Štěpánka Prokopiusová: Rockový koncert mi spustil tinnitus

sss

Koncert, který jí změnil život. Tak vzpomíná patnáctiletá Štěpánka Prokopiusová na hudební akci HudliceFest, kde v červnu loňského roku vystupovaly různé rockové kapely.

Ze začátku stála daleko od scény. Jak však plynul čas, postupně se k pódiu přibližovala. „Nakonec jsem sice nestála přímo pod pódiem, ale neměla jsem k němu daleko. Jak moc hlasitá je hudba, jsem si uvědomila, až když jsem neslyšela kamarádku vedle, která mi něco říkala,“ vrací se zpátky v čase Štěpánka.

Už když šla po koncertu k autu, pískalo jí v uších. „Vlastně to bylo spíše takové hučení než pískání, které jsem si ale později doma v tichu uvědomovala ještě více. Kromě toho jsem měla i zalehlé uši. Toho jsem si ale všimla pořádně až druhý den.“

Náročné na psychiku

Byla zmatená. Nevěděla, co dělat, protože se s podobnou situací ještě nesetkala. „Další dny bezprostředně po koncertu mi neustále pískalo v uších, takže mě pořád bolela hlava. A ještě k tomu všemu jsem toho moc neslyšela kvůli zalehnutí uší… Nikdy dříve jsem si to neuvědomovala, ale když člověku neustále píská v hlavě, může se to podepsat i na jeho psychice. Hlavně v prvních dnech jsem myslela, že zešílím. Několikrát jsem i brečela,“ přiznává Štěpánka.

Štěstí v neštěstí bylo, že se hned druhý den svěřila rodičům. „Navíc jsem se večer po koncertu snažila najít nějaké informace o pískání v uších. Tou zásadní informací bylo, že má jít člověk urychleně k lékaři a řešit to, což mi potvrdila i mamka.“

B-komplex

Třetí den po koncertu se Štěpánka dostala k lékařce, která jí po vyšetření řekla, že může být citlivější na hluk, a poradila jí, aby se v následující době vyhýbala hlasitým místům. Na předpis dostala Štěpánka dva léky a vitamíny B12 a B-komplex, které užívala měsíc.

Představa, že by si mohla trvale poškodit sluch, jí po této události naháněla strach. „Pramení to i z toho, že dnes a denně vidím, s čím vším se potýká moje mamka, která ohluchla ještě před nástupem do první třídy. Vnímám bariéry, které sluchový handicap přináší. Takový neustálý boj bych nechtěla prožívat,“ říká Štěpánka.

Opakovat mamce jednu věc třikrát mi přijde normální

mm

Mimochodem – Štěpánčinou maminkou není nikdo jiný než Šárka Prokopiusová, prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, největší tuzemské organizace pomáhající lidem se sluchovým handicapem.

Když chodíme s Šárkou pravidelně do škol na besedy Jsem jedno ucho, Šárka vždy nezapomene zmínit, jak přirozené bylo nejen pro dceru Štěpánku, ale i její starší sestru Anežku, komunikovat s maminkou tak, aby jim rozuměla.

Sama Štěpánka si nevybavuje jeden konkrétní moment, kdy si začala uvědomovat, že její maminka neslyší.

„Mám však pocit, že to tak prostě bylo, že se to neřešilo. To, že to není normální a že jsou s tím problémy, jsem si začala uvědomovat tak kolem pátého šestého roku. Do té doby jsem to brala jako normální, že musíme někdy opakovat třikrát jednu věc,“ vypráví Štěpánka.

Na třídní schůzky chodí táta

Na základní škole byla její maminka Šárka na třídních schůzkách jen jednou, v první třídě. „Když ji ale posadili na místo, kde jsem seděla já, což byla čtvrtá lavice, ničemu nerozuměla. Od té doby chodí táta. Za poslední dva roky kvůli covidu probíhaly schůzky online, takže mamka u toho byla, ale táta jí potom stejně musel některé věci doplnit.“

Na Gymnáziu Arabská v Praze 4, kam začala Štěpánka vloni v září chodit, byl na první třídní schůzce také táta.

„Myslím tedy, že ani třídní neví, že mamka neslyší. Zatím se to asi neměla jak dozvědět. Všude, kam jsme dávali telefonní čísla – například na přihlášky – jsme psali číslo na tátu, aby případně volali právě jemu a ne mamce.“

Kamarádi si dělají srandu, že jsem to já, kdo neslyší

ssssss

Specifická komunikace s mamkou, která ohluchla ještě před nástupem do první třídy, je pro Štěpánku přirozená.

„Obecně mám pocit, že tím, že se u nás mluví hlasitěji a více na sebe při komunikaci koukáme a gestikulujeme, mám pak někdy mezi více lidmi problém jim rozumět. Kamarádi si ze mě kvůli tomu dělají legraci, že to není mamka, ale já, kdo neslyší,“ směje se Štěpánka.

Hlasitější řeč, odezírání, gestikulace, mimika… To vše funguje. A co znakování? Přijde Štěpánce přirozené učit se znaky a dopomáhat si jimi v komunikaci s mamkou?

„Ano, už odmala mě to zajímalo, ráda jsem na mamku koukala, když znakovala. Dokonce jsem měla i vlastní znaky třeba pro hlad, žízeň nebo kapesník. Vždycky jsem se jí na to ptala, jak se řekne to a ono. Řekla bych, že i když ani já ani ségra neumíme znakovku, tak dost gestikulujeme, máme to zažité odmala.“

V komunikaci si dopomáhám znaky

Štěpánka je tedy daleka toho, aby o sobě tvrdila, že umí znakový jazyk. „Ale těch pár znaků, co umím, docela často používám při komunikaci s mamkou. Jsem na to tak navyklá, že je někdy použiji i mezi slyšícími,“ směje se Štěpánka.

„Tím, že až na mamku není nikdo v rodině sluchově handicapovaný a že se doma bavíme mluvenou řečí, se nikdo z nás nenaučil víc než pár základních znaků.“

Taťka si myslel, že je mamka nafoukaná

Štěpánčini rodiče se seznámili ve Frymburku na Šumavě. A stejně jako žáci a studenti, kteří na besedách Jsem jedno ucho po celé republice slyšeli o tomto osudovém setkání, slyšela o něm – a hned několikrát – i sama Štěpánka.

„Oba tam byli v penzionu na brigádě. Táta jako číšník, mamka uklízela a pomáhala v kuchyni. Když se potkali na chodbě, táta ji pozdravil, ale ona mu neodpověděla. Táta si pak myslel, že je mamka nafoukaná, dokud mu kamarád neřekl, že vlastně neslyší. Potom se začali bavit a už to bylo,“ směje se Štěpánka.

Její maminka bez sluchadel neslyší, taťka je naopak slyšící. Dovede si slyšící Štěpánka představit, že by si našla neslyšícího partnera?

Neslyšící partner? Zvládla bych to

„Záleželo by na člověku, ale myslím si, že kdyby to pro mě byl důležitý člověk, zvládla bych to. Pokud by vyrůstal mezi neslyšícími, i já bych pro něj byla jako z cizího světa. Takže by to určitě nebylo jen o mně. Ale myslím si, že by se to určitě zvládlo.“

Když se se Štěpánkou bavíme, napadne mě, jestli někdy přemýšlela o tom, co když právě její dítě bude mít v budoucnu sluchový handicap. Při té otázce se zamyšleně zahledí do dálky.

„Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, vlastně až teď, když se mě na to ptáš. Ale jsem si jistá, že bychom to zvládli. Určitě by to bylo velmi těžké. Ale co jiného by nám zbývalo než to zvládnout? Možná až se rozhodnu pořídit si děti, zajdu si předtím na vyšetření.“

Pískání v uších? Do minuty se ztratí

Když se bavíme o vyšetřeních… Bála se Štěpánka po koncertě, že by se stala častou návštěvnicí foniatrické ordinace? Že by třeba navždy ohluchla?

„To asi ani ne. Nejvíce jsem se bála, že budu mít problém s tinnitem. Třeba do konce života. Věděla jsem od několika známých, že s tím mají problém už třeba pět let…“

Jak to tedy – po téměř roce – vypadá s pískáním v uších? Je to lepší?

„Tinnitus už v podstatě není,“ usmívá se Štěpánka. „Jen se někdy stává, že mi najednou začne v uších hučet a pískat, ale zpravidla se to do minuty zase ztratí. Někdy, když jsem v hlučném prostředí, mám pocit, že se to vrací, ale naštěstí to vždycky zase zmizí.“

Hlasitá hudba na lodi i hlučná svatba

Od doby, kdy byla na rockovém koncertu, své uši vystavila ještě několikrát hlučné hudbě.

„Poprvé od vyšetření to bylo na dovolené v Chorvatsku na lodi, kde hrála podle mě dost hlasitá hudba. Bylo to ještě v době, kdy jsem brala léky, takže to nebylo ideální. Potom docela brzy na svatbě příbuzného. To jsem vyřešila tak, že jsem si sedla co nejdál od reproduktorů a nepřibližovala jsem se k nim.“

Jinak se však hlučným místům vyhýbá. Ovšem nejsou to jen koncerty, které mohou být hlučné…

„Třeba právě ta svatba příbuzného, nebo větší oslava, může být náročnější. V těchto případech jsem se naučila chodit na pravidelné přestávky na záchod nebo prostě někam do ticha.“

Kampaň „Neohluchni!“

vv

Protože tento – již 122. příběh osobnosti Jsem jedno ucho – vzniká při příležitosti celorepublikové kampaně „Neohluchni!“, kterou Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR spustil 3. března na Světový den sluchu, zajímá mě, co by Štěpánka se svou zkušeností vzkázala svým vrstevníkům, na které s kampaní „Neohluchni!“ cílíme.

„Vím, že mezi tinnitem a ztrátou sluchu je velký rozdíl, ale už ‚jen‘ pískání v uších dokáže člověka rozhodit a znervóznit. Určitě se na to dá zvyknout, ale člověk podle mě nemůže být v klidu ani při usínání. Moje rada pro ostatní je, aby si chránili sluch, jak jen to jde. Neříkám, že neposlouchám hudbu, ale není potřeba ji mít puštěnou na nejvyšší hlasitost.“

www

To samé podle ní platí i u koncertů. Uvědomuje si, že je to zážitek být poblíž pódia na koncertech… „Ale ‚zážitkem‘ je i to, když člověk čtyřiadvacet hodin denně slyší hučení nebo pískání v uších, a to není zrovna příjemné… Když si tedy stoupnete dál, zážitek bude možná slabší, ale ochráníte si sluch i do budoucích let. A myslím, že nikdo nechce po zbytek života neslyšet… Když se v těchto situacích omezíte, nezaplatíte za to tak vysokou cenu jako za ztrátu sluchu nebo vznik tinnitu,“ věří Štěpánka.

Skryté titulky? I když mamka není doma

Když přijdete k rodině Prokopiusových domů, asi nikoho z vás by nepřekvapilo, že maminka Šárka Prokopiusová se – vzhledem ke svému sluchovému handicapu – dívá v televizi na pořady opatřené skrytými titulky.

Možná vás ale překvapí to, že titulky si zapínají také Štěpánka s Anežkou, i když maminka není doma…

„V televizi jsou u nás titulky samozřejmostí. Když se koukáme společně s mamkou, vybíráme pořad i podle toho, jestli je otitulkovaný nebo ne. A když se koukám sama na pořad v češtině, často si také zapínám titulky, protože je to pro mě příjemnější a přirozenější. Bez nich je to takové prázdné,“ směje se Štěpánka.

A stejně to má i její sestra Anežka. „Obě jsme na to odmala zvyklé a jsme za to velmi rády. Rozhodně nám to pomohlo v době, kdy jsme se učily číst. Díky tomu umíme číst rychle. Takže jsme nikdy neměly problémy ani s pořady v cizím jazyce s titulky,“ popisuje výhody titulků Štěpánka, která mimochodem nádherně hraje na klavír.

Mamka má lepší rytmus než táta

sss 

Užívá si hudbu i její maminka Šárka? „Mamka má překvapivě docela dobrý rytmus. Lepší než táta nebo ségra,“ usmívá se Štěpánka.

„Skladby, které mají výrazný rytmus, mamka pozná i bez toho, aniž by věděla, co hraju. Vzhledem k tomu, že je nedoslýchavá, vnímá hudbu dost dobře a silně. Přišla jsem na to vlastně asi až před rokem, kdy jsem začala poslouchat jejího oblíbeného interpreta a začala jsem si ho pouštět i nahlas. Mamka je schopná poznat, že to je on, i když vůbec neví, co zpívá. Určitě to není stejné jako vnímání hudby u slyšících, ale hudbu vnímá – navzdory okolnostem – velmi dobře.“

bb 

Štěpánka vyrůstá v rodině, kde sluchový handicap není tabu. Přesto jí vlastní zkušenost s tinnitem otevřela nejen oči, ale i srdce.

„Člověku se opravdu změní pohled na sluch, když ví, jak snadné je mít s ním problém. Sluchu si od té doby více vážím. A více si vážím také lidí, kteří zvládli ztrátu sluchu. Obdivuji je za to, s čím musí denně bojovat…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: JIŘÍ ČEJKA, archiv ŠTĚPÁNKY PROKOPIUSOVÉ a VERONIKA CÉZOVÁ

 

Vytisknout