Robert Gruss: Čím větší mám ztrátu sluchu, tím více mi vadí hluk

„Pamatuješ si, kdy se ti začal zhoršovat sluch?“

„Kdy přesně, to už nevím. Ale asi po svatbě. Každý chlap přestane slyšet po svatbě,“ směje se Robert.

S jednapadesátiletým Robertem Grussem sedíme na pohovce v jeho ostravském bezbariérovém bytě, kde žije s manželkou Markétou a synem Danielem, který má Duchennovu svalovou dystrofii a je upoután na vozík.

Sluchadla má Robert už skoro čtvrt století.

A jak se k nim dopracoval? „Asi kombinací genetiky a hluku. Moje mamka má otosklerózu. Podstoupila několik reoperací, sestra má také problémy se sluchem. A do toho jsem pracoval na dílně hned vedle fréz a soustruhů. Byl tam šílený kravál,“ popisuje, kdy začal vnímat, že se mu zhoršuje sluch.

Do rozhovoru se přidává Markéta. „Že se něco děje, to jsem postřehla asi dříve než on sám…“

„A jak se to projevovalo?“ zajímá mě.

„Přestal vnímat. Chvilkami jsem měla pocit, že vůbec nefunguje. Když jsem na něj mluvila, střídavě si mačkal uši,“ vypráví Markéta a názorně ukazuje, jak si Robert zacpával na střídačku uši.

Neslyším rádio!

Nakonec se během rozhovoru dopracováváme k momentu, který byl pro Roberta zásadní. „Zjistil jsem, že když se v práci otočím jinak k rádiu, neslyším ho. Když jsem k němu byl pravým uchem, slyšel jsem ho. Když jsem se otočil levým uchem, bylo ticho.“

Jaká byla jeho reakce, když si to uvědomil?

„Bránil jsem se tomu. Nechtěl jsem to přijmout. Na druhou stranu to dávalo smysl. Dělal jsem roky u stavební firmy, s drážkovací frézou, se sbíječkou… Byl jsem ‚hrdina‘, špunty do uší jsem samozřejmě nenosil… A když si zpětně vybavuji, nepomohl jsem tomu ani na vojně, kde se střílelo ze samopalu, to byly opravdu šílené rány. A ochrana uší samozřejmě nulová. A také v dospívání k tomu přispěla sluchátka a hlasitá hudba. Vlastně jsem se choval, jako by se mě nějaké případné postižení sluchu netýkalo. To, že to je dědičné, jsem se bohužel dozvěděl pozdě. Asi bych si dával větší pozor, ale kdo ví.“

První sluchadla

Když v roce 2007 dostal první sluchadlo, měl ztrátu sluchu na pravém uchu 25 procent, na levém už 50 procent. „Pak to šlo ale rychle dolů. Nyní mám podle audiogramu z minulého měsíce ztrátu sluchu 81 procent na pravém uchu a 85 na levém.“

Na sluchadla si zvykl velmi rychle. A jakmile je jednou nasadil, už je nechtěl z uší vytáhnout. „Udělali mi otisk, skořepinu na sluchadlo do uší, nastavili mi to podle audiogramu… Hned jsem si dal sluchadlo do ucha a řekl před lékařkou, že už ho nesundám. ‚Pán je hrdina,‘ smála se mi tehdy doktorka. ‚Počkejte, až uslyšíte tramvaj, uvidíte, že takový zvuk vám ze začátku bude hodně vadit.“

Pak tramvaj uslyšel. A nic to s ním neudělalo. „Vůbec mi ten zvuk nevadil. Možná je to tím, že jsem zvuky tramvaje nezapomněl, byl jsem na ně léta zvyklý. A také jsem na pravé ucho ještě relativně slyšel. Možná, že když je někdo neslyšící od narození a pak mu třeba voperují kochleární implantát a najednou začne slyšet takovéto zvuky, je to pro něj šok. Ale mně to nevadilo. Bylo fajn zase slyšet tikat hodiny a cvrlikat ptáky.“

Radost ze sluchadel měl nejen Robert, ale i Markéta. „Byla jsem nadšená, že zase konečně slyší. Byly doby, kdy se mě pořád na něco ptal. Než dostal sluchadla, pořád byl jakoby mimo. Na druhou stranu – tím, že má problémy se sluchem i tchyně a švagrová, jsem zvyklá, že musíme v rodině komunikovat trochu jinak a přizpůsobovat se,“ směje se Markéta.

Vyhýbal jsem se lidem

„Ale rozdíl je v tom, že sestra sluchadlo nesnese,“ doplňuje Robert. „Nechala si ho napsat, ale zvuky, které s ním slyší, jsou pro ni nesnesitelné. Je ale fakt, že také hodně záleží i na tom, jak sluchadlo technik seřídí. Nedávno se mi pokazilo levé sluchadlo, měl jsem ho na opravě v servisu v Praze. Odešla dokonce i řídící jednotka. Při opravě to ale zapomněli aktivovat, takže jsem měl ty zvuky strašně nahlas, nedalo se s tím být ve společnosti, jak to bylo nepříjemné. Pak se mi porouchalo i pravé… A ty týdny, co jsem měl sluchadla v opravě, jsem se víceméně vyhýbal lidem.“

„To je fakt!“ potvrzuje Markéta. „Třeba teď na té oslavě strejdových sedmdesátin v Sudkově!“

„Ano, bylo tam hodně lidí, hrála hlasitá hudba. Neslyšel jsem ani to, co si říkají lidé vedle mě… I když mám obě sluchadla, není to ono a s jedním hrůza. Pořád jsem si jen musel domýšlet, co asi říkají. Byl jsem úplně mimo komunikaci. Soustředění na to, co kdo říká, když vlastně neslyšíte, vyčerpává i psychicky.“

„A taky se ti často s Dankem smějeme, že odpovídáš na něco jiného, než se tě ptáme,“ směje se Markéta.

To Robertovi připomnělo další příhodu…

„Byli jsme v bazénu a manželka se tam smála s holkami a ukazovala na mě… Jestli nechci jít za nimi. Ale já bez sluchadel v bazénu? Nešel jsem za nimi, stejně bych nevěděl, o čem se mluví.“

„A to je právě to, jak si musí domýšlet. Já jsem právě neříkala, ať jdeš za námi, stejně bys nám nerozuměl.“

„Je fakt, že jsem neslyšel, co mi říkáš. Slyšel jsem lidské hlasy, ale nerozuměl jsem. A navíc tam hrála muzika, to se pak člověk i špatně soustředí… Je zajímavé, že vnímám, že čím větší mám ztrátu sluchu, tím více mi vadí hluk… Třeba když jsme byli u známých na plese, strašně mi to vadilo. Přestože jsem měl na sluchadle nastavený režim, který potlačí okolní hluk a zvýrazní řeč.“

Robert popisuje, že se místům, kde hraje hlasitá muzika, záměrně vyhýbá. „Vadí mi to, protože vím, že si tím ubližuji,“ říká Robert a obrací se na Markétu.

„Už víš, proč jsem pak opouštěl místnost, když tam ten Tomáš pouštěl hudbu? Vy jsme tam mluvili, bavili se, ale já se v takové společnosti nemůžu zdržovat. Smísí se mi ta hudba s řečí osob a je to pro mě nesnesitelný hluk. Tak co tam?“

Markéta se zamyslí. „Mrzí mě, že tam kolikrát nejsi s námi. Třeba jako teď na jedné akci… Funguji tam jako samostatná jednotka. Robert je tam s námi a najednou zmizí. Na dvě tři hodiny. A já nevím, co s ním je, jestli je v pořádku. Vyhýbá se společnosti, kde jsou více jak tři lidi…“

„Když jsou dva, tři, ještě to nějak pobírám,“ upřesňuje Robert. „Třeba v práci – mám pod sebou asi 25 elektrikářů, ale na směně všechny jednoho po druhém obejdu a dám jim práci. A v průběhu směny už komunikujeme víceméně po jednom. Ale když se pak střídají směny v průběhu dne a je jich tam 50… To je tam pak hluk jak v úlu.“

Novým kolegům vždy oznámí, že špatně slyší. A ti ostatní to respektují. „Ale kolikrát mají srandu z toho, že jim odpovídám, na co se neptali,“ směje se Robert.

Přijde a zařve

Markéta přidává k dobru zase běžný domácí kolorit. „Kolikrát přijde do pokoje a tak zařve! Jak se neslyší, už tu hlasitost asi nerozlišuje.“

„To je pravda,“ souhlasí Robert. „Kolikrát mi Markéta říká, proč nemluvím ‚normálně‘, proč mluvím tak potichu, v autě šeptám… Já už zkrátka neumím odhadnout svou hlasitost.“

Sluchadla mi zaplatila Škoda Transportation

Současná sluchadla, která má Robert v uších, mu před sedmi lety hradil zaměstnavatel – Škoda Transportation, pod kterou Škoda Vagonka spadá.

„Zaměstnavatel vyhlásil takový program ‚Škoda pomáhá‘, který pomáhal lidem se zdravotním znevýhodněním. Přihlásil jsem se a čekal, co se bude dít.“

Vyšlo to. Dostal příspěvek 20 tisíc korun. „Stály 23 tisíc, zbytek jsem si doplatil.“

Díky výkonným sluchadlům i telefonuje. A technické vychytávky má i doma. „Mám spárovanou televizi přes Bluetooth, takže televize nemusí doma řvát, a přesto ji dobře slyším. A taky mám například vibrační budík…“

„No, ten je šílený,“ směje se Markéta. „Pokaždé, když se rozvibruje, mám z toho pomalu infarkt. Zatímco Robert ještě spí, já leknutím už vyskočím. Nevím, jak Roberta, ale mě budí teda spolehlivě…“

Chci se zeptat ještě na jednu otázku, když v tom Robert prohlásí: „Tak, došla baterka,“ a odchází pro novou, kterou si přede mnou vymění.

Nová sluchadla. Za 35 tisíc

„Tato malá sluchadla už mít dlouho nebudu. Bohužel s letošním výrazným zhoršením sluchu přestávají být sluchadla dostačující a levé již nelze seřídit dle audiogramu. Je na svém maximu. Příští rok si musím koupit nová výkonnější za 35 tisíc.“

„A jaká budeš mít?“ ptá se Markéta.

„Takové ty za uši,“ odpovídá Robert.

„Jak to ale budeš dělat s brýlemi?“ diví se Markéta.

„Nevím, jak to udělám. Každopádně tato stará sluchadla už nedostačují. Takže nějak se to bude muset vyřešit.“

Když je manželka pryč…

Během našeho hovoru je s námi v bytě ještě Robertův syn Daniel. „Je odkázán na vozík a v noci potřebuje polohovat. Robert tím, že si na noc musí sundat sluchadla, neslyší, takže je péče v noci pouze na mně,“ popisuje Markéta, která dodává, že Robert měl tendenci pomáhat se synem i v noci.

„Když jsem pak ale slyšela, jak se spolu dohadují, radši jsem vždy vstala a šla jsem to zařídit sama,“ směje se.

Daniel je tedy v noci odkázán na péči Markéty. „Pak byl ale průšvih, když jela na víkend pryč,“ směje se Robert. „Musel jsem spát u Daniela v pokoji. Navíc se sluchadly… Jinak to bohužel nešlo, neslyšel bych ho…“

Pískání v uších

Už se pomalu loučíme, když Robert – jen tak mimochodem – pronese: „A aby toho nebylo málo, mám ještě i tinnitus.“

Hučet v uších mu začalo s přibývající ztrátou sluchu. „Zprvu to bylo takové postupné šumění, až to přešlo v trvalé pískání. Když sundám sluchadla, zvýrazní se mi i tinnitus…“

Robert vidí, jak se tvářím smutně. Chvíli přemýšlí, pak mávne rukou. „Ale vždyť já mám vlastně hezký život. Naopak obdivuji Daniela, jak to všechno dává…“

Loučíme se na chodbě. Obouvám si boty, a tak poprosím Markétu, jestli by mi mohla podržet sedmiměsíční Verunku.

„Samozřejmě,“ rozsvítí se Markétě oči a už Verunce nabízí náruč. „Je to úžasný bobíšek! Robe, co kdybychom si také ještě jedno pořídili?“

„Došla mi i druhá baterka…“ odpovídá se smíchem Robert.

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: VERONIKA CÉZOVÁ, archiv ROBERTA GRUSSE