Sabina Půtová: Lidé kolikrát nechápou, že když mluvím, ne všemu rozumím

„Tak toto je moje třída,“ ukazuje mi s hrdostí v hlase Ivana Zoulíková skupinku holek a kluků v Ječné.

Ve skupince mě na první pohled zaujala jedna z dívek. Nejen svou výškou. Kde já jsem ji jenom viděla…

Ta podoba…

Zkoumavě si mě prohlížela i ona hnědovláska.

„Já jsem Sabča, dcera Petry Černohorské,“ představuje se mi.

Bingo!

Hned jsem si vzpomněla na rozhovor s Petrou Černohorskou a její dcerou Anetou, který jsem dělala před rokem a půl. Tehdy tam Sabina nebyla. Ale vybavila se mi slova její maminky Petry.

„Mám dvě dcery. Každou s jiným partnerem. Ale sešlo se to tak, že obě mají sluchovou vadu. Dva pokusy, stejná vada. Oba partneři měli stejně jako já poškozený gen Connexin 26… Asi osud…“

A osud je i to, že se právě tu – ve škole pro sluchově postižené v Ječné v Praze 2 – právě potkávám se Sabinou… Dívkou, která jako by z oka vypadla své mamince Petře.

S tou má společnou nejen podobu, ale i sluchovou vadu. Ve svých 14 letech byla nedávno také na genetice. „A i mně lékaři potvrdili, že mám gen Connexin 26…“

Horší to měli moji prarodiče

Právě proto, že nebyla v rodině první se sluchovou vadou, nebylo pro ni tak těžké přijmout tento zdravotní handicap.

„Měla jsem doma oporu a podporu. Horší to spíše museli mít moji prarodiče. Ti jsou slyšící a museli se vyrovnat se sluchovou ztrátou u svého dítěte. Ti se s tím museli naučit žít a pracovat,“ popisuje Sabina.

Už po této větě je mi jasné, že mám před sebou neuvěřitelnou dívku, která je na svůj věk velmi uvědomělá a rozumná.

Když jí nabízím možnost stát se osobností projektu Jsem jedno ucho, je nadšená. „Wow! Tak to je pro mě pocta! Všichni si budou moci přečíst můj nezajímavý příběh,“ směje se.

Ale jak už se mi potvrdilo mnohokrát během rozhovorů, ti nejzajímavější lidé jsou zároveň těmi nejskromnějšími…

V půl roce sluchadla

Protože oba její rodiče mají těžkou nedoslýchavost, už v porodnici poprosili lékaře, aby Sabině provedli vyšetření sluchu.

„Při vyšetření nebyly žádné odezvy. Než jsem v půl roce dostala sluchadla na obě uši, rodiče se mnou komunikovali a snažili se o běžný rozvoj řeči. Někdy jsem reagovala, někdy ne. Moje rehabilitace začala hned po nasazení sluchadel, protože moji rodiče věděli, co to obnáší. Potvrdila se středně těžká nedoslýchavost,“ vypráví Sabina.

Ve školce jen dva týdny

Ve třech letech nastoupila do běžné mateřské školy, ale vydržela tam jen dva týdny. „Nechtěla jsem vůbec spát. Jen si hrát. Měli tam však povinný polední spánek… Rodičům proto doporučili jinou školku v Hodkovičkách, kde bylo méně dětí ve třídě a nebylo povinné spaní. Byla tam i logopedie, učitelky byly trpělivější. Ráda na tuto školku vzpomínám.“

Tato školka také sehrála v jejím životě zásadní roli. Až zde se ukázalo, že Sabina nemá správně nastavená sluchadla.

„Slyšela jsem méně, než ukázaly výsledky u lékaře. Ztráta byla mnohem větší, nereagovala jsem například na zavolání.“

Spolužáci mě nepřijali

V šesti letech pak Sabina nastoupila do přípravné třídy, kde se připravovala do školy. A do poloviny čtvrté třídy pak chodila na základní školu v Praze 4.

„Bohužel jsem mezi spolužáky nezapadla, protože jsem na svůj věk byla příliš vysoká, navíc jsem měla sluchadla. Ve třídě nás bylo celkem 27.“

S třídní učitelkou měla hezký vztah. „Ale nešetřila mě. Brala mě jako normálního slyšícího člověka. Prý to dělala, abych se nespoléhala na to, že mi bude v dospělosti někdo pomáhat. Od čtvrté třídy se učitelky měnily. Nová učitelka pro mě neměla pochopení. Učivo na mě bylo rychlé. Už jsem do školy vůbec chodit nechtěla.“

Rodiče tak přistoupili k razantní změně. Sabině navrhli, že se s ní podívají do školy, kam chodili oni dva i její sestra Aneta. Do školy pro sluchově postižené v Ječné.

„Bylo to tam úžasné! Menší kolektiv a osobnější přístup učitele. A tak jsem přestoupila. Stejně jako kdysi Anetka, která byla ve dvou letech implantovaná a přestoupila do Ječné na druhý stupeň.“

Mezi spolužáky ihned zapadla. „Připadám si tu jako v rodině,“ usmívá se Sabina.

Neslyšet sanitku či zpěv ptáčků? To je pro mě nepředstavitelné

V rodině byla Sabina vždy ta, která měla nejlepší sluch. Během puberty ale došlo k výraznému zhoršení, proto je od minulého roku kandidátkou na kochleární implantaci.

O kochleárním implantátu uvažuje i proto, že neslyšet by pro ni – nedoslýchavou – bylo nemyslitelné. „Ohluchnout? Najednou neslyšet sanitky, zpěv ptáčků a zvuky běžného dne? To je pro mě nepředstavitelné,“ říká upřímně.

Učebnice zavřené ve škole

Sabina, stejně jako její spolužáci, zažila na začátku druhého pololetí minulého roku distanční výuku. „V tu dobu mi hodně chyběl kontakt s lidmi. Nemohlo se ani na sportoviště. Na začátku dalšího školního roku byla zase škola prezenčně. Po pár týdnech byla opět distanční výuka... Ta už byla přes Microsoft Teams. Nevadilo mi to, protože jsem mohla spolužáky vidět přes kameru. Pro distanční výuku jsme měli poupravený rozvrh. Ale na druhou stranu mě z počítače bolela hlava a oči mě pálily. Bylo to únavné,“ popisuje.

Navíc zavření škol přišlo ze dne na den. A tak se na to nemohli připravit ani školáci, ani samotné školy. „Nevěděli jsme, že bude zavření na tak dlouho. Neměli jsme učebnice, do školy jsme pro ně nemohli, zachraňovali jsme se se spolužáky navzájem. Někdo měl učebnici do toho předmětu, někdo zas do jiného, tak jsme si to fotili a vzájemně sdíleli,“ vzpomíná Sabina.

Transplantace jater na fotkách

Na mnoho online předmětů si zvykla. Byly ale i takové hodiny, které by raději trávila ve škole. „Třeba u chemie a fyziky mi vadilo, že jsme měli v plánu pokusy. A ty přes počítač nejdou. Ale třeba na přírodopisu jsme zrovna brali transplantaci jater, pan učitel nám ukazoval fotky z operace, to bylo zajímavé.“

Distanční výuka měla podle Sabiny i výhody. „Nejvíc se mi líbilo chodit na online výuku v pyžamu. Vstát pár minut před zahájením výuky, oblíknout si mikinu, svázat vlasy… A být ready,” popisuje Sabina, která často využívala možnost mít během online výuky vypnutou kamerou. „Často jsem dojídala snídani,“ směje se.

 

Během pandemie se scházela s kamarádkami. „Ale také online. Vždy jsme se domluvily na nějakém filmu, který jedna z nás pustila a nasdílela obrazovku. Takže jsme se všechny koukaly, společně se smály a komentovaly.“

Když mluvím, neznamená to, že všemu rozumím

Covidová pandemie byla náročná nejen pro Sabinu, ale i pro celou její nedoslýchavou rodinu. „Docházelo k mnoha nedorozuměním. Naštěstí když jsme někam vyrazili jako celá rodina, doplňovali jsme se navzájem. Nikdo z nás dobře nerozumí, ale každý slyší něco, tak si to pak dáváme dohromady. A předem každého upozorňujeme, že špatně slyšíme. Přesto kolikrát lidé nechápou, že když mluvím, tak ne všemu a všem rozumím.“

Sluchovou vadu se přesto naučila brát jako svou součást. „Někdo se narodí jako nevidomý, někdo bez nohy, někdo s rozštěpem na obličeji… Každý něco má…“                                                                                             

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv Sabiny Půtové, VERONIKA CÉZOVÁ