Sestry Renata Trávníčková a Vlasta Bartošíková: Na školeních nám říkali, že CODA tlumočníci jsou nejhorší

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv RENATY TRÁVNÍČKOVÉ

 „Blikal nám dům, protože jsme měli světelný zvonek. Bavila jsem tím kamarády z ulice,“ vzpomíná se smíchem třiašedesátiletá Vlasta Bartošíková. Spolu se sestrou Renatou se narodila neslyšícím rodičům.

„Mé vzpomínky jsou hezké, ale i smutné. Celá rodina jsme jezdili na výlety pod stan. Maminka se mi věnovala více než otec. Pak se naši rozvedli.“

Maminka pak byla na výchovu obou dcer sama. A snažila se, jak mohla, aby je uživila. „V pozdějším věku jsem si uvědomila, že je mi líto, že nám maminka nikdy nečetla pohádky. I takové rady během dospívání mi od maminky chyběly… Ale to mi nahradily hodné tetičky,“ vypráví Vlasta. A jedním dechem dodává, že naopak měla v některých věcech oproti spolužákům navrch. „Mohla jsem se pochlubit znaky. Například zvířat či potravin.“

Vzhledem k tomu, že s maminkou vyrůstaly samy, byla mladší Renata upnutá na svou sestru. „Hodně se mi věnovala. Četla mi pohádky, chodila se mnou do kina. Pamatuji si také, že jsem ji zlobila. Mám na to hezkou vzpomínku, která mne poučila, když jsem před Vánoci s hrdostí odhalila její dárky pro mne. A pak mi to bylo tak líto, že z toho mám ponaučení dodnes a dárky nehledám,“ říká padesátiletá Renata Trávníčková.

To, že jsou rodiče neslyšící, nikdy nevnímaly jako něco, čím by se měly trápit. „Braly jsme to jako samozřejmost. Naši nás vedli ke znakovému jazyku, komunikace tedy byla bezbariérová,“ popisují shodně.

Spolužáci se posmívali, že maminka „mluví“ rukama

Rozdíl pocítily sestry jen ve škole. „Nevím, jestli všichni spolužáci věděli, že mám neslyšící maminku. Nicméně ti, kteří to věděli, se mi posmívali, že maminka ‚mluví‘ rukama.“

I Renata chodila mezi slyšící spolužáky. „V mém okolí naopak spolužáci nevěděli, že mám neslyšící rodiče, aspoň si to tedy myslím. Nikdy jsem se nikomu se znaky nechlubila, nikdo nechtěl vědět, jak se co ukazuje. Věděli to jen ti, kteří bydleli kousek od nás, a taky to neřešili. Ve škole jsem ale musela učitelce vysvětlovat, proč maminka nechodí na třídní schůzky.“

A zatímco maminka na třídní schůzky svých dcer nechodila, Vlasta naopak s maminkou pravidelně chodila na úřady.

„Musela jsem již v dětství chodit pomáhat mamince.“

Mladší Renatu to však minulo. „Zřejmě si to vyžrala sestra,“ směje se.

CODA tlumočnice

Protože se Vlasta s Renatou narodily neslyšícím rodičům a samy slyší – jsou CODA – tedy slyšící potomci neslyšících rodičů. O nich se občas mluví jako o nejlepších tlumočnících znakového jazyka.

S tím ale obě nesouhlasí. „Nemyslím si, že jsou nejlepší. Vnímám ale, že mají daleko jiné vnímání k těmto osobám než ti, kteří neznají mentalitu sluchově postižených. Odmala nás maminka brávala na akce s neslyšícími a přišlo mi to přirozené,“ popisuje Vlasta.

Renata přitakává. „Souhlasím se sestrou. Je pravda, že CODA mají jiné vnímání než ti, kteří neslyšící neznají.“

Předsudky neřešíme

A během našeho rozhovoru se dostáváme i k velmi diskutovaným předsudkům, které se ke CODA tlumočníkům váží. S jakými se setkaly?

„Když jsem začala pracovat jako tlumočnice, na školeních jsem slýchávala, že CODA jsou nejhorší tlumočníci a tuhle práci by neměli vykonávat. Já to vnímám tak, že je to jedno, CODA NECODA. Chci těmto lidem pomáhat s komunikací a neřeším to,“ říká Vlasta.

Renata se s názorem, že CODA jsou nejhorší tlumočníci, setkala také až na školeních. Nikde jinde totiž tento názor dosud nezaznamenala, ani od těch, kterým pomáhá – tedy od neslyšících.

„Když nám to na školeních říkali, překvapilo mě to. Ale neřešila jsem to. Vnímala jsem to tak, že pokud chci se sluchově postiženými pracovat, tak tomu dám to nej, co budu moci.“

A co konkrétně na školeních CODA tlumočníkům vyčítali? „Že to nejsou profesionální tlumočníci, chybí jim profesionální úroveň… A že jsou postiženi sociálním cítěním a nemají odstup,“ vypočítává Renata.

Doba covidová

V březnu loňského roku, na začátku pandemie koronaviru, si musely obě – ze dne na den – nasadit štíty během tlumočení.

„Ze začátku bylo náročné si na ně zvyknout a tlumočit s nimi. Vychytat nedostatky – například stát tak, aby se od štítů neodráželo světlo, neshazovat štít z hlavy znakováním... Při nošení roušek jsem se musela více soustředit. Ale zvládli jsme to jak já, tak i neslyšící,“ vypráví Vlasta.

„Ze začátku převládal strach z nákazy, pak nastoupilo zvykání si na roušky a štít. A přesně jak říká Vlasta, tlumočit se štítem bylo velmi náročné. Několikrát se mi stalo, že jsem při znakování zavadila o štít a ten letěl z hlavy dolů,“ usmívá se Renata.

První měsíce lockdownu navíc přinesly i jednu – do té doby nevídanou – zkušenost. Nejen pro Vlastu s Renatou, které působí ve Zlíně jako tlumočnice.

„První tři měsíce jsme pracovaly online z domu. Byla to pro nás nová zkušenost. Klienti se s námi naučili komunikovat přes kameru. Zjistily jsme také, že i důležité vyšetření se takto dá tlumočit.“

Pro Renatu byla tato nová zkušenost náročná v jedné konkrétní věci. „Bez přítomnosti neslyšících, kteří potřebovali vyřídit nějakou záležitost, se musel několikrát přerušit nebo odložit hovor na později. Například byly dané dotazy a já jsem musela nejprve zjistit odpovědi,“ popisuje.

Vlasta naopak brala jako plus, že se naučila více využívat mobilní telefon a komunikovat přes kameru. „Navíc jsem vnímala, že tlumočení přes kameru bylo zajímavé i pro slyšící stranu. Někteří byli hodně překvapení, že to takto lze provést.“

Očkování? Neslyšící nemají zájem

Když se dostáváme na téma očkování, obě sestry shodně tvrdí, že ještě žádné s klienty neabsolvovaly. „Na očkování zatím nechodím, žádný neslyšící nemá zájem,“ popisuje Vlasta. A Renata dodává: „Nikdo neprojevil zájem, spíše panuje strach z očkování.“

Nouzový stav skončil před více než týdnem. Aktuálně se v České republice denně nakazí covidem-19 méně než 3 000 lidí. Renata s Vlastou si na novou situaci rychle zvykly – naučily se lépe pracovat s moderní technologií a nadále neslyšícím tlumočí v náročných podmínkách pandemie…

„Po uvolnění mimořádných opatření, při setkání s neslyšícími v jejich klubovně, jsme se však všichni shodli na tom, že osobní kontakt je nejlepší. Není nad to vidět se tváří v tvář…“