Šimon: Kochleární implantát ze mě slyšícího neudělal
V celé rodině je jediný neslyšící. A rodiče na to
přišli velmi brzo. „Šli se mnou na procházku, vedle jela tatrovka, motor řval…
A maminka se divila, že pořád spím, že nepláču,“ vrací se zpátky v čase
jednadvacetiletý Šimon Skopový.
Díky sestře začal chodit do mateřské školy se slyšícími, pak
byl dva roky v Holečkově škole pro neslyšící. A na základní školu chodil
opět se slyšícími.
První třída pro Šimona znamenala velký zlom. Dostal
kochleární implantát. „Už od první třídy jsem měl asistenta tlumočníka, který
mi se vším pomáhal. Opakoval mi, co říkal učitel, všechno mi tlumočil. Do třetí
třídy jsem měl nedoslýchavého tlumočníka, který používal znakovanou češtinu,
což se mi moc nelíbilo. Ale od čtvrté třídy jsem pak měl na Hájích jako
tlumočnici Moniku Kleisnerovou a to už bylo skvělé.“
Šimon je na první pohled velký pohodář, který nemá problémy
si udělat všude kamarády. Přesto se kvůli sluchovému handicapu dočkal od
jednoho spolužáka šikany.
„Nadával mi, že neslyším, že jsem blbý, podprůměrný. Venku
jsem mu dal do pusy… Druhý den se mi omluvil. A tím spor skončil.“
Rozhodla Schola
Pragensis
Dlouho nevěděl, kam na střední. Jako první zvažoval střední
uměleckořemeslnou školu pro slyšící. Byl si tou školou jistý, ale pak navštívil
akci Schola Pragensis v Kongresovém centru – veletrh středních škol a
učilišť.
„U jednoho stánku mě zaujalo, že jsem tam viděl video se
znakovým jazykem. To upoutalo mou pozornost. A nakonec mě nalákali, že jsem si
vybral jako střední školu Radlice a zubního technika pro neslyšící.“
Na škole miloval tělocvik i laboratorní práce. „Měli jsme na
zubním technikovi opravdu pestrou výuku, bavilo mě složení látek – chemie a
stomatologie. Ale válčil jsem s biologií,“ směje se Šimon.
Sedět osm hodin
v laborce na zadku? Nic pro mě
Školu miloval i díky skvělé partě. Ale nakonec u zubařiny
nezůstal. „Jsem duší sportovec, miluji pohyb. Stačilo mi tedy, že jsem byl
měsíc na praxi, osm hodin jsem seděl v laboratoři na zadku… Já potřebuji
pohyb, volnost, když sedím osm hodin na zadku, jsem z toho unavený.“
Po maturitě si vyzkoušel práci v restauraci. „Byl jsem
tam jako pomocná kuchařská síla. Vydržel jsem to tři měsíce. Pak jsem si dal
měsíc volno a nastoupil jsem v únoru loňského roku jako kameraman a
střihač do Tichého světa, kde jsem dodnes.“
Šimon je velmi tvárný. A tak svůj čas tráví před kamerou,
ale i za ní. „Působím ve filmovém týmu, kde jsme samí neslyšící. Jsem herec,
ale zároveň jsem poslední film – Zrada krve – i spolurežíroval.“
Šimon s tlumočníkem znakového jazyka Mílou Škardou před Svazem neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR v Karlíně.
Zkrotila ho pantomima
Umělecké vlohy realizoval i v Pantomimě S.I. již od
základní školy. „Maminka mi vyprávěla, že jsem se od dětství rád předváděl, byl
jsem hyperaktivní, tak mě šoupla na pantomimu.“
A zkrotit ho dokázal i fotbal, který hrál se slyšícími od
šesti do deseti let.
Proč skončil?
„Vlastně ani nevím. Asi proto, že jsem neslyšící… Dva roky
jsem potom byl bez sportu, pak jsem hrál florbal. Můj táta hrál vždycky
volejbal a přivedl mě k němu. Teď hraji plážový volejbal i ten klasický.“
Hrával jako smečař za AERO Odolena Voda se slyšícími 1. ligu
do dvaceti let, teď hraje v reprezentaci českých neslyšících volejbalistů
za SK Olympia Praha SPS (sluchově postižených sportovců) šestkový volejbal a
plážový volejbal.
Momentka z brněnského Mistrovství ČR neslyšících ve volejbale, které Šimon se svým týmem vyhrál.
Úspěchů na sportovním poli má za sebou Šimon spoustu. Ať už
na mezinárodním turnaji v Brně s neslyšícími, na Mistrovství Evropy
neslyšících na Ukrajině či na Deaf Volleyball Champions League v Turecku
či v Polsku.
Jedno z nejlepších období čekalo Šimona v listopadu
minulého roku. Během jednoho měsíce vyhrál hned tři mezinárodní turnaje.
V Trenčíně, ve Vídni i v Berlíně stál na stupních vítězů.
Nejlepší sportovec
roku
Ocenění Šimon 6. listopadu 2013 přebíral od tehdejšího starosty Prahy 11 Dalibora Mlejnského.
Medaile ale sbíral již na základní škole mezi slyšícími.
„Hned tři roky po sobě – v sedmé, osmé a deváté třídě jsem byl zvolen
v Praze 4 nejlepším sportovcem roku. Na městské části mi pak dali medaili
a diplom,“ vzpomíná Šimon.
Několikrát během našeho rozhovoru si Šimon prokřupe prsty,
čímž mi evokuje otázku…
„Bojíš se o prsty? Měl jsi je někdy během kariéry zlomené?“
„Zlomené naštěstí ne, ale naražené mnohokrát. Problém je, že
jsem univerzální sportovec. Miluji pohyb a všechno dělám rád. V zimě
lyžuji, v létě hraji volejbal, ping-pong, badminton, squash… Mám tedy
spoustu příležitostí k úrazu… O prsty se nebojím. Ale očekávám, že to
někdy přijde,“ směje se Šimon.
Považují mě za
cizince
Přestože má Šimon kochleární implantát, většinu času
znakuje. „Mým jazykem je znakový jazyk. A to se nezměnilo ani po implantaci.
Znakuji v práci, mezi neslyšícími přáteli. Když jsem pak mezi slyšícími
přáteli, tak s těmi samozřejmě mluvím. Co je ale zajímavé – stává se mi to
třeba hodně na Václaváku – chci si dát párek v rohlíku, mluvím česky a oni
si u stánků myslí, že jsem cizinec. Je to asi tím, že moje výslovnost některých
slov není tak čistá.“
Než dostal v sedmi letech kochleární implantát, měl
sluchadla. „S nimi jsem ale ničemu nerozuměl – televizi, písničkám… A muzika je
moje velká láska. V autě mi pořád jede Ivan Hlas.“
Šimon popisuje, že s kochleárním implantátem rozumí
krátkým větám. „Ale musí to být v kombinaci s odezíráním. Pro
představu – když mi třeba dojede pračka a pípne, to neslyším. Jako slyšící tedy
nikdy nebudu fungovat. Kolikrát mi už ale kochleár zachránil život – třeba na
přechodu. Vlezl jsem do silnice a někdo zařval „Pozor!“, takže jsem couvnul.“
A jak reaguje na výhrady některých neslyšících, kteří
kochleární implantát odsuzují?
„Téma kochleárních implantátů je pro
mnoho neslyšících citlivé. Někteří nejsou schopni se ztotožnit s tím, že
neslyšící díky tomu může objevit svět zvuků. Ale když se se mnou takoví lidé
nechtějí bavit, je to jejich věc. Já respektuji všechny…“
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv Šimona Skopového, Veronika Cézová