunikaci. Soustředění na to, co kdo říká, když vlastně
neslyšíte, vyčerpává i psychicky.“
„A taky se ti často s Dankem smějeme, že odpovídáš na
něco jiného, než se tě ptáme,“ směje se Markéta.
To Robertovi připomnělo další příhodu…
„Byli jsme v bazénu a manželka se tam smála s holkami
a ukazovala na mě… Jestli nechci jít za nimi. Ale já bez sluchadel
v bazénu? Nešel jsem za nimi, stejně bych nevěděl, o čem se mluví.“
„A to je právě to, jak si musí domýšlet. Já jsem právě
neříkala, ať jdeš za námi, stejně bys nám nerozuměl.“
„Je fakt, že jsem neslyšel, co mi říkáš. Slyšel jsem lidské
hlasy, ale nerozuměl jsem. A navíc tam hrála muzika, to se pak člověk i špatně
soustředí… Je zajímavé, že vnímám, že čím větší mám ztrátu sluchu, tím více mi
vadí hluk… Třeba když jsme byli u známých na plese, strašně mi to vadilo.
Přestože jsem měl na sluchadle nastavený režim, který potlačí okolní hluk a
zvýrazní řeč.“
Robert popisuje, že se místům, kde hraje hlasitá muzika,
záměrně vyhýbá. „Vadí mi to, protože vím, že si tím ubližuji,“ říká Robert a
obrací se na Markétu.
„Už víš, proč jsem pak opouštěl místnost, když tam ten Tomáš
pouštěl hudbu? Vy jsme tam mluvili, bavili se, ale já se v takové
společnosti nemůžu zdržovat. Smísí se mi ta hudba s řečí osob a je to pro
mě nesnesitelný hluk. Tak co tam?“
Markéta se zamyslí. „Mrzí mě, že tam kolikrát nejsi
s námi. Třeba jako teď na jedné akci… Funguji tam jako samostatná
jednotka. Robert je tam s námi a najednou zmizí. Na dvě tři hodiny. A já
nevím, co s ním je, jestli je v pořádku. Vyhýbá se společnosti, kde
jsou více jak tři lidi…“
„Když jsou dva, tři, ještě to nějak pobírám,“ upřesňuje
Robert. „Třeba v práci – mám pod sebou asi 25 elektrikářů, ale na směně
všechny jednoho po druhém obejdu a dám jim práci. A v průběhu směny už
komunikujeme víceméně po jednom. Ale když se pak střídají směny v průběhu
dne a je jich tam 50… To je tam pak hluk jak v úlu.“
Novým kolegům vždy oznámí, že špatně slyší. A ti ostatní to
respektují. „Ale kolikrát mají srandu z toho, že jim odpovídám, na co se neptali,“
směje se Robert.
Přijde a zařve
Markéta přidává k dobru zase běžný domácí kolorit.
„Kolikrát přijde do pokoje a tak zařve! Jak se neslyší, už tu hlasitost asi
nerozlišuje.“
„To je pravda,“ souhlasí Robert. „Kolikrát mi Markéta říká,
proč nemluvím ‚normálně‘, proč mluvím tak potichu, v autě šeptám… Já už
zkrátka neumím odhadnout svou hlasitost.“
Sluchadla mi zaplatila Škoda Transportation
Současná sluchadla, která má Robert v uších, mu před
sedmi lety hradil zaměstnavatel – Škoda Transportation, pod kterou Škoda Vagonka
spadá.
„Zaměstnavatel vyhlásil takový program ‚Škoda pomáhá‘, který
pomáhal lidem se zdravotním znevýhodněním. Přihlásil jsem se a čekal, co se
bude dít.“
Vyšlo to. Dostal příspěvek 20 tisíc korun. „Stály 23 tisíc,
zbytek jsem si doplatil.“
Díky výkonným sluchadlům i telefonuje. A technické
vychytávky má i doma. „Mám spárovanou televizi přes Bluetooth, takže televize
nemusí doma řvát, a přesto ji dobře slyším. A taky mám například vibrační
budík…“
„No, ten je šílený,“ směje se Markéta. „Pokaždé, když se
rozvibruje, mám z toho pomalu infarkt. Zatímco Robert ještě spí, já
leknutím už vyskočím. Nevím, jak Roberta, ale mě budí teda spolehlivě…“
Chci se zeptat ještě na jednu otázku, když v tom Robert
prohlásí: „Tak, došla baterka,“ a odchází pro novou, kterou si přede mnou
vymění.
Nová sluchadla. Za 35 tisíc
„Tato malá sluchadla už mít dlouho nebudu. Bohužel
s letošním výrazným zhoršením sluchu přestávají být sluchadla dostačující
a levé již nelze seřídit dle audiogramu. Je na svém maximu. Příští rok si musím
koupit nová výkonnější za 35 tisíc.“
„A jaká budeš mít?“ ptá se Markéta.
„Takové ty za uši,“ odpovídá Robert.
„Jak to ale budeš dělat s brýlemi?“ diví se Markéta.
„Nevím, jak to udělám. Každopádně tato stará sluchadla už
nedostačují. Takže nějak se to bude muset vyřešit.“
Když je manželka pryč…
Během našeho hovoru je s námi v bytě ještě Robertův
syn Daniel. „Je odkázán na vozík a v noci potřebuje polohovat. Robert tím,
že si na noc musí sundat sluchadla, neslyší, takže je péče v noci pouze na
mně,“ popisuje Markéta, která dodává, že Robert měl tendenci pomáhat se synem i
v noci.
„Když jsem pak ale slyšela, jak se spolu dohadují, radši
jsem vždy vstala a šla jsem to zařídit sama,“ směje se.
Daniel je tedy v noci odkázán na péči Markéty. „Pak byl
ale průšvih, když jela na víkend pryč,“ směje se Robert. „Musel jsem spát u
Daniela v pokoji. Navíc se sluchadly… Jinak to bohužel nešlo, neslyšel
bych ho…“
Pískání v uších
Už se pomalu loučíme, když Robert – jen tak mimochodem –
pronese: „A aby toho nebylo málo, mám ještě i tinnitus.“
Hučet v uších mu začalo s přibývající ztrátou
sluchu. „Zprvu to bylo takové postupné šumění, až to přešlo v trvalé
pískání. Když sundám sluchadla, zvýrazní se mi i tinnitus…“
Robert vidí, jak se tvářím smutně. Chvíli přemýšlí, pak
mávne rukou. „Ale vždyť já mám vlastně hezký život. Naopak obdivuji Daniela,
jak to všechno dává…“
Loučíme se na chodbě. Obouvám si boty, a tak poprosím
Markétu, jestli by mi mohla podržet sedmiměsíční Verunku.
„Samozřejmě,“ rozsvítí se Markétě oči a už Verunce nabízí
náruč. „Je to úžasný bobíšek! Robe, co kdybychom si také ještě jedno pořídili?“
„Došla mi i druhá baterka…“ odpovídá se smíchem Robert.
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: VERONIKA CÉZOVÁ, archiv ROBERTA GRUSSE